8. Otázka ceny

Pozn.: Všechno lze považovat jistým způsobem za obchod. Jen některé účty se musí splácet krví, smrtí nebo i duší. Někdy vlastními, někdy naopak cizími… John Taylor, soukromý detektiv působící na ‘Noční Straně‘ Londýna

„Tohle bys měl vidět, Artemisi!“ tvrdil kentaur. „Záznamy z vašich přilbových kamer jsou sice taky zajímavé, ale kdybych tyhle vzpomínky prodal do Golem World, budu už nadosmrti bez finančních problémů.“

Stál u nervového transformátoru a ‘procházel se‘ vzpomínkami uneseného kouzelníka.
„Sice je jeho mozek proti čtení nějak chráněný, takže toho nenajdu tolik, jako třeba u tebe, ale tohle je nejstarší vzpomínka, kterou jsem tam 'odchytil'!“ ukázal a zářil objevitelským nadšením. „Musel jsem jí pořádně upravovat, dětské oči nejsou právě nejlepší a nadto je tenhle i krátkozraký…“

S tím stisknul knoflík a bylo vidět nervózně přecházející ženu s rusými vlasy, která chvílemi koukala ke dveřím, chvílemi jakoby ‘do kamery‘, tedy na dítě, jehož vzpomínku si teď přehrávali. Pak se ozvalo, zřejmě zvenku:

„Lili, seber Harryho a běžte! To je on! Utíkejte, zdržím ho tady…“

Chladný hlas řekl jen: „Avada Kedavra!“ a pak zazněl smích, ze kterého i poměrně otrlého Artemise zamrazilo v zádech. Se zapraštěním se otevřely dveře, ve kterých stál postarší muž s hůlkou v ruce.

Rusovláska se postavila mezi útočníka a dítě:

„Harryho ne! Harryho ne, prosím, udělám cokoli!“

„Ustup, ty hloupá holko… Tak uhni!“ štěkl příchozí a namířil na ní hůlku.

„Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě místo něj!“ prosila žena s beznadějí v hlase.

„Ustup, ustup, ty hloupá holko… “ útočník nepřestával mířil hůlkou.

„Harryho ne! Prosím… slitování… slitování…“

Když se nehýbala, zopakoval skoro až lhostejně: „Avada Kedavra!“

Z hůlky vyšlehl svištící záblesk zeleného světla, které ženu zasáhlo do hrudi. Ta na zlomek okamžiku znehybněla, pak se sesula k zemi a zůstala ležet s vytřeštěnýma očima. Příchozí ji překročil a podíval se ‘do objektivu‘:

„Avada Kedavra!“ načež obrazovka zčernala, protože vzpomínka končila.

Artemis zase začal dýchat.

„Tohle byla vážně jeho nejstarší vzpomínka?! Vražda vlastní matky, tedy nejspíš. Jen nevím, proč kouzlo selhalo u dítěte…“ zeptal se Klusáka. „Něco takového by jednomu zaručilo doživotní noční můry…“
„Ta vzpomínka je do jeho paměti jakoby ‘vypálená‘, abych tak řekl,“ odpověděl kentaur. „Jenže to vypadá, jakoby byla nevědomá, sám jí rozhodně aktivně nevyvolával. Konec konců, v jednom roce, nebo kolik mu asi bylo, měl vědomí a vnímání dost omezené…“

„Je tam podobných věcí víc?!“ zeptal se Artemis.

„Jak chceš projít za jedinou noc sedmnáct let života?!“ odpověděl mu Klusák otázkou. „Navíc je ten mozek dost chráněný. Ale našel jsem tam pár zajímavých vzpomínek. Třeba tahle…“

Byli u vchodu do velké, sněhobíle honosné budovy. Vedle vstupních dveří byl v šarlatové livreji podivný tvor, vzdáleně připomínající gnóma, ale s dlouhými drápatými prsty, dlouhými chodidly a protaženým obličejem. Obličej prozrazoval inteligenci, nebo spíš vychytralost.

„Jo, to je skřet,“ ozval se hluboký hlas, který prozrazoval, že mluvčí by měl být opravdu velký.
Postranní pohled Harryho očí jim poskytnul obrázek velikánského, trochu obtloustlého chlapa s mohutným plnovousem.

Na zdi byla nade dveřmi veršovánka:

Vstup, cizinče, leč pamatuj:

poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,

hledáš-li v našich sklepeních,

životem odpykáš svůj hřích.

Koho by zlákal cizí skvost,

zaplatí za svou hrabivost.

Zloději, viz ty pevné zdi:

najdeš tam víc, než poklady.

„Jak jsem ti povídal, musel bys bejt na hlavu, kdybys to tu chtěl vykrást “ prohlásil ten vousatý obr.

Artemis s Klusákem na sebe vesele pohlédli.

„To je jen otázka názoru…“ konstatoval Ir.

Další dvě pseudohumanoidní postavy se uklonily za vstupními dveřmi a spousta podobných 'pidivajzlíků' byla v hale, kde seděli u jednotlivých stolů a chovali se jako relativně normální obsluha banky.

„Tohle přeci NEJSOU skřeti!“ zaprotestoval Artemis.

„Přesnější by bylo říct, že to nejsou tvorové, které jsme si MY zvykli jako skřety označovat, tedy pseudointeligentní reptiloidi, co dělají ohnivé koule… Tohle vypadá spíš jako nějaké ztracené plemeno gnómů, které se vyvíjelo samostatně, možná pod vlivem genetického driftu,“ odpověděl mu kentaur. „Zřejmě jde o nějaké skřítky, kteří se nějak dohodli s čaroději a pracují pro ně. Aby se to nepletlo, koukni se na tohle…“

„Firenze! Co to vyvádíš? Ty neseš na zádech člověka! Nestydíš se? Copak jsi nějaká obyčejná mula?“ tvrdil jeden kentaur druhému, který, podle úhlu pohledu, musel vézt Harryho na zádech.

„Kentauři!“ syknul Artemis. „A zřejmě s čaroději tak úplně dobře nevycházejí.“

„Je toho opravdu dost. I v těch knížkách se o tom všem píše. Jen na jedno tam asi ‘zapomněli‘, nebo co, nejspíš ze studu…“

Na obrazovce se objevilo podivné stvoření, menší než Myrta Krátká, s holou hlavou pokrytou svraštělou kůží a až nepřirozeně velikýma očima. Stvoření bylo oblečené do starého povlaku na polštáře. Něco brebentilo a chovalo se s až znechucující servilitou. Artemis si neuměl představit, že by se třeba Myrta nebo velitel Břízný chovali takhle, ti by spíš umřeli nebo ještě lépe, zabíjeli…

„Dobby, pane. Prostě jen Dobby. Domácí skřítek…“ tvrdilo to.

Stvoření pak začalo Harryho Pottera vybízet, aby se nevracel do Bradavic. Z knihy o historii magie už 'únosci' věděli, že to je škola pro čaroděje. Artemis pociťoval nad chováním stvořeníčka na obrazovce stále větší znechucení, zvlášť když viděl nesmyslné sebetrýznění zotročeného skřítka, když mu trochu uklouznul jazyk. Pak se ukázalo, že ten Dobby zcizil část Potterovy korespondence s podivným přesvědčením, že to nějak Harryho Pottera odradí od návratu do školy. Pak ale s překvapením sledovali, jak se skřítek Přemístil pryč.

„Neříkal náhodou Rehek, že to už pár století skřítčí čarodějové v podzemí neumějí!“ nedalo Artemisovi, aby si do Klusáka nerýpnul. „Tohle byl sice jen otrok, ale uměl to. Na skřítka ale vypadal zvláštně.“

„Budou to potomci skřítků zajatých a zotročených v těch bojích, o kterých jsme mluvili. Do těch šli pochopitelně dost schopní čarodějové, takže z jejich potomků budou schopní otroci. Vypadá to jako kříženec elfa se šotkem, ale poškozený imbreedingem, příbuzenským míšením. Asi těch zajatců zas nebylo kór moc… Jednou budu tohle všechno muset předložit Radě, ale zatím je to nekompletní…“ připustil kentaur. „Ti se z toho budou drbat na hlavách pěkných pár let…“

„Ještě je tam toho hodně podobného?!“ ptal se mladý Ir.

„Sice jen útržky, ale je jich dost. Katalogizace mi potrvá pár dní nebo spíš týdnů. Vypadá to, že tenhle Harry Potter byl svědkem nejméně dvou dalších vražd, kterým nedokázal zabránit a jedna z toho byla dokonce vražda nějakého profesora z té jejich školy, snad dokonce ředitele. Identifikoval jsem toho, co to udělal. Byl to ten chlápek, co se odsud přemístil s tím Malfoyem. Byl to původně profesor na Bradavicích, Severus Snape a učil něco jako speciální alchymii, oni tomu říkají lektvary. Pak na toho starce použil ‘Avada Kedavra!‘…“

„Hodně drsná společnost,“ prohodil Artemis. „Ještě něco bych měl vědět, než se probudí a začneme s ním vyjednávat?!“

„Jednak, že je to taky otrokář, vlastní jednoho skřítka, kterého nenávidí a který nenávidí jeho. Je to dost zmatené… Navíc… Kontroloval jsem skopy,“ prohlásil Klusák. „Ta anomálie, ze které jste ho vyzvedli, tam už není. Zbylí čarodějové odtamtud tedy nejspíš odešli. Je otázka, jestli ho mohou nějak stopovat sem, nebo čekají, až se jim ozveš tím mobilem. Jak to vlastně chceš skoulet?!“

„Nejdřív ho trochu nadopujeme pentatholem sodným, aby nás nezdržoval neochotou odpovídat popravdě, pak se rozhodneme společně podle těch odpovědí. Momentálně se kloním spíš k tomu, abychom mu pomohli, ale hodlám při tom taky pomoct našim účtům k nějakému zlatu…"

Kentaur se uchechtnul.

„Mám něco lepšího, než sodiumpentothal. Naše drogy pravdy nenadělají v mozku takovou škodu, nemají skoro žádné vedlejší účinky a stopy po nich se rychleji ztratí.“

„Myslel jsem, že ty jsou nelegální…“ prohodil Ir.

„Nelegální jsou, když do toho někdo bude chtít šťourat. Ovšem nelegální je celá tahle akce od samého počátku. V té už stejně všichni jedem, tak to uděláme se vší parádou!“

„Výborně!“ poděkoval Artemis. „Tak jdem na to…“

*

Rehek Mandragora se nesl na vlně své euforie. Po třech letech bez hůlky se mu nikdo nemohl divit, že makal jako bobr. Během všech kouzelných příprav spotřeboval během jediného dne a večera pět žaludů a Klusák mu klidně dával další, jako by jich měl nekonečnou zásobu. Víl pochopitelně nemohl tušit, že Artemis Fowl si kouzelné místo i s dubem (pod kterým s Butlerem kapitánku Myrtu Krátkou omámili a unesli) koupil a dodávka žaludů pro kentaurovu dílnu byla prostě součást protislužeb.

Při prohlížení Potterových věcí zjistil, proč jsou v jeho kopiích některé obrázky rozmazané. Kopírka pochopitelně nedokázala okopírovat pohybující se obrázek, v nejlepším byl nepohybující se, častěji ale neostré, ‘mázlé‘, podobně, jako při fotografování pohyblivého objektu.

Potterova hůlka měla podle Klusákových skenů obsahovat jádro z brku ptáka Fénixe. Rehek tomu moc nevěřil, ale mohla to být i pravda. Po špatných zkušenostech s Malfoyovo hůlkou si s ní raději nehrál…

Meč, se kterým Harryho našli, byl začarovaný natolik ‘těžkotonážní‘ magií, že se na něj Mandragora jen opatrně podíval a usoudil, že pro nějaký výsledek by potřeboval kruh aspoň devíti skřítčích čarodějů. Podobné experimenty by ale bez potřebného souhlasu Rady udělat nešlo a Rada by se z takové žádosti celkem spolehlivě ‘osypala‘ odporem…

Neviditelný plášť ho naproti tomu vysloveně rozjařil a rozběhnul se s ním za Klusákem a Artemisem. Přerušil jejich rozhovor:

„Tohle si MUSÍTE prohlídnout!“ ukazoval neviditelný plášť.

„To je kamfolie?!“ zeptal se kentaur.

„Ne, tohle je uděláno s pomocí magie, magie blátivých!“

*

„A hrome!“ konstatoval Moody, když se Hedvika rozletěla nad moře.

„Copak?“ zeptala se Hermiona.

„Jestli se moc nepletu, tak letí do Irska. Tam nemám moc známých, kteří by nás podrželi a britský bystrozor, třeba bývalý, tam nemá žádné pravomoci. Spíš tam budu místní dráždit…“

„To by nebyl až takový problém,“ mínil Percy. „Jako tajemník ministra kouzel si mohu pohovořit v Dublinu s tajemníkem irského Ministerstva kouzel a domluvit nějakou ‘oficiálně neoficiální‘ spolupráci. Pokud máme správné informace, Smrtijedů je v Irsku pramálo.“

„Dobře, dej sem peníze, leť tam a nějak to zařiď!“ poručil Pošuk. „Pak nám z Ministerstva pošli sovu! Ron ti půjčí tu svou…“

„Peníze?!“ ministrův tajemník se zatvářil podezíravě.

„Jo!“ řekl útočně Pošuk. „Co kdybychom museli platit už teď…“

Percy Weasley mu dost neochotně velký měšec předal. Ginny byla na Kulovém Blesku pod nimi pro případ, že by měšec padal, tak aby neskončil v Irském moři. To se ale nestalo a tak mohl Percy odletět, když mu Ron předal klícku s Papušíkem.

Když se od skupiny oddělil, ozval se Mundungus Fletcher.

„Já už asi vim, kam ho odtáhli!“

„COŽE!?!“ všichni se na něj podívali s podezřením.

„V Irsku bydlí Artemis Fowl, je to sice jen mudla, ale je to zloděj a hlavně kšeftuje s kradenejma věcma a pvidá se o něm, že se prej zná se skřítkama. Ale to se u Irčanů povidá o každym třetim.“

„Ty vousy byly z permoníka…“ prohlásil Moody. „Permoníky měli vyhubit už v šestnáctým století, ale tenhle tam byl včera a řek bych, že živej až moc. To letadlo, co holky viděly, to nesedí k žádnýmu známýmu čaroději ani k mudlovskýmu vojenskýmu výzkumu. Na emzáky nevěřím, ale jestli někde žijou svobodný skřítkové, možná potřebujou podobnou techniku. No, uvidíme, kam Hedvika doletí…“

*

Percy Weasley zjistil, že irští čarodějové jsou oproti anglickým mnohem nabroušenější nacionalisté, než místní mudlové. Jako by pro ně ještě boj za irskou nezávislost tak úplně neskončil. Kouzelníci, které našel, mu nechtěli odpovídat na anglicky řečené otázky zásadně na něj mluvili keltskou irštinou.

Co by mohla znamenat fráze, kterou od nich často slyšel, totiž: „An bhfuil Gaeilge agat? A Dhia! Tá Sacs Bheárla agat!?*“, o tom se mohl jen dohadovat.

(*Hovoříte irsky? U Boha! Vy mluvíte anglicky!?)

Proto skoro uvítal, když ho sebrali dva bystrozorové, kteří aspoň nepředstírali neznalost angličtiny.

„Půjdete s námi!“ ten úředněji vyhlížející se na něj mračil a mířil hůlkou. „Dejte mi svou hůlku!“

*

Harry se probudil ve zcela neznámém prostředí. Chvíli se zmateně a trochu krátkozrace rozhlížel. Měl jistotu, že je všechno zatraceně špatně, ale nevěděl, co by s tím mohl udělat…

Místnost byla jednoznačně vězeňskou celou, byť to byl ‘fešácký kriminál‘. Místnost byla bez oken a bylo vidět jen nevelké štěrbiny, snad od klimatizace. Zdi a strop byly skoro sterilně bílé, na podlaze byl tmavošedý koberec, buď přilepený nebo přibitý k podlaze. V jednom horním rohu bylo vidět kameru na otáčivém rameni, zakrytou za plátem skla, nejspíš neprůstřelného. Dveře, které byly ve třetině zdi naproti, se ani nepokoušely předstírat, že by snad nebyly železné.

Na lehké plastové židli vedle postele uviděl srovnanou školní uniformu z Bradavic, dokonce včetně kravaty. S trochu nepatřičnou nadějí prohledal kapsy, jen proto, aby se ujistil, že jeho hůlka tam nikde není.

Harry nechápal, co se to děje, Voldemort by se sotva namáhal s podobnými šarádami a totéž se dá celkem spolehlivě předpokládat i o většině Smrtijedů. Navíc, u těch by se určitě probudil buď bolestí, nebo se ještě spíš vůbec neprobudil, protože by byl mrtvý…

Zvláštní, když trénoval s přízrakem Godrika Nebelvíra, měl dojem, že do místnosti vtrhli (snad) dva neviditelní útočníci. Připojil se ke Godrikovu protiútoku, ale omdlel. Roztržitě si mnul ztuhlé místo na paži, kde bylo několik svalů ještě stále stažených v křeči.

Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil druhý největší člověk, jakého kdy Harry viděl. Tedy, Hagrid byl nejmíň o dvě hlavy větší, ale tenhle obr vypadal mnohem nebezpečněji. Nebyl tlustý a klidně se dalo vsadit, že většina hmoty na těle budou svaly. Byl oblečený v tmavém obleku, jaký by strýc Vernon nosil leda do divadla nebo na večírky obchodních partnerů. Jestli byla pod tím oblekem i nějaká zbraň sice Harry neviděl, ale předpokládal. Na vyholené hlavě působily zrcadlové brýle trochu zvláštně, ale snad se chtěl vyhnout očnímu kontaktu nebo dokonce Nitrozpytu. Ale to by mohlo znamenat, že něco vědí o kouzlech. Harry usoudil, že nemá smysl se pokoušet se něco vymyslet z toho mála, co stihnul vypozorovat. Bez hůlky se zmůže tak leda na to, aby si o tohle monstrum zlomil ruku.

„Pane Pottere, možná si budete přát před oblečením se a snídaní použít koupelnu…“ hlas hromotluka byl hluboký a zdál se být bez emocí, jen s náznakem hrozby, kdyby snad Harry nechtěl…

Vstal tedy z postele a šel ke dveřím. Muž v obleku mu trochu ustoupil a jednoznačným gestem ruky naznačil směr.

„Bojíte se snad, že bych vám utekl do odpadu?!“ zeptal se s jistou ironií, když zjistil, že dveře toalety není možné zavřít, protože byly bez kliky nebo zámku.

„ I kdybyste tohle zvládnul, pane Pottere, tak byste se nedostal do kanalizace, ale jen do naší žumpy. A od ní máme pochopitelně klíče jen my.“

Zbytek ranní hygieny už Harry radši dokončil v tichosti.

Na hromotlukův pokyn odešel zpět do pokoje, kde se oblékl. Muž k němu přistoupil a upravil mu polohu kravaty na krku. Nebyl to příjemný pocit a Harry se nedokázal vyhnout zachvění.

„Nevím, jak dokážete čarovat bez hůlky, pane Pottere,“ zabručel. „Já bych vás dokázal zabít dost rychle dvanácti různými způsoby holýma rukama, ale myslím, že jeden by stačil víc, než bohatě…“ naznačil pak směr chodbou, kterou měl Harry před mohutným mužem v obleku projít.

S nepříjemným pocitem v zádech se rychlou chůzí vydal podle pokynů…

*

„Takže ty říkáš, že je to otrokář, který vlastní jednoho skřítka?!“ Myrta byla víc, než jen lehce rozzuřená.
„Myslí si to Klusák podle záznamů z nervového transformátoru,“ Artemis klid snad nikdy neztrácel. „Nevím, jestli to bude nebo nebude nutné, ale byl bych rád, kdybys byla ochotná dělat neviditelnou část mé ochrany, pro případ, že by Butler nestačil…“

Myrta se Artemisovi podívala do očí.

„ Ty máš zas zrcadlové kontaktní čočky!“ obvinila ho.

„Přesněji řečeno, ještě,“ řekl s upířím úšklebkem. „Tyhle jsou od Klusáka a s Butlerem zkoušíme, jak dlouho vydrží se nerozkládat nebo nedráždit v očích. Je to skvělý materiál, vzali jsme si je už před návštěvou toho Draco Malfoye a ještě nedělají potíže…“

*

„Jsi si jistý, že je mrtvá?!“ bystrozor Gregory Fastwell si prohlížel nehezky zmučenou Narcissu Malfoyovou. „Moc nám toho tedy neřekla…“

„ Dessicate!“ rumunský bystrozor se rozhodl s věcmi zbytečně nepárat a s pokrčením ramen začaroval mrtvolu vysoušecím kouzlem.

Když začala připomínat starou egyptskou mumii, zapálil ji kouzlem ‘Incendio!‘

Kouř vtáhnul odtah a po krátké době před oběma čaroději ležela jen ohořelá kostra. Tu rumunský bystrozor bez veškeré obřadnosti nastrkal do nevelké nádoby, kterou svému britskému kolegovi podal.

„ Máš pravdu, žádná jména příznivců a jen dvě jména míst, Fowl Manor a Dům Raddleových v Malém Visánku. To je dost ubohý výsledek za čtyři dny umírání…“ Rumun si trochu povzdechl. „Předej to tomu vašemu ministrovi. Doufám, že tímhle nebudeme muset projít znovu.“

Fastwell jen zamyšleně pokýval hlavou, převzal nádobu se spálenými ostatky Smrtijedky a Přemístil se do blízkosti Ministerstva kouzel…

*

Proti Harrymu seděl chlapec tak o rok, nebo spíš o dva mladší. Na sobě měl školní uniformu, jeho tvář byla nápadně bledá, což ještě trochu zdůrazňovaly tmavé vlasy. Modré oči měl upřené na zlatavě lesklou krychli, kterou měl na klíně. V poměrně přesně propočítaném gestu zvedl oči až když už byl Harry v místnosti. Až pak se zvedl ze židle a naznačil Harrymu, aby usedl ke snídani.

„Předpokládám, že rozhovor při snídani bude obchodně přijatelnější, pane Pottere,“ oslovil podivný chlapec Harryho. „Doufám, že sortiment shledáte uspokojivým, když už pozvání vám muselo být doručeno tak trochu násilnou cestou. Věřím ale, že pochopíte, co je dobré pro vás i pro vaše přátele…“

Harry Potter cítil, jakoby vzadu v jeho hlavě něco prasklo. Vytrčil ruce před sebe a cítil podivný odliv síly. Současně ale tlaková vlna, kterou tak vyvolal, rozházela jídlo po stole a část ho shodila dolů. Vzápětí se s výbuchem roztrhla karafa s vodou a chvíli po ní i porcelánový čajník.

Harry koutkem oka zahlédl mohutného muže, jak se k němu blíží. Otočil se k němu, zdánlivě jako by měl k dispozici všechen čas světa. Skoro se zapotácel, ale hromotluk v obleku se s heknutím rozplácnul o zeď. To už nevydržel a vytasil pistoli. Spíš instinktivně, než cíleně Harry zopakoval gesto, kterým jej samého během výcviku odzbrojil přízrak Godrika Nebelvíra. S jistou mírou překvapení pak hleděl na pistoli ve své ruce…

„Nenuť mě, abych ti uškvařila mozek v hlavě, bláteníku!“ ozval se Harrymu za zády zuřivý ženský hlas.

Překvapeně se otočil.

S narůstajícím zmatkem v mysli zjistil, že se dívá na skřítku, ale naprosto nepodobnou Dobbymu, Winky nebo kterémukoli z těch ubohých stvoření, pro které se mezi čaroději vžilo označení ‘domácí skřítek‘, kteří fungovali jako osobní otroci. Skřítka byla nejmíň o hlavu vyšší, s krátkými tmavohnědými vlasy a nápadně dlouhýma ušima. Harry si nebyl jistý, co působilo nebezpečnějším dojmem, jestli jakási černá uniforma, nebo stříbřitě lesklá pistole v její ruce. Ta sice vypadala jako hračka, ale Harry dobře tušil, že tohle hračka nebude. Pohlédl skřítce do očí, a všiml si, že jsou oříškové barvy…

„Tvoje vůle patří mně…“ tvrdila skřítka a v jejím hlase se ozývaly basové tóny hypnotického mesmeru. „Polož tu pistoli, nebojuj se mnou… Tvoje vůle patří mně…“

Harry se cítil podobně, jako když na něj někdo zkoušel kletbu Imperius. Sebral zbytky duševních sil a prorazil závoj, hrozící zahalit jeho vůli. Potřásl hlavou, čímž přerušil oční kontakt.

„Vůli si nenechám nikým ovládat!“ trochu zaječel a namířil ukořistěnou zbraň na skřítku.

Po chvíli se Harry pokusil otočit tak, aby viděl jak na ohromného muže, kterého odzbrojil, mladíka u stolu i na tu zvláštní skřítku. Ucítil dloubnutí do zad. Zariskoval krátký pohled a uviděl dalšího skřítka, pro změnu chlupatého jako orangutan, ale s mnohem mohutnějšími čelistmi. I ten držel v ruce pistoli. Zahlédl, že mladík udělal letmé gesto rukou, aby tenhle odstoupil. Chlupatec to s tichým zavrčením udělal.

„Mluvil jste o obchodu…“ zkoušel Harry získat čas. „Měl bych první obchodní návrh…“

„Ano?!“ mladíček zněl spíš pobaveně a potěšeně, než vyděšeně nebo rozzlobeně. „Poslouchám, pane Pottere, co nabízíte?!“

„Vyměním tuhle pistoli za svou hůlku!“ prohlásil Harry. „A budu chtít vrátit svoje věci…“

Podivný chlapec jen lehce pozvedl levé obočí, pak ale neznatelně kývnul hlavou.

„Dobrá, pane Pottere…“

Jako by to byl signál, dovnitř vešel kentaur, který v jedné ruce držel Harryho hůlku.

„Ten ne!“ prohlásil nečekaně Harry, když viděl, jak se k němu blíží.

Všichni se zarazili a překvapeně se na mladého kouzelníka podívali.

„Ona!“ ukázal na skřítku.

Ta se znovu podívala na toho podivně klidného chlapce. Když lehounce přikývnul, uložila svou pistoli do pouzdra, došla ke kentaurovi a vzala od něj kouzelnickou hůlku. Pak přistoupila k Harrymu a podala mu ji. Ten mezitím uchopil pistoli levou rukou za hlaveň a podal ji skřítce. Trochu delší, než jen malou chvíli oba drželi oba předměty, pak Harry pistoli pustil a popadl pevně svou hůlku a kratičký okamžik si vychutnával pocit klidu, že ji zas má u sebe.

„Vaše věci vám předáme později, jestli dovolíte, teď by se hodilo konečně začít se seriozním obchodním jednáním,“ prohlásil podivný mladíček až k rozzuření klidným hlasem.

Harry pocítil touhu mu ten klid a nevzrušenost setřít z obličeje. Máchnul hůlkou ve směru k rozházenému jídlu, které se znovu uspořádalo zpět do původního stavu. Podivný chlapec ale jen opět pozvednul levé obočí a s klidným úsměškem prohlásil:

„Teď, když už jste nám předvedl, že s tím dokážete nahradit deset minut práce uklízečky, kdybyste ji prosím uložil do kapsy. Povšiml jsem si, že to vaše sako má na hůlku jednu zvlášť určenou vnitřní…“

Harry byl překvapen, ale poslechl.

„Kdo jsi?!“ zeptal se.

„Říkejte mi prosím ‘Pane Fowle‘, pane Pottere!“ doporučil šéfovským hlasem chlapec. „Jak jste asi pochopil, jsem ten, kdo tenhle plán vymyslel a kromě toho, jsem zloděj, vyděrač, únosce, co si račte přát. Ale jedno nejsem, na rozdíl od vás. Totiž otrokář!“

Harry na něj chvíli nechápavě zíral.

„ Mám samozřejmě na mysli vašeho domácího skřítka, pane Pottere,“ dodal mladý pan Fowl. „Tady slečna Myrta Krátká,“ ukázal na skřítku. „Pan Klusák,“ ukázal na kentaura. „Pan Sláma Hraboš,“ ukázal na chlupáče, který na Harryho stále ještě mířil pistolí. „A také tady pan Rehek Mandragora,“ ukázal překvapenému čarodějovi právě přilétnuvšího víla se zelenou kůží a jakoby netopýřími křídly. „Ti všichni se mnou sice spolupracují, ale na základě dobrovolné dohody a za plat, pane Pottere. Žádný z nich není mým majetkem! I pan Butler, který vás sem přivedl, dostává výplatu. Jeho rodina pro mou rodinu sice pracuje už po staletí, ale platíme jim.“

„Toho skřítka jsem zdědil po svém kmotrovi. Způsobil úmyslně jeho smrt, takže by si zasloužil zemřít sám, ale takhle může být aspoň užitečný. Možná bych mu dal za jiných okolností svobodu, ale zná tajemství, která se nesmí dostat k mým nepřátelům…“ Harry se zarazil. „Tak moment! Jak o Kráturovi vůbec víte?!“

„Pan Klusák je opravdu zcela mimořádný technický génius,“ prohlásil Fowl s úsměvem. „Jeho nervový transformátor našel některé skutečně zajímavé věci ve vaší paměti. Mimo to, slyšel jste už někdy o teorii magiotechnologické konvergence?“

„Co prosím?!“ Harry udělal podobně hloupý obličej, jaký dělal obvykle Ron na Hermionu.

Kentaur si přehodil přes ruku Harryho neviditelný plášť a ukázal na něj:

„Tohle je váš neviditelný plášť. Magie, celkem slušná. Tohle…“ přihodil něco dost podobného. „Tohle je zas kamfolie, vynález naší technologie. Obojí dokáže posloužit stejným způsobem…“

Harry vytřeštil oči.

„Na co vlastně potřebujete mne?!“ zeptal se nechápavě.

„Jednak kvůli penězům, jednak kvůli pomoci s rozhodováním…“ odpověděl mladý pan Fowl. „Tak už se konečně posaďte k té snídani!“

*

„Takže vy trváte na tom, že mluvit budete jen s irským ministrem kouzel nebo jeho osobním tajemníkem a nikým jiným, pane… Á, tady to mám, Percy Weasley…“ prošedivělý muž seděl v pohodlném křesle u neoznačeného psacího stolu, na kterém měl rozložené papíry a pergameny.

Za zády muže postávali dva bystrozorové, kteří se tvářili, jako by Percy zrovna vylezl zpod nějakého placatého kamene a podle jejich názoru by se tam měl zas rychle vrátit.

Percy věděl, že i v Irsku nedávno zvolili nového ministra kouzel, když se starý Seamus O’Shea rozhodl rezignovat. Neměl ještě čas si o novém sousedním ministrovi zjistit podrobnosti a dokonce si ani nepamatoval jeho jméno. Byla to sice od tajemníka britského ministra nedbalost, ale Irsko zrovna nemělo v problémech se Smrtijedy a Tím, Jehož Jméno Se Nevyslovuje, které teď Ministerstvo zaměstnávaly přednostně, žádnou zvláštní prioritu. Naopak se zdálo, že tu Voldemorta nemají rádi hlavně proto, že je to Angličan…

„ Možná to tedy ušlo vaší pozornosti, že mé jméno je Diarmuid O’Manion a mám tu čest být novým irským ministrem kouzel. Nečekal jsem, že si starý Brousek nechá někoho tak nekompetentního, jako vy, aby za něj vyřizoval utajené záležitosti…“

„Nejsem tu přímo jménem svého šéfa,“ vysvětloval Percy. „Máme problém, o kterém se ale nesmí dostat na veřejnost žádná zmínka. Je to proto určeno jen pro vaše uši, eventuálně pro vašeho tajemníka.“

„Ano…?!“ O’Manion trochu nebezpečně protáhnul hlas. „Myslíte si snad, že mí osobní bystrozorští strážci někde něco vyžvaní?! Seane!“ otočil se k jednomu. „Skoč pro Paedrica. Nejdřív ale oba ukažte ruce až po lokty, aby se tady pan Weasley přesvědčil, že nejste žádní Smrtijedi!“

S tím si vyhrnul i on sám oba rukávy.

„Teď vyhrň rukávy i jemu, Briane!“ obrátil se na druhého bystrozora.

Percy si raději vyhrnul rukávy vysoko nad lokty sám.

„Jsem Paedric O’Neill,“ tvrdil o sobě nově příchozí, zrzoun podobně jako sám Percy. „O čem jste si přál s námi jednat, pane Weasley?!“

„ Někdo z Irska patrně unesl Harryho Pottera,“ odpověděl Percy. „Potřebujeme to udržet v tajnosti, aby se lidé nezačali houfně přidávat na stranu Toho, Kterého Nejmenujeme, ze strachu, že by byli na straně, která prohrála…“

„To by bylo opravdu vážné, jestli se nemýlíte nebo nelžete,“ prohlásil O’Neill. „Víte, kdo ho unesl?!“

„Ne, našli jsme jen žádost o výkupné a tři chlupy z permoníka. Poslali jsme mu dopis po jeho sově, kterou jsme sledovali na košťatech.“

„A jak jste plánoval najít své přátele?!“

„Poslal bych jim sovu, máte jí určitě mezi mými zabavenými věcmi.“

„Chytré a jednoduché, kdo na to přišel?“ zeptal se O’Manion.

„Alastor Moody,“ odpověděl Percy.

„Starej Pošuk letí do Irska?!“ zachechtal se irský ministr. „To tu bude o zábavu postaráno. Paedricu, vezmi si to prosím na starost a pošli mi jiné dva bystrozory. Jo a samozřejmě, nikde ani muk. Dal bych přednost, kdyby Voldemorta zlikvidoval Harry Potter dřív, než by začal dělat potíže i v Irsku…“

*

„Takže, pane Pottere,“ mladý pan Fowl začal zdánlivě nepodstatnými otázkami. „Vím, že se mezi kouzelníky platí zlatými mincemi, nějakými galeony. Měl jsem jich pár v rukou a připadá mi, že musí mít dost velkou cenu, takže musí existovat i nějaká nižší měna. Ve vaší peněžence jsme našli i stříbrné a mosazné mince,“ pošoupnul k Harrymu peněženku.

„Ty stříbrné, to jsou srpce, začal vysvětlovat Harry. „Jeden galeon je sedmnáct srpců. Ty měděné,nebo mosazné, jak chcete, jsou svrčky. Jeden srpec je devětadvacet svrčků…“

„Monetární systém založený na prvočíslech!“ mladší chlapec vybuchl pobaveným smíchem. „To je snad ještě větší zvrácenost, než systém britské libry s dvaceti šilinky a dvěma sty čtyřiceti pencemi!“

Harry se na něj podíval trochu káravě, pak pokrčil rameny:

„Tak to prostě je!“

„ Dobře, teď se pohneme kousek dál. Přečetl jsem si něco o vašich dějinách a něco málo tak vím o člověku, který se nechává titulovat ‘lord Voldemort‘. Teď bych vám pustil záznam našich bezpečnostních kamer v sídle, abyste byl trochu v obraze…“

S tím stisknul knoflík na spodní straně stolu. Na zdi se odsunul ozdobný panel, pod kterým se objevilo několik plochých LCD obrazovek. Jedna z nich se rozzářila a Harry na ní sledoval příchod Draco Malfoye do Fowl Manor a naslouchal rozhovoru s ‘mladým panem‘ Fowlem.

„Malfoy…“ zašeptal jen s nenávistí v hlase. Když ale uviděl Snapea, jak se s Malfoyem Přemístil pryč, vyskočil od stolu. „Snape! Ten vrahoun a zrádce byl tady!“

„Pane Pottere, myslím, že mohu svou nabídku ještě rozšířit o drobnou psychoterapeutickou pomoc, protože jste duševně poněkud nevyrovnaný, zbrklý, máte sklon k hysterickým reakcím, necháte se snadno vyprovokovat a patrně trpíte také mesiánským komplexem, bludem o vlastní nepostradatelnosti a předurčenosti.“

„Jste snad psycholog, pane Fowle?!“ zeptal se Harry se sžíravou ironií v hlase.

„No… Pod pseudonymy Doktor F. Roy Dean Schlippe a sir E. Brum jsem publikoval pár článků v Psychologické ročence a pár kapitol v uznávaných učebnicích psychologie, jestli vám jde o tohle. Mohu vám ale nabídnout hlavně schopnosti svého analytického mozku. Domnívám se s celkem slušnou jistotou, že jsem o hodně chytřejší, než si vy vůbec dokážete představit, takže bych dokázal vymyslet plán, který by vám umožnil zvítězit i s vašimi relativně omezenými zdroji. Sice jsem mudla, jak máte vy čarodějové ve zvyku pohrdavě pojmenovávat nemagické obyvatelstvo, ale mí skřítčí spojenci magickou moc i velmi vyspělou technologii mají.

Panu Malfoyovi jsem nabídl cenu své spolupráce spočívající pouze v tom, že mu poskytnu hlídací trezorové služby tady na Fowl Manor na tisíc galeonů. Pokud bych se měl přidat na vaši stranu a pomoct vám v tak nebezpečném podniku, jaký máte asi v plánu, požadoval bych tak deset tisíc galeonů…“

„Tolik ani nemám a nejspíš nedokážu dát dohromady,“ řekl Harry trochu pokrotle.

„Mhmm… A kolik byste asi tak mohl nabídnout jako odměnu za vaše přistrčení v vítězství?!“

„Nejsem si úplně jistý stavem svých financí, ale mohl bych mít něco okolo sedmi osmi tisíc.“

„Sedm, možná osm tisíc. To není zas až tak špatná nabídka, pane Pottere…“

„Ale já jsem jí nenabídl!“ zaprotestoval Harry.

„Ne?!“ mladý pan Fowl se zatvářil teatrálně překvapeně. „No dobře. Asi si to budete ještě chtít rozmyslet. Mohl bych se taky rozhodnout, že vás prodám tomu ‘lordu Voldemortovi‘, ten by zas vás vysolil určitě hodně. Nu, máte čas na rozmyšlenou…“

V té chvíli mladíkovu řeč přerušil stupňovaný tón flétny.

„Áha…“ obrátil se k zelenému vílovi. „Je to to, co si myslím?!“

„ Ano, nějaký blížící se zdroj magie,“ kývnul Rehek hlavou.

Klusák chvíli mačkal tlačítka a pohyboval trackballem na své klávesnici. Rozsvítila se druhá LCD obrazovka, na které bylo vidět letící skupinu čarodějů na košťatech. Harry rozeznal Hermionu, Rona, Ginny i Pošuka Moodyho. Podle nepravidelného pohybu obrazu s nimi utajená kamera zatím úplně přesně nezkoordinovala let.

„Zdá se, že vaši přátelé se rozhodli vás přiletět vyzvednout!“ prohlásil Fowl s pobaveným úsměvem. „Brzy se dostanou do dosahu protiletecké palby ochrany Fowl Manor. Jestli nechcete, abych je nechal sestřelit, rozmýšlejte se rychleji!“