6. kapitola 2. část
Uběhlo pár dní. Julie se rychle zotavovala ve svém pokoji, často navštěvována ostatními studenty. Všichni byli zvědaví na její zážitky, ale ona je pokaždé musela zklamat. Nechtělo se jí pořád dokola vzpomínat na mozkomory a Voldemorta. Navíc nechtěla mluvit o tom, jak ji Severus zachránil. Vůbec na něho nechtěla myslet. Její úsilí však bylo marné. Proč za ní ani jednou nepřišel? Nezajímá ho, zda se dobře zotavuje? Pokaždé se přistihla, jak nad tím rozčileně přemýšlí a hned si to zatrhla. Ale zanedlouho byly myšlenky zpět...
Skončil víkend a ona se nemohla dočkat, až druhý den vykročí z izolace. V pondělí byla první na snídani, všechno jí připadalo tak veselé! A ten úžasný ruch všude! Samozřejmě, že hlavním důvodem rozruchu byla ona sama. Tentokrát to ale radostně vítala, ostatně jako jakékoliv rozptýlení. Poslední dobou se napřemýšlela dost, teď chtěla zapomenout na všechny ty chmurné úvahy. Vesele se bavila se všemi u zmijozelského stolu, že si ani nevšimla Snapea, který právě vešel na snídani. Na jeho přítomnost ji upozornila až Niké.
“Ten se zase tváří! To zas bude na lektvarech peklo!” znechuceně podotkla.
A měla pravdu. Profesor měl opravdu příšernou náladu a svým studentům to celé dvě hodiny výuky dával náležitě pocítit. Ovšem až na Julii, kterou náležitě ignoroval.
‘Nová strategie,’ sarkasticky se pro sebe pousmála. Rozhodla se ale nedat se zdeptat. Dělala jakoby nic a dokonce se snažila být na něho milá. Ovšem bez odezvy.
A v tomtéž duchu běžely dny a týdny. Nadešlo léto a s ním i zkouškové období. Julie se učila na čtyři předměty, z nichž měla skládat OVCE. Byly to lektvary, přeměňování, kouzelné formule a samozřejmě obrana proti černé magii. Pomalu ani nevycházela z hradu a skoro nespala ani nejedla. Plně se soustředila na učivo. Chtěla zvládnout zkoušky dobře, hlavně proto, že se nechtěla vracet do Kruvalu. Doufala, že když bude úspěšná, nabídne jí ředitel trvalý přestup do Bradavic. Mohla by zde absolvovat i sedmý ročník a potom… Dál nevěděla. A ani o tom radši nechtěla přemýšlet. Nechtěla řešit, co s ní bude a kam půjde. Snad i proto se tolik učila. Aby setřásla dotěrné myšlenky…
„Vaši účast v soutěži jsme velmi silně postrádali,“ oslovila ji jednou po hodině profesorka McGonagallová.
Julie už dávno zapomněla na nějakou soutěž v přeměňování, ale ze zdvořilosti se zeptala, jak vlastně dopadla.
„Raději o tom nemluvit,“ mávla mrzutě profesorka rukou. „Bez vás a slečny Grangerové… Bylo to fiasko. Příště si prosím na sebe dávejte pozor, až se do něčeho přihlásíte,“ pousmála se a odkráčela.
‚Jaké příště?‘ nechápala Julie. ‚Je konec roku! Nebo že by se mnou přece jen počítali i v dalším školním roce?‘ Z učebny přeměňování vycházela Julie s daleko lepší náladou.
Nadešel den zkoušek. Vlastně se OVCE skládaly vždy ve dvou dnech. Na první den měla Julie naplánovanou zkoušku z přeměňování a kouzelných formulí. Čekala, že bude více nervózní, když vcházela do učebny, v níž byli shromážděni téměř všichni bradavičtí profesoři a navíc několik význačných kouzelníků z ministerstva a jiných předních kouzelnických institucí.
“Dobrý den, slečno Readová,” oslovil ji mile Brumbál.
“Dobré dopoledne,” slušně odpověděla a hodila pohledem po zamračeném Snapeovi po ředitelově levici.
“Myslím, že bychom mohli začít rovnou něčím složitějším, neboť vy jste velmi nadaná studentka, takže nemusíme ztrácet čas banalitami,” usmál se Brumbál. “Udělejte nám z té ropuchy něco zajímavějšího.”
Julie bez rozmýšlení mávla hůlkou a v tu ránu se před nimi ropucha nafoukla a najednou z ní byl obrovitý krokodýl. Profesorka McGonagallová spokojeně zatleskala a něco si poznamenala.
“Nejste náhodou víla?” ozval se tichý hlas malého seschlého mužíčka, jenž seděl po pravé ruce Brumbálově.
“Ano.”
“Tak tedy zpět na ropuchu. Ale teď bez hůlky, prosím,” přísně se na ni podíval. Nenechala ho dlouho čekat. Odložila hůlku a mávla nad krokodýlem zlehka dvěma prsty. Ozval se zvuk, jako když uchází balón. Krokodýl se scvrkl a před nimi zase stála ropucha s vyděšeným výrazem ve vodnatých očkách.
“Výborně,” zatleskal kouzelník a sklonil se nad pergamenem.
“A to je víla jen z poloviny,” připomněla hrdě profesorka McGonagallová.
“Myslím, že nemám žádné další požadavky,” obrátil se Brumbál tázavě na ostatní.
“Ať předvede nějaké vílí kouzlo,” zaprosila nesměle mladá tmavovlasá čarodějka. Julii byla povědomá. Domnívala se, že je to jedna z bystrozorů. Že ji viděla tehdy v lese. Usmála se tedy na ni a zaujala pozici jako při souboji, jen s tím rozdílem, že před sebou nedržela napřaženou hůlku, ale jen rozevřenou dlaň otočenou k nebi. Potom nepatrně pokrčila ukazovák. Brumbálova vyšívaná čapka se zdvihla do vzduchu a odplachtila do středu místnosti. Tam se pojednou roztočila obrovskou rychlostí a nakonec se rozprskla v množství barevných bublin.
“Ale ne, to byla má oblíbená,” zdrceně hlesl ředitel. Ostatní se rozesmáli.
Julie však ještě neskončila. Roztáhla prsty a projela jimi vzduch. Bubliny se okamžitě změnily v barevné sněhové vločky, potom v motýly a ti se nakonec shlukli, aby opět vytvořili barevnou čapku. Jen s tím rozdílem, že teď barevně světélkovala.
“Děkuji,” s úlevou pronesl Brumbál, když mu dosedla opět na hlavu a trochu si ji poupravil v dlouhých vlasech. Čapka se poťouchle zahihňala.
“Můžete jít,” usmál se mužíček po jeho pravici.