6. kapitola

První školní týden utekl Darii jako voda. Nedělalo jí problémy přizpůsobit se novému prostředí, spíše naopak, užívala si každou minutu. S učením si hlavu nelámala, byla ráda, že si zase zopakuje některá kouzla, která už dlouho nepoužila. Vrátila se o několik let zpět a vůbec jí to nevadilo. Celou dobu se nedělo nic zvláštního, snad až na jednu drobnost. Snape minimálně dvakrát chyběl, což bylo v jeho případě opravdu zvláštní. Byla to věc, která všechny čtyři velice znepokojovala, avšak Daria o Snapeových zmizeních nechtěla psát otci. Nemyslela si, že by dělal něco špatného, ale její strýc byl opačného názoru, a tak za Dariiných námitek Henrymu napsal.

Během tohoto týdne Daria poznala Harryho, Rona i Hermionu velice dobře. Obdivovala Hermioninu schopnost naučit se cokoli a její nadšení, s kterým se učila i ty nejnezáživnější předměty. To samé už však nemohla říci o Harrym a Ronovi. Jejich způsob učení jí připadal skutečně nemožný. Bylo jí jasné, že ti dva se řídí pravidlem: „Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek.“ A proto veškeré úkoly, které mohli odevzdat příští týden, si nechali až na víkend a jelikož o víkendu bylo krásné počasí, strávili ho celý venku u jezera, s Hagridem nebo na famfrpálovém tréninku. A samozřejmě když pak přišel nedělní večer, vůbec nevěděli, co mají dělat dřív.

„No tak Hermiono, nebuď sobecká!“ zoufale pronesl Ron.

„Tak já jsem sobecká? A co jsi potom ty!“ nevěřila vlastním uším Hermiona.

„Jsi strašná.“ smutně prohodil.

„Takže teď jsem ještě k tomu strašná? Tak to je báječné. A ty jsi zase nezodpovědný.“ nasadila uražený výraz.

„To by tě ubylo, kdybys mi pomohla s tím úkolem z lektvarů?“ křikl naštvaně Ron.

„Ne neubylo, ale tobě by asi vadilo, kdybys jednou jedinkrát udělal úkol dřív, než na poslední chvíli.“ rozkřikla se. „A znám to tvé pomohla! Nakonec by jsi ten úkol celý opsal slovo od slova.“

„To není pravda! A úkoly dělám včas.“ jen šeptl, protože věděl, že Hermiona má jako vždy pravdu, ale musel se přeci nějak bránit.

„Že není pravda? A kdo se tu rozčiluje, že nestihne napsat všechny úkoly, já snad?“

„Ne ty ne, ale rozhodně mi to neulehčuješ.“ ječel Ron po Hermioně, ta se tvářila vztekle a vypadala, že každou chvíli začne po Ronovi hystericky křičet.

„Tak už dost!“ vložila se do hádky Daria, kterou už z těch dvou bolela hlava. „Hermiono, ty se prosím nevztekej jak hysterka a ty Rone, kdyby jsi ten čas a energii, kterou jsi vyplýtval v této hádce, vložil do psaní úkolu, tak už ho máš dvakrát.“

„Ale…“ snažil se Ron vznést námitku, jenže Daria byla nekompromisní.

„Žádné ale! Je to tak, jak říkám. Vyřešíme to jinak, uděláme ten úkol všichni společně, Harry ho taky ještě nemá. A už tu nechci slyšet žádné dohadování!“ vytáhla pergamen se svým úkolem a pokynula ostatním, aby učinili to samé. Hermiona, která byla pořád ještě naštvaná, si nakonec vytáhla ten svůj. Harry s Ronem si vzali každý kus prázdného pergamenu a začali psát. Neuplynulo ani 10 minut a měli úkol hotový.

„Harry! Panebože, co je ti? Jsi v pořádku?“ vyjekla Hermiona zděšením. Harry se totiž najednou svalil z křesla na zem a svíjel se bolestí.

„Harry, Harry! Slyšíš mě? Podívej se na mě! Co se děje?“ vrhla se Daria k Harrymu na zem a snažila se zjistit, co se stalo.

Ron byl tak vylekaný, že se nezmohl na jediné slovo. Nakonec však pomohl Darii a Hermioně zvednout Harryho z podlahy a posadit ho na židli. Všichni tři zíraly na Harryho s obrovským strachem v očích. Ten se přestal vrtět a zase vypadal v pořádku, až na ten nepřítomný výraz. Seděl v křesle a mlčel. Ostatní se však dožadovali vysvětlení, ale Harry ani nepípl. Jen seděl a hleděl do plamenů.

„No tak Harry, vysvětlíš nám co se stalo? Bylo to kvůli jizvě? Měl jsi vidění?“ naléhala Hermiona, ale nedočkala se odpovědi.

„Harry, otoč se na mě! Vnímáš mě? Dělej!“ chytla Darí Harryho za bradu a otočila mu hlavu tak, že mu hleděla přímo do očí. „Teď mě dobře poslouchej! Musíš nám říct, co se stalo.“

„Ale…“ vyslovil první slovo. Všichni se rozzářili štěstím, že už se pomalu vzpamatovává.

„Já tomu nevěřím! To… to bude nějaký trik.“ nepřítomně prohodil a ještě pořád zíral do ohně.

„Jaký trik, co to plácáš?“ konečně se zapojil i Ron.

„Harry, buď tak laskavý a vysvětli nám to. Co se stalo, co jsi viděl?“ dožadovala se Hermiona vysvětlení.

„Já… já tomu nevěřím, to nemůže být pravda!“ pořád jen mumlal.

„Pottere, vzpamatuj se. Hned teď!“ křikla po něm Daria a vrazila mu pohlavek, aby ho probrala . „Tak už to konečně vyklop. Můžeš to říct, nikdo tu není.“ pokračovala poté, co se porozhlédla po společenské místnosti a zkontrolovala, že je nikdo neposlouchá. Bylo už dlouho po půlnoci, a tak v místnosti už dávno nikdo neseděl.

„Viděl jsem Voldemorta!“ podotkl roztřeseným hlasem. „Ale nebyl sám,“ hlas se mu třásl čím dál víc. „Bylo s ním dítě!“

„Dítě?!“ vykřikla Hermiona. „A jaké dítě? Kdo to byl?“ řekla vyděšeným hláskem.

„Já nevím, kdo to byl! Neviděl jsem mu do obličeje. Ale něco… pořád tomu nevěřím, to nemůže být pravda.“ skoro křičel a všichni napjatě čekali, co přijde dál. „To vlastně ani nebylo dítě, byl asi tak stejně starý, jako my… A měl oblečený Bradavický hábit. Byl to jeden ze studentů z Bradavic.“ tichounce zašeptal.

„Cože?!“ vyjekla Hermiona a úlekem se jí podlomila kolena.

„Harry, jsi si tím jistý? To ale není možné!“ nevěřícně pronesla Daria.

„Není možné, není možné? Já to ale viděl! Voldemort se s ním bavil. Ten student mu donáší.“ rozzuřil se Harry.

„Takže ty chceš říct, že Voldemort má smrtijedy už i v dětských řadách a jeden je v Bradavicích?“ tázala se Darí a nevěděla, co si má myslet.

„Jenže kdo to může být?“ zeptala se Hermiona a snažila se, aby její hlas nezněl tak vyděšeně.

„To bude určitě někdo ze Zmijozelu. No a myslím, že vím, kdo by to mohl být. Malfoy! Když je jeho otec v Azkabanu, tak se Voldemort spokojil i s ním.“ vydechl Harry.

„No jo, ale stejně tak to může být i Crabbe nebo Goyle.“ prohodila Hermiona. „Ale faktem je, že ti by byli Voldemortovi na nic. Oba jsou neschopní a mají slepičí mozky.“

„Ale… ale to znamená, že V‑Voldemort je právě teď v Bradavicích?!“ vyděšeně vypískl Ron, který se konečně vzpamatoval.

„Ne Rone, to si nemyslím. Proč by sem chodil? Nemá důvod riskovat, že ho chytí.“ snažila se Darie Rona uklidnit.

„No jo, jenže co když tu přece jen je a právě teď se chystá na útok a každou chvíli vtrhnou do Bradavic smrtijedi?“ vyhrkl Harry. Ron při těchto slovech zděšením nadskočil a byl bledý jak stěna.

„To určitě ne! Vždyť se sem nemá jak dostat.“ vysvětlovala Daria.

„Harry, stejně tu nemůže být. Je tu přece Brumbál a toho se obává.“ prohlásila Hermiona a sama se už tvářila trochu klidněji.

„To tedy znamená, že ten jeho přívrženec je sním a tudíž není ve škole.“ chladným hlasem poznamenal Harry.

„To je sice hezký, ale jak zjistíme, kdo tu není?“ pronesl Ron a tvářil se bezradně.

„Do Zmijozelské společenské místnosti se nedostanem. A řekl bych, že ten V‑Voldemortův přívrženec se vrátí co nejdřív, a pak už mu nic nedokážem.“ pořád ještě dělalo Ronovi problémy vyslovit Voldemortovo jméno.

„Hm… Ron má pravdu, jenže co budeme dělat?“ beznadějně vydechl Harry… „Něco mě napadlo!“ vyhrkl a vyběhl do svého pokoje. Všichni sledovali schody ke chlapeckým ložnicím a netrpělivě Harryho vyčkávali. V mžiku se vrátil a v ruce držel kus pergamenu. Byl to Pobertův plánek.

„Pokud Malfoy není v posteli, tak to uvidíme.“ rozevřel Harry plánek a zašeptal kouzlo. Nalistoval Zmijozelskou společenskou místnost a ložnice Zmijozelských studentů. Okamžitě byli všichni nakloněni nad plánkem a hledali Malfoye.

„Hele, tady je Crabbe a Goyle.“ křikl Ron.

„A vedle nich je prázdná postel.“ rozzářila se Hermiona.

„A máme ho! Je jasné, že on je smrtijed. Musíme to povědět Brumbálovi.“ horlivě vydechl Ron.

Ale Daria ho zarazila: „Počkej, počkej! Nikam se nežeň. Nemůžeme to říct Brumbálovi.“

„Ale proč? Vždyť není v posteli a já ho viděl s Voldemortem!“ Harry se zase začal rozčilovat.

„To je sice hezké, ale nemáme žádný důkaz, že to byl on, koho jsi viděl.“ s klidem promluvila Daria na Harryho.

„Jak to, že nemáme? Vždyť…“ Harry se vztekal a křičel na celou společenskou místnost.

„Uklidni se. Darí má pravdu.“ probodla ho Hermiona očima.

„Co když je Malfoy stejný, jako vy dva?“ zavadila pohledem o Harryho a Rona, kteří po těchto slovech okamžitě zrudli vzteky a chystali se protestovat, jenže Hermiona byla rychlejší: „Co když se v noci někde toulá jako vy? To je sice přestupek proti školnímu řádu, ale neohrožuje to studenty na životě.“

„Tak se podíváme, jestli není někde jinde ve škole.“ snažil se Ron obhájit teorii, že smrtijedem je Malfoy.

„Hm, tak to bychom tu byli vážně dlouho a mě se chce spát. Tahle škola je vážně dost velká a pokud se Malfoy ještě k tomu pohybuje, tak bude jednu chvíli tam, kam se zrovna dívat nebudeme a druhou chvíli se bude nacházet na místě, které jsme třeba před chvílí zkontrolovali. To by byl naprosto promarněný čas.“ potopila Ronův návrh Daria. „Pravděpodobně je Malfoy smrtijedem, ale nemůžeme jít za Brumbálem bez důkazů.“

„Takže musíme najít něco, čím ho usvědčíme.“ oznámil Harry.

„Jo, ale nebude to žádná sranda!“

Debata o Malfoyovi jim už dlouho nevydržela, protože byli strašně unavení. Nakonec odešli do svých pokojů a sotva ulehli, okamžitě usnuli.

Daria se probrala a snažila se otevřít svá těžká unavená víčka. Porozhlédla se po pokoji a všimla si dvou prázdných postelí a Hermiony, která zlehka oddechovala. S obtížemi vstala a podívala se na hodiny.

„Cože? To už je za 10 minut 9 hodin?“ nevěřícně vyvalila oči. Bleskově zamířila k Hermioně a začala s ní třást. „Hermi, vstávej! No tak Hermiono, prober se!“

Ta se převalila a otevřela oči.

„Co je? Já chci ještě spát!“ rozespale odtušila.

„Dlouho nebudeš chtít. Za 10 minut začíná přeměňování.“ zdůraznila Darí.

„To snad ne!“ vyskočila Hermiona z postele, začala poletovat po pokoji a hledat své věci.

„Hlavně nejanči, všechno stihnem!“ uklidňovala ji Daria. Obě se rychle převlékly, vzaly učebnice a vyrazily rovnou k učebně.

Velkou rychlostí vrazily do třídy a s úlevou zjistily, že tu ještě není McGonagallová. Ale k jejich zděšení postřehly, že tu nejsou ani Harry a Ron. Pohlédly na sebe a bylo jim jasné, že oba také zaspali. Jenže nemohli nic udělat. A tak doufaly, že se objeví ve dveřích dřív než profesorka. Dveře se otevřely, ale nestáli v nich Harry s Ronem, nýbrž profesorka McGonagallová. Netrvalo však dlouho a do třídy vrazili oba opozdilci.

„Stihli jsme to, že? Stihli?“ rychle oddechoval Ron.

„Ne Rone, nestihli.“ smutně podotkl Harry, jehož oči spočinuly na profesorce McGonagallové.

„Opět Potter a Weasley. Co se stalo dnes, že jste zase přišli pozdě?“ pohoršeně vydechla profesorka. Harry už se chystal něco říct, ale McGonagallová ho nenechala:

„Nechci nic slyšet. Ty vaše nesmysly mě nezajímají. Už toho mám dost. Strhávám každému 5 bodů. A teď si sedněte!“

Ve třídě bylo ticho, jediný Malfoy se povýšeně usmál a tvářil se vítězoslavně. Harry na něj vrhl pohrdavý pohled plný nenávisti.

Zbytek dne probíhal v poklidném duchu. Sice zase dostali hromadu úkolů, ale to bylo naprosto normální. Snape si na Darii nachystal pár otázek týkajících se opravdu složitých lektvarů. Nechtěla sice na sebe upozorňovat, ale v žádném případě neměla v plánu udělat radost Snapeovi. A tak jako vždy věděla vše, na co se tázal.

Harry s Ronem celý den sledovali Malfoye a snažili se přijít na něco, co by ho prozradilo. Ale Darii bylo jasné, že Malfoy chybu neudělá, tudíž na způsob, jak získat důkazy, musí jít jinak.

„Co kdybychom se zeptali Hagrida? Třeba něco ví.“ navrhl Ron.

„Prosím tě, co ten by mohl vědět?“ ironicky podotkla Hermiona. Ron už se ani nenamáhal protestovat.

Vysedávali ve společenské místnosti a psali úkoly. Neměli odvahu bavit se o těchto událostech, dokud tam seděli jejich spolužáci. Když ale zůstali sami, pokračovali v rozhovoru ze včerejšího večera.

„Malfoy není zas tak neschopný. Pokud je Voldemortovým špehem, rozhodně si bude dávat velký pozor, aby se neprozradil.“ posmutněla Hermiona.

„Ale co tedy uděláme?“ zazoufal Ron.

„Nejlepší bude, když se nebudeme snažit. Čím víc se snažíme, tím míň toho víme a je to na nás poznat. Však on už se nějak prozradí, a pak ho dostaneme. Hlavně musíme být ostražití! Nemyslím tím, že budeme Malfoye sledovat na každém kroku. Je vám to jasné?“ s pochybami se otočila na Harryho a Rona.

„Neměli bychom to říct Ginny a Střelence Lence?“ tázavě pohlédla Hermiona. „Ty dvě by se mohly hodit. Víc mozků vymyslí víc, zvlášť když jediný, kdo tady rozumně uvažuje jsem já a Darí.“ vyčítavě zaryla svůj zrak do Harryho a Rona.

„Co tím chceš jako říct? My taky myslíme a nejsme neschopní!“ urazil se Ron.

„Neříkám, že jste neschopní, ale než byste uvažovali nad tím, co řeknete, tak radši plácnete nějakou blbost.“ ohradila se Hermiona. „No a ty obzvlášť.“

„To není pravda!“ rozkřičel se Ron a Hermiona se nadechovala a zdálo se, že se hystericky rozječí.

„Sakra, už dost! Mám plné zuby těch vašich hádek.“ Daria se tak rozzuřila, že byla k nezadržení. „Můžete mi laskavě říct, čeho docílíte tím, že si budete nadávat? Všichni jsou stejně důležití. A nebýt Harryho, tak ani nevíme, že v Bradavicích je smrtijed. Takže už nechci vidět žádné roztržky.“ vztekle odtušila.

„Nevím, ale Ginny a Lence bychom neměli nic říkat.“ konečně se ozval i Harry, který si radši hádky mezi Ronem a Hermionou nevšímal.

„To si zase nemyslím. Možná bychom jim to neměli říkat teď, ale rozhodně bych jim to řekla alespoň později. Ginny je dost všímavá a mohla by postřehnout něco, co nám uniklo. A Lenka je z jiné koleje, takže by mohla zjistit, co se právě traduje v Havraspáru. A kdo ví, třeba studenti Havraspáru ví víc, než si myslíme, avšak bez toho, aniž by tušili, co se chystá.“ odhodlaně pronesla Daria.

Po zdlouhavé debatě se domluvili, že o všem řeknou Ginny i Lence, ale ještě před tím zkusí něco zjistit sami. A třeba bude mít Harry další vidění a dostanou se o krok blíž k pravdě.

5. - 7.