Esměhurka a sedm velepsíků

Tato pohádka je věnována všem čtenářům a čtenářkám, ale především čtenářce Hančusce.

***

U Nessie v ložnici bylo už třetího večera velmi rušno. Opět se tu sešla celá rodina, aby si poslechla Emmettovu pohádku na dobrou noc. Pět posluchačů se uvelebilo na posteli. Dnes odpoledne tu také přibyla pohovka z přízemí, takže si měli kam sednout i zbývající čtyři.

Vlastně tři. Jacob dal přednost koberci vedle postele. Renesmé se k němu nakláněla z polštářů, ve kterých ležela s Alicí a nepřítomně ho drbala za uchem, zatímco se bavila s ostatními. Všichni si vesele povídali a smáli se.

„Pššš,“ utišila je Alice. „Máme ho tu za tři, dva, jedna…“

Do dveří nakoukla kučeravá hlava se zvědavým výrazem. Zlaté oči zhodnotily situaci, na tváři se objevil široký úsměv a pak už se konečně objevil i celý Emmett.

„Tak jdeme na to?“ zasmál se a posadil se na volné místo na pohovce vedle Rose.

Nessie přestala drbat Jacoba a posunula se na posteli tak, aby dobře viděla. Ostatní se také otočili na Emmetta a nikdo už ani nepípnul.

„Hmmm,“ rozhlédl se Emmett po místnosti a usmíval se. „Na tohle bych si teda zvykl. Obvykle mluví ostatní a mě nikdo neposlouchá.“

Ještě jednou se podíval kolem, aby si vychutnal svoji chvíli slávy a pak už se dal do vyprávění.

„Bylo nebylo, nebo spíš, za devatero… ne, to taky ne. Jak bych to jenom… No prostě se dneska zase mrknem do království ve Volteře. Ale ne do doby černokněžníka Ara, nýbrž do časů dávno poté, kdy v celém kraji vládla zlá královna Jane.

A jakže to s Jane vlastně bylo? Kdysi vládl v zemi hodný král se svou ženou a malou dcerkou. Dobrá královna ale brzy zemřela a nešťastný král se rozhodl znovu oženit, aby měla jeho holčička maminku. Vzal si Jane, protože byla nejkrásnější v celé zemi, ale že má špatné srdce, to nevěděl.

Brzy po svatbě král zemřel, dodnes se úplně neví proč. Mezi prostými lidmi koluje pověst, že když král zjistil, jaká jeho žena opravdu je, soužití s ní mu přinášelo takovou bolest, že už nakonec nemohl dál.

A tak Jane převzala vládu, z malé princezny si udělala služku a radovala se ze své moci.

Kromě toho, že měla moc nad všemi lidmi v království, totiž vlastnila i jedno kouzelné zrcadlo. Každé ráno si před ně stoupla a zeptala se:

,Zrcadlo, zrcadlo pověz! Je snad někdo v téhle zemi, kdo svou krásou rovná se mi?´

A zrcadlo odpovědělo: ,Vaší přespanilé kráse žádná z dívek nerovná se.´“

„Blééé.“ Jake udělal obličej, jako když zvrací.

„Má pravdu,“ přidala se Nessie. „Co má tohle být?“

„Tak já se tady celej den snažím, abych ze sebe vysoukal nějakej ten verš, a tobě se to nelíbí?“

„Nelíbí,“ stála si holčička za svým. „Vůbec to nezní jako ty. Že jo, mami?“

Zdálo se, že ostatní mají stejný názor. Tvářili se naštvaně. Asi jako když se celý den těšíte na svoje oblíbené jídlo a k večeři pak dostanete chleba s máslem. Emmett se otočil k Rosalie. „No tak mě zachraň,“ zašeptal.

Pak si ale všiml, jak se tváří.

„Ty veršuješ? Odkdy?“ zavrčela. „Zvláštní, že jsem od tebe nikdy nedostala ani řádku!“ Poslední slovo doslova vyštěkla.

„Eh, totiž…“ ošíval se Emmett. „Královna řekla: ,Nazdar, ty starej kráme. Tak co? Je snad někdo větší kočka, než jsem já?´ A zrcadlo odpovědělo: ,Ty seš prostě kus, na tebe žádná nemá, puso.´ Spokojený?“

„Já teda jsem,“ přikývl Jake a s ním pár dalších.

„Fajn, tak už mě snad necháte mluvit. Takže, královna si hodně zakládala na svém vzhledu. Těšilo ji, že je nejkrásnější a proto jí dost lezlo krkem, že její nevlastní dcera - mimochodem, jmenovala se Esměhurka, ale protože to bylo vážně hrozné jméno, říkali jí někdy radši jenom Esmé – roste do krásy. Měla sněhově bílou pleť a hedvábné vlasy a když jí bylo takových patnáct, začali po ní pokukovat všichni muži v okolí. Poslední kapka ovšem byla, když se královna jednoho dne opět zeptala zrcadla, jak je na tom s krásou a ono spustilo:

,Spanilá jak rosa z rána,

Všemi muži milována,

Krásná jako muchomůrka

Je tvá dcera Esměhurka.´“

Carlisle to nevydržel a vyprskl hlasitým smíchem. Esmé se k němu přidala. „Takhle mi tedy ještě nikdo nikdy nezalichotil.“

Emmett, který nikdy moc biologii nestudoval, jen zmateně pozoroval, jak se všichni smějí a přemýšlel, co mohl říct tak vtipného.

„Emmette, víš vůbec, co je to muchomůrka?“ zeptal se ho Edward.

„No po pravdě, ani ne. Ale tuhle jsem slyšel v lese nějaký táborníky a jeden říkal: ,Včera jsem našel u cesty tááákovouhle“ naznačil rukama ve vzduchu přehnaně velké kolo, „červenou muchomůrku. Fakt krásná.´ No tak jsem si myslel, že je to asi nějakej motýl, nebo tak něco. Navíc se to jako jediný rýmovalo.“

„Lásko,“ otočila se k němu Rosalie. „Právě jsi přirovnal hlavní hrdinku k jedovaté houbě.“

„Ajé,“ hlesl tiše Emmett.

„Kdybys neveršoval, tak by se to nestalo,“ dloubla si ještě Nessie.

„Tak jo! Vzdávám se,“ zvolal Emmett. „Dneska mi to nějak nejde. Zkusim to znova. Snad už budete spokojený.

Zrcadlo spustilo pěkně s elánem: ,Si kočka, si kočka, si kočka, a perfektne urobená…´“ Nessie se zasmála a pokoj ovládla opět ta veselá, Emmettovská atmosféra.

„,Ale sorry, bejby, na tu mladou prostě nemáš. Má v sobě něco… no, chlapi na ni letěj. Třeba ten podkoní, Mike Newton, nebo ten potrefenej šašek Tyler Crowly…´

Jane se nedokázala přes takovou potupu přenést. Začala se silněji líčit, používala dost černé kolem očí, ale zrcadlo svůj názor nezměnilo. Nakonec se odhodlala k zoufalému činu.

Zavolala si svého bratra Aleca, který byl generálem její temné armády pro své užitečné bojové schopnosti a poručila mu Esměhurku zabít.

A tak, když si jednoho rána vyšla Esmé na procházku do lesa, Alec šel nepozorovaně za ní, dokud nebyli dost hluboko. Potom ji předběhl a postavil se jí do cesty s nožem v ruce.“

„Bojim,“ pípla Renesmé.

„Neboj, zlato. Dobře to dopadne,“ chlácholila ji Bella. „Znáš Emmetta. On ani špatné konce neumí.“ A vrhla na něj pohled, který jasně říkal, že pokud ano, měl by je honem rychle zapomenout.

„Nemusíš se o Esměhurku bát,“ pokračoval Emmett. „Ona totiž nebyla vůbec taková cukrová panenka, jak si všichni mysleli. Jen co Aleca viděla, nasadila výraz ´Slečna v tísni´, lehce vzdychla, pohodila bokem a přivřela oči, jako by se chystala omdlít.

Zapůsobilo to dokonale. Alec zahodil nůž do trávy a běžel dívku zachytit, aby náhodou neupadla a neušpinila si tu svou roztomilou sedinku, se kterou uměla tak dovedně kroutit…“

„Ehmm,“ odkašlal si Carlisle.

„Promiň. No, takže ji chytil a samo že se do ní hned zakoukal, jako všichni ostatní a nedokázal ji zabít. Bál se o ni, a tak jí poradil, aby se ukryla někde v lese. Sám pak navykládal královně, jak ji chladnokrevně zapíchnul. Vypadala spokojeně, i když přes ty vrstvy mejkapu, kdo ví.

A tak Esměhurka bloudila lesem, sama a opuštěná. Bloudila a bloudila a bloudila, až v úplném nejčernějším středu lesa našla chaloupku. Hodně velikou a prostornou chaloupku. No, chaloupku. Spíš to trochu připomínalo psí boudu, ale proti gustu…

Odhodlala se a vešla dovnitř.“

,No jo, chvilka napětí,´ pomyslel si Jasper. Podíval se do obličeje Alici, která seděla vedle něho. Byla kompletně zabraná do příběhu. Najednou ho napadlo…

„BAF!“ zařval jí do ucha a štípnul ji laškovně do žeber.

Všichni se trochu lekli, ale nebylo to nic proti Alici. Ta vypískla tónem tak vysokým, že byl snad nad rámec lidské slyšitelnosti, vyskočila až ke stropu a hlavou urazila kus skleněného lustru nad postelí. Někdy v letu se dala dohromady a na zem už dopadla s neuvěřitelnou ladností.

„Zatraceně, Jaspere! Co to mělo být?“ rozkřikla se na něj. V černých vlasech se jí třpytily drobné střípky.

„Promiň, lásko,“ smál se. „Ale sama jsi mockrát říkala, že se nikdy ničeho nelekneš, protože tě nic nemůže překvapit. A já jsem prostě musel využít příležitosti.“ Snažil se nesmát, moc se snažil, ale nešlo to.

„Dneska spíš na gauči,“ odsekla na závěr a posadila se zpátky na postel. Věděla, že ta slova nejsou tak docela přesná, ale lepší vyjádření pro to, jak se cítila, prostě neexistovalo.

Emmettovi se zatím podařilo nasadit vážnou tvář – konec konců, utahovat si z nich může později – a pokračoval.

„Esměhurka vešla dovnitř a překvapeně se rozhlédla. Nebylo tam zařízení, jako v normálním domě. Nebyl tu stůl ani židle, žádné nádobí, talíře, nebo hrníčky pověšené na stěně, žádné knížky nebo ruční práce.

Místo toho tu bylo sedm hebkých koberečků před velkým krbem, v rohu sedm pískacích hraček, sedm velkých kostí a čtrnáct misek, sedm s vodou a sedm s něčím podivným, pravděpodobně k jídlu.

Na miskách byla dokonce i jména: Sam, Jacob, Paul, Jared, Embry, Quil a Seth.“

Emmett se zarazil, podíval se na Jacoba, jestli nehodlá nějak reagovat na fakt, že ho někdo, byť jen v pohádce, nutí žrát z misky, ale ten se tvářil docela v pohodě, takže rychle pokračoval.

„Nikdo tam nebyl. Esměhurka měla chudinka takovou žízeň, že se sklonila k jedné z misek a zhluboka se napila. Potom přešla ke druhé misce a ujedla trochu toho blivajzu. Když měla dostatečně plný žaludek, sedla si na kobereček a odpočívala.

Jak tak odpočívala, všimla si, jak je kolem neuklizeno a špína. Rozhodla se, že chaloupku poklidí, aby se dobrým lidem, kteří v ní bydlí, nějak odvděčila za snědené jídlo. Dala se do práce a vydrhla a vycídila všechno, co jí přišlo pod ruku. Když vynášela ven kýbl se špinavou vodou, omylem šlápla na jednu hračku. Hlasitě vypískla…“

„Hračka, nebo Esmé?“ vyklouzlo Jasperovi.

„Řekněme, že obě,“ zasmál se Emmett. Esmé se jen ušklíbla. „No a jak uklouzla, vyšplouchla jí trošička vody na jednu z kostí. Pak se jí konečně podařilo dojít ke dveřím a vyšla ven na dvorek. Vedle domečku – dřív si toho nevšimla – stálo v řadě sedm patníčků. Vychrstla obsah kyblíku do trávy a proud vody přitom jeden z nich zasáhl.

Potom se vrátila dovnitř a protože byla po práci unavená, přemýšlela, kam by si lehla. Zjistila, že dveře, o kterých si dřív myslela, že jsou od sklepa, ve skutečnosti vedou do další místnosti. Vešla tam a překvapeně se zarazila, když spatřila, že tam je sedm velkých košíků vystlaných dekami. No a páč byla vážně hodně utahaná, v jednom se uvelebila a spokojeně usnula.

Po nějaké době se vrátili obyvatelé domečku domů a nestačili se divit. Takhle čisto tu ještě nikdy neměli. Ale to nebylo všechno, jak později zjistili.

,Někdo ujedl z mého jídla,´ stěžoval si Jacob.“

„Opovažte se mi někdo někdy sáhnout na jídlo,“ pohrozil se smíchem Jake.

„Přesně,“ zubil se Emmett.

„,Mě někdo upil z misky,´ zjistil Sam.

,Někdo si hrál s mojí hračkou,´ zakňučel Embry při pohledu na rozšlápnutou slepici.

,Mě někdo ožužlal kostičku,´ usoudil Seth a znechuceně šťouchal do mokré kosti.

,Mě někdo ležel na koberečku,´ stěžoval si Quil.

,A mě někdo počůral patníček,´ dodal otráveně Paul, který vešel jako poslední.

,Někdo tu byl. Nevíme kdo a nevíme kdy. Třeba je ten někdo nebezpečný. Musíme to tu prohledat.´ rozhodl Sam. ,Co když tu zůstal?´

Všichni se otočili ke dveřím do vedlejší místnosti. Zaujali obranou formaci a pomalu vešli dovnitř.

,Páni, to je teda kost,´ zavýskl Jered, když všichni spatřili spící Esměhurku. ,Ale proč sakra chrní zrovna v mym pelíšku?´ zakňučel ukřivděně.“

„Zajímavé,“ poznamenal Carlisle. „Proč se třeba nenapila a nenajedla z misky stejného majitele? O zbytku ani nemluvě. Jaká je asi pravděpodobnost, že ta chudák holka provedla každému z nich jinou jednu věc?“

„Jedna ku sto šedesáti třem celým, čtyřem desetinám,“ řekl Edward a zbylých šest upírů přikývlo. Jake obrátil oči ke stropu.

„Takže. Jared zavýskl a... Jo. Při tom zvuku se dívka probudila.“

„Otevřela oči, uviděla nad sebou sedm chlupatých oblud a radši upadla do komatu,“ dořekla za něj Rose. Emmett ji – samozřejmě s láskou – dloubl do žeber a pokračoval.

„Otevřela oči a uviděla nad sebou sedm velkých chlupatých…“

„Vždyť to říkám!“ povzdychla si Rosalie.

„…vlků,“ dokončil Emmett konečně větu. „Byli obrovští, ale Esměhurka se nelekla. Nešel z nich strach. Vypadali spíš dobrosrdečně. Jeden – pískově žlutý – měl vypláznutý jazyk a slintal na podlahu, jiný – pro změnu čokoládově hnědý – překvapeně otevřel tlamu, když ji uviděl a kost, kterou předtím žvýkal, mu teď visela zaháknutá za jeden pysk a líně se tam pohupovala.

,Kdo jsi?´ zeptal se Sam, nejstarší a nejmoudřejší z nich. Byl něco jako jejich vůdce.

,Já jsem princezna Esměhurka. Schovávám se před svou nevlastní matkou.´ odpověděla dívka. ,A kdo jste vy?´

,My jsme velepsíci. Ochraňujeme tento les před královnou a jejími pomocníky,´ vysvětlil Sam.

Nastalo dlouhé představování a vypravování, které by pro nás bylo určitě nudné, takže trošku přeskočíme. Řekněme, že Esměhurka už u velepsíků nějakou dobu bydlela a hezky jim to spolu klapalo. Chovala k nim téměř mateřské city. Ani jí nevadilo, jak strašně páchnou. Milovala je, a kdyby to bylo možné, určitě by je s radostí adoptovala. Vyrobila jim hezoučké obojky, na kterých ale nebyla jejich jména, ale přezdívky, které si pro ně vymyslela a podle ní perfektně sedly.

Abychom si to shrnuli – Sam už nebyl Sam, ale Prófa, Jake byl Rejpal,“

„To teda dík,“ zabručel Jacob.

„Paul byl samozřejmě Bručoun, nesmělý Quil Stydlín, věčně uzívaný Jared byl Dřímal, Embry Kejchal a Seth, jak jinak než Šmudla.“

„To se bude klukům líbit,“ podotkl Jake.

„Každé ráno uvařila Esměhurka velepsíkům snídani, ti se pak vydali do lesa na obhlídku a ona zatím uklízela a hospodařila v domečku. Vedli by spokojený život, ale štěstí jim zatím nepřálo.

Nesmíme totiž zapomenout na královnu Jane. Ta se totiž opět ráno postavila před zrcadlo, položila mu obvyklou otázku a zrcadlo odpovědělo:

,Tak sa pýtam, pre ktorú mi srdce bije.
Kvôli tebe dýcham, no kvôli Esmé žijem.´

Jane to nechápala. ,Mluv sakra srozumitelně,´ nakázala zrcadlu.

,Jde o to, milá zlatá, že Esměhurka je stále naživu, navzdory tomu, co ti nakukal tvůj povedenej bráška, takže tě asi zklamu, ale ona je krásnější, než ty.´

To Jane tak šokovalo, že jí z toho slezl všechen mejkap.

,A – a – ale…´ koktala. ,Vždyť ji Alec… Jak je to možné?´

,Jedenácté prikazanie – lásku nezabiješ.´ zanotovalo zrcadlo.

,Sakra!´ zaklela Jane. ,Ta malá pijavice mi nepřestane pít krev. Kde se schovává? Řekni!´

,Žije v podivném domku uprostřed lesa. Vypadá to, že tam někdo bydlí s ní, ale z nějakého důvodu ho nedokážu vidět. Každopádně, ten někdo každé ráno odchází a Esměhurka je tam až do večera úplně sama.´

,Humpf.´ Na víc se Jane nezmohla. Nasupeně se nafoukla a našpulila rty,“

„A zrcadlo prasklo.“ Hádala Bella.

„Ne, neprasklo. Ale už radši mlčelo a dál ji nedráždilo.

Když se pak konečně uklidnila a splaskla, začala vymýšlet ďábelský antiesměhurský plán. Rozhodla se poslat na ni celou armádu a tak vyšla ven do zahrady, aby našla někoho způsobilého, kdo by ji dal dohromady. Když už ale byla venku, napadlo ji, že asi trochu přehání. Navíc si to chtěla s Esměhurkou vyřešit pěkně ve dvou, z očí do očí.

A tak si sedla pod strom a přemýšlela. Jelikož to ale bylo na její mozkovou kapacitu příliš zátěže, po chvíli usnula.

Vzbudila ji rána do hlavy. Na hlavu jí totiž spad…“

„Grizzly!“ vykřikla radostně Nessie.

„Kde by se tam vzal?“ ptal se Emmett, který tak docela nechápal, jak to tu malou napadlo.

„No to je jasný,“ vysvětlovala Renesmé. „Okolo šel Emmett a hrál si s jídlem.“

„Naprosto jasný,“ smál se Emmett. „No ale medvěd to nebyl. Na hlavu jí totiž spadlo jablko. Jane ho vzala do ruky a najednou jí svitlo. Popadla ho, běžela zpátky do hradu, do své tajné komnaty a otevřela skříň s prapodivnými lahvičkami. Jednu si vybrala a její obsah nalila do misky na stole. Zelená tekutina líně zabublala.

Jane ji zamíchala a to krásné červené jablko do ní ponořila. Ozval se syčivý zvuk a z misky vystoupala pára. Potom jablko zase vyndala. Na první pohled nebyla patrná žádná změna. Ale všem je nám jasné, jak to bylo. Jablko bylo otrávené.

Dále potřebovala nějaký převlek. Hnala se chodbami do své šatny, ale byla tak netrpělivá, že když uprostřed cesty narazila na Tylera, svlíkla ho a navlékla se do jeho kostýmu.

Když však v tom klaunském převleku opět stanula před zrcadlem, doopravdy prasklo.

Naštvala se, servala si z hlavy červenou kudrnatou paruku a natáhla si na sebe radši jen jednoduchý černý plášť. Když si tvář zakryla kapucí, nikdo ji nepoznal.“

Emmett se rozhlédl a když se ujistil, že jsou všichni náležitě napnutí, pokračoval.

„Vydala se do lesa, hezky v poledne, aby si mohla být jistá, že zastihne Esmé samotnou a v duchu si pochvalovala, jak to hezky vymyslela. Našla domek a zaklepala na okno.

,Hned tam budu!´ zavolala Esměhurka zvonivým hláskem. O chvíli později vyběhla ze dveří a spatřila zakuklenou nahrbenou postavu na dvorku. Nepoznala ji.

,Chrchli, chrchli,´ zasípala teatrálně Jane a opřela se o jeden patník, jako správně nemohoucí stařenka. ,Nemáš trochu vody, děvenko? Mám takovou žízeň…´

,Jistě, babičko.´ Odběhla a vrátila se s jednou miskou. ,Omlouvám se, ale jiné nádobí tady nemáme.´

,Nevadí,´ řekla Jane a napila se. Vrátila dívce misku a pak povídala: ,Za to, že jsi tak hodná, dám ti něco na oplátku.´

Přestala se opírat o patník, otřepala si mokrý rukáv a sáhla do kapsy pláště. V dlaních, které se zdály podivně mladé, jí podávala červené jablko.

,Je kouzelné,´ řekla jí Jane. ,Když si kousneš, poznáš svou pravou lásku.´

No a je jasný, že se Esměhurka těmi slovy náramně namlsala. Vzala si jablko a přivoněla k němu. Vonělo tak sladce. Zavřela oči a ukousla si pořádné sousto.

V tu ránu se skácela k zemi.“

„Nééé,“ zafňukala Nessie. Popotáhla a podívala se smutně na Esmé.

„Neboj se,“ chlácholila ji Alice. Obě se pak v očekávání podívali na Emmetta.

„Jane se zaradovala, sundala si kapuci a hlasitě se smála při pohledu na ležící dívku. Otočila se a chtěla se vrátit do hradu.

Jenže, to ještě netušila nic o existenci velepsíků. Ti totiž na svých hlídkách zachytili její stopu a tou dobou už upalovali zpátky k domečku.

První byl na dvorku Jake, tedy Rejpal. Skočil na královnu a zakousl se jí do krku. Postupně přiběhli i ostatní a postarali se, aby Jane už nikdy nikomu neublížila.

Potom pospíchali k Esměhurce a snažili se ji oživit, bylo ale příliš pozdě. Nemohli ji probudit. Ale také nesnesli pomyšlení, že by se s ní měli rozloučit. Proto ji uložili do skleněného pelíšku, ke kterému nosili každý den čerstvé květiny a truchlili u ní. Hlavně Šmudla, který si ji opravdu oblíbil.“

„A kdy už přijde to ,Žili šťastně až na věky´?“ dožadovala se Renesmé.

„Vydrž, už se k tomu dostávám. Tedy. Zpráva o nešťastné krásce se roznesla široko daleko. A netrvalo to dlouho, do lesa zavítal krásný princ Carlisle, aby se pokusil ji probudit. Byl mladý, blond, fešák. Dorazil k domku a spatřil dívku ve skleněném košíku. Ohromila ho svou krásou. Modlil se, aby její srdce ještě nedotlouklo, aby ji byl schopen zachránit.

Seskočil z koně – vlastně to byla klisna, tmavě šedá krasavice jménem Mercedes – a došel k Esměhurce.

Odklopil víko skleněného pelechu a pozorně se na ni zadíval. Vypadala, jako by jen klidně spala. Nemohl si pomoci, tolik ho to lákalo! Sklonil se k ní a přitiskl své rty na její.

A stal se zázrak. Esměhurka procitla, nadechla se a pomalu otevřela oči. Tentokrát nad sebou uviděla…“

„Velkou obludu, prosííím,“ škemrala Rose.

„Bohužel tě zase zklamu, zlato. Uviděla nad sebou muže, o kterém věděla, že bude její spřízněnou duší po zbytek její existence. Objala ho a už se jí, chudák, nikdy nezbavil.

Poté, co si navzájem vyznali lásku, ji vysadil na Mercedes, sedl si za ni a rozjeli se do jeho království, ve kterém šťastně vládli s věrnými velepsíky po boku.“

Emmett se usmál, spokojený sám se sebou. Rozhlédl se a s potěšením zjistil, že i ostatní se smějí.

Všichni až na jednu. Rose na něj nasupeně hleděla zpod řas s rukama založenýma na prsou.

„A každé ráno, když se probudili, uviděli nad sebou obří chlupatou příšeru?“ zkusil to.

Rosalie se usmála a nadšeně ho políbila a objala. „Díky,“ zašeptala mu do důlku pod uchem.

Pak se všichni otočili k Nessie. Ta už spokojeně spala – konec konců, byla to dlouhá pohádka – s prsty zapletenými do Jakobových vlasů.

Všichni Cullenovi tiše opustili místnost. Jake se přesunul na postel a opatrně se schoulil vedle dívčina tělíčka. Nessie něco zamumlala ze spaní a přitiskla se ke svému velepsíkovi, který ji vždycky ochrání.