7. Severusova slabost

Kdo zná Severuse Snapea, ať už jako nelítostného, necitelného profesora, nebo jako krutého smrtijeda a věrného stoupence Pána Zla, jistě by si ani ve snu nemyslel, že i on může podlehnout jistým slabostem. Jakým? Přečtěte si sami :-)

Autor: Viviane

Postavy: Severus Snape, Lord Voldemort

.......................................

Severus Snape si během let, která strávil v Bradavicích, vysloužil spousty přezdívek a přízvisek. Je pravda, že většina – drtivá většina z nich, nebyla příliš pozitivní a lichotivá. Měli bychom si ale uvědomit, že skoro za všechny si mohl sám.
Jistě, není třeba zastírat, že pobertové – James a spol. – neměli nejmenší důvod, aby Severusovi nadávali hned při první jízdě Spěšným vlakem, ale později v těchto slovních a soubojových přestřelkách nebyl budoucí profesor lektvarů zrovna tak úplně nevinně. O tom ale jindy (a spíš jinde a od někoho jiného). Teď jsem měla spíš na mysli přízviska, jimiž ho častovali jeho někdejší studenti. Pár příkladů za mnohé: studený čumák Snape, arogantní hajzl, blb jeden zaujatá a tak dál, a tak dál (a ve stále neslušnějších a neslušnějších výrazech).
Za tyhle si mohl taky sám, ale řekněte, komu by neudělalo radost potupně zesměšnit Pottera před celou třídou a pak ještě k tomu odebrat jeho koleji pár desítek bodů za jeho tupohlavost? Vám taky, že? No vidíte.
Snapeovi studenti by svého profesora možná nesoudili tak přísně, kdyby věděli, že má, jako každý člověk, i svoje strachy, slabosti. Třeba, že rád zahradničí. Nebo že v sobě objevil skryté vlohy pro zedničinu. A taky, že…

Dvorní lektvarolog Temného Pána se probudil nezvykle brzy. Přemýšlel, stejně jako vždy, když se nečekaně brzo vzbudil, co je vlastně za den a co ho dnes čeká. Také mu nešlo na rozum, proč je tak zpocený.
„Že bych byl nemocný?“ ptal se sám sebe a připlácl si dlaň na čelo.
Najednou se rozvzpomněl, že se mu něco zdálo. Proto se probudil. Proto ten pot.
Otřásl se. Jen vzpomínka na ten sen přivodila lektvarovému mágovi lehkou srdeční slabost. Udělalo se mu nevolno. Měl totiž sen o tom, jak s Potterem na náměstí ve Voldelonu tančí tango. Otřesná představa. Násilím vypudil ze své mysli obraz chlapce-který-sice-párkrát-přežil-ale-pak-stejně-natáhl-bačkory, jak má v ústech rudou růži a svůdně se na Severuse usmívá. Bůhví, kde se v jeho hlavě tahle představa vzala.
Jal se raději zjistit, kolik že je vlastně hodin. Bylo ještě šero, a tak to odhadoval na šestou ranní. Sekl se jen o sedm minut.
„Hm, co budu dělat, v šest hodin ráno?“ řekl nahlas Severus, když zjistil, že usnout se mu už znovu nepodaří. Jak byl jednou vzhůru, těžko se mu opět usínalo, když nebyl vysloveně unavený. Začal přecházet po místnosti, aby se mu lépe přemýšlelo.
„Mohl bys nás třeba vyprat,“ navrhovala tanga vykukující ze šuplíku.
Severus v oranžové noční košili s obrázkem krtečka vpředu se k nim otočil v půli kroku. „To zrovna! Vždyť jsem vás pral včera. Nebudete se koupat pětkrát denně! Na tyhle hovadiny vážně nemám náladu.“ odsekl poněkud rozladěně bývalý profesor lektvarů.
„Tss,“ sykla tanga. „Tak se nemáš ptát,“ řekla naštvaně.
„Nikdo se s vámi nebavil,“ uzemnil je Severus a na chvíli se odmlčel, jak přemýšlel, co bude tedy dělat. Po chvíli přecházení sem a tam (pět a čtvrt otočky) nečekaně vykřikl: „Už vím!“ halekal. „Mohl bych se přeci podívat… Pokochat… Potěšit…“
„Ne! Ne, už zase!!“ zaúpěla tanga z rohu. „To bude tenhle týden už potřetí!“

Zhruba o tři hodiny později…
Skvěle naladěný Severus Snape se lehkým krokem blížil k jídelně, kde se již přes půl hodiny podávala snídaně. Doufal, že na něj ještě něco zbude, ale bylo mu to vlastně celkem jedno. Draco má v kuchyni vždycky něco dobrého… Severus téměř vtančil do jídelní místnosti a černýma očima přelétl po osazenstvu.
Seděl zde pouze Lucius, jeho žena Narcisa, Belatrix, která se nimrala v něčem, co až příliš věrně připomínalo kočičí zvratky, ale podle všeho to byly karamelové ovesné vločky s mlékem. Vedle ní seděl už jen Avery, znechuceně pozoruje pokrm, co právě jedla. Všemu vévodil Pán Zla, usazený v čele stolu přesně naproti dveřím do jídelny, jenž držel v ruce krajíc chleba s máslem a jahodovou marmeládou. Naposledy jmenovaný zabodl do Severuse červený podezíravý pohled.
Když Severus usedal vedle něj, sykl mu do ucha: „Co tak zvesela?"
„Ale, kochal jsem se Ty-víš-čím“ odvětil mu s úsměvem dotazovaný. „Od čtvrt na sedm,“ doplnil pro upřesnění.
„Cože?!“ vyhrkl nevěřícně Pán Zla. „Až do teď??“
Lektvarový mág jen kladně pokýval hlavou.
„Ty jsi úchylnej!“ prohlásil na to Voldemort a dál už se k tomu nevracel. Z části proto, že jejich tlumený rozhovor upoutal pozornost zbylých stolovníků. A z větší části hlavně proto, že mu to, co provozoval jeho kamarád, připadalo vážně úchylné a nenormální, a tak nestál o detaily.
Severus se mlčky nasnídal a následně se začal sbírat k odchodu. Pak jakoby mírně strnul v polovině pohybu při zasouvání židle ke stolu a pošeptal Lordu do ucha: „Kdybys chtěl, mohl bych ti to ukázat. Ještě nikdy jsem to nikomu neukazoval.“ S tím odešel a černý plášť za ním lehce vlál.
Pán všeho Zla si pomyslel, že to raději nechce vidět. Věděl, že to Severus má. Jednou u něj trošku viděl, když k němu nečekaně vběhl. Ale rozhodně nestál o to, vidět všechno. To opravdu ne. Stačilo, že se musel každý den koukat na starou Raddlejovou, i když musel uznat, že tomu se žádná jiná úchylárna nevyrovná.

Severus se bál. Měl strach, že někdo na jeho tajemství přijde a bude se mu smát. Viděl, jak se tvářil jeho kamarád, Pán Zla, když mu o tom vyprávěl. Nebýt toho, že k němu jednou nečekaně vtrhl, když se schovával před Raddlejovou, nikdy by se to nedozvěděl ani on. Ale když už ho jednou přistihl, vinou Severusovy nedbalosti, protože se zapomněl zamknout, nedalo se nic dělat. Jenže ani on netušil, jakého rozměru dosahuje Severusovo tajemství… Jeho slabost…
Opravdu se bál, i když teď, když neučil ve škole, o něco méně. Dříve by to poškodilo jeho pověst necitelného profesora. Studenti by si snad mohli dokonce myslet, že Severus Snape je člověk jako každý jiný… Dnes by to znevážilo jeho postavení vedle Temného Lorda. O což samozřejmě taky nestál, ale v paláci přeci jen nebylo tolik lidí, takže pravděpodobnost, že někdo jeho tajemství odhalí, byla nižší.
Infracta Virgula neboli nechutně proslulý kouzelnický bulvár Zlomená hůlka, by to rozmázla do obludných rozměrů; o tom byl přesvědčený. Zvlášť po tom, co se již druhý měsíc šťourala v tom, zda Harry Potter byl nebo nebyl homosexuál.
„Aha, odtud ten šílený sen!“ ulevilo se Severusovi, když přemýšlením dospěl do tohoto bodu.
Jistě, věděl například, že Belatrix Lestrangeová sbírá klacíky od lízátek. Zjistil to, když spolu… ale na to teď nechtěl myslet, nebyl to pěkný zážitek. Ale i když tohle zjistil, nikdy to proti ní nepoužil (nebojte, řekla bych, že jenom čeká na vhodnou chvíli ;-)). Ani tenhle fakt ovšem neměnil nic na tom, že kdyby to kdokoli zjistil, minimálně by si poklepal na čelo. Tedy ve spojení právě se Severusem.

Uplynulo pár dní a Pán Zla Severusovo pozvání úplně pustil z hlavy. Snape se nikterak nepřipomínal, jelikož na sebe nechtěl zbytečně upozorňovat. Když měl možnost, užíval si sám a nikoho dalšího k tomu nepotřeboval. Bylo mu sice líto, že Voldemort nesdílí jeho nadšení, ale věřil, že kdyby poznal na vlastní kůži ten slastný pocit, jaký vždy prožíval Severus, určitě by se mu to také zalíbilo.

Zhruba měsíc po příhodě u snídaně si Temný Lord lebedil na svém křišťálovém záchodě a četl Zlomenou hůlku. Rozevřel noviny a letmo přehlédl obsah první strany. Pak se očima vrátil a znechuceně si četl palcový titulek – Výpověď Collina Creevyho: Harry Potter skutečně byl homosexuál!
„Ach můj Bože, copak už s tím nemůžou dát pokoj? Kdo to má pořád číst?! Koho zajímá, jestli byl Potter teplej nebo ne?!“ ulevil si slovně Pán všeho Zla. „Kolik už měli zaručených svědků a všichni se nakonec prokázali jako falešní. Asi bych jim to měl zakázat,“ mumlal si dál.
Znechuceně noviny zase složil, fotografie si raději neprohlížel, odložil je do košíčku a začal se připravovat k odchodu. „Ale ne, ještě ke všemu budu muset vyměnit papír,“ povzdechl si, když odmotal poslední zbytek z roličky. Učinil tak a konečně mohl vstát, obléci se a spláchnout. Nezapomněl ani na vůni z levandule. Umyl si ruce a odemkl dveře své svatyně, kde měl největší klid a soukromí. Otevřel je, ale jen trochu, načež je okamžitě v co největší tichosti zase urychleně zavřel. V trůnní hale totiž zaslechl klapot podpatků, připomínající rány palicí. Ano, uhodli jste správně, že to byla stará Raddlejová, kterou Temný pán toužil vidět ze všeho nejméně. Už zase ho uháněla, aby jí pomohl skládat kapesníky.
„Co jen budu dělat?“ pomyslel si. Věděl, že ho bude hledat i tady, nic jí nebylo svaté. Náhle ho to trklo. Vytáhl z kapsy pláště hůlku, namířil ji na dveře a zamumlal: „Actio per-ago!“ Kolem dveří projel zlatý paprsek. Poté je Voldemort otevřel a prošel jimi. Než je z druhé strany zavřel, stihl si v duchu pogratulovat, jak dobře udělal, že průchozím kouzlem očaroval svoji toaletu obousměrně.
Když dveře znovu zavřel, stál v pracovně Severuse Snapea. Černomilný lektvarolog seděl na podlaze uprostřed místnosti a když uviděl, kdo přišel, výraz zděšení vystřídal výraz neskonalého nadšení malého dítěte. „Tys přišel? Ale jak jsi to věděl?“ vyhrkl.
„Co?“ opáčil oslovený nechápavě a teprve teď, když se pořádně rozhlédl, mu došlo, co vlastně vidí. V pokoji nebyl dokonalý pořádek a ani temná atmosféra, která zde vždy panovala vlivem tmavého nábytku a stěn vymalovaných studenými barvami. Ne. Všude, ale opravdu všude, kam se jen Temný Lord podíval, se povalovaly jásavě barevné papíry a papírky, různých druhů a dokonce i spousta krabiček, neméně barevných.
Ten-jenž-si-u-Severuse-zvykl-už-téměř-na-všechno-a-dokonce-věděl-co-jeho-dvorní-lektvarolog-provozuje-ale-neměl-ponětí-že-je-možné-aby-to-dosahovalo-až-takových-rozměrů, rázem oněměl. Na tohle nebyl připraven. Ale to už ho Severus tahal za rukáv a ukazoval mu své poklady. Lord Voldemort se nezmohl ani na odpor.
„Podívej!“ Snape mu pod nos jeho skloněné hlavy podstrkoval barevné papírky jeden za druhým. „Tuhle jsem dostal od Narcisy vloni ke svátku. A tuhle mi koupila babička, když jsem byl ještě malej. A tahle,“ ukázal zasněně na velice ohmataně a opotřebovaně vypadající papír ve zlatém zaskleném rámečku, „tuhle mi dala Lily.“
Voldemort se na svého kamaráda podíval s výrazem, ze kterého bylo jasně čitelné, co si Pán Zla o Severusovi myslí – totiž že se zbláznil – ale nic neřekl. Neměl to srdce lektvarologa uzemnit (zdá se, že nám Voldy nějak měkne).
Severus ještě chvíli láskyplně držel zarámovaný papír, jako by to přinejmenším byl originál Mony Lisy, obrázek Panny Marie i s podpisem (věřící odpustí, nemyslím to zle) nebo fotografie sněžného muže, a pak jej uložil do přesně padnoucího kufříčku. Povzdechl si, ale navzdory tomu pokračoval v zapáleném výkladu a táhl svého šéfa a nejlepšího kamaráda v jedné osobě dál do pokoje. „Podívej, kolik jsem toho nasbíral, jak jsme měli tu čočkovou krizi,“ řekl nadšeně a strkal Voldemortovi několik papírů do ruky. Temný Lord si tyto s mírnou dávkou znechucení prohlížel, a všiml si, že u každého je Snapeovým úzkým úhledným rukopisem připojen popisek. Jeden z nich hlásal: První čokoláda snězená Voldemortem v době čočkové krize.
Pán všeho Zla se poprvé od svého příchodu zadíval přímo do očí svého dvorního lektvarologa. Kdyby Snape použil nitrozpyt, mohl by si vyslechnout myšlenku, zhruba takhle znějící: „Bože, proč můj nejlepší smrtijed, geniální (až na výjimky) odborník na lektvary a v neposlední řadě nejlepší přítel, musí sbírat obaly od čokolád?!“