8. kapitola 1 část

V devět hodin se přemístili na travnatý kopec za městem a vydali se pěšky a v tichosti směrem k lesu, jenž se černal před nimi. Julie šla vedle Lupina a snažila se očima proniknout houstnoucí tmu. Skoro se lekla, když se vedle ní ozval tichý hlas Albuse Brumbála.
„Za okamžik budeme na místě,“ sdělil jí. „Remus ti, Julie, ukáže, kde se schovat, a potom budete vyčkávat. A nikdo,“ zdůraznil, „nikdo nebude podnikat nic na vlastní pěst. Rozumíš mi, Julie?“
„Ano,“ hlesla. Potom se otočila a chtěla ještě něco říct, ale ředitel už byl pryč. Lupin ji chytil za rukáv mikiny a vedl ji po úzké lesní pěšině mezi hustými mladými smrčky. Asi po deseti minutách dorazili k nějaké polorozpadlé kamenné zídce. Lupin ji přeskočil, Julie jej následovala.
Ocitli se v jakési zřícené stavbě. Remus na okamžik rozsvítil hůlku a zašeptal:
„Tady počkáme. Tím průzorem uvidíme přímo na Kromlech. Musíme být úplně zticha.“
Julie kývla a postavila se k díře ve zdi, jež zřejmě kdysi byla oknem. Před ní se otevíral pohled na svažující se louku a dole pod kopcem uviděla zvláštní kamenné útvary, které se tyčily přímo uprostřed travnatého palouku.  Obloha byla jasná a na všechno dopadalo bledé měsíční světlo.
„Kde jsou ostatní?“ zašeptala.
„Strategicky rozmístění,“ odvětil.
„A kde je ten Klofan? Přijde včas?“ zeptala se s obavou.
„Klofan rozhodně nepřijde, ale přiletí,“ opravil ji Lupin. „Neboj se a buď tiše. Musíme se snažit být neviditelní. Je možné, že někteří Smrtijedi půjdou na Kromlech pěšky. Mohli by jít kolem nás.“

A tak stáli mlčky opření o zídku a průzorem před sebou pozorovali noční krajinu. Julie koukala na ty zvláštní kameny dole na palouku a přemýšlela, co znamenají. Už několikrát v životě slyšela o menhirech a dolmenech, ale nikdy je neviděla na vlastní oči. Byly tu ty podivné kameny od pradávna nebo je zde rozmístili sami Smrtijedi? Nevěděla a Lupina se teď zeptat nemohla.
‘Zeptám se potom Severuse,’ řekla si a pojednou se jí v nitru cosi bolestivě sevřelo. Způsobila to jediná myšlenka na něho. Julie se nad tím nestačila ani podrobněji zamyslet, když se před ní náhle objevila ve tmě vzdálená světla loučí - levitovaly ve vzduchu kolem mýtiny. Srdce se jí prudce rozbušilo. Byli to oni. Smrtijedi přicházeli. Několik postav mělo s sebou košťata, na kterých zřejmě přiletěly, jiné se sem patrně přemístily.

                Julie přimhouřila oči a naklonila se co nejvíc dopředu. Uvidí i Severuse? Bylo to opravdu daleko, přesto však Julie rozeznala sedm postav, z nichž šest mělo tvář zahalenou černou kápí. Sedmá postava kápi neměla. Ležela bezvládně na zemi, tak, jak ji tam pohodili zahalení muži, a Julie nabyla jistoty, že je to Viktor Krum. Ostatní postavy se mezi sebou bavily a ležícího těla si vůbec nevšímaly.
’Teď by byla ideální chvíle na zásah!’ uvědomila si Julie. Voldemort tu ještě zjevně nebyl. Bylo by to překvapivé a rychlé. Tak proč nikdo nic nedělá? Kde vlastně všichni jsou? Proč už se neobjevil  ten Klofan? Vzhlédla k obloze. Najednou kdesi za jejím pravým ramenem zapraskala zlomená větvička. Julie se prudce otočila a její zrak padl na bledou Lupinovu tvář. Pomalu zvedl prst ke rtům. Potom jí naznačil, aby se nehýbala z místa a obratnými, neslyšnými pohyby se rychle vzdaloval směrem do tmy, odkud předtím zaslechli zapraskání. Julie jej rozechvěle pozorovala, dokud se neztratil v temnotě. Smysly měla vybičované, ale jediné, co teď slyšela, bylo její vlastní srdce. Když se otočila zpět k palouku, zaznamenala změnu. Postavy se přestaly jen tak procházet po mýtině, ale naopak teď stály v přesném kruhu. A ona věděla, co to znamená. Rychle počítala. Ano, už jich bylo osm. Někdo další přišel. A ten někdo byl lord Voldemort.

                Julie se znovu pátravě rozhlédla po obloze, ale nikde nebylo známky po nějaké přicházející záchraně.
‘Tak na co čekají?’ nervózně přešlápla. Také ji zneklidňovalo, že Remus se nevrací. Ale nemělo smysl se vydávat za ním do lesa v téhle tmě. Navíc musela sledovat, co se děje vpředu na palouku. Jedna z postav právě dotáhla Viktora do středu kruhu a odstoupila. Potom vystoupila jiná postava a počala obcházet podél obvodu kruhu. Julie pochopila, že to je Voldemort. Náhle se rozlehl nočním tichem smích. Smrtijedi se dobře bavili.
‘Nebudu se na to jen tak koukat!’ vykřiklo něco uvnitř Julie. ‘Promiň, Remusi.’ Dívka vyskočila na zídku, protáhla se otvorem a seskočila do trávy. V příštím okamžiku již neslyšně sestupovala svahem směrem k mýtině.        

Severus Snape stál v trávě a sledoval zahalené muže kolem sebe. Sám měl také nasazenou kápi. Byla to kápě pláště, jenž mu půjčil Lucius Malfoy, když se ukázalo, že se dnes bude konat sněm. Malfoy teď stál na tři metry od něho, po jeho levici, a šedé oči se mu leskly nedočkavostí.
„Sssplnil jsi úkol, Luciusssi,“ otočil se Pán zla a roztáhl své tenké rty do ošklivého úsměvu. V záři pochodní se zaleskla řada malých, špičatých zubů.
„To byla má povinnost, můj Pane,“ sklonil se Malfoy pokorně.
„Jen povinnossst?“
„Chci říci, že jsem to udělal rád!“ opravil se honem Malfoy a sklonil oči k zemi.
„To doufám, Luciusssi! To doufám…“ zašeptalo monstrum. Potom poodešlo na druhou stranu řídkého kruhu.
„Karkarove, můj kluzký příteli,“ oslovilo muže šikmo proti Malfoyovi. „Tímhle skutkem sis nepatrně polepšil své vratké postavení.“
„Můj Pane, chci si zasloužit vaše odpuštění. Byl jsem hloupý!“
„Ne. Byl jsi zbabělý. A ještě pořád jsi, ale alespoň jsi už poznal, kde je tvé mísssto,“ zasyčel Pán zla.
„Mé místo bylo vždy u vašich nohou, můj Pane! Byl jsem slabý, když jsem si myslel, že jste nás opustil. Ale doufal jsem ve váš návrat!“ Karkarov se vrhl k zemi a líbal lem Voldemortova hábitu.
„A proto jsi zradil své druhy a mé nejvěrnější služebníky?“ odkoplo jej monstrum.
„Slitování!“ vykřikoval Karkarov v kleče. „Má duše je vaše! Náležím jen vám!“
„Dossst!“ zvedl Pán zla zarudlou lesklou ruku. „Už mě unavují tvé omluvy! Mám raději činy! Dnes jsi jeden vykonal, ale to tě nespasssí,“ zachechtalo se monstrum. „Až mi deset let budeš věrně sloužit, odpussstím ti!“
„Ano, Pane! Jistě!“ třásl se Karkarov.
„A teď,“ přistoupil Voldemort k jinému muži, „Avery, kde je Nott?“
„Nemám tušení, Pane. Říkal, že přijde...“
„Pozval jsem sssedm svých nejvěrnějších!“ zasyčel Voldemort. „A přišlo vás šššest, z toho jen o pěti mohu s klidem říci, že jsou věrní...“ zadíval se znovu na Karkarova. „A jeden se bez omluvy nedostavil!“ zvolal. „Doufám, že jsi mrtvý, Notte. Jinou omluvu totiž nepřijímám!“
„Ale co to tu máme?“ otočil se potom náhle Pán zla na zhroucenou postavu Viktora Kruma, jež ležela v bezvědomí uprostřed kruhu.       
„Není to ten vzpurný adept, kterého mi tolik doporučoval Karkarov? Jenže on ssse vzepřel!“ přistoupil k ležícímu muži.
„Enervate!“ namířil na Kruma Voldemort hůlkou. Viktor se nepatrně pohnul a zasténal.
„Zdá ssse, že ho již někdo potrápil!“ otočil se Pán zla na Malfoye.
„Byl vzpurný, Pane,“ odvětil tiše Lucius. „Když zjistil, o co se mi jedná, pokusil se mě dokonce napadnout. Jen jsem ho trochu zkrotil...“
„Až k bezvědomí?“ zachechtal se Voldemort.
„Ne, to byl Snape,“ hlesl Malfoy. „Jak na něj namířil hůlku, zhroutil se a už se neprobral.“
„Výborně, Sssnape!“ obrátil se Pán zla na Severuse. „Zdařilý Cruciatus!“
„Děkuji, Pane,“ chladně odvětil bledý muž.
„Zdá se, že moc nevydržíššš, hochu,“ obrátil se Lord Voldemort zpět na Kruma s krutým úsměvem. „Podivuhodně ssslabé tělo,“ zakroutil spokojeně hlavou. „A to říkají, že létáš dobře na koštěti... Ale děláš i jiné věci, že? Například špicluješ!“ Voldemort se naklonil blíž k ležícímu Krumovi a ztišil hlas.
„Není to sssnad pravda? Nedonášíš sssnad Brumbálovi? Nechtěl ses k němu ssschovat? Mluv!“
Viktor však jen beze slov zavrtěl černovlasou hlavou.
„Lžeššš!“ zahřměl Voldemort. „Crucio!“
Nocí se rozlehly nelidské skřeky.

                Julie ležela v trávě za povaleným kmenem a se zatajeným dechem poslouchala, co se odehrává asi třicet metrů od ní. Vítr vál jejím směrem a Voldemortova slova se v něm nesla s hrozivou ozvěnou. Když vyřkl své Crucio, Julie se zachvěla. Následovaly ty nejbolestnější výkřiky, jaké kdy v životě slyšela. Oči se jí rozšířily děsem. Nechápala, proč ještě nikdo z Řádu nezasáhl. Stalo se jim snad něco? Koho to slyšela tam nahoře a za kým se to vydal Lupin? Byl to snad jeden ze Smrtijedů? Byl to snad Nott? Co když zabil Remuse i ostatní a teď se blíží, aby vše řekl Voldemortovi? Julie věděla, že musí něco udělat, ale netušila, co.

                Náhle se jí nad hlavou něco přehnalo. Uslyšela šustot peří a skřek dravce. Zvedla hlavu. Cosi obrovského a šedého se řítilo vzduchem směrem k palouku, na němž stáli v kruhu Smrtijedi.
„Co je to?“
„Něco sem letí, Pane!“ ozvaly se vyplašené hlasy. Potom se na černém nebi objevily barevné proudy světla. Smrtijedi vysílali do vzduchu nejrůznější kletby. Nastal zmatek. Bylo slyšet jen změť výkřiků a dusot nohou.
„Ne! Chyťte ho!“ ozval se Voldemortův hlas. Vřel zlostí.
Julie opatrně vystrčila hlavu zpoza klády, právě včas, aby spatřila Viktora Kruma, jak se přehnal nad paloukem na koštěti. Za ním letělo cosi, co vypadalo jako kůň a pták dohromady.
„Hypogryf,“ vydechla Julie. „Tak to je tedy Klofan!“ Na tváři se jí roztáhl široký úsměv.
„Leťte okamžitě za ním! Avery! Macnaire!“ nesly se nocí rozkazy Pána zla. Julie raději sklonila opět hlavu, aby ji Smrtijedi nezahlédli. Za okamžik nad ní prosvištěly dvě postavy.
„Prohledejte to tu! Ten hypogryf je Brumbála! Já to vím, vím to!“ burácel Voldemort a metal kolem sebe blesky. Mýtina vypadala jako při ohňostroji. Smrtijedi se snažili v nastalém světle propátrávat keře kolem travnaté plochy.
„Pojď!“ zatahal kdosi Julii za nohavici. Ohlédla se. Za ní v trávě ležel Lupin. „Co tu děláš? Jak to, že jsi tady dole?“ šeptal. Potom opatrně vstal, předklonil se, chytil ji za ruku a vlekl pryč.
„Kdes byl? Byl to Nott?“ rozčileně se ptala, když v hlubokém předklonu běželi směrem k lesu.
„Teď ne. Jsou tu kolem. Pojď!“ táhl ji mezi stromy. Konečně vběhli do stínu stromů. Lupin se svalil za první dub a stáhl Julii k sobě.
„Byl to Nott?“ vydechla.
„Jo, byl. Proč jsi tam nepočkala?“ přerývaně dýchal a těkal očima kolem sebe.
„Nevím. Chtěla jsem...“
„Pššš!“ zakryl jí pusu rukou a strhl ji ještě více k zemi. „Někdo jde,“ zašeptal.
Julie zatajila dech a skutečně uslyšela zašustit kroky. Po chvíli je však minuly a vzdalovaly se dál podél lesa.
„Musíme se přemístit,“ zašeptal Lupin, když předtím opatrně zkontroloval okolí.
„Ne, já nemůžu! Musím zjistit, jestli je Severus v pořádku!“ zavrtěla rozhodně hlavou.
„Je v pořádku, věř mi! Musíme jít!“ rozčileně s ní cloumal.
„Ne, Remusi, zapřísahám tě, nech mě se přesvědčit!“ chytila ho za obě ruce.
„To je nesmysl! Jenom to zhoršíš! Nenuť mě použít násilí!“ varovně šeptal.
Julie se rozhodla.
„Tak jdeme!“ vstala a obrátila se směrem od mýtiny naoko odhodlaná k ústupu.
Lupin vyskočil a vyšel jako první před Julií. Potom se ale v pochybnostech ohlédl a zjistil, že se nemýlil - byla samozřejmě pryč.
„Sakra!“ zaklel potichu a rozběhl se zpět k palouku.

                Julie popoběhla jenom kousek stranou od lesa a schovala se za keř. Smrtijedi se stále rozhlíželi po okolí a svítili si hůlkami, takže se nemohla přiblížit víc jak na čtyřicet metrů.
„Našel jsme Notta, Pane,“ ozval se kdesi u velkých kamenů hlas a Julie se zachvěla. Byl to Severusův hlas. „Někdo nebo něco ho zřejmě napadlo,“ pokračoval.
„Tohle mi někdo draze zzzaplatí!“ zasyčel Voldemort. „Cítím ve vzduchu zradu! Co je s ním?“
„Je v bezvědomí.“
„Enervate!“
„Zdá se, že to neúčinkuje, Pane.“
„To vidím také! Kde přesssně ležel?“
„Tam nahoře.“
„Notte, Notte, pročpak jsi byl tam a ne tady?“
„Co máme dělat teď, Pane?“
„Všichni sssem! Dozzzvím se, kdo tu žvanil. A vzkřiste Notta! ...Karkarove! Lestrange! Malfoyi!“
„Nikoho jsme nenašli, Pane!“
„Jissstě. Protože ten někdo je tu s námi. Zzzrádci!“
„Ne, Pane...!“
„Crucio!“
„Neee!!!“
„Byl jsi to ty, Lestrange?“
„Ne, Pane! Jsem... vám... věrný...“
„Sssnape! Byl jsi to ty?“
„Rozhodně ne, můj Pane...“
„Crucio!“
Julie se vymrštila z trávy.
„Julie!“ strhla ji na poslední chvíli Lupinova paže.
„Pust mě! Ne! Severusi!“ zalykala se.
Remus jí držel dlaň pevně na ústech.
„Tímhle mu nepomůžeš! Slyšíš?“ šeptal rychle.
„Já to nevydržím!“ hrnuly se jí slzy po tvářích.
„Co jsssi říkal, Sssnape?“ ozval se hlas Pána zla.
„Říkal jsem, že... tu... nejsme... všichni,“ odpověděl s odmlkami ztěžka Severus.
„Máššš pravdu... Proč se ještě nevrátili Malfoy s Averym? Zzzrádci!“ Voldemort teď přímo soptil hněvem. „Rozzlobili jste mě! Všichni! Někdo tu zaplatí... Mám chuť zabíjet...“
„Pane, prosím!“
Julie se vytrhla Lupinovi a vymrštila se na nohy. Před ní se míhaly ve tmě postavy. Něco jí to připomínalo... Podívala se na zem. Stála ve vysoké zelené trávě. Vzduch voněl podzimem...

                Nevnímala, co na ni syčí Remus, a rozeběhla se k postavám vepředu. Za sebou slyšela Lupinův dech. Zrychlila. Před ní se ozvala nějaká kletba a zeleně se zablesklo. Rychle přeskakovala drny a nevnímala, jak ji píchá v boku. Musí to stihnout! Tohle se nesmí stát! Ona ví, jak to má skončit... Druhý záblesk nesmí... Vytřeštila oči před sebe. Vzduch právě rozřízla další zelená čára.
„Avada kedavra!“ zahřměl Voldemort a ozval se zvuk padajícího těla.
„NEEE!!!“ vykřikla Julie a hlas se jí zlomil. Klesala do trávy, ale něčí ruce ji zachytily. Cítila, jak ji někdo vleče pryč.
„Co to bylo?“ slyšela rozrušené Smrtijedy.
„Někdo tam je!“
„Přiveďte ho okamžitě sssem!“ rozkázal Voldemort.
„Julie, musíš jít po svých! Dělej!“ mumlal vysíleně Lupin.
Nevěděla, co se děje ani kde je. Pro slzy neviděla, kam šlape, jen automaticky zvedala kolena a držela se Lupinovy ruky.
„Lumos maxima!“ ozval se Voldemortův hlas. Mýtina se jasně osvětlila.
„Avada...“
„Mdloby na tebe!“
„Schytal to Lestrange!“
„Připletl se mi tam...“
„Podej mi ruku, Remusi,“ ozval se hlas Albuse Brumbála. Julie ucítila škubnutí v pupíku a hlava se jí zatočila závratí.