6. Zlomyslný učitel lektvarů
Bylo po hodině a Jane srovnávala přísady do nových regálů a polic, které vykouzlila. Každou krabici opatřila štítkem, aby měli studenti snazší práci a nehledali všechno sto let. Právě když na polici, úplně nahoru, uklízela krabici s bezoáry, někdo rázně vrazil do dveří. Jane byla otočená zády a neviděla kdo to byl. Byla však připravená říci onomu nezvanému návštěvníkovi pár peprných slov, jakmile se jí podaří položit onu krabici na poličku. Pak jí však neznámá síla krabici vzala z rukou a položila na zamýšlené místo. Překvapeně se otočila. Na prahu učebny spatřila Snapea.
„Kolegyně, kolegyně,“ zavrtěl Severus hraně hlavou, „vy se snad nikdy nepoučíte! Na co myslíte, že máte vaši hůlku? Abyste se s ní snad škrábala na zádech?!“
‚Cože? Co si to…‘ Pomyslela si rozčíleně. Pak se však snažila uklidnit, aby mu mohla patřičně odpovědět.
„Ne kolego, k tomuto účelu opravdu svou hůlku nepoužívám! Jen mi přijde zbytečné dělat s ní všechno. To, že jsem čarodějka přece ještě neznamená, že přestanu používat své ruce na práci!“
„Jak myslíte, to je ostatně vaše věc. Domnívám se však, že v tomto konkrétním případě, jste použít hůlku měla. Je nad slunce jasné, že by se vám tu krabici nepovedlo nahoru dostat pomocí té vaší manuální práce. Kdybych nepřišel, nejspíš by vám spadla na hlavu,“ řekl posměšně Severus.
Jane se snažila uklidnit. Čím více byla rozčilená, tím více si to Snape užíval a ona to moc dobře věděla a proto mu nechtěla dopřát tu radost.
„ Proč jste přišel? Předpokládám, že o zdvořilostní návštěvu nejde,“ zeptala se Jane.
„ Opět se ovšem pletete. Dnes mám dobrou náladu a tak jsem se přišel podívat, jak jste si to tu zařídila?“ řekl a ušklíbl se.
Rozhlížel se po místnosti. Na jedné straně byly obrazy pro učivo přeměňování a druhé zase pro lektvary. V rohu místnosti na stolku stály kotlíky a kahany, vedle nová police s přísadami. To bylo zatím vše. Jinak bylo vybavení stejné jako v ostatních učebnách. Přes jeho nelibost to na něj udělalo dojem a bylo vidět, že Jane své povolání opravdu zná a ovládá.
„ Proč máte dobrou náladu? Vždyť ji nikdy nemáte!“ nevěřila svým uším, že se jí k něčemu takovému vůbec přiznal.
„ To si vyprošuji. Dobrou náladu může mít čas od času každý, nemyslíte?“
„ Ano, ale ne vy. Vy jste mrzout od přírody!“ vylétlo Jane z pusy ani nevěděla jak.
Severus se však kupodivu uchechtl: „ Jistě to si mnozí o mně myslí. A já jim to nehodlám vyvracet.“
‚On se nenaštval? To je divné, asi má vážně skvělou náladu, když se neurazil.‘
„ Kolegyně, dnes mi náladu nezkazí nic. Právě jsem odučil první ročník Nebelvíru a Zmiozelu,“ řekl a sotva neznatelně se usmál.
„ Ach tak. Sebral jste nebelvírským milión bodů?“ rýpla si Jane.
„ Tolik jich nebylo, ale ano, strhnul jsem jim několik bodů. Ale to není ten hlavní důvod proč mám dobrou náladu.“
„ Tak proč tedy?“
„ Slavný Harry Potter je k ničemu. Nic neumí a jeho myšlení by se dalo srovnat s myšlením horského trolla,“ ušklíbl se Severus posměšně.
„ Nemyslíte si že, když je v prvním ročníku, tak by se to všechno měl teprve naučit?“ zkusila Jane.
„ Základy by snad mohl vědět. Knihy si už obstaral o prázdninách. Mohl se tedy připravit.“
Jane vzdala své marné přesvědčování. Bylo jasné, že Snapeovi Harry leží bůhví proč v žaludku od první chvíle, kdy ho spatřil. Tak raději se zeptala na něco jiného: „ Proč jste vlastně přišel podívat, jak to tu mám zařízené?“
„Co je na tom tak podivného? Suplujete přeci mé hodiny a tak se chce přesvědčit že jste udělala vše pro to, aby mým studentům nic nechybělo!“ otočil se na ni a v očích mu zvláštně zaplálo.
„ Těmi vašimi studenty jistě míníte zmiozelské, že? Nedovedu si představit, že byste se přišel podívat, kdybych učila jen nebelvírské,“ rýpla si Jane. Věděla, že ho tím popudí, představa nebelvírských ho vždy dostala do varu!
Ani v nejmenších nedal najevo, že se ho poznámka nějak dotkla. Pak velice ironicky prohlásil: „ Mínil jsem tím všechny studenty!“
A stejným tónem mu Jane odpověděla: „ Jistě jak jinak, že?“
„ Nechme už toho! Přišel jsem vám také připomenout dnešní poradu.“ změnil téma Severus.
„ Domníváte se, že trpím ztrátou paměti? O té poradě samozřejmě vím,“ začala Jane mluvit jako on, aby ho alespoň tím naštvala. Ale Snapea to vůbec nevyvedlo z míry naopak, usmál se (a no světě div se, usmál se).
„ Nikoli kolegyně, to bych si ani v nejmenším nedovolil tvrdit! Chtěl jsem vám to jen připomenout.“
„ Netřeba připomínat kolego. Zase tak stará, abych trpěla sklerózou, nejsem!“ odpálkovala ho.
„ Ano jistě, já tedy půjdu. Za chvíli se podává oběd. Pokud si najdete ve svém nabytém rozvrhu čas, tak se připojte,“ prohlásil ironicky a odkráčel pryč.
Jane se za ním ještě nějakou dobu dívala a přemýšlela. Co to bylo? Proč se tak choval? To bylo velice podezřelé, vlastně celá ta jeho návštěva byla podezřelá! On je prostě divný! Zavrtěla hlavou a pomalu se vydala do Velké síně.