6. kapitola

Severusova prorocká slova na sebe nedala dlouho čekat. Druhý den ráno ještě před probuzením jsem zažila něco neočekávaného. V okamžiku, kdy jsem nehnutě ležela se zavřenýma očima na posteli a moje duše navracující se do mého těla už začala vnímat prostor mého pokoje, ale ještě nebyla plně s mým ležícím tělem spojena, jsem začala vnímat obličej, který na mě nehnutě z blízka zíral. Byla to tvář s ostře řezanými rysy, zcela bez vlasů, velkýma podlouhlýma červenýma očima se žlutými panenkami.

Když jsem se plně probudila a zvedla se na posteli, zaplašila jsem tuto představu jako nějaký nesmysl, který se mi náhodou připletl do cesty. Že to nesmysl nebyl jsem se přesvědčila hned vzápětí, neboť do koupelny jsem nedošla, ale spíše dovrávorala. S vypjetím všech sil jsem se oblékla a usedla jsem do křesla. Byla jsem tak unavená, jako bych snad ani nespala. Bleskově mi prolétlo hlavou, že naštěstí je dnes sobota a nemusím učit.

Nejraději bych si zase lehla a spala, ale něco mi říkalo, že teď za žádnou cenu nesmím usnout. Ruce a nohy jsem měla jako z olova. Jako mantru jsem si začala opakovat: Musíš něco dělat, musíš něco dělat. Vzala jsem si zimní plášť a vyšla jsem ven do chladného rána. Mráz mě štípal do tváří a udržoval mě tak při vědomí.

Řekla jsem si, že budu chodit tak dlouho, dokud ten vliv v sobě nezlomím. Nebyla jsem vůbec schopná nad něčím uvažovat, v hlavě jsem měla jako vymeteno, jen jsem si pořád usilovně připomínala: musíš něco dělat, musíš něco dělat. Chodila jsem po školních pozemcích, ale musela jsem odpočívat snad na každé lavičce, kterou jsem cestou potkala.

Před polednem jsem se cítila už trochu lépe, stále jsem však nechápala, co se to se mnou děje. Právě jsem procházela pod pootevřeným oknem, když jsem uslyšela chraplavý fénixův křik. Bylo to jako lano hozené tonoucímu. Na nic jsem nečekala a zamířila do ředitelovy pracovny.

„Pojďte dále, Stello,“ ozvalo se z ředitelny ještě dříve, než jsem tam stačila vstoupit. Vidí snad i přes dveře ?

Vešla jsem dovnitř a posadila se před jeho pracovní stůl. „Není mi dobře,“ řekla jsem snad trochu zbytečně, ale potřebovala jsem nějak začít.

„Vidím,“ řekl Brumbál naprosto vážně. „Popište mi přesně, co se Vám stalo.“

Popsala jsem dopodrobna všechno, co jsem od rána zažila. Brumbálova přítomnost na mě působila velmi uklidňujícím způsobem. Postupně jsem se začala uvolňovat. Brumbál najednou vstal a otevřel jednu ze skříní poblíž. Vytáhl ven mísu s runami na okrajích a se stříbrnou vířící kapalinou uvnitř. Hned jsem věděla, že je to myslánka. Viděla jsem podobnou kdysi na vysoké škole, ale od té doby jsem se s ní nesetkala. Je dost vzácná.

„Víte jak s tím pracovat ?“ otočil se ke mně Brumbál.

Lehce jsem po kývla hlavou. Přiložila jsem svou hůlku ke svému pravému spánku a soustředila se na obraz té hrozné tváře. Když jsem ho viděla opět velmi zřetelně, soustředila jsem se na to, jak se tento obraz přesunuje k mé hůlce a omotává se kolem ní. Potom jsem pomalu hůlku odtáhla a ponořila ji do stříbrného obsahu myslánky. Ihned se mi velmi ulevilo. Ještě jsem to pro jistotu dvakrát zopakovala, abych se zbavila i dalších představ na tento obraz navazujících.

Brumbál mi pak podal sklenici s růžovou tekutinou uvnitř.

„Vypijte to. Je to výluh z růženínu a čistíku obecného. Vynikající prostředek na projasnění a zklidnění mysli. Sám to také někdy používám, zejména když se vrátím z ministerstva,“ dodal šibalsky.

Účinek to mělo fantastický. Jako bych najednou cítila pevnější půdu pod nohama. Po chvíli mlčení jsem si dodala odvahu a zeptala se přímo: „Myslíte, pane řediteli, že by to mohl být Voldemort ?“

Brumbál se unaveně posadil do svého křesla a tiše leč pevně pronesl: „Ne, myslím, že ne. Podle všeho to byla síla, která stojí za Voldemortem. Trvá to už od pradávných dob. Je to bytost, která se už tisíciletí snaží dostat vývoj této planety pod svoji kontrolu a čas od času si proto vyhlédne ty, kteří touží po výjimečnosti jakéhokoli druhu a udělá si z nich své služebníky. Něco takového by Vám však Voldemort nikdy nepřiznal,“ pousmál se smutně Brumbál. „Buďte opatrná, kdyby jste měla jakékoli problémy, ihned mě vyhledejte.“

Do Vánoc zbýval už poslední týden. Trochu jsem měla obavy, zda nejsme s látkou přeci jen trochu pozadu, ale teď to stejně nemělo cenu řešit. Studenti už byli myšlenkami na vánočních prázdninách. V úterý jsem dostala spěšnou sovu z ministerstva od Oxany. Na pátek má povolenu návštěvu archivu odboru záhad - sekce III, oddělení PT ZD 3 ! Tak se jí to přece jen povedlo. Uvědomovala jsem si, že to může být spojeno s nepříjemnostmi, ale po sobotním zážitku mi už zase otrnulo. Chvíli jsem přemýšlela, zda o té sobotě mám Severusovi říct, ale měl zase jedno ze svých období, když se více uzavřel do sebe a byl dost podrážděný, takže jsem si řekla, že to nechám až na jindy.

Ve čtvrtek odpoledne jsem se vrátila do svého pokoje značně rozladěná. Malfoy zase měl na hodině plno nejapných poznámek a snažil se vytáhnout před svými kumpány. Strhla jsem Zmijozelu 5 bodů, na což Malfoy zareagoval tak, že si ukazoval na hlavu. Už jsem měla jeho posunků právě dost a tak jsem mu slepila ruce k sobě přilnavým kouzlem k velkému pobavení nebelvírských. Ihned jsem ho informovala, že pokud řekne ještě jedno slovo, které se nevztahuje k probírané látce, slepím mu i rty. Do konce hodiny už raději nepromluvil a celý rudý se dusil vzteky. Když jsem mu ruce na konci hodiny zase odčarovala, významně si před svými kamarády masíroval zápětí.

Bylo mi jasné, že se o svůj poslední zážitek ihned podělí se svým báječným tatíčkem. Proto když se za dveřmi mého pokoje ozvalo zaťukání, raději jsem si vzala do ruky svou hůlku.

Do pokoje vstoupil Severus. Místo pozdravu na mě hned vyštěkl: „Tak co ti zase udělal?“ Samozřejmě, že mu neušlo, že jeho kolej právě přišla o 5 bodů. Krátce jsem mu popsala, co se stalo.

„Nezlob se Severusi, ale kázeň musím vyžadovat ode všech.“
„Já vím,“ řekl už mnohem smířlivěji. „Mám o tebe jenom strach. Však víš.“ Objal mě a přitiskl pevně k sobě.
„Chystáš se na Vánoce pryč ?“ podíval se na mě překvapeně, když si všiml mého připraveného kufru.
„Jen na dva dny, chci navštívit nějaké známé.“
„V mudlovském světě ?“ podíval se na mě zkoumavě a vzal z kufru moje džíny.
„Tobě také nic neujde. Měl jsi být Bystrozorem,“ ušklíbla jsem se.

Vzala jsem mu džíny a hodila je zpátky do kufru. Bohužel v letu trochu zavadily o učebnici kosmologie pro 6. ročník, která spadla na zem Severusovi k nohám. Z knihy vypadla fotografie. Severus ji okamžitě zvedl a podíval se na ni. Z fotky se na něj nehybně usmívala tvář muže ve středních letech. Ztuhla jsem, protože jsem nechtěla, aby ji někdo viděl a on už vůbec ne.

„Kdo to je ?“ obrátil se Severus ke mně a ukázal na fotku. Jeho oči se do mě nepříjemně zabodávaly.
„Petr,“ snažila jsem se o co nejvíce lhostejný tón a vytrhla jsem mu fotku z ruky.
„Jaký Petr?“
„Na konci svých vysokoškolských studií jsem byla na stáži v jedné vzdálené zemi. Seznámili jsme se tam. Velmi mi tehdy pomohl.“
Severus se na mě díval, jako by nevěřil vlastním uším.
„Severusi, je to už nějaký rok zpátky. Je to pro mě už uzavřená záležitost.“
„Proto máš stále jeho fotku ?“ Najednou mu to došlo a šel přímo k věci: „Ty jsi spala s mudlou?" díval se na mě s neskrývaným odporem. Popadla mě zlost jako už dlouho ne. Co to má znamenat ? Proč se mám vlastně před ním obhajovat ?!
„Severusi, ...,“ nenechal mě však domluvit. „Jedeš za ním?“
„Ano, ale není to tak, jak si myslíš.“

Pohrdlivě se usmál a pak vybuchl: „Jak můžeš dávat přednost takové nule přede mnou !“

„Nemáš právo o něm takto mluvit !“ řekla jsem důrazně. „Lásku a nenávist máme  s mudly společnou a Petr mi kdysi projevil tolik lásky, že mně to pomohlo více, než učené řeči deseti kouzelníků. Cítím k němu dodnes přátelství a úctu, ale to je také všechno. Dávno už se nestýkáme.“

Severus stál chvíli jako opařený. Pak se zhluboka nadechl, ale místo aby něco řekl, pevně stiskl rty a beze slova odešel. Věděla jsem, že pravda je na mé straně, ale přesto mi z toho bylo velmi smutno.