Cullen Family pro Haiti

Přestože zemětřesení zpustošilo hlavní haitské město Port-au-Prince už před několika týdny, stále se nedaří distribuovat pomoc. Situace na místě je kritická a podle generálního tajemníka OSN se stále zhoršuje…

„Je to hrozné,“ povzdychl si Carlisle a obličej si schoval do dlaní. Esmé ho objala a smutnila spolu s ním. Kdyby nebylo na Haiti tolik slunečno, už dávno by se tam všichni rozjeli pomáhat.

Edward, kterého drtily Carlislovy myšlenky, se k nim připojil. Bylo hrozné vědět, že máte možnosti těm lidem pomoct, ale nesmět je využít. Mohli poslat peníze, to jistě. Také už to udělali a nebyla to zrovna zanedbatelná suma. Jenže to nestačilo. Navíc je znepokojoval nezájem okolí. Ve větších městech se pořádali dobročinné sbírky a jiné akce, ale tady? Obyvatelé Forks se svým maloměstským myšlením nějaký zapadlý chudý státeček vůbec nezajímal.

Seshora se ozývala hudba - Emmett po delší době opět prohrábl struny své kytary. V pohřební náladě dole ten zvuk v kombinaci se zprávami působil naprosto nepatřičně.

Esmé se natáhla pro ovladač a televizi vypnula. Nechtěla, aby se její muž trápil ještě víc a beztak už ty zprávy slyšeli několikrát.

Po chvilce přiběhla dolů Nessie. Zarazila se na posledním schodě, když viděla, jak se všichni tváří. Pomalu se přiloudala ke Carlislovi a přiložila mu dlaň na tvář v němé otázce.

„Ano,“ zašeptal Carlisle, když mu ukázala záběry z televize. „Hodně mě to trápí.“

Zas bylo chvíli ticho, rušené jen Emmettovou veselou melodií.

„Tak proč neuspořádáme představení?“ zeptala se Renesmé. „Mohli bychom tak vybrat nějaké peníze a lidé by se o Haiti i více dozvěděli. A byla by to zábava.“

Všichni se na ni překvapeně podívali. Carlisle sundal dlaně z tváře a v očích se mu zračila radost z toho nápadu.

„Ta holka je úžasná!“ usmál se. „Alice, Jaspere, Bello, Emmette, Rose, pojďte sem. Máme práci.“

„Takže,“ ujal se Emmett velení. „Edward – klávesy, Jasper – kytara, Carlisle – bicí a já si beru basovku. To bychom měli hudbu. A co se holek týče, Rose bude zpívat a Bella, Alice a Esmé jí budou dělat sboristky.“

Všichni se chopili svých nástrojů a rozestavěli se na svá místa.

„A co já?“ zeptala se Renesmé znepokojeně, jak tam tak jediná zbyla.

„No, víš, Nessie, lidi by o tobě asi neměli vůbec vědět. Bellu ještě v tom přítmí a světlech nějak schováme, ale ty jsi přeci jenom tak neobvyklá…“

„Mám nápad,“ vložila se do toho Alice. „Kdybychom ji nalíčili, aby měla tmavou pleť, mohla by předvádět domorodé Haitské dítě. Rozhodně by to zahrálo na city.“

„Dobře,“ souhlasil Emmett.

„Díky,“ zavýskla Nessie. „Budu to nejlepší haitě na světě!“

„O tom nikdo z nás nepochybuje,“ zasmála se Bella.

„Takže, nástroje máme, role máme, noty a texty taky, tak jdeme zkoušet, nemáme moc času. Ráááz, dva, tři á…“

Velkolepé představení Cullen Family už dnes!

Přijďte se podívat na benefiční hudební show v záři reflektorů. Dnes, ve školní tělocvičně, od pěti hodin. Vstupné je pět dolarů a celý výtěžek půjde na pomoc zemětřesením postiženému Haiti. Pomoci může každý. Buďte lidmi.

Do dveří tělocvičny už od čtyř hodin proudily skupinky lidí a pokladnička se rychle plnila. Aliciny plakáty rozvěšené po celém městě a reklama v místním rozhlase dělaly divy. Vypadalo to, že se celá akce nakonec přeci jenom podaří.

Carlisle stál ve dveřích a každému, kdo si u Esmé koupil vstupenku, rozdal informační letáček o situaci v Haiti i jiným chudých státech a o nejrůznějších dobročinných organizacích.

V zákulisí se zatím zbytek rodiny připravoval na velkou premiéru a dolaďovaly se poslední detaily kostýmů. Všichni na sobě měli tradiční oblečení domorodých lidí, které se trochu tlouklo s moderními nástroji v jejich rukou.

Bella dokončovala make-up své dcerky. Štíhlá tvářička sice k černé kůži moc neseděla, ale v přítmí na pódiu se takové drobné nedostatky jistě ztratí.

„Tak jdeme na to,“ zavolala Esmé, která už rozprodala všechny lístky a zrovna přiběhla i s Carlisleem za ostatními. Alice popadla mikrofon a odtančila na pódium. Ostatní poslouchali její uvítací řeč a připravovali se na nástup.

„Na dlani popel a prach, do tmy se koukám,

kolem jen trosky a chlad, kde dřív dům stál.

Žízeň mě pálí a žaludek můj mi hlad připomíná.

Přijde snad čas, kdy vyprostí nás. Co bude dál?

Pod hlavu přikrývky cár, co našla jsem, dávám.

Myslím na rodinu svou a trápí mě stesk.

Žízeň mě pálí a žaludek můj mi hlad připomíná.

Přijde snad čas, kdy vyprostí nás. Co bude dál?

Než přišlo ráno, kdy země se třásla, já měla jsem lásku, domov, rodinu svou.

Pro jednu děsivou chvíli, pro pár vteřin zkázy, ztrácím teď všechnu víru v štěstí nás dvou.

Dál po tmě se trápím.“

Dozněly poslední tóny a obecenstvo začalo tleskat. Všichni byli dojatí tou srdceryvnou písní a aktuálními fotkami, které během výstupu promítali na plátno v pozadí. Jedna paní v první řadě si kapesníkem utírala oči.

V tom se na jevišti ještě více setmělo. Muzikanti ustoupili do pozadí a před publikum vyšla malá dívenka s tmavou pletí, žmoulala okraj svých šatů z hrubého ručně tkaného materiálu a se svěšenou hlavou si sedla na okraj pódia. Potom hlavu pozvedla, upřela na diváky veliké hnědé oči a spustila kouzelným čistým hláskem:

„Kde domov můj, kde domov můj.

Lidé pláčí, smrt se  blíží,

Hlad a bída se dál městem plíží.

Osud můj mi matku vzal,

zemský ráj se peklem stal.

A to je ta naše země,

naše Haiti, domov můj,

naše Haiti, domov můj.“

Tentokrát nezůstalo jediné oko suché, přesně, jak Alice předpověděla. Lidé vstávali a nadšeně tleskali, utírali si obličeje a popotahovali.

V tu chvíli přišel čas na závěrečnou píseň s lehčí tématikou. Píseň, která měla povzbudit k dalším příspěvkům a k lidské dobrotě. Všichni Cullenovi si stoupli do řady a chytili se za ruce, aby vyjádřili propojenost nás všech. Nástroje nebyly potřeba, hudbu už měli nahranou a pustili ji z playbacku. Tělocvičnou se rozezněl dokonalý sbor.

„Vím jednu krásnou zem, vím já malý stát,

strádá však více každým dnem.

Teď hledá pomoc tvou,

sám se pere s chudobou,

neváhej, dolar dej, buď člověkem.

Krásné jsou peníze, krásný velký dům,

krásné je vlastnit vše, co chcem.

Nejhezčí, říkám vám,

je však to, že pomáhám.

Neváhej, dolar dej, buď člověkem.

Já vím, že dnes v noci plné zázraků,

stal se ten ze všech největší.

Haiti je šťastná zem,

že i ty jsi člověkem.

Letí k ní naše láska člověčí.“

Takový úspěch Forks ještě nezažilo. Všichni nadšeně výskali, jednotlivé řady diváků se držely za ruce a ti, co se nedrželi, štrachali v peněženkách, kolik by ještě přihodili do kasičky. Píseň se musela několikrát opakovat, v závěru už nezpívali jen účinkující, ale i půlka obecenstva.

Uprostřed toho všeho stál Carlisle, dojatý a naprosto blažený. Spokojeně se díval na tu místnost, která byla plná opravdových lidí.