6. kapitola 3. část
Následovaly kouzelné formule. Porota sestávala ze stejných kouzelníků a Julii překvapilo, že opět vyžadovali, aby kouzlila bez hůlky. Naštěstí zrovna tohle jí nedělalo žádný problém. Odcházela s dobrým pocitem.
Druhý den v deset hodin nastoupila do učebny lektvarů. Snape tam již čekal a s ním Brumbál, McGonagallová, Prýtová a Kratiknot.
“Budete připravovat zahřívací lektvar,” stroze oznámil Snape a posadil se k ostatním na okraj místnosti. “Víte, co máte dělat, tak začněte.” Máchl rukou a skříň s přísadami za ní se s třeskem otevřela.
Za dvacet minut odcházela Julie z učebny značně povzbuzená zahřívacím lektvarem, který se jí náramně vyvedl a který si s sebou také odnášela.
Poslední zkouška se konala po obědě v kulaté učebně obrany proti černé magii. Když tam Julie dorazila, seděla již porota na svých místech. Byli tam opět ve stejné sestavě, jako včera u zkoušek.
Snape ji nejdříve vyzkoušel z teorie a všeobecných vědomostí. Věděla všechno. Potom jí, jak očekávala, uložil vyčarovat Patrona. Ale ne jen tak naprázdno. Ze starého kufru vypustil bubáka, který se v mžiku změnil v mozkomora. Julie se v prvním okamžiku lekla a ruka s hůlkou se jí zachvěla. Potom ale pomyslela na to, jak ji Severus nesl v náručí z Azkabanu a zahřímala:
“EXPECTO PATRONUM!” Z cedrové hůlky vytryskl zářivý proud světla. Bubák se zarazil a trochu couvl. Potom se ale sípavě nadechl a popoletěl blíž k Julii.
Rychle zapátrala v paměti po nějaké další silné vzpomínce. Chvíli to vypadalo, že ani nic nenalezne, ale potom si vzpomněla, jak ji Severus v kočáru objal. Proud světla se okamžitě začal podivně kroutit a najednou se mezi ní a bubákem vznášela zářící mužská postava. Byla to jen silueta, ale Julie ji okamžitě poznala. Polekaně pohlédla na profesora obrany. Nehnutě zíral na jejího Patrona.
“To, myslím, bohatě stačí,” prolomil ticho Brumbálův hlas.
“Ano, fyzický patron... to je víc, než jsme od vás očekávali,” nadšeně souhlasil mužíček vedle něho a pokynem ruky propustil zaraženou dívku. U dveří se ještě otočila. Bubák byl zpět v kufru a její Patron se pomalu rozpouštěl plujíc místností. A skrze jeho blednoucí tělo se její oči setkaly s podivně měkkým pohledem Severuse Snapea.
V poslední školní den si ji zavolal ředitel do své pracovny.
“Jak jste spokojena s výsledky zkoušek?” začal rozmluvu s úsměvem Brumbál, když se posadila do křesla naproti jeho stolu.
“Velmi.” Co se také dalo odpovědět na hodnocení Nad očekávání ve všech disciplínách. Julie byla skoro šťastná. Její náladu kalila jen představa odjezdu z Bradavic. Neměla kam jít. Do Kruvalu se vrátit nemohla, Karkarov by ji zabil. A domů? Už ani nevěděla, kdy naposledy byla v domě Guruse Reada doma. Dokonce jí to připadalo jako celkem vydařený vtip - představa, že vstoupí do dveří se slovy: “Nazdar tati, jsem doma!” Nejspíš by na ni jen nevěřícně civěl, než by na ni vrhl nějakou smrtící kletbu.
“Kam půjdete?” zeptal se Brumbál, jakoby slyšel její myšlenky.
“Vlastně ještě nevím,” přiznala.
“Mám totiž pro vás návrh,” opřel se ředitel lokty o desku stolu a jeho čapka se pištivě zachechtala.
“Rozhodli jsme se zařadit do výuky pro další rok nový předmět. Kouzlení bez hůlky,” usmál se.
“To...” neodvažovala se dopovědět.
“Ano, to znamená, že budeme potřebovat nějakého dobrého učitele. Troufla byste si na to?”
“To je pro mě obrovská čest!” vydechla.
“Byly by to jen šesté a sedmé ročníky, u mladších dětí se nedá předpokládat, že by tak náročnou disciplínu zvládly,” pokračoval věcně ředitel a Julii vstoupily do očí slzy.
“Vlastně si troufám říct, že i někteří zdejší profesoři by vzali zavděk pár lekcemi v tomto umění,” mluvil dál Brumbál. “Tak co na to říkáte, půjdete do toho?” zadíval se na ni přes své půlměsícové brýle.
“Ovšem,” vydechla a slzy se jí koulely po tvářích. Ředitel ji s úsměvem doprovodil ze dveří pracovny.
“A mimochodem, profesor Snape má za úkol vás uvést do dění. Ukáže vám chodby pro profesory, váš pokoj a předá vám klíče, které budete potřebovat ,” dodal ještě.
Julie se vracela chodbami hradu a celou dobu brečela. Bylo jí jedno, že za ní studenti zděšeně otáčejí - plakala dojetím a z vděčnosti. Byla šťastná.
Odpoledne opatrně zaklepala na dveře kabinetu profesora Snapea.
“Je otevřeno. Pojďte dál, kolegyně,” zavrčel zevnitř. Udiveně vstoupila.
“Jak jste věděl...?”
Jen roztržitě ukázal na starý pergamen na stole před sebou a dál něco rychle vpisoval na okraj stránky nějaké knihy.
Přistoupila blíž a hodnou chvíli fascinovaně zkoumala Pobertův plánek. Sama sebe viděla, jak stojí v pracovně profesora Snapea...
“Co vás přivádí?” vyrušil ji po chvíli zdvořile.
“Pan ředitel říkal, že...”
“Ovšem,” otevřel zásuvku stolu a s chrastěním odtud vyndal velký svazek klíčů. “Hned vám ukážu, co a jak.” Odložil brk a vstal.
“A ještě něco,” přiznala a opřela se zády o desku stolu. Tázavě se na ni otočil.
“Chci se omluvit,” sklonila pohled. “Vzala jsem to jen proto, že momentálně nemám kam jít a ani z čeho žít. Vím, že z toho nejste nadšený... Ale slibuji, že si budu hledět svého a nebudu vás otravovat drzými...”
Přerušil ji odmítavým posuňkem.
“Nechápu, o čem mluvíte, slečno.”
Julie zaraženě zmlkla.
“Očekával bych cokoliv jiného, než nějaké zmatené omluvy.” Pomalu se otočil a začal přecházet po místnosti. “Například trochu vděku, vzhledem k tomu, že jsem vás navrhl na to místo ještě před zkouškami a zařídil, aby vaše OVCE shlédly zároveň patřičné autority, které rozhodují o přijímání nových lektorů z řad čerstvých absolventů, a tím vlastně prověřily vaše schopnosti v oboru kouzlení bez hůlky. Ředitel totiž preferoval spíše vaše zařazení do sedmého ročníku, než vaše zaměstnání. Čelili bychom však tomu, že dohoda s Kruvalem o vašem stipendiu byla pouze na jeden rok a Karkarov by měl právo vás chtít zpět. Takhle, když své studium předčasně ukončíte, nemůže proti tomu nic udělat,“ odmlčel se a chvíli se pásl pohledem na jejím užaslém výrazu. „Dále bych čekal trochu vděčnosti za to, že jsem se zaručil Brumbálovi za vaše rychlé uvedení do chodu Bradavic a seznámení vás s metodami výuky,“ pokračoval potom klidně. „A vy sem místo toho vtrhnete... ubrečená... a vedete podivné řeči!” pohlédl na ni ostře a v očích mu hrály jiskřičky.
Julie se musela chytit rukou okraje stolu, aby se z toho šoku nesložila. Vytřeštěně zírala na muže před sebou.
“Tak tedy žádný vděk?” pobaveně ji pozoroval.
“Tohle mi už... nedělej,” vydechla ztěžka.
“Nechápu, co máte na mysli.”
“Mám na mysli, abys ze mě už konečně přestal dělat idiota!” vykřikla a znovu jí vytryskly slzy . “Neumíš se bavit jinak?” Vrhla se na něho se zatnutými pěstmi.
“Ó, tak moment, moment, milá dámo!” smál se a snažil se zachytit její slepě mířené rány. “Přestaňte se chovat jako potrefená!” Konečně se mu podařilo chytit ji za obě zápěstí. Ještě chvíli sebou vztekle lomcovala, ale potom se rozvzlykala a zavěsila se mu kolem krku. S rozpačitým úsměvem ji objal a snažil se mírnit její prudké vzlyky tím, že ji jemně hladil po zádech.
“Tak už se konečně zklidněte, nemusí si celé Bradavice myslet, že v mém kabinetě někoho berou na nože.”
“Přestaň mi vykat, ty protivo!” Vzlykla stále ještě s hlavou na jeho rameni.
Severus Snape se vítězně usmál.
Konec