6. kapitola 2 část

„Jak dlouho si dopisuješ s Viktorem?“ zeptal se ředitel Hermiony, když dočetl list a zadíval se na tři studenty sedící před ním v červených křesílkách, která pro ně speciálně vykouzlil ve své pracovně.
„Od poháru tří kouzelníků,“ řekla po pravdě dívka.
„A jak často si píšete?“
„Dřív to bylo tak jednou do měsíce,“ zamyslela se. „Potom tak asi jednou za čtvrt roku... A to až donedávna. Ale teď mi Viktor napsal prakticky obratem.“
„Co si o tom myslíte, kolegyně?“ otočil se ředitel na Julii stojící u okna.
„Já Viktora moc neznám. Byl dřív pořád s Karkarovem, kterého jsem nesnášela,“ odtušila. „Vím jen, že byl často pryč kvůli zápasům a potom se vracel jiný. Jakoby lepší. Karkarov se na něj proto vždycky zlobil. Ne za jeho úspěchy ve sportu, ale právě proto, že pozoroval, jak nad Viktorem ztrácí vliv,“ vzpomínala. „Jednou, když se Viktor odněkud vrátil, zavolal si ho ředitel a zavřel se s ním do své komnaty a když potom Viktor vyšel, vypadal vážně vyděšeně. Ale to bylo jen jednou, co já vím,“ pokrčila rameny.
„Hermiono,“ obrátil se Brumbál zpět na dívku, „o něco bych tě chtěl požádat. Nadiktuji ti v nejbližší době odpověď pro Viktora. Souhlasíš?“
Hermiona kývla.
„Bude to skoro obyčejný dopis…“ pousmál se ředitel tajemně. „A teď se můžete vrátit do svých pokojů. A nemusím snad připomínat, abyste o tom, co jsme tu říkali, s nikým nehovořili,“ dodal vážně. Když to slíbili, propustil je.
„A tobě, Julie, patří můj dík,“ podíval se na ženu skrze své půlměsícové brýle. „Je vidět, že se vyplatí mít mezi učiteli někoho tak mladého. Jsi studentům blíž. Bez tebe bychom se patrně o tom dopisu vůbec nedozvěděli.“
„Lichotíte mi, pane řediteli,“ namítla.
„Myslím, že ne. A teď běž, tuším, že na tebe někdo netrpělivě čeká,“ usmál se. „A zamyslete se spolu nad tím. Něco mi říká, že Severus by mohl zjistit o věci víc - ovšem z té druhé strany...“ A Brumbál kývl významně hlavou. Julie pochopila. Urychleně odešla k sobě. 

                Seděl tam ještě pořád v křesle a četl knihu. Když vešla, zvedl hlavu v očekávání.
„Je to tak,“ sdělila a počala přecházet po koberci před krbem. „Karkarov měl dobrý důvod, proč ten dopis chtěl zpět. Musel tušit, co je v něm napsáno. Ti tři by si toho možná ani nevšimli, ale v rukou Brumbála se z toho naivního psaní stala šifrovaná zpráva. Píše se tam o tom, že Karkarov se spojil s nějakými cizími kouzelníky a pozval je do Kruvalu. To už tedy musí být, když jim odhalil, kde se hrad nachází!“ zdůraznila. „Potom píše, že Malfoy je ředitelův oblíbenec - nic jiného bych ani nečekala - a že se cíleně obklopuje sobě podobnými. Dokonce se prý po večerech scházejí u něho v pokoji. O tom musí Karkarov vědět a zřejmě to tak dokonce chce. Proč by jinak dovolil studentům po večerce vycházet ze svých ložnic? A Krum také píše, že je to tam nesnesitelné. Myslí tím asi to, jak se to v Kruvalu vyvíjí... Řediteli se zjevně nepodařilo jej přetáhnout na svou stranu. Viktor měl vždycky svou hlavu a černá magie jej nikdy příliš nezajímala...“
„Možná bych měl Karkarovi napsat,“ pronesl Severus. „Něco v tom smyslu, že dopis jsem zabavil Goylovi, který jej ukradl ještě dřív, než se stihl dostat do Brumbálových rukou... Kdybych mu list poslal zpět...Třeba by mi potom začal Karkarov konečně víc věřit,“ uvažoval.
„A třeba by se ti podařilo zjistit tím pádem o celé věci víc,“ doplnila Julie.
„Zítra to navrhnu řediteli,“ rozhodl se. „A teď pojď ke mně,“ natáhl ruku. Julie se však ani nepohnula. Naopak se zatvářila nevěřícně.
„Ty si myslíš, že si to zasloužíš?“ udiveně na něho hleděla.
„Ovšem.“
„Po tom, co jsi mi řekl, ať vypadnu?“
„Jistě.“
„Po tom, jak jsi ukřivdil Harrymu?“
„Toho sem nepleť.“
„Po tom, jak jsi na mě byl ošklivý a nechtěl jsi mi říct, kdy ses narodil?“ smála se.
„Ano. Po tom všem. A nechtěj, abych byl ještě ošklivější!“ vstal a rázně zamířil k ní. „A nevím, proč potřebuješ vědět, kdy jsem se narodil. Tobě musí bohatě stačit vědomí, že jsem starší, chytřejší a morálně na výši...“ pomalu a tiše vyslovoval, zatímco ji zatlačoval do výklenku okna.
„To je nátlak!“ bránila se a ustupovala.
„Výborně, Readová. Konečně si rozumíme,“ zavrčel a opřel se rukama o sklo za ní. 

                Druhý den se Severus Snape domluvil s Albusem Brumbálem a napsali dva dopisy. Jeden jménem Severuse Snapea a druhý za Hermionu Grangerovou - ten dal ředitel poté dívce přepsat. Oba dopisy odešly současně uvázány každý k noze jiné sovy.

První dopis nebyl nijak zajímavý, zato ten druhý byl mimořádný. Stálo v něm:

Milý Viktore,

Tvůj dopis došel v pořádku. Stačila jsem si všechno důležité přečíst, než se mi bohužel nějak ztratil. Ale nevadí. Všechno podstatné jsem si zapamatovala a mohu ti tedy na to odpovědět. Malfoye si nevšímej, ředitel se o něho jistě postará. Jistě již teď vymýšlí způsob, jak mu utnout jeho svérázné kousky. Co se týče uklízení vašich sklepení, připomíná mi to, že jsme poslední dobou také museli uklízet jeden kabinet. Ředitel totiž nabídl místo učitele famfrpálu jednomu cizinci a doufá, že brzy přijede! Já jsem se s tím člověkem již seznámila, bylo to v knihovně. Myslím si, že výborně plave. Byla jsem totiž u toho, když Brumbálovi a ještě dalším předváděl, jak mu to jde. Také Harry se na něho moc těší, protože se s ním měl možnost blíže seznámit, když nás minule navštívil. Šli prý spolu na procházku k lesu a bavili se o lidech, kteří jsou jim blízcí. Doufám, že chápeš, proč tu píšu o někom cizím, koho snad neznáš. Já totiž doufám, že se někdy seznámíte a Ty pochopíš, kdo to je. Bohužel už musím letět na vyučování…Tak se měj a brzy dej o sobě vědět!

Hermiona

 
„Takže Krum má jako pochopit, že má přijet, jo?“ zeptal se Ron, když mu Hermiona převyprávěla, co jí dal Brumbál napsat.
„Přesně tak.“
„A ty myslíš, že mu to docvakne?“ pochyboval Ron.
„Myslím, že ano. Ostatně, to poznáme. Pokud mu to dojde, bude tu do čtrnácti dnů. Má tou dobou hrát totiž nějaký zápas poblíž Londýna. A odtamtud by mohl zmizet celkem snadno.“
„Chudák madam Hoochová,“ zavrtěl hlavou Ron.
„Proč?“
„Přece ji vyhodí, ne?“
„Nikdo se propouštět nebude. Brumbál říkal, že je tu pro oba místa dost.“
„No vidíš to,“ zazubil se Ron. „Budeš tu mít zas svého miláčka...“
„Rone!!!“ Hermiona se rozmáchla učebnicí, ale Ron už byl pryč. Utíkal se smíchem ze schodů a po cestě vykřikoval:
„Ach, Hermi-iou-no!“

                Právě v tu chvíli na jiném místě hradu, konkrétně v temné sklepní chodbě, zaklepal vysoký tmavovlasý chlapec na okované dveře.
„Jen vstupte, Pottere,“ ozval se zevnitř hluboký hlas. Dveře se prudce samy otevřely.
„Dobrý večer,“ pozdravil Harry nakřáple. Nadšení, že je tu, jej zrovna nejímalo. Profesor Snape seděl jako obvykle za svým velkým psacím stolem a pracoval. Místnost osvětlovaly jen plameny v krbu a svíce na profesorově stole. Harry hodnou chvíli stál poblíž dveří, než se mu dostalo vůbec nějaké pozornosti. Měl tedy čas se tu porozhlédnout.

 Znal to tu. Stávalo se často, že dostal od profesora lektvarů školní trest a většinou si všechny odpykával právě zde. I přesto si však místnost nyní prohlížel se zájmem. Pokaždé se tu totiž něco změnilo. U stropu se sušily jiné byliny, nebo se tu povalovaly jiné knihy. Záleželo na tom, čemu se Snape právě věnoval... Vlastně by to tu mohlo být celkem útulné, když si člověk odmyslel, čí je to kabinet. Bylo tu celkem teplo a něco tu vonělo. Všude v policích byly staré knihy a nádoby s přísadami do lektvarů. Tu a tam plavala v některé nádobě naložená zajímavá potvora a na všem ležel prach. Harry měl rád patinu a zde se mu jí nabízelo nepřeberně. Zdi, podlaha, nábytek, všechno tu mělo něco za sebou...
„Snad se vám u mně nezalíbilo,“ pronesl kousavě Snape a Harrymu zkysl úsměv na rtech. Podíval se na profesora a zjistil, že jej upřeně pozoruje. Černé vlasy mu padaly do bledého obličeje, jak se nakláněl nad pergameny.  „Povězte mi, Pottere, co byste dnes chtěl dělat?“ zeptal se a v chladných očích se mu odrážel oheň z krbu.
„Já... nechápu,“ nerozuměl Harry.
„Nebo spíše - už se známe, že - co byste nechtěl dělat?“ opravil se profesor. „Právě to vám totiž uložím jako trest,“ dodal stručně.
Harrymu by to připadalo celkem vtipné, kdyby nevěděl, že Snape to míní naprosto vážně. Otálel tudíž s odpovědí. Snažil se vymyslet něco, co by mu zas tolik nevadilo.
„No, vidím, že se zřejmě nebráníte jakékoli činnosti,“ konstatoval po chvíli profesor a vstal.
„Tak co kdybyste třeba...“ přistoupil ke skříni s nádobami a otevřel ji, „připravil přísady na zítřejší výuku?“ navrhl klidně. „Potřebuji rozdělit ingredience pro pět pracovních skupin. V knize nejdete seznam přísad a budete postupovat podle něho. Z velkých nádob vždy rozdělíte přísady do pěti malých a ty seřadíte na stole,“ ukázal na pracovní stůl, na němž ležela velká kniha. Harry jen mlčky kývl a přistoupil ke knize.
„A dejte si pozor,“ mávl Snape hůlkou a kniha se sama nalistovala na straně šest set deset, „na položku tři,“ dramaticky se odmlčel, „nerad bych vás tu oživoval.“
Harry se zadíval do knihy vedle čísla tři a spatřil tam napsáno: destilovaný dech mozkomora, pozor - těkavá látka!
„Ale pane, k čemu může sloužit taková ingredience?“ zeptal se udiveně.
„K mučení, Pottere,“ odvětil prostě Snape. „Vyvolává silné halucinace a, ehm, dost ošklivé. Ve finále nastupuje potom hluboké bezvědomí. Takže doufám, že to nevdechnete,“ svraštil unaveně čelo a pokračoval v psaní. Harry se podíval, co je uvedeno v knize jako první přísada a odešel to najít do skříně. Našel nádobu s nápisem Pavoučí jed a odlil z ní trochu do každé z pěti malých nádob. Ty přenesl na stůl. Druhá položka byla drcená oměj. Zopakoval postup. Potom se rozhlédl po nápisech, až konečně jeho zrak padl na těžkou zelenou karafu s nápisem Mozkomorův dech. Harry ji opatrně přenesl na stůl a připravil si pět malých nádob. Potom pomalu nadzdvihl skleněné víko karafy. Nic se nestalo. Zatajil dech a naklonil karafu nad první nádobu. Cosi šedého počalo v malém praménku klouzat do nádobky.
„Má to být... tekuté?“ ozval se nejistě Harry.
„Ano.“
Harry tedy naklonil karafu víc. Chtěl to mít už za sebou. Pojednou si ale všiml, že z nádobky počíná stoupat malý, šedavý obláček vzhůru přímo k jeho obličeji.
„Myslím, že to... těká,“ upozornil Harry váhavě.
„Tak to nevdechujte.“
Harry prudce uhnul hlavou. Obláček proplul kolem něho vzhůru a u stropu se rozplynul. Harry postupně naplnil všechny nádoby a s úlevou zavřel karafu.

Čtvrtou a poslední ingrediencí byl vílí vlas. Harry uklidil karafu a zapátral znovu v nápisech. Za okamžik objevil sklenici s nápisem Vlas víly a otevřel ji. Oddělil od pramenu, jenž byl uvnitř,  pět vlasů a ty pak smotané vsunul do nádobek. Přitom přemýšlel, jestli jsou to vlasy Julie. Byly totiž rudé.
„Pane profesore? Má hodně víl červené vlasy?“ zeptal se.
Snape prudce vzhlédl a v očích se mu zablesklo. Chvíli neřekl nic.
„Ne, Pottere. Ještě nějaký dotaz?“ svraštil černé obočí.
„Ne. Jen jsem chtěl říct, že jsem hotov.“
„Úžasné. Tak padejte,“ zavrčel muž tiše a pokračoval v psaní.
Harry se nenechal dvakrát pobízet. Urychleně se přesunul ke dveřím, zamumlal pozdrav a byl pryč.
‘To bylo... divné,’ uvědomil si po cestě a přemýšlel, proč Snape reagoval tak zvláštně na prostou otázku. A byla tu ještě jedna zarážející skutečnost - Harry ještě nikdy neměl trest od Snapea za sebou tak…rychle.

                Další týden v pátek přinesla při snídani sova profesorovi lektvarů dopis:
 

Snape,

musím vyjádřit svůj dík za pohotový zásah v záležitosti onoho nežádoucího dopisu. Můžeš mi věřit, že pracuji na tom, aby se podobná nepříjemnost již nikdy neopakovala. Tvůj bývalý student Draco Tě zdraví. S potěšením podotýkám, že si zde vede velmi dobře, a to ve všech směrech.

Igor Karkarov

Severus mlčky vstal a podal dopis řediteli. Ten si jej přečetl nad miskou ovesných vloček, potom mu jej s úsměvem vrátil a pokračoval v jídle.
„Od Karkarova?“ zeptala se tiše Julie, když si Severus opět sedl.
„Ano, ale nic zajímavého,“ odvětil se skloněnou hlavou.
„Pořád jsi mi ještě neřekl, kdo je vlastně ten náš člověk,“ uvědomila si.
„Musíme se o tom bavit u snídaně?“ zavrčel.
„A kdy jindy? Přes den není čas a večer se mnou nemluvíš!“
„Je to kruvalský klíčník,“ sdělil tiše. „A už se na nic neptej.“
Julie rozšířila oči údivem. Ten nepříjemný, smradlavý, odporný chlap? Ten starý ožrala? Vždycky se ho bála. Vlastně se ho skoro všichni studenti báli. Byla to horší varianta zdejšího školníka Filche. O moc horší...