7. kapitola

V pátek jsem si od McGonagallové vypůjčila její přenášedlo a zašla jsem přímo za Oxanou.

„Pojď máme nejvyšší čas,“ zašeptala nervózně. „Mám tam povolen vstup pouze na dvě hodiny. Musíš to do té doby stihnout, neboť pak se dveře automaticky znovu uzamknou.“

Na odboru záhad měl službu v přijímací místnosti Bernard, což se mi trochu ulevilo. Zavedl nás k sekci III, otevřel mi oddělení A/2 a pak už nás nechal o samotě. Oxana přiložila na svítící obdélník nad klikou do oddělení PT ZD 3 svou kartičku s kódem. Obdélník ji ihned absorboval a dveře se otevřely. Myslím, že srdce nám bušilo oběma.

Ve vysokých štelářích byly úhledně srovnány svitky pergamenů. Na jedné z polic byl nápis zahraniční školy a univerzity. Našla jsem Oxaně složku o Kruvalu a řekla jí: „Na, podívej se do toho. Máš fotografickou paměť, tak ti to stačí jen projít.“

„Myslíš, že bych měla ?“ Někdy mě její nechápavost opravdu vyváděla z míry. „A jak by jsi asi odůvodnila svůj přístup sem ? Že ses sem chtěla jen podívat?“
„No jo, máš pravdu,“ řekla roztřeseně a vzala si ode mě složku.

Já jsem mezitím začala procházet nápisy na jednotlivých policích. V duchu jsem se modlila - tati, prosím tě, pomoz mi, co tu mám vlastně hledat ? Až u zdi jsem narazila na nápis, při kterém mně zamrazilo v zádech - „Energetické systémy země a jejich zneužívání černou magií“. To musí být ono!

„Už to mám,“ ozvala se za mnou Oxana. Právě jsem narazila na velkou mapu Evropy s přesně vyznačenými liniemi. „Oxano, prosím tě, podívej se ještě na tohle.“ Zoufale se na mě podívala.
„No tak, pro tebe je to hračka a hodně mi tím pomůžeš. Pak už můžeš jít.“ Viděla jsem, že se dost bojí, ale mapu bych si opravdu nedokázala do všech detailů zapamatovat. Trochu zaváhala, ale pak si mapu vzala do ruky a chvíli na ni tupě zírala. Pak řekla: „Dobrý, mám to.“
„Jsi báječná. Díky a teď už utíkej.“ Políbila mě na tvář. „Dávej na sebe pozor,“ řekla a zmizela za rohem chodby.

Probírala jsem se složkami pergamenů a přestala vnímat čas. To, o čem jsem četla mi připadalo naprosto neskutečné. Snažila jsem se tohoto probrat co nejvíce. Právě jsem zaklapla poslední složku a chtěla vyběhnout ven, neboť čas se už nachyloval, když jsem si všimla složky o Kruvalu, kterou tam Oxana jen tak odhodila. Ta snad nic po sobě neuklidí. Vzala jsem složku a vrátila ji zpět, kam patřila. Když jsem se otočila k východu, stála jsem tváří v tvář třem černým postavám s kuklami na hlavách s průzory pouze pro oči. Leknutím jsem vykřikla a pak už jsem jen zahlédla nažloutlé světlo, uslyšela jsem výkřik ze tří hrdel „mdloby“ a prudký náraz do prsou mě srazil na zem.

Když jsem se probrala, zjistila jsem, že jsem přivázaná k dřevěnému sloupu. Provazy mi obepínaly pevně ramena, boky a noky. Ruce jsem měla svázané ze zadu za sloupem. Pokusila jsem se trochu pohnout, ale ucítila jsem jen o to větší bolest. Otevřela jsem oči a snažila se v té tmě identifikovat, kde jsem. Místnost byla poměrně rozlehlá s vysokým dřevěným stropem, který byl podpírán několika dřevěnými sloupy. Právě k jednomu nich jsem byla přivázána. Pokud jsem dokázala rozeznat, místnost byla téměř prázdná, kromě krbu, ve kterém skomíral oheň, a lavic kolem zdí.

Najednou jsem za sebou uslyšela zaklapnutí dveří a tiché kroky, které se rychle blížily ke mně. Snažila jsem se pootočit, abych viděla, kdo to vešel, ale za krkem mě strašně bolelo. Kroky jsem už slyšela velmi blízko a stále se mi nepodařilo nikoho zahlédnout. U své tváře jsem vzápětí ucítila zrychlený dech a vůni, která mi byla známá, ale můj otupělý mozek ji nedokázal ihned zařadit. Z prázdna přede mnou ke mně promluvil dobře známý hluboký hlas: „Nehýbej se.“

„Severusi!“ srdce mi poskočilo radostí. Severus si sňal kapuci, takže jsem konečně mohla spatřit jeho tvář. Bylo zvláštní vidět pouze jeho hlavu, jak se vznáší volně v prostoru. „Co se děje? Kde to jsem?“
„Ještě nevím o co přesně jde, ale byla jsi v nevhodnou chvíli na nevhodném místě.“
„Cože?“
„Smrtijedi tě omráčili, když jsi byla v archivu na odboru záhad.“ Pomalu jsem si začala rozpomínat na prudký záblesk žlutého světla, který mě zasáhl přímo do hrudi.
„Co tady děláš ty, Severusi?“
„Snažím se zjistit o co přesně jde a také jsem ti něco přinesl.“ Pod Severusovou hlavou se z prázdna vynořila jeho ruka s malou lahvičkou.
„Co to je?“
„Antiveritas. Na příkaz Pána zla jsem jim musel přinést Veritasérum. Chtějí tě vyslýchat, proč jsi byla v přísně tajném oddělení archivu odboru záhad.“ Za dveřmi se ozvaly vzrušené hlasy. Severus se rychle otočil ke dveřím, pak otevřel lahvičku a nalil mi její obsah do úst.
„Bude ti velmi zle, ale neznám jiný způsob jak neutralizovat Veritasérum. Mimochodem, pokus se předstírat jeho účinky. Mluv pomalu, jako automat. Zvládneš to?“
„V dětství jsem absolvovala nějaké herecké kurzy,“ pokusila jsem se usmát. Ve skutečnosti mi však do smíchu zas až tak nebylo. Základní výcvik Occlumancie jsem sice měla za sebou, ale jak to zvládnu za těchto podmínek, to nevím.

Zpoza dveří se najednou ozval nepříjemný chladný hlas. „V každé místnosti proveďte Elektrum Magnum, ať se nám tu někdo nepotuluje v neviditelném plášti.“

Sevřel se mi žaludek. Kouzlo Elektrum Magnum mimořádně účinným způsobem dokázalo prozářit přilehlý prostor, takže až do vzdálenosti několika metrů bylo vidět, zda je někdo ukryt pod pláštěm.

„Severusi jdi už ! Mě snad budou jenom mučit, ale tebe ihned zabijí, když tě najdou se mnou.“
„Neboj se o mě, něco vymyslím.“ Jeho hlas však najednou nezněl tak sebejistě jako obvykle. Rychle si přetáhl kapuci pláště přes hlavu a zmizel v prostoru. S hrůzou jsem očekávala, co přijde. V tom se rozletěly dveře a do místnosti vpadlo několik postav zahalených do černých plášťů. Na hlavách měly černé kápě, ve kterých byly proříznuty pouze otvory pro oči.
„Zamkněte dveře a pročistěte to tady!“ řekla jedna z těch černých postav chladným hlasem a postavila se těsně přede mě. Proříznutými otvory jsem uviděla chladné, jakoby hadí oči a cítila jsem, jak mi najednou ztuhlo celé tělo. V tom se ozval tvrdý ženský hlas: „Electrum Magnum!“ Místnost ozářilo prudké světlo, které mě na chvíli oslepilo. „V pořádku, pane,“ zazněl znovu ten ženský hlas.
„Díky Bellatrix !“ odpověděla jí černá postava s hadíma očima, která stála přímo přede mnou.

Nechápala jsem, kam Severus tak rychle zmizel, ale neměla jsem čas se tím zabývat. Ze strany ke mně někdo přistoupil, chytil za vlasy a druhou rukou mi otevřel ústa. Než jsem se stačila vzpamatovat, kouzelník s hadíma očima stojící přede mnou mi do úst nalil obsah malé lahvičky. V zápětí jsem ucítila v žaludku silné pálení, které se rychle stupňovalo. Severus měl pravdu, že mi bude zle. V hlavě mi hučelo a do rukou jsem dostala mírný třes. Snažila jsem se ovládnout, co to šlo. Až teď jsem si uvědomila, jak bylo dobře, že jsem si v utajeném oddělení nedělala výpisky. Snad mám ještě šanci, chytili mě přece „pouze“ se složkou Kruvalu v ruce.

Kouzelník s hadíma očima mě uchopil za bradu a prohlížel si můj obličej. Měl tak ledové ruce, že mě málem otřásla zima. Začala jsem ze sebe pomalu soukat: „Je ... mi ... zima ..., bolí ... mě ... nohy ..., nemohu ... se ... hýbat.“

„Je tvoje Bellatrix, vyslechni ji,“ řekl ten kouzelník a odešel do vedlejší místnosti.
„Díky, pane,“ odpověděla a postavila se přede mě.
„Co jsi dělala v archivu na odboru záhad ?“

Věděla jsem, že naplno účinky Veritaséra působí pouze půl hodiny, takže jsem zvolila zdržovací taktiku a pomalu jsem popisovala jak jsem šla chodbou, vzala za kliku, jak se dveře pomalu otevíraly, šla jsem další chodbou atd.
Asi po pěti minutách Bellatrix ztratila nervy a zakřičela na mě: „Chci vědět důležité věci !“

„Nerozumím ... otázce, ... co je ... důležité ?“
„Proč jsi tam přišla !“
„Byla ... jsem ... zvědavá.“
„Na co si byla zvědavá ?“
„Dovědět ... se ... něco ... o Kruvalu.“
„Co o Kruvalu?“
Věděla jsem, že ji trochu hraji na nervy, neboť i ona si jistě byla vědoma omezeného působení Veritaséra, ale riskla jsem to.
„Chtěla ... jsem ... tam ... jít ... učit ..., chtěla ... jsem ... o nich ... vědět ... víc. “
„Co si o nich chtěla vědět?
„Všechno.“
„Co všechno.“
„Všechno“.
„Kladeš otázky příliš obecně, Bellatrix,“ ozval se hlas kouzelníka stojícího poblíž.
„Ty mě nebudeš poučovat, Bernarde !“
Začali se mezi sebou dohadovat o tom, jak mě mají vlastně vyslýchat. Snažila jsem se ani nepohnout. Čas hrál nyní v můj prospěch.

V tom Bellatrix zjevně došla veškerá trpělivost, přistoupila ke mně a řekla: „Dobře, zkusíme to jinak.“ Mávnutím hůlky rozvázala provazy, které mě poutaly. Zhroutila jsem se na zem. Namířila na mě svou hůlku a než jsem se stačila vzpamatovat, vykřikla: „Crucio !“ Bylo to jako bych dostala ránu elektrickým šokem, jako by mi měla prasknout každá kost v těle. V zápětí se však ozvala ohlušující rána a místnost se naplnila bílým hustým kouřem.

Kolem nastal zmatek, neboť přítomní kouzelníci se začali dusit. Křičeli jeden přes druhého a v panice se snažili dostat se z místnosti ven. Nebyla jsem schopna na nic reagovat. Mé tělo se po prožité bolesti ještě trochu chvělo. Najednou jsem ucítila, jak mě něčí ruce pevně uchopily. Poslední, co jsem uslyšela, něž jsem upadla do bezvědomí, byl sametový hlas, který tiše pronesl: „Bradavice!“