8. Kapitola - Přitažlivost

"Tohle je vážně krásný pokoj a až se tady uklidí…"

"Chceš si ho snad zabrat? Prozatím je volný."

"Pokud sis nevšiml, tak je tu manželská postel. Je to pokoj pro dva. Sama bych tu být nechtěla."

"Tak si někoho najdi."

"Pozdě. Svou oběť už mám vyhlídnutou, ale pořád ne a ne se nalákat."

"Možná se budeš muset víc snažit."

"Co bys doporučoval?"

"Nevím, co třeba večeři, pozvání do kina nebo nějaké posezení?"

"Budu o tom uvažovat." A tím svou debatu ukončili.

Tonks otevřela okna, aby dovnitř pustila čerstvý vzduch a slunce. Ze skříní vyndali všechno oblečení a naházeli ho do pytle. Za ním následovali různé odporné trofeje, které vyseli po stěnách, rodinné fotografie, obrazy rodu Blacků, nebezpečné knihy a věci z černé magie. Jediné co v pokoji nechali, byl nábytek, koberec a postel. Remus vzal pytel a odnesl ho pryč. Tonksová mezi tím dala všechny peřiny vyvětrat k oknu a povlečení nachystala na praní. Už chyběly jen záclony. Po žebříku vylezla na horu a pomalu je začala sundávat. Celou dobu si broukala nějakou písničku, takže ani neslyšela, že už přišel Remus. Natahovala se pro poslední háček závěsu, když v tom se převážila a padala dolů.

"Mám tě," usmál se Remus, když mu dopadla do náruče. "Jak tě prosím tě mohlo napadnout lést nahoru? Kdybych tu nebyl, mohla sis ublížit." Tonksové chvíli trvalo, než se vzpamatovala z toho šoku.

"Jsem bystrozorka, zvyklá na nebezpečí. Myslím, že jedny záclony mě nevyděsí."

"Když myslíš…" Až teď si uvědomila, že ji ještě pořád drží.

"Proč mě ještě držíš?"

"Ani nevím. Možná čekám odměnu, za chycení." Tonksová se pousmála.

"Tak odměnu jo? Co bys řekl teplé večeři?" Chvíli přemýšlel.

"Beru." A pomalu ji postavil na zem. Remus ještě douklízel pokoj a Tonksová šla vyprat prádlo a vařit večeři.

Asi po hodině slezl Remus dolů. V klidu se navečeřeli a chvíli si povídali.

"Je dost hodin. Jdu se vykoupat a zalehnu, jsem utahaná."

"Dobře, já zajdu pověsit nahoru ty záclony a trochu to tam dodělat."

Ve vaně ležela dlouho. Náhle se ozvala rána. Něco nebo někdo spadl. Rychle vylezla z vany, osušila se a zamotala se do velké osušky. Navlékla si trepky a spěchala nahoru do pokoje.

"Proboha jsi v pořádku?" vyhrkla na Remuse, který právě dokončil všechny práce v pokoji.

"Jistě."

"Slyšela jsem ránu."

"Jen jsem žduchl do žebříku, který se skácel. Je to tu hotové. Co na to říkáš?" Pokoj byl čistý, nikde ani smítko či pavučinka. Závěsy byly vyprané, postel povlečená a skříně utřené a naleštěné. Prostě dokonalá ložnice.

"Prokouklo to tu." Remus se po dlouhém obdivování pokoje na ni otočil a strnul. Byla nahá. Kolem těla měla omotanou osušku, která zakrývala, jen hlavní části těla a na nohách teplé trepky.

"Není ti trochu zima?" zeptal se. Nymfadora dosud obdivovala pokoj, takže jí unikl význam slov.

"Ne je mi fajn. Je tu teplo." Remus se pousmál. "Čemu se směješ?"

"Tobě."

"Mě? Proč? Vyběhnu z vany se strachem o tebe, stojím tu jen v osušce a ty se mi bůhví proč směješ." Najednou jí to došlo. "A sakra."

"Taky by se to tak dalo říct," uculoval se Remus. "Víš, co by dal Kingsley za to, aby tě mohl takhle vidět?" Nymfadora zčervenala.

"Jestli mu to povíš, všechno popřu."

"No a co když mu ukážu vzpomínku?" rýpl si. Tonksová k němu přišla blíž.

"Pak bych Vás, pane Lupine, musela proklít, až byste toho litoval."

"Vážně?" Byli velmi blízko sebe. Oba mohli slyšet, jak tomu druhému najednou buší srdce. Najednou se k ní přiblížil a políbil ji. Ona mu ho vroucně opětovala. Lehký polibek se proměnil ve vášnivé líbání. Pomalu se dostali k posteli, kde se skáceli na sebe. V tuto chvíli je nemohlo nic zastavit. Žádné obavy, předsudky či výčitky. Nechali se unášet touhou a vášní k tomu druhému.

Druhý den se probudili vedle sebe. Tonksová byla stulená v jeho náručí a prsty pravé ruky měli spletené v sobě.

"Dobré ráno," zašeptal Remus něžně.

"Dobré," odpověděla a pomalu se na něj otočila.

"Vůbec nechápu, co to do nás včera vjelo."

"Řekla bych, že se tomu říká přitažlivost. Někdo pro to dokonce používá silnější výraz… láska." Remus se uchechtl.

"Máš naprostou pravdu." A políbil ji. "Víš i přesto, nevím, jestli je tohle správné. Nezapomínej, že jsem vlkodlak."

"Takže se mám stát taky vlkodlakem, abys konečně uznal, že je to fajn?"

"Ty jsi ďábel, víš to?" Usmíval se na ni. "Tebe asi nic nepřemluví."

"Ale ano přemluví. Opravdu dobrý důvod, ne jen výmluvy. Jestli nechceš, nikdo o tom nemusí vědět. Necháme si to jen pro sebe. Bude to naše tajemství. Já se tě jen tak nevzdám." Chvíli bylo ticho.

"Ale musíš se smířit s tím, že budu chodit do nebezpečných akcí. Můžu tam přijít o život. Nikdy proti tomu nesmíš namítat, abys zbytečně neupozornila. Nesmíš chodit jako tělo bez duše, či být smutná. Mít tajemství, znamená naučit se hrát." Dívala se do jeho očí.

"Pak se hrát naučím," prohlásila vážně. Tím bylo všechno dané.