9. kapitola 1 část

Harry Potter právě vycházel s Hermionou z knihovny, když se zpoza rohu vynořil černý vlající hábit profesora lektvarů.
„A sakr...“ hlesl hoch a mimoděk zpomalil svůj krok téměř na minimum. Hermiona byla zabořená nosem v knize, takže nic neviděla, Harry ji tedy rukou zarazil. Ještě tu byla šance, že si jich Snape nevšimne, když budou mlčet a počkají, až je mine... Jeho přání však nemělo být vyslyšeno.
„Co je, Harry?“ zeptala se nahlas Hermiona.
„Eh... nic,“ zamumlal, aniž by na ni pohlédl. Jeho oči se totiž právě střetly s profesorovým chladným a neproniknutelným zrakem.
„Máte problém, Pottere?“ nesl se chodbou Snapeův tichý hlas jako temná výhrůžka.
„Ne, pane... nemám,“ odvrátil Harry oči a snažil se tvářit lhostejně. Jenže uvnitř zápasil s bouřlivými pocity - provinilost z nich snad převládala nejvíc.

Bylo toho příliš, co Harry skrýval a o čem nechtěl, aby se Snape dozvěděl. Například by nemusel zrovna zjistit, co právě s  Hermionou hledali v knihovně, konkrétně v oddělení s omezeným přístupem, kam si Hermiona opatřila potvrzení od profesorky McGonagallové, ale kde pátrali ve zcela jiných knihách, než by měli. Potom ho tížila ta ukradená dračí rukavice, kterou měl nacpanou ve své školní brašně a kterou minulou hodinu lektvarů štípli s Ronem právě ze Snapeovy skříně s pomůckami. A Harry znal profesora dobře, aby věděl, že pouhým pohledem do očí okamžitě pozná, když mu někdo lže. Proto nyní horlivě předstíral, že ho velmi zaujala naleštěná přilbice železného brnění, které se nacházelo kousek za Snapeovým levým ramenem. 
„Tak si jděte po svých,“ ohrnul však tentokrát profesor jen znechuceně ret a pokračoval v rychlé chůzi chodbou.
Harrymu bylo jasné, že pro to Snape musí mít nějaký závažný důvod, když jej nechal tak snadno uniknout ze svých spárů. Nevyužil dokonce ani příležitost mu strhnout pár bodů za cokoli, co by jej zrovna v té chvíli napadlo, jako to bývalo dříve jeho dobrým zvykem.
‘Co to s ním je?’ zamyslel se a pokračoval s Hermionou do Nebelvíru. ‘Třeba spěchal... Ale možná, že se něco stalo. Vypadal dost roztěkaně, než si mě všiml... Něco se mohlo přihodit v Řádu nebo mezi Smrtijedy... Zeptám se na to Lupina,“ rozhodl se nakonec a hned to také sdělil své kamarádce.             

O několik dní později vstoupil Severus Snape do Brumbálovy pracovny a odkašlal si.
„Posaď se, Severusi,“ reagoval ředitel klidným gestem ruky směrem k měkkému křeslu před svým stolem. Nadále však zůstával zahloubán v nějaký spis a rychlými črty si v něm podtrhával celé pasáže. Profesor lektvarů uposlechl výzvu a usadil se do lenošky, hodiv si nohu přes nohu.

Měl o čem přemýšlet, a tak mu nijak zvlášť nevadilo, že si jej ředitel nevšímá. Myšlenky mu v hlavě až bolestivě vířily v prolínajících se kruzích a jeho pohled po chvíli nabyl zcela skelného rázu. Zamyšleně si opřel prsty o pravý spánek...
„Jak ti slouží Myslánka?“ vyrušil jej náhle Brumbálův hebký tichý hlas. Severus zvedl hlavu, ale ředitel stále psal.
„Bez problémů,“ odtušil, „jen... by mohla být větší.“
„To jsem si myslel,“ přikývl ředitel a jakoby pro sebe se usmál, aniž by se jeho oči odpoutaly od zažloutlého pergamenu na stole před ním. Potom však klidně pokračoval:
„Myslím si také, že vím, co mi chceš říct. A rovnou ti říkám: nedělej to.“ Načež pomalu a opatrně obrátil stránku prastarého spisu a dál podtrhával slova a věty.
„A mám i jinou volbu?“ Severuse ani v nejmenším nepřekvapilo, že mu ředitel v podstatě čte myšlenky - byl na to u něho zvyklý.
„Vždycky existuje i jiná cesta,“ naklonil se Brumbál nad pergamen a foukl na něj, aby vysušil čerstvý inkoust. Potom zaklapl spis a konečně vzhlédl. Jeho oči si pátravě změřily bledého muže v křesle před ním.
„Kam bys chtěl jít?“ zeptal se a založil si štíhlé ruce na stole.
„Uvažoval jsem o domě svých rodičů,“ odvrátil zrak Snape. „Nikdo tam od jejich smrti nebydlí...“
„Čím budeš živ?“
„Něco mám. A něco jsem zdědil,“ neochotně sdělil muž.
„Pokud ale odejdeš, už pro tebe nebude cesta zpět,“ tiše hovořil Brumbál a jeho oči se smutně usmívaly za skly úzkých brýlí.
„Toho jsem si vědom,“ sklonil muž hlavu a díval se na své ruce, jež měl založeny v klíně. Koleno pod jeho hábitem nervózně vydupávalo pomalý rytmus.
„Proč chceš odejít?“ otázal se ředitel klidně.
„Nemohu již Voldemortovi odpírat jeho pomstu. Nedokáži si již vymyslet jedinou další výmluvu, proč bych neměl Julii zabít,“ odvětil pomalu Snape a těkal kolem sebe pohledem. „A nedokáži si ani představit, jak bych zdůvodnil, že stále učím v Bradavicích, přestože se Řád dozvěděl o mém smrtijedství.“
„Výmluvy nechej na mně,“ přerušil jej Brumbál s úsměvem. „Mluvme o tom, co doopravdy chceš. Na čem ti nejvíc záleží?“
„Chci, aby žila.“
„Když zmizíš, odsoudíš ji k živoření. Opravdu jí chceš působit takovou bolest? Máš pocit, že to bude pro ni nějaký život?“
Severus se ošil a otočil hlavu do noci za oknem Brumbálovy pracovny, jako by tam měl nalézt odpověď.
„Nevím o jiném řešení,“ zavrčel potom tiše.
„Jsou dvě cesty,“ upřel na něho průzračně modré oči Brumbál. „Jedna je ta, kterou ses  vydal už před lety. Je plná osobních obětí… Druhá však vede ke šťastnější budoucnosti… dvou lidí,“ zakončil s úsměvem.
„Budu pokračovat v práci pro Řád,“ chladně sdělil muž.
„Ano, čekal jsem to. Chci však, abys věděl, že se to nevylučuje s druhou variantou…“
„Nemíním se s ní skrývat,“ zamítl Severus rozhodně. „A nedělám si iluze, že by existovalo takové místo, které by Voldemort neobjevil…“
„Severusi,“ zvážněl Brumbál, „ já vím o jednom místě a jsem… ochoten stát se Strážcem vašeho tajemství.“
Severus Snape pootevřel ústa údivem. To, co mu zde ředitel nabízel, bylo přesně to, co kdysi nabídl Jamesovi Potterovi a Lily. Jenže tehdy se James rozhodl jinak - obrátil se na Siriuse Blacka a ten navrhl Petera Pettigrewa…
„Ano, mám na mysli Fideliovo zaklínadlo,“ doplnil Brumbál jeho myšlenky. „Získáte tak útočiště, v němž vás nikdo nenajde, i kdyby se sebevíc snažil.“
„To...“
„Budete žít v klidu…“ pomalu vyslovoval Brumbál.
Severusovy oči těkaly po okolí, jak se dotyčný snažil rozvážit si svou odpověď.
„Myslím, že bys měl jít teď za Julií a zvážit můj návrh. Své rozhodnutí mi sdělíš zítra večer,“ ponoukl jej po chvíli mlčení ředitel a znovu otevřel velký spis. Po pravdě řečeno vůbec neočekával okamžitou odpověď.
Snape vstal a přistoupil ke dveřím, než však vyšel z komnaty, otočil se zamyšleně na Brumbála.
„Děkuji,“ řekl a zanechal ředitele jeho práci. 

„Harry, myslím, že už nemusíš psát Lupinovi,“ vypravila ze sebe ztěžka Hermiona v pondělí u snídaně a třeštila oči na něco v Denním věštci.
„Ukaž! Co se stalo?“ nakláněl se jí přes rameno Ron zvědavě. „Ty bláho,“ protáhl potom a oči mu rovněž vylézaly z důlků. Hermiona otočila noviny k Harrymu a ten strnul.

MRTVOLA A ŠÍLENEC NALEZENI POBLÍŽ LONDÝNA
 

Včera v odpoledních hodinách bylo nalezeno nedaleko hlavního města mrtvé tělo muže. V jeho nejbližším okolí se vyskytoval pomatený kouzelník, který je zároveň podezřelý z vraždy tohoto muže. Kouzelník byl převezen do nemocnice sv. Munga z důvodu domnělé ztráty paměti. Zde byl vyšetřen a rovněž identifikován jako jistý pan Nott. Spojitost tohoto muže s mrtvolou je zatím v šetření ministerstva kouzel. Mluvčí odboru pro vyšetřování a vnitřní záležitosti Percy Weasley nám sdělil toto: „Případ se vyšetřuje, a proto vám nemohu poskytnout žádné bližší informace.“ Na naléhání naší reportérky však nakonec sdělil alespoň jméno oběti, které zní: Igor Karkarov.

„Nott a Karkarov!“ vydechl Harry. „Dva Smrtijedi!“
„Nevíme přece, jestli je Karkarov...“ namítla Hermiona.
„Ale víme,“ přerušil ji Ron. „Po tom, co se semlelo s tím dopisem a po tom, co v něm bylo... A po tom, co jsi musela odepsat...“
„No dobře, Rone!“ umlčela ho Hermiona.
„Musíme napsat tvému taťkovi!“ otočil se na něho Harry. „Ten přece musí něco vědět!“
„Neblázni, copak mi někdy v životě něco řekne? Zvlášť, když se to týká Řádu nebo nějakých průšvihů na ministerstvu...“
„Takže napíšu Lupinovi,“ rozhodl Harry. „Ten mi vždycky alespoň něco byl schopen říct.“
„Anebo,“ zamyslel se Ron, „půjdem za Snapem a řeknem: Víme, že jste to byl vy! Vy... zvíře! ...nebo něco na ten způsob...“
„Jasně. A v dalším okamžiku jsme syny smrti,“ zakabonil se Harry.
„No tak! Přece jenom žertuju!“ zakřenil se Ron.
„Tak nežertuj, nebo tě uslyší. Támhle totiž jde,“ ukázala Hermiona.
Oba chlapci se otočili a podezřívavě sledovali, jak síní směrem k nim kráčí profesor lektvarů. Na tváři měl opět ten nepřítomný výraz jako včera večer a Harry si pomyslel, že by vsadil všechno svoje zlato na to, že Snape o té vraždě něco ví.
„Je divnej,“ přimhouřil oči Ron. „Vážně je... divnej. A tím myslím, že ještě víc, než obvykle...“
„Nezírej tak, Rone! Nebo si tě všimne,“ napomenula ho Hermiona.
A právě včas. Profesor je minul zrovna ve chvíli, kdy se Ron otočil zpět ke svému talíři a Harry zmuchlal noviny pod stůl.
„Hele, schválně, co bude dělat, až si přečte Věštce!“ zamumlal Ron a nenápadně sledoval, jak Snape usedá k snídani a rozbaluje noviny. Jenže profesor si otevřel Věštce právě tak nešikovně přímo před obličejem, že úplně zničil Ronovi celou podívanou.
„Hm, ale určitě v tom má prsty,“ zabručel Ron a nacpal si do pusy plnou lžíci kukuřičných lupínků.
„Jasně. Ale těžko si s náma o tom asi poklábosí,“ mračil se Harry. „Z čehož vyplývá, že napíšu Lupinovi.“
„Uklidni se, Harry. Nikdo tě od toho neodrazuje,“ ztišila hlas Hermiona. „Hned po vyučování půjdeme do sovince...“
„Po vyučování?“ vytřeštili na ni Harry a Ron svorně oči. „Zbláznila ses?“
„Do té doby se toho může stát...“ prskal Ron vločky. „Může nastat třeba masakr a my se to nedozvíme, protože budeme čučet do učebnic!“
„Já rozhodně taky nemíním čekat do večera,“ přidal se Harry.
„Dobrá, dobrá!“ kapitulovala dívka rozhořčeně. „Tak jdeme!“ zavelela a vstala.
„No moment! Zas tolik spěchat nemusíme,“ obrátil rychle Ron a zvedl výmluvně lžíci.
„Ale musíme,“ odsekla Hermiona. „Za chvíli totiž zvoní a navíc, ty přece nechceš jíst, zatímco někde zuří masakr, ne?“ ironicky zvedla obočí.
„Tak jdeme,“ hlesl smutně Ron a vstal. Harry už byl dávno na nohách a teď vyrazil jako první z jídelny ke schodům.