6) Tom a Jerry

Tom a Jerry. Kdo by neznal tuhle dvojici, u které jsem se tolik zasmáli. Jejich honičky jsme poznali v různých situací a na různých místech Země (a někdy i ve vesmíru). Přesto existuje jedno místo, kde tito dva věční nepřátelé nebyli. No přeci ve Voldemortově paláci.

Autor: Darao

Postavy: Severus Snape, Lord Voldemort, Lucius Malfoy

...........................

Pán Zla si, jako každý den, spokojeně seděl na svém dřevěném trůně tmavé barvy. Svými dlouhými prsty uchopil kouzelnický bulvár a rozevřel ho před sebou. Zrakem spočinul na článku o herci z jedné kouzelnické telenovely.

Náhle se trůnní halou rozlehl zvuk domovního zvonku. Někdo byl u brány paláce. Voldemort se tímto vyrušením netrápil a dál očima hltal slova článku. Zvonek se ale ozval znovu a temného Pána přešla dobrá nálada. Hodil časopis na zem a řekl si: „Já snad budu muset vstát z trůnu a jít otevřít. Mám barák plný smrtijedů a nikdo není schopný tam zajít!“

Další nepříjemný zvuk domovního zvonu a Vládce světa se odlepil od svého křesla, rozhodnut, že tam tedy osobně dojde.

„To je dobrý, já tam skočím!“ zařval náhle Severus Snape a proběhl kolem trůnní haly.

„Díky bohu,“ oddechl si Lord Voldemort a vrátil se zpět do trůnu. Tím ale udělal chybu, protože bulvár, který odhodil, byl příliš daleko a on se nechtěl opět zvedat, aby si ho mohl vzít. „Snad půjde Severus okolo.“

Po chvilce uslyšel, jak se otevřely a opět zavřely ohromné dveře paláce. Když se Snape objevil u vstupu do trůnního sálu, jeho Pán na něj zavelel: „Severusi, můžeš mi donést tamten časopis?“

Bývalý učitel lektvarů se pootočil a vložil si do podpaždí podezřele vypadající balíček, co zrovna nesl. Přešel halou a sebral z mramorové podlahy několikastránkový bulvár. Přišel k Vládci světa, který se leností ani nepohnul.

„Kdo to vůbec byl?“ zeptal se Voldemort, když si přebíral časopis.

„Jenom pošťák.“

„Pošťák? A co tady chtěl?“

„Donesl mi balíček.“

„Donesl ti balíček? Severusi, nevím, jestli sis všimnul, že je kouzelnicko-moderní doba. Dneska nosí poštu sovy.“

„Tohle bych nikdy žádné sově nesvěřil.“ Vytáhl balíček a podržel ho před Voldemortovýma očima.

„A co je tak důležité, že jsi to musel svěřit do rukou pošťáka?“ snažil se z něho získat informace.

„Tohle!“ dvakrát ťukl do zabalené krabice. „To je další vydání knihy Lektvary a jejich použití.“

„Opravdu?“ Oči temného Lorda obkreslily půlkruh.

„Už dlouho čekám, až vyjde, protože by tam měl být lektvar z ptačího zobu.“ Lektvarový nadšenec roztrhl krabici a vyndal z ní encyklopedii. Okamžitě otevřel rejstřík a hledal stránku, kde se nacházel tento nebezpečný nápoj. „Tady je!“ Očima hltal každé slovo a přednášel: „Účinky: Po požití lektvaru se dostavují křečovité bolesti břicha, které se stupňují, až do strašlivých průjmů. Tyto příznaky mohou oběť trápit i několik dní. Zatím není známo, jestli má lektvar omezenou dobu trvání, nebo jsou jeho příznaky trvalé. Jediný známý způsob přerušení účinku, je požití lektvaru proti rychlejším případům delší potřeby. Jinak známého i pod názvem lektvar proti sračce,“ dočetl Snape a kouknul na svého zamyšleného Pána na trůně.

„Výborně, Severusi, až se o tomhle dozví děti, budou to chtít vyzkoušet.“

„Děti jsou mladé a nezkušené. A sračka jim neublíží.“

„Neublíží?! Copak jsme my trpěli málo tímto…“ nedokázal to ani pojmenovat. „Teď ještě rozkřikuješ do světa, že něco takového existuje. Divím se, že jsem ještě lektvarologii nezakázal.“

„Ale tohle umění je užitečné…“ snažil se najít nějakou obhajobu pro svoje řemeslo. „Co třeba nápoj na redukci, díky jemuž jsi zhubnul 20 kilo.“

„To bylo trošku jinak, to jsi měl udělat pro Raddlejovou, aby se zbavila celulitidy, ale vůbec na ni nepůsobil, a tak si zkusil na mě, jestli funguje!“

„Potřeboval jsem mít jistotu, jestli jsem postupoval správně při výrobě a jestli účinkuje. Ale na tvoji ženu neměl efekt. Množství toho lektvaru závisí na velikosti obezity a já na skladě nemám tolik zásob.“

„Máš ještě nějaký příklad užitečnosti svého řemesla?“ zeptal se svého kamaráda.
Snape se zamýšlel, jaký příklad by ho ohromil, ale musel uznat, že každý nápoj se mohl snadno vymknout účinku. „Dokážu ti, že lektvarologie je užitečná, vyrobím něco, co tě zbaví tvé otravné manželky.“

Voldemortovy oči zaplály rudou září. „Myslíš, že to dokážeš?“

„Neboj se, kamaráde, nějak to zvládnu a budeš se divit!“ Sebral novou knihu a odešel do své pracovny uvařit nápoj, který by dokázal temnému Lordu důležitost umění přípravy lektvarů.

Pán Zla se usmíval a čekal, až Snape vyjde ven. „Z toho rozhovoru mi nějak vyschlo v hrdle.“ Podíval se na svůj ukrytý minibar. „Severusi!“ zařval, ale smrtijed už byl daleko.

„No tak si pro to dojdu sám!“ zakřičel do haly a šel se napít.

Ve Snapeově pracovně se svítilo dlouho do noci. Snažil se ve své nové encyklopedii objevit něco, co by mu pomohlo dokázat užitečnost lektvarů. Zaujal ho jeden. Nápoj strachu. Podobal se elixíru lásky, který způsobí, že osoba vzplane touhou k tomu, koho jako prvního spatří. Tento lektvar funguje stejně, jen se osoby, kterou uživatel uvidí jako první po požití lektvaru, začne bát. Takhle by se Raddlejová bála svého muže a nebyla tak troufalá.

„Přesně to, co potřebuji, aby mi zase věřil,“ problesklo mu v hlavě. Už pouze stačilo zkontrolovat přísady a pustit se do vaření.

Druhý den nadšeně předstoupil před svého Pána. Z kapsy vytáhl lahvičku s rudou tekutinou.

„Tak, co je to? Jed, odstraňovač vlasů, nebo dokonce lektvar na hemeroidy, nebo vředy?“ zeptal se Voldemort a oči nespouštěl z lahvičky.

„Něco mnohem lepšího. Nápoj strachu.“

„Strachu? O tom sem ještě neslyšel.“

„Je to jednoduché. Tento lektvar chutná jako víno. Dáš ho své manželce a až se napije a podívá se na tebe, bude se tě bát,“ řekl s úsměvem na tváři a dal mu do rukou lahvičku s nápojem.

„Hmmm, tím už by mi tolik nezasahovala do života.“

„Přesně, a teď už záleží jenom na tobě, jak ho použiješ.“

Voldemort se krátce zamyslel a rozběhl se chodbou do kuchyně. Když se vracel, viděl Severus v jeho rukou dvě skleničky a láhev vína. „Jdi ji najít a ať za mnou přijde.“ Ten-kdo-je-radostí-bez-sebe vběhl do společenské místnosti a připravil past na svoji manželku.

Snape se mezitím snažil vyhledat ženu, na kterou by mohl vyzkoušet temný Lord nápoj strachu.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, drahý?“ prolétlo místností, sloužící k odpočinku. Lord Voldemort spokojeně seděl na gauči a usrkával ze své sklenice trpký nápoj.

„Samozřejmě, že s tebou chci mluvit, proto jsem tě zavolal,“ začal mile.

„To je dobře, taky s tebou chci mluvit.“ Posadila se vedle něho a vzala si skleničku naplněnou rudým lektvarem stojící na stole. Přičichla, aby měla jistotu, že to opravdu je to, na co to vypadá. „Víš, miláčku, snažila jsem se vylepšit kletbu Cruciatus a objevila jsem...“

„Nemluv teď o kletbě bolesti, to si vyslechnu jindy. Co kdybys mi řekla něco.... o.... třeba o tom, co jsi včera dělala?“ zarazil její přednášku a napil se vína. Jeho žena se usmála, mírně pootočila hlavou a napila se. Její hrdlo se smočilo lektvarem a ten začal účinkovat. Voldemortův úsměv se roztáhl.

Lady Raddlejová otevřela oči, bylo vidět, jak v nich narůstá strach. Upustila skleničku, ta dopadla na kamennou podlahu a roztříštila se. „Myš! Voldíku támhle je myš!!“ Přitiskla se k Vládci světa. Temný Lord se začal cukat. Nejdříve proto, aby se dostal z jejího sevření, a poté kvůli nedostatku vzduchu. Když malý neškodný hlodavec zmizel za skříní, povolila sevření a Pán Zla se mohl zase nadechnout.

„Ty se bojíš myší?“ zeptal se své choti, která se nepřestávala klepat.

„Já… nikdy jsem se jich nebála, ale tahle byla příšerná.“

„Tak to je výborný,“ řekl si Voldemort a šel pryč z místnosti.

„Počkej, to mě tu s ní necháš samotnou?“

„Musím si jen odskočit, zatím to tu nějak vydrž,“ snažil se ji uklidnit a vyšel ze dveří.

„Nééé! Nenechávej mě samotnou!“ ozývalo se z místnosti, kde byla nyní Raddlejová osamocena.

Lord Voldemort okamžitě vyhledal Severuse. Ten byl opřený o zeď a čekal na výsledek účinků svého lektvaru. „Tak co? Fungovalo to, bojí se tě?“ vyptával se nedočkavě Snape.

„Ne.“

„To je… Cože... co?! Proč?“

„Nebojí se totiž mě, ale myši.“

„Myši?“

„Takový malý hlodavec.“

„Já vím, co je to myš.“

„Tak toho.“

„A jak se může bát myši?“

„Zřejmě to bylo první, co uviděla.“

„A co tedy budeme dělat?“

„Nic. Strach z myši nikomu neublíží.“

„To je pravda, ale ten lektvar fungoval, to musíš uznat.“

Pán Zla zakroutil očima a vrátil se zpět do místnosti za svojí ženou, aby ji ochránil před strašlivým zvířetem.

Toho dne večer se Lord Voldemort těšil do své postele. Byl unavený, od tvrdé dřiny vládnutí světu. Jeho drahá polovička už dřímala, zachumlána v peřinách. „To byl tedy náročný den, zítra si udělám volno.“ Zhasl svíčku a ložnice se ponořila do temnoty. Pán Zla spokojeně usnul.

Zhruba v půli noci se stará Raddlejová probudila a začala strašlivě vřískat. Stáhla celou peřinu na sebe a odkryla tak pochrupávajícího muže v kostkovaném pyžamu. Ten se vzbudil a se slovy: „Co blbneš?“ se otočil na svoji manželku.

„Já ji slyším, je tady!“ kvílela hystericky.

„Ale miláčku, ta myšička se tě bojí víc než ty jí,“ řekl snaživě příjemným hláskem a zatahal za přikrývku, aby se mohl znovu přikrýt. První žena ji však svírala takovou silou, že se z ní ani nehnula.

„Tohle nemám zapotřebí. To si říkáš Paní Zla?“ ohradil se, když si uvědomil, že peřinu nezíská. Raději vstal a odešel do trůnní haly, kde dospí noc, a zanechal kňučící ženu napospas myši.

Ráno se v trůnní hale shromáždilo několik smrtijedů, kteří čekali na dávku rozkazů. Přimhouřené rudé oči s fialovými kruhy sledovaly nahromaděný dav. „Přátelé, v mém domě je myš.“

Skupinou projelo slabé cože? a někteří si vyměnili nechápající pohledy. Lord Voldemort si toho nevšímal a pokračoval v projevu: „Rozdělíte se do několika skupin, najdete a zničíte toho hlodavce,“ dokončil a smrtijedi se pomalu začali rozcházet. Nechápali, proč po nich temný Pán chce takovou službu, ale raději se neptali.

Lucius Malfoy se svojí skupinou vešel do tmavé místnosti, sloužící jako úschovna pro staré knihy. Zatavili se uprostřed pokoje a zaposlouchali se do divného šelestu.

„Je tady,“ zašeptal Lucius a rozhlédl se. Uviděl malého hlodavce na koberečku. Než stačil vyslovit kletbu a poslat nepřítele do věčných lovišť, jeden z jeho kolegů zařval:

„Mdloby na tebe!“ Kletba práskla těsně vedle myši, ta ale na nic nečekala a rozběhla se ke skříním.

„Ty použiješ na myš Mdloby na tebe? Jsme na lovu, tohle si musíme užít. Používejte Cruciaty,“ poučil blonďatý smrtijed členy týmu a namířil hůlku na drobného savce.

„Crucio!“

Kletba trefila hlodavce, ale ten se zakutálel, zmizel za rohem skříně a kouzlo přestalo účinkovat. Zbytek zareagoval stejně, pálili Cruciaty do skříně v domnění, že tak zničí nepřítele. Místo toho se skříň rozlétla a zasypala skupinu starými knihami.

„V takovéhle místnosti ji nemůžeme chytit. Musíme ji vyhnat do chodby,“ rozkázal Lucius a zaklepal pláštěm, aby z něho opadl prach.

„Bombarda!“ zakřičel další smrtijed. Než ho však stačil někdo zastavit, kouzlo zničilo další tři skříně a myš se neměla kde schovat. Malfoy si přikryl tvář rukou, aby se chránil před novou dávkou knih a prachu. „V domě bombardu nepoužívej!“ pootevřel oči a zaměřil se na trhlinu ve zdi. „Snad si toho Pán nevšimne.“

„Ale to kouzlo splnilo účel,“ ozval se dotčeně oslovený smrtijed.

Myš vyběhla otevřenými dveřmi a smrtijedi ji následovali.

„Crucio....CRUCIO!“ ozývalo se chodbou a kletby zasahovaly podlahu v místech, kudy běžela myš. Malý vzhled, byl pro ni výhodou a smrtijedům se při její rychlosti těžko zaměřovalo. Jak docházela Luciovi trpělivost, připravil se na závěrečný útok: „Avada Kedavra!“ zakřičel do chodby a z hůlky vyšlehl paprsek zeleného světla, následoval myš, která ze strachu stále zrychlovala.

Náhle zahnula do jiné chodby, ve které zrovna procházel Pán Zla společně se Severusem Snapeem. Lektvarolog si všiml blížícího se hlodavce, ale spíše ho znepokojil zelený proužek světla, brázdící podlahu. Aby ochránil svého kamaráda Voldemorta, odstrčil ho na zeď a do ruky si připravil hůlku. Kolem proběhla myš, následovaná kouzlem, ale Snape si jí nevšímal. Místo toho si počkal na toho, kdo vystřelil kletbu smrti. Jakmile se Lucius objevil v temné chodbě, vykřikl: „Expelliarmus!“ Malfoyova hůlka se vznesla do výšky a paprsek se přerušil, ale čaroděj, v záchvatu boje, pokračoval dál v běhu.

Zastavil se až před temným Lordem, který si pomalu uvědomoval ochranný čin svého kamaráda. Vstal a zlostně vykulil oči na blonďatého smrtijeda: „Ty kouzlíš v mém domě kletbu smrti?! Co kdybys náhodou někomu ublížil?!“

Lucius nevěděl, co má odpovědět. Teprve až teď si všiml, že ve své ruce nedrží hůlku.

„Už žádnou Avadu Kedavru, nebo ji na tebe osobně použiji!“ hrozil strašlivým hlasem Vládce světa.

„Promiňte, Pane, už se to nestane,“ zahanbeně sklonil hlavu a se svou skupinou odešel chodbou z dosahu Voldemortových očí.

„Copak je tak těžké chytnout toho hlodavce?“ zeptal se Ten-koho-se-nejvíc-bojí-smrtijedi svého společníka.

„Jak se zdá, tak to může být problém, ale jsou i jiné možnosti jak zneškodnit myš.“

„Jestli myslíš tu pastičku, tak na tu zapomeň. Nechci tu nic, co vyrobila ta chátra.“

„Pokud bys tu neměl mít nic mudlovského, tak bys musel přestavět půlku paláce,“ ohradil se Snape.

„Víš, jak to myslím, jsme kouzelníci, a proto ji chytneme jako kouzelníci.“

„Tak se zeptej toho, kdo byl myší, teda spíše krysou, ale to je jedno. Třeba ti dá nějakou radu.“

„To je pravda, Červíček. Ale kde ten skrček je?“ Voldemortovy oči se rozsvítily novými možnostmi.

„Moc ho nevídám, ale obvykle se vyskytuje na jednom místě.“ Rozběhl se chodbou a Pán Zla ho následoval. Mířili do druhého patra.

Zastavili se před mahagonovými dveřmi se zlatým čurajícím panáčkem. Tato místnost kdysi sloužila Lordu Voldemortovi jako osobní záchod, ale od té doby, co si nechal postavit lepší v trůnní hale, používalo tuto místnost troufale několik smrtijedů.

Severus dvakrát zaklepal na mohutné hnědé dveře. „Haló! Je tam někdo?“

„Já,“ ozvalo se nenápadně zpoza dveří. Snape kývl na temného Pána.

„To jsi ty, Červíčku?“ zakřičel Voldemort.

„Pane? Co... co potřebujete?“ odpověděl hlas zabarvený strachem.

„Řekni mi, čeho jsi se nejvíc bál, když jsi byl proměněný v krysu?“

„Já… nejvíc... nejvíc jsem se bál… Křivonožky.“

„Křivonožky?“ podíval se Pán Zla na svého kolegu. Severus přemýšlel, odkaď podobné jméno slyšel.

„Kočka té Grangerové,“ napověděl jim hlásek z toalety.

„Jasně, přirozený nepřítel myší - kočka. Okamžitě pošlu někoho do Voldelonu, aby nějakou koupil.“ Rozběhl se hledat smrtijeda, který dostane tento důležitý úkol.

Po dvou hodinách se vrátil mladý smrtijed s černým kocourem. Položil ho před trůn temného Lorda, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Jakmile kocour stál na pevné zemi, okamžitě si lehl na podlahu, stočil se do klubíčka a snažil se usnout.

„To jen on, lovec, který nás má zbavit toho hlodavce? To tam neměli lepšího?“

„Pro domácnost Pána Zla se hodí pouze černý kocour, a ten tam byl pouze jeden,“ vymluvil se smrtijed.

„Pravda Zlá kočka by měla být černá, ale nevypadá na to, že by se hrnula do lovu.“

„Bude nejlepší, když ho vyzkoušíme.“ Severus sebral kocoura z podlahy a vzal ho s sebou. Podle křiku smrtijedů bylo lehké najít místo, kde se myš nachází.

„Máme výpomoc v boji s myší,“ zajásal Snape a zvedl do výšky kocoura. Čtyři smrtijedi ustali se svými ničivými kletbami. Bývalý učitel lektvarů položil kocoura na zem a společně s ostatními kolegy zalezl do rohu místnosti. Kocour udělal dva kroky, aby se dostal na kobereček. Udělal si pohodlí a lehl si. Deset minut tam ležel bez jakéhokoli pohybu. Nezajímal se ani o myš, která se klidně odvážila očuchat nového tvora v místnosti, ani o zbylé čekající lovce.

„To je ale línej kocour,“ zašeptal smrtijed.

„Tenhle nám má pomoc chytit tu myš? Měl by být trochu čilejší.“

„Trochu čilejší,“ problesklo Severusovi hlavou. Vtom si uvědomil, že by mohl použít jeden lektvar. Zvedl se a vyběhl z místnosti do své pracovny.

Když se vracel, uviděl Lorda Voldemorta se svojí chotí, jak se jdou podívat na lov.

„Jak to jde?“ zeptal se Pán Zla.

„Moc dobře ne, je to lenoch. Ale dám mu něco, po čem bude plný energie a tu myš roztrhá na kusy,“ řekl s blaženým úsměvem na tváři Severus.

Vešli do místnosti, kde ležel rozvalený kocour. Snape k němu přistoupil a nalil mu trochu lektvaru do pusy. Zelená očíčka zajiskřila. Kocour se postavil a protáhl své tělo. Náhle se rozběhl rychlostí, jako by proletěla stíhačka. Vylétl z místnosti, aniž by si toho někdo všiml. Okna místnosti popraskala rychlým pohybem vzduchu, který domácí mazlíček vyvolal.

„Co to bylo?“ zeptal se temný Lord, když sklo dopadalo na zem.

„Že by byl ten lektvar prošlý?“ Snape nejistě přičichl k lahvičce s modrou elektrizující tekutinou. Podivně se ušklíbl a radši ji zase zavřel.

„Tak chytne už tu myš?“ zaječela Raddlejová.

Kocour se náhle vrátil a proběhl místností. Projel kolem Voldemortových nohou a srazil ho na zem. Kolem profičel vzduch následující černé stvoření, dosahující nenormálních rychlostí. Snape se obrátil, aby si kryl obličej. Pouze s manželkou temného Lorda, nedokázal prudký vzduch hnout. Ta měla jiné starosti. Uviděla tvora, kterého se nejvíc bojí. Myš! zvědavostí opustila svůj ukryt a nyní zkoumala prostor před obrovskou Paní Zla.

„Voldíku, to je ona!“ zakvílela hrůzostrašným hlasem a pootočila hlavou, aby ji neviděla. Uchopila svůj růžový proutek a třesoucí se rukou ho natočila na podlahu: „CRUCINAL!“ zaječela.

Hůlka zapraskala a vyšlehl z ní zelený kotouč. Prolétl myší a ta vybuchla.

„Co to bylo?“ ozval Voldemort, když viděl, co kouzlo dokázalo.

„Já ji zabila, zničila!“ radostně zvolala Lady Raddlejová a při tom se vrhla na svého manžela, který se pomalu zvedal. Láskyplně ho objala, až to ve Vládci světa zakřupalo.

„Co to bylo za kouzlo? Takové jsem ještě neviděl.“

„Crucinal? Chtěla jsem ti o něm říct, ale nikdy jsi mi nedal příležitost. Je to čtvrtý stupeň Cruciatu. Takové spojení kletby bolesti a smrti,“ vysvětlila a radostí políbila svého manžela. Ten se radši vyprostil z jejího sevření.

„Takže už se ničeho nebojíš?“

„Ne. Ale nějak mi vyhládlo, asi půjdu do kuchyně za Dracem, aby mi něco dobrého uvařil.“ Otočila se a zmizela v chodbě.

„Tak, problém s myší bychom měli vyřešený,“ přistoupil Severus ke svému kamarádovi.

„To jo, ale teď máme problém s kocourem, jestli nám tady bude takhle lítat, tak zničí celý palác,“ promluvil Ten-kdo-je-nejzlejší-na-světě.

„To je pravda. Dojdu udělat něco, aby byl zase jako dřív,“ promluvil a šel do své pracovny připravit protilátku na energetický lektvar.

Po třech hodinách přispěchal zpět za Lordem Voldemortem, že je vše připraveno.

„To je dobře, Severusi, ten kocour už vysklil většinu oken v paláci.“

Snape vedl temného Lorda na křižovatku chodeb.

„A jak mu chceš ten lektvar dát? Vždyť ho nikdo v takové rychlosti nedokáže chytit a další lov už nepovolím, protože palác už je teď dost zničený.“

„Neboj se, všechno je vymyšleno. Dám ten lektvar do něčeho, co ten kocour nedokáže odmítnout.“ Položil na zem misku a nalil do ní mléko.

„A myslíš, že lektvar společně s mlékem nebude mít vedlejší účinek...?“ než to dořekl, lektvarolog vylil celou lahvičku fialového roztoku do mléka.

„Teď už stačí jen počkat.“ Oba odstoupili od pasti. Ani ne za dvacet minut proletěl kolem splašený kocour. Jak ucítil mléko, dal se do brždění. Zakouřilo se za ním. Došel k misce, dvakrát si čuchl a začal mléko hltat. Během chvilky v něm zmizel obsah misky i s lektvarem. Černý kocour si lehl na zem a spokojeně usnul. To byl důkaz, že protilektvar působí. Pán Zla i Severus k němu přistoupili.

„Vidíš! Žádné vedlejší-“ než to dořekl, vyrazilo na černém kožichu několik zelených skvrn.

„Nechceš to doříct?“ usmál se Voldemort na svého kamaráda.

„Malý vedlejší účinek. Ale na funkci to určitě nebude mít vliv, a co se týká vzhledu, můžeš říkat, že nikdo nemá takového kocoura jako ty.“

„Nikdo neříkal, že si ho nechám. Myš je pryč a tenhle lenoch může jít z domu.“ Sebral ho ze země a šel ven.

Cestou potkal starou Raddlejovou, s velmi dobrou náladou, jak po dobrém jídle, míří do obýváku. Jak uviděla domácího mazlíčka, okamžitě zatarasila svému muži cestu. „To je ale nádherná kočička, pojď k mamince,“ vyrvala ho z náruče svého manžela. „Ty jsi ale podivín, a jakou máš zvláštní barvu. Takovou neobvyklo černo-zelenou.“ Pootočila se na Vládce světa: „Necháme si ho, podívej se, jak je slaďoučký, a stejně nemáme žádného mazlíčka od té doby, co ti umřel ten tvůj had.“

„Nepřipomínej mi Naginiho, chudák,“ Voldemort sklopil zrak k zemi, při vzpomínce na svého miláčka.

„Výborně, tak budeš bydlet s námi,“ vyzvedla kocoura do výšky, „A budeme ti říkat… třeba Tomáš, to se přesně na tebe hodí,“ pojmenovala nového obyvatele paláce. „Určitě máš hlad, tak půjdeme do kuchyně a maminka ti něco dá k snědku.“

Pán Zla byl neschopen slova. Severus k němu pomalu přistoupil se slovy: „Tak Tomáš? Musíš uznat, že to je dobré jméno,“ na jeho tváři se objevil škodolibý výraz.

Voldemort mu úsměv oplatil. „Posmíváš se mi? Tak teď se budu smát já tobě. Hádej, kdo bude uklízet ten binec v paláci?“

„Já?“ zeptal se nevěřícně specialista na lektvarologii.