7. kapitola

Daria se probudila s úsvitem. Její spolubydlící ještě tvrdě spaly, jenže ona měla něco důležitého na práci. Musela napsat otci. Nezbývalo jí nic jiné, než ho informovat o všem, co za poslední dny zjistila. Nebyla tím nadšená. Představa jak píše otci, že na nejbezpečnějším místě v Anglii se nachází smrtijed a nikdo ho zatím neodhalil, ji vskutku děsila. V představách ministerstva kouzel a celého kouzelnického světa byly zachyceny Bradavice jako místo, kam by si Voldemort netroufl jakkoli zaútočit. Daria moc dobře věděla, že pokud Voldemort poslal do Bradavic smrtijeda – který je prakticky neodhalitelný, protože kdo by podezíral studenta – chystá převrat. Vůbec nevěděla, jak tyto informace podat. Dlouho přemýšlela a pečlivě formulovala věty.

Do snídaně zbývalo ještě dost času. Uvažovala, co bude dělat, a poté si vzpomněla. Ještě nenapsala svým mudlovským přátelům, které nechala v Londýně. Napsat tento dopis pro ni bylo mnohem jednodušší. I když jim nemohla prozradit, kde ve skutečnosti je, popsala opravdu velký stoh papíru. Jenže jak jim to pošle? Nemůže s těmito dopisy poslat sovu! To prostě nepřicházelo v úvahu. A tak nakonec vložila všechno do jedné obálky adresované jejímu otci a v malém vzkazu ho požádala, jestli by nepředal dopisy jejím přátelům.
Když skončila, mrkla se na hodiny. K jejímu údivu zbývala ještě hodina do snídaně. Nechtělo se jí spát, a tak vstala a vyšla z pokoje. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Vůbec se jí zde nechtělo sedět samotné, místo toho zamířila směrem k průchodu.
Poté, co poslala dopisy, začala se bezcílně toulat po chodbách hradu. Neměla ani ponětí, kam jde a bylo jí to upřímně jedno.
Najednou se zastavila a ani se nepohnula. Tenhle pocit neznala. Bylo to něco zvláštního. Cítila, jak se pomalu utápí v nové emoci. Nedokázala se soustředit a moc dobře věděla, že by to mohla být osudová chyba. Neschopna bránit se, byla pevně rozhodnuta, že se nepoddá této zvláštní síle, která ji pohlcovala a zároveň naplňovala pocitem radosti a něčeho krásného. „Dost!“ ozval se její vnitřní hlas. Tento impuls ji probral ze snění. Začala si plně uvědomovat realitu. Veškeré její smysly se vrátily do normálu, opět byla schopna plně se soustředit. Jenže pozdě. Měla se vzpamatovat dřív, určitě by vycítila, že se blíží.
„Slečno Wottonová, co zde pohledáváte?“ tichou chodbou zazněl ledově chladný hlas profesora Snapea. Daria se otočila a koukala mu přímo do očí. Jakmile se jejich zraky setkaly, vrátil se pocit, se kterým se Daria před chvílí pokoušela bojovat. Jenže teď byl ještě silnější. Nechápala, proč něco takového cítí právě k tomuto člověku. Věděla, že to není láska, ještě to tak, ale co to tedy je? Jak v ní může tento egoistický, arogantní muž vyvolávat takové emoce? „Ptám se vás ještě jednou. Co tu děláte?!“ ostrým hlasem přeřízl Snape Dariiny myšlenky. „Nevidíte, procházím se. To snad ještě není zakázané.“ ironicky poznamenala Darí a tvářila se naštvaně.
„Trochu brzy na procházky, nemyslíte?“
„Ne, proč?“ popichovala ho, avšak stále na něj měla vztek. Snape se zdál na první pohled naprosto nedotčen jejími poznámkami, ale pod jeho povrchem všechno vřelo.
„Co jste zač?“ přešel předchozí rozhovor.
„Prosím?!“ vytřeštila na něj oči.
„Vysvětlete mi, jak je možné, že znáte přípravu všech lektvarů?“ tázal se Snape, ale v hlase mu zazněl egoismus.
„Jak si můžete být jistý, že znám všechny?“ s úlevou odtušila. „Dobrý učitel se nezapře. A já měla toho nejlepšího… Samozřejmě až po Vás!“ ironicky pokračovala. Kdyby Snapeova bledá kůže byla schopna zčervenat, tak právě v této chvíli by byl rudý vzteky.
Daria najednou zmlkla a pozorovala Snapea s výrazem usilovného přemýšlení. Nespouštěla z něj oči a z ničeho nic řekla: „Malfoyi, vylez! Vím, že jsi za rohem.“
Ale nic se nestalo. Zato Snape zamířil za roh a v mžiku se vrátil i s nezvaným posluchačem. „Pane Malfoyi, Vy tu děláte co?“ svýma ledovýma očima ho probodl.
„Já… no…“ vykoktal Malfoy, který byl dokonale zaskočený.
„Pane profesore, na to se ani ptát nemusíte, to je přece jasné na první pohled.“ pohrdavě vydechla.
„A ty zkus příště špehovat nenápadněji!“ obrátila se na Malfoye s výrazem znechucení.
„Slečno Wottonová, jak jste věděla, že Pan Malfoy poslouchá za rohem?“ otočil se Snape na Darii a změřil si ji podezíravým pohledem.
„Štve Vás, že jsem si ho všimla dřív než Vy? Prostě jsem věděla, že tam stojí.“ odpověděla mu s určitou arogancí, která jí nebyla vlastní.
„Zmizte! Oba!“ zahřměl profesor, až zaduněla celá chodba. Vztekle se otočil na podpatku a rázným krokem odešel.
Malfoy stál a zíral na Darii, pořád se ještě nedokázal vzpamatovat z toho, že ho Daria odhalila. Nechápal, jak to udělala, protože si byl jistý, že nevydal ani hlásku a ani se nepohnul. „Co je? Neslyšels? Vypadni odtud!“ podrážděně vyštěkla Darí na Malfoye a okamžitě odkráčela s ještě větším vztekem.
Procházela chodbami a tvářila se naštvaně. Měla obrovskou zlost na Malfoye. Nedovedla si vysvětlit pocit, proč chce zůstat se Snapem o samotě. Měla by být Malfoyovi vděčná, že se díky němu zbavila toho mrzutého profesora, ale bylo to úplně naopak. Pořád si jen opakovala, že je nesnesitelný člověk, ale tato myšlenka jí nepomáhala setřást ze svého srdce touhu být s ním sama.
Byla vzteky bez sebe a naprosto ignorovala okolí. Nevnímala nic a nikoho kolem sebe. Velkou rychlostí zahnula za roh ke kabinetu profesorky McGonagallové, kde se s někým srazila. Byl to takový náraz, že se neudržela na nohou a svalila se na zem.
„Sakra! Nemůžeš se dívat kam jdeš?!“ vztekle zaječela, aniž by věděla, po kom ječí. „Copak, copak? Jsi nějaká naštvaná.“ odpověděl vlídně profesor Campbell. „To jsi ty? Nic se neděje, jen jsem potkala Snapea a Malfoye.“ sklesle podotkla. „Hm, tak to chápu tvůj vztek.“ odvětil její strýc a konečně jí pomohl vstát z podlahy. Danniel se nadechl a chystal se vyslovit otázku, ale Daria promluvila dřív: „Jestli se mě chceš zeptat, co tu tak brzo dělám, tak už budeš dnes druhý. Prostě se procházím. To snad není trestné.“
„Ne, na to jsem se tě nechtěl zeptat.“ zarazil ji strýc.
„Co se děje? Ty mi něco tajíš. Poznám to na tobě, tak povídej.“ konečně vyslovil Dann otázku, která ho tížila.
„Hm… Jako vždy máš pravdu.“ prohlásila Daria a vůbec se nebránila představě, že by měla svému strýci říci vše, co zjistili.
„Dobře… V Bradavicích je smrtijed.“ pokračovala bez sebemenší známky znepokojení. „A to mi říkáš až teď?! A ještě k tomu tak klidně?!“ vyhrkl Campbell.
„Taky to nevím dlouho. A přece se nebudu rozčilovat.“ ledabyle podotkla.
„A kdo to je? Určitě Snape. Že on se vrátil do služeb k Ty-víš-komu.“ konstatoval profesor. „Ne ten to není. Myslím si, že je to Malfoy.“ vyvrátila strýci jeho teorii.
„Co? To je nesmysl.“ vyvalil oči Campbell.
„Není, Harry měl zas jedno z těch svých vidění a spatřil Vol… Ty-víš-koho s malým chlapcem v Bradavickém hábitu.“ raději nevyslovila Voldemortovo jméno, moc dobře věděla, že by se to jejímu strýci moc nezamlouvalo. Ne, že by se její strýc tohoto jména bál, ale přece jen to byl člověk, který na vlastní kůži zažil Voldemortovu hrůzovládu, a proto v něm uvízla určitá obávaná úcta a respekt vůči jeho jménu a obzvláště pak osobě.
„A Brumbál to ví?“ zeptal se jí strýc.
„Asi ne, ale tátovi jsem o tom dnes ráno napsala.“
„Co chceš dělat?“ tázavě na ni pohlédl Dann.
„Ještě nevím. Nemáme žádné důkazy, takže stejně nic moc nezmůžeme.“ odvětila Darí. „No nic, budu muset jít.“ pronesl Campbell a chystal se k odchodu.
„Dobrá. Měj se.“ vydechla Darí a zamířila do Velké síně na snídani.
Daria seděla u stolu a jedla. Vztek ji pomalu opouštěl, ale kdyby tu byl Malfoy, asi by se neovládla a jednu by mu vrazila. Síň byla skoro prázdná a ani Hermiona tu ještě nebyla. Daria se rozhodla, že tu na ostatní počká. Stoly se pomalu zaplňovaly zívajícími a hladovými studenty, ale ti tři nikde.
Zrovna se natahovala pro nový toast, když jí za zády zazněl Hermionin hlas: „Ahoj! Kde jsi byla? Chceme ti někoho představit.“
Daria se lekla Hermionina hlasu, ale hned se zase vzpamatovala. Prudce se otočila, vytřeštila zrak na osobu doprovázející její přátele a údivem vydechla: „Pošuku?! Co tady proboha děláš?“
„Dobré ráno slečno…“ Darí se zděsila a doufala, že nevysloví její pravé jméno. „Wottonová.“ dokončil větu.
„Vy se znáte?“ překvapeně zamrkal Ron.
„Hm, ano… Pan Alastor Moody je dobrý přítel naší rodiny.“ řekla popravdě.
„Omluvíte nás na chvíli? Potřebovala bych si s Panem Moodym promluvit.“ prohodila Darí, ani nečekala na reakci a vyrazila směrem ke dveřím z Velké síně následována Moodym. Harry s Ronem se rychle usadili ke stolu a pustili se do jídla. Jediná Hermiona pořád stála a sledovala mizející Darii s náznakem pochyb ve tváři. Nakonec se ale také posadila a bezstarostně se pustila do snídaně.
„Jak to, že jsi v Bradavicích?“ zeptala se Daria Pošuka Moodyho, když byli konečně sami v prázdné učebně.
„Brumbál mě požádal, abych přijel.“
„Takže něco tuší?“
„Ne netuší, on si je jistý, že je v Bradavicích smrtijed. A proto jsem tady.“ tichounce promluvil a jeho kouzelné oko se mu v očním důlku divoce protáčelo, jak kontroloval, jestli je někdo náhodou neposlouchá.
„A ví, kdo to je? My si myslíme, že je to Malfoy.“ tiše vydechla Darí.
„Neví, kdo by to mohl být, ale má jisté tušení.“ poznamenal Moody. „Radši bychom měli jít.“ pokračoval a stále byl ve střehu, což Darii nepřekvapilo, moc dobře ho znala.
Vrátili se do Velké síně a každý si sedl ke svému stolu. Daria se posadila vedle Hermiony, ta se na ni podívala a do tváře se jí vrátil výraz plný pochybností.
Nad hlavami se jim ozvaly zvuky šustění křídel. Právě dorazila pošta. Hermiona se v mžiku ponořila do četby Denního věštce, který jí chodil každý den. Daria půjčila svého Denního věštce Harrymu a Ronovi a sama se dala do četby mudlovských novin.
„To snad ne!“ vyjekla Hermiona zděšením, položila svého Denního věštce na stůl a ukázala prstem na jeden z článků.
„Někdo zabil 5 bystrozorů! Pravděpodobně to byli smrtijedi. A bylo u toho 8 mudlů.“ stručně převyprávěla tento článek.
„Podívejte tady!“ vydechla Daria.
„V mudlovských novinách se o té události zmiňují také. Je tu rozhovor s jedním z mudlovských svědků, který říká, že všude kolem byla neproniknutelná tma, myslel si, že snad oslepl. Jediné co viděl byly podivné záblesky světla. Prý zavládla hrozná mrazivá zima a měl pocit, že už nikdy nepocítí radost!“
„Ale to znamená, že tam byli i mozkomoři!“ vyhrkl Harry.
„Vůbec se mi to nelíbí. Ministerstvo se přeci s mozkomory dohodlo. Nemají důvod, proč utíkat. Jedině, že by Voldemort chystal něco velkého. Všechno se začíná vymykat z kontroly. Jestli jsou mozkomoři na straně Voldemorta, je vážně zle!“ potichounku vydechla Daria a trochu se jí třásl hlas.
Nastalo dlouhé ticho, které narušil až Ron: „Hermiono, jsou tam napsaná jména těch mrtvých bystrozorů?“
„Ano! Sean Menniry, Nathaniel Haggard, Irilin Devensová, Braight Finnens a… pane bože, to snad ne!… Nymfadora Tonksová.“
Všichni hrůzou nadskočili a do tváře se jim vedral výraz naprostého zděšení. Nikdo nevěřil vlastním uším. Daria byla šokovaná. V hlavě se jí rozlila obrovská prázdnota a temno.
Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Byla naprosto zdrcená! Nevěřila, že jsou mrtví. Nechtěla věřit. Nebyla schopna cokoli vnímat. Neslyšela šustění křídel, nevnímala křik svých spolužáků. Jen mlčky seděla a zírala do prázdna.
„To je strašné! To nemůže být pravda. Tonksová určitě není mrtvá.“ vydechl Harry s pochybovačným zaváháním, ale bylo mu jasné, že je to fakt.
„Jak jen… Vždyť ona byla báječná! Sice trochu nemotorná, ale vážně byla skvělý bystrozor. Jak ji mohli dostat?“ odtušila sklesle Hermiona.
„Darí, jsi v pořádku?“ zeptal se Ron, kterému se nezdál Dariin výraz nepřítomnosti. Ta však strnule seděla a nevnímala Ronova slova.
„Darí, prober se! Slyšíš?“ zatřásla s ní Hermiona a to bylo podnětem, aby se vrátila aspoň částečně do reality. Bezduše otočila hlavu na Hermionu a stále se tvářila nepřítomně. Její duše i srdce byly prázdné. Už necítila vůbec nic, ani smutek, ani naději, pouze naprosté hluboké a tmavé nic! Začínal ji ovládat vztek. Byla naštvaná na sebe. Cítila potřebu zuřivě s něčím mrštit o zem a vybít tak všechnu zlost nahromaděnou v její duši dřív, než se jí rozletí na tisíce malých střípků. Jenže nedokázala se ani pohnout. Chtěla to ze sebe vykřičet, ale jako by její hlasivky něco zmrazilo. Ani nehlesla.
„Hele, mě se ten její stav vůbec nelíbí.“ vystrašeně pípl Ron.
„Měli bychom to někomu říct. Já skočím pro Brumbála, ještě je pořád u stolu.“ odtušila Hermiona a roztřeseným krokem zamířila přes celou, teď již skoro prázdnou, síň k učitelskému stolu. Utekla jen chvilka a Hermiona se vracela s Brumbálem, McGonagallovou a Campbellem. Cestou jim pověděla, co se stalo a stačila si všimnout strachu v očích profesora Campbella. „Slečno Wottonová? Vnímáte mě?“ tázal se Brumbál, když k ní dorazil. Ona však nereagovala.
„Já vím, že to není lehké, ale nesmíš se tomu poddat.“ pronesl profesor Campbell, který byl také zdrcený touto děsivou zprávou. Jeho slova ji ale konečně probrala.
„Že to není lehké? Děláš si ze mě srandu?!“ začala zuřivě křičet a vyskočila ze židle. Potřebovala se zbavit veškeré té zátěže, která ji tížila na srdci i duši.
„Slečno Wottonová, hlavně se uklidněte.“ ozvala se profesorka McGonagallová napjatým hlasem.
„Jak se mám uklidnit? Nechcete mi prozradit jak mám být klidná, když lidé, které mám ráda, umírají a já tu nečinně sedím?! A přijdou další mrtví! A nebude jich málo!!!“ naprosto zničená se zhroutila zpět na židli a slzy se jí pokoušely vedrat do očí. Ale nechtěla plakat. Ani nemohla. Stala se jen prázdnotou, která ji pohltila a nedokázala uronit jedinou slzu. Naprosto ji ovládl pocit beznaděje. Ztratila se sama v sobě a nedokázala v bludišti temnoty najít cestu zpět.
„Hlavně se nevzdávejte. Nepoddávejte se té emoci, která Vás ovládla.“ rázně pronesl Brumbál, ale v jeho hlase byl slyšet soucit.
„Však já se nevzdám. Já to tak nenechám. Toho bude někdo trpce litovat! Zničím ty, kteří to udělali!!!“ promluvila hlasem plným odhodlání, až z ní šel strach.
„Slečno Wottonová!“ okřikl ji Brumbál, kterému se její poslední slova zrovna moc nezamlouvala. „Pomstou nic nevyřešíte!“ pokračoval káravým hlasem, ale značně klidněji. „Jste schopna zúčastnit se vyučování?“ zeptal se po chvíli ticha Brumbál a bylo na něm vidět, že se mu ulevilo.
„Ano!“ tiše odpověděla a podívala se na své přátele, kteří zde pořád ještě stáli a byli naprosto vyvedeni z míry.
Zbytek dne Daria ani nepromluvila. Když se jí Snape v hodině jako vždy zeptal na složení a přípravu lektvaru, mlčky seděla a ani nehlesla. Všechno jí bylo jedno. Nevnímala ho. Poprvé ho ani vnímat nechtěla. Neměla náladu na nic. Nechtěla psát úkoly, netoužila sedět s ostatními ve společenské místnosti, a tak se večer zavřela v pokoji a už se neukázala.
Trvalo jí celý týden, než se vzpamatovala a opět se začala chovat jako dřív. Bylo to těžké, ale dokázala překonat pocit prázdnoty a temnoty v duši. Jediné, co nedovedla překonat, byla nesnesitelná touha po pomstě.

6. - 8.