I. kapitola - Daleko od domova

Ač odloučeni, budem stále spolu.
Ty zůstáváš – však budeš všude se mnou.
Já jdu, a přece – zůstávám s tebou.
Teď vzhůru na cestu!
( William Shakespeare – Antonius a Kleopatra )
 
Dokud jsem žila na farmě Braunových v Ohiu pár mil od New Concordu, existovalo v mém životě jen pár důležitých pravidel, která jsem dodržovala, pokud jsem chtěla relativně klidu přežít. Byla docela jednoduchá. Ukliď, uvař, postarej se o bratry a pak mi zmiz z očí. Jako bych mámu slyšela. Ovšem teď je to všechno pryč. Stará pravidla padla a nová dosud neznám.
Máma je mrtvá.
Zemřela společně se svým druhým manželem, kterého si vzala po rozvodu s mým otcem, s nímž jako mladá utekla do velkoměsta a po dvou letech se vrátila zpátky na farmu k bratrovi se sotva ročním dítětem. Se mnou.
Mark – její muž, mě bral jako přítěž a taky jako neplacenou služku. Na nic jiného jsem podle něj stejně nebyla dobrá. Možná tak starat se o mé tři nevlastní bratry, které měla máma s ním a které stavěla vysoko nade mně. Já byla prostě omyl.
Nestěžovala jsem si. Prostě jsem to brala tak, jak to je. A kluky jsem měla i docela ráda a oni mě, i když jsem byla starší.
Jenže před třemi týdny Mark nezvládl řízení a naboural i s mou mámou. Ani jeden z nich to nepřežil. Nepochybuju o tom, že před cestou něco vypil. To je teď ale jedno.
Tonnyho, Brada i Mikea si vzala Markova sestra k sobě. Ke mně neměla vůbec žádnou povinnost - tak ať si laskavě táhnu ke všem čertům. Ne, že bych čekala cokoliv jiného. V Ohiu to tak prostě chodí a já jí to nevyčítala. K Braunovým jsem nikdy nepatřila. Vlastně tady jsem nepatřila nikam. Pokud máma chtěla vycházet se svým mužem zadobře, věnovala všechnu svou péči a lásku synům, ne mě.
Možná i proto jsem nedokázala litovat její smrti tak, jak bych asi měla. V jistém smyslu mi to poskytlo svobodu, v kterou jsem nikdy snad ani nedoufala. Mohla jsem konečně vypadnout z farmy a začít někde jinde. Ovšem možná by to taky stačilo v nějakém menším měřítku.
Stěhuju se totiž k tátovi. Téměř na druhý konec USA!
James Robbinson je můj jediný žijící příbuzný a popravdě jsem ho v životě neviděla.
Z meilů a dlouhých neosobních telefonátů v přítomnosti newconcordského soudce - který měl na starost můj příští osud – v posledních dvou týdnech jsem se o něm dozvěděla asi tolik, že přednáší na universitě v Eugenu, což je v obrovském státě na západě Spojených států – v Oregonu, kde žije se svou novou ženou jejím synem z prvního manželství a společně mají ještě jednoho syna, který je přibližně v Mikeově věku, tudíž batole.
Protože byla polovina semestru nemohl si mě táta přijet vyzvednout sem, zaplatil mi teda letenku a já cestovala do Eugenu sama.
 
Zrovna teď jsem měla před sebou poslední část té štreky. Rezignovaně jsem se zabořila do sedadla - jednoho z mnoha volných.
V autobusu z Portlandu do Eugenu kromě mě bylo jen pár lidí. Moc jsem se jimi nezabývala, měla jsem hlavu plnou svých starostí.
Jediný, kdo mě zaujal, byl mladý kluk, o pár let starší než já s delšími blonďatými vlasy a bledou kůží, který seděl přes uličku a zarputile koukal před sebe, aniž by se pohnul. Nechápala jsem, jak může vydržet tak dlouho vydržet se nehýbat. Pozorovala jsem ho totiž už dost dlouho. Poprvé jsem si ho všimla v letadle z Columbusu do Portlandu.
Stejně jako teď měl místo jen kousek ode mě a celou tu dobu letu se ani nepohl.
Měl zavřené oči a čelist napjatou. Teď jsem si všimla, že i ruce má zaťaté v pěst. Napadlo mě, že mu třeba létaní a vůbec doprava nedělá dobře. Možná proto byl tak bledý.
Přišlo mi neslušné ho více pozorovat, měla jsem pocit, že můj pohled cítí, takže jsem vyhlédla z okénka. Pršelo. Tenhle pohled mě moc neuklidnil. Připomněl mi mou bezútěšnou situaci.
Nečekala jsem, že si u táty nějak polepším. Celý život jsem nepoznala nic jiného, než mámino okázalé dávání najevo, že jsem na obtíž. Nemyslela jsem si, že pro mě existuje i něco jiného. Chtěla jsem být neviditelná. Chtěla jsem být jako ten stín, co mě od dětství pronásleduje a dodává mi zvrácený pocit bezpečí. Ten neuchopitelný pocit, že je někdo, komu na mě záleží. Ovšem záhadný stín zůstal v Ohiu a ten pocit zmizel spolu s ním. Napadlo mě, jaké by to bylo, kdybych mohla alespoň na malý okamžik spatřit toho, komu ten stín patří. Existuje vůbec nebo to všechno je jen přelud?
Zatřásla jsem hlavou a pousmála se nad svými úvahami. Možná mi už definitivně přeskočilo.
Zavřela jsem oči a přitáhla si k tělu obnošenou zimní riflovou bundu – jedinou, co jsem měla. Byla dost ošoupaná, ale bylo v ní docela teplo a když jsem zašila natržený rukáv a díry v kapsách, byla docela ucházející. Pod ní jsem měla vybledlou kostičkovanou košili a k tomu trochu děravé rifle. Doufala jsem, že do vysokých okopaných bot mi neproteče voda.
Celý svůj majetek jsem nacpala do jednoho otrhaného batohu, který jsem zakopala pod sedadlo. Ten pár triček, jedny nedělní šaty, pár kousků spodního prádla a staré lacláče se tam akorát vešly a ještě zbylo místo na jedinou knihu, kterou jsem měla.
Byla to sbírka Shakespearových her. Jednou jsem ji našla u sebe na posteli, aniž bych věděla, od koho je. Byl tam jen lísteček – Všechno nejlepší, napsaný černým inkoustem nádherným rukopisem plným kudrlinek. Schovala jsem si ho. Tehdy mi bylo patnáct. Už je to víc jak dva roky a vazba knížky je tak ohmataná, že se téměř rozpadá.
Vjeli jsme do města. To byla ale dlouhá cesta.
Pokukovala jsem po velikých zašedlých budovách a přepadal mě pocit klastrofobie. Všechno to bylo tak tmavé a ponuré. Dívala jsem se na lidi, kteří chodili kolem cesty. Všichni měli tak vážné a strhané výrazy, až mě to děsilo. Jak dlouho bude trvat, než se k nim připojím?
Autobus sjel z hlavní cesty a zastavil před velkou skleněnou budovou, která všechno odrážela zpátky, takže ve mně ten pocit, že na mě všechno padá, jen utvrzovala.
Popadla jsem batoh a šla jsem ke dveřím.
Jak jsem procházela úzkou uličkou, podivný blonďák najednou otevřel oči a upřel je přímo na mě. Lekla jsem se a ztuhla uprostřed pohybu. Jeho oči měly podivnou žlutou barvu, nepřirozeně světle hnědou až zlatou, uvěznily mě svou silou a já nebyla schopná uhnout pohledem a pokračovat v cestě.
Nakonec to udělal on. Koutky mu spadly dolů, vyhlédl z okna se znechuceným výrazem a hlasitě vydechl. Jednou rukou si přejel po čele, jako by ho bolela hlava.
Vzpamatovala jsem se a pokračovala v cestě, jeden chlapík, co stál za mnou, už netrpělivě podupával nohou.
Před schody jsem se znovu váhavě zastavila. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Nějak se mi nechtělo vystupovat. Nejradši bych ten okamžik mrtvé zóny, kdy nepatřím ani tam, ani tam, prodloužila navěky. Cesta z Ohia do Oregonu byla tím nejklidnějším obdobím v mém životě.
Sebrala jsem poslední zbytky vůle a zdravého rozumu a seskočila dolů.
Tak.
A zrovna teď začíná můj nový život. Mám takový pocit, že jsem se akorát přesunula z deště pod okap. Doslova. Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu, pokud to ještě šlo a rozběhla se k velké hale, abych nepromokla na kůži.
Stejně, pokud pro mě někdo přijel, nebude stát tam venku na dešti, ale vevnitř. Ovšem jak ho najdu, pro mě bylo záhadou. Tátu jsem nikdy neviděla a neměla jsem sebemenší ponětí, jak vypadá.
Vevnitř nebylo moc lidí. Jen jsem ten velký relativně suchý prostor stihla přejet očima, když do mě něco tvrdě narazilo, až mi to vyrazilo dech. Zavrávorala jsem a padala po zádech na zem.
Zamávala jsem rukama, instinktivně jsem hledala něco, čeho bych se mohla chytit. Moje prsty se sevřely kolem nějaké hrubé látky. Ovšem moc opory mi to neposkytlo.
Byla to něčí bunda, vlastně bunda toho, co do mě vrazil. Byl stejně překvapený jako já, takže jsem jím trhla k sobě a on do mě vrazil znovu. Cítila jsem jeho paže, jak se kolem mě obmotaly a on si mě přitiskl na hruď, abychom oba nesletěli na zem.
Jakmile jsem znovu chytila balanc, snažila jsem se okamžitě odtáhnout.
„ Promiňte,“ zamumlala jsem a zvedla hlavu, abych na něj viděla. Byl to kluk v mém věku a smál se na mě zářivě bílými zuby, které kontrastovaly s jeho červenou kůží – indián.
„ Příště dávej pozor na cestu, krásko. Mohla by sis ublížit.“ Zašklebil se a přejel mě očima jako bych byla kus masa.
Pitomec! To on vrazil do mě.
Chtěla jsem mu něco odseknout a doporučit mu, aby ze mě sundal ty ruce, pokud o ně nechce přijít, ale on najednou celý ztuhl a podíval se někam za mně.
„ Naše setkání je sice moc příjemné, ale už musím mizet,“ vyhrkl. Pustil mě a vystřelil směrem ke dveřím, jako by mu za patama hořelo.
„ Magor,“ zabručela jsem si pro sebe a zavrtěla hlavou. Upravila jsem si ucho batohu na svém rameni, které mi při strážce sklouzlo a rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli nenajdu někoho, kdo by vypadal na to, že tu na mě čeká.
Nikdo takový tu nebyl.
Jeden odrbaný člověk spal opřený hlavou o stěnu v rohu, mladá žena prohlížela jízdní řády a malá skupinka náctiletých výrostků hlučně pokřikovala na jednoho ve svém středu.
Jediný, kdo vypadal, že tu na někoho čeká, byla holka stojící ve stínu vysokého sloupu, o který se ledabyle opírala.
Měla dlouhé hnědé vlasy vyčesané nahoru do nepořádného ohonu a přísně na mě koukala stejně podivně žlutýma očima, jako měl ten blonďák z autobusu. Byla i stejně bledá. Tu jsou tu všichni tak divní? Proč na mě tak zírá? Jako kdyby mě chtěla zabít, přinejmenším. Po zádech mi přeběhl mráz.
Najednou se usmála a celý její obličej tak získal trochu lidštější vzhled. Všimla jsem si, že se vlastně nedívá na mě, spíš někam za mé rameno. Co s tím dnes všichni mají?
Otočila jsem se.
Za mnou stál ten blonďák a tvářil se pořád stejně vážně. Taky se nedíval na mě, díval se na tu hnědovlásku. Jako bych doopravdy byla neviditelná.
Povzdechla jsem si a nechala ty dva, ať se dál propalují pohledem a šla si sednout na jedno z kovových sedátek u stěny. Stejně jsem neměla nejmenší ponětí, kam bych měla jít. Tak prostě zůstanu tady. Nijak mě nepřekvapilo, že na mě táta zapomněl. Nečekala jsem žádné velkolepé přivítání.
„ To je dost, že se taky ukážeš doma,“ uslyšela jsem zvonivý hlas s mírným ostnem výčitky, když jsem házela batoh na sedátko vedle sebe. Zvedla jsem hlavu, i když jsem si už předtím domyslela, že ten hlas patří té dívce. Odsud jsem ty dva měla jako na dlani. „ Už jsem pomalu začínala zapomínat, jak vypadáš.“ Mluvila na toho kluka a pořád stáli na pět mětrů daleko od sebe.
Ušklíbl se. „ No vidíš, Maggie. A já na tebe celou tu dobu tak myslel,“ povzdechl si teatrálně a předstíral, jak strašně se ho to dotklo. „ Ani spát jsem nemohl.“ Jeho medový hlas hladil po duši. Zahříval tohle studené místo.
Rozesmála se. „ O tom nepochybuju.“
Udělala pár rychlých kroků a obmotala mu ruce kolem krku. Zasmál se, objal ji kolem pasu a párkrát s ní otočil dokola. Byli moc hezký pár, slušelo jim to spolu. Tak nějak jsem si představovala Romea a Julii.
Nakonec ji postavil na zem, ale nepouštěl ji.
„ Rád tě zase vidím, sestřičko,“ prohlásil a políbil ji na tvář. Sestra?!! Tak to jsem se spletla. Žádný Romeo a Julie nebude. „ Kdes nechala Michaela? Mohlo by se mě dotknout, že mě vlastní bratr nepříjde přivítat a pošle místo sebe zrovna tebe. Takovu ubohou náhradu!“ Bylo vidět, že žertuje. Jeho sestra ho bolestivě dloubla do žeber.
„ Jakou ubohou, Christophere! Teď jsi mě teda smrtelně urazil!“ vykřikla ublíženě.
„ Tak promiň, Maggie,“ zazubil se. „ Mohla by jsi mi, prosím, říct, kam jsi ho zašila?“
Zakabonila se a složila ruce na prsou. „ Nikam,“ odpověděla fňukavě, jako malé dítě. „ Požádala jsem ho, abych na tebe mohla počkat sama, takže zůstal doma. Ovšem jestli se ke mně budeš dál chovat tak nezdvořile, budu toho opravdu litovat!“
„ Jenom to ne!“ zděsil se. „ Omlouvám se, nechtěl jsem být k tobě hrubý,“ kajícně svěsil hlavu.
Chvíli o tom přemýšlela. „ Dobře, je ti odpuštěno! Půjdeme?“ Podívala se k východu.
Její bratr se zamračil a něco jí tiše řekl tak, že jsem jsem to neslyšela. Bylo to jako zasyčení. Usměv jí z tváře zmizel a něco mu stejně podivně odpověděla. Otočila se na mě a vrhla po mně vražedný pohled.
Zrudla jsem a okamžitě sklopila oči. Určitě si všimla, že je poslouchám. Neměla jsem ve zvyku poslouchat cizí rozhovory a neměla bych s tím teď začínat.
„ Prosím.“ Slyšela jsem ještě toho kluka. Něco zamručela, ale pak se šli posadit na dvě sedátka do uhlopříčky kousek ode mě.
Zůstali tam sedět, ale už na sebe nemluvili a i kdyby mluvili, neposlouchala bych je.
Bylo dost nepravděpodobné, že si někdo vzpomene, že by mě měl vyzvednout v nejbližších třech hodinách, takže jsem si vytáhla knížku, abych si to čekání alespoň trochu ukrátila. Znala jsem ji už zpaměti, protože jsem od té doby, co ji mám, nečetla nic jiného, ale stejně mi to nezabránilo ji otevřít na mé oblíbené hře Král Lear.
Uslyšela jsem pohrdlivé odfrknutí a zmateně jsem se podívala, co to bylo.
Už tu byli jen ti dva a oba se dívali na mě.
Blonďák držel svou sestru za ruku, jako kdyby ji chtěl uklidnit nebo zadržet. Nakláněla se dopředu a svírala opěrky železné židličky, jako kdyby se chystala po mně skočit. Vycítil, že je pozoruju a hodil po mně omluvným pohledem. Vůbec jsem to nechápala.
Proč tu vlastně ještě byli?
Snažila jsem se začít číst, ale pořád jsem na ně musela myslet, cítila jsem jejich přítomnost v místnosti a znervózňovalo mě to. Bojovala jsem sama se sebou, abych se na tu podivnou dvojici znovu nepodívala.
Byla jsem v cizím městě, za sebou jsem měla dvanáct hodin v letadle a hodinu v autobuse a teď tu sedím s těmahle podívínama. Nemohl si táta pro začátek svého přehlížení vybrat jiný okamžik? Opravdu už jsem začínala mít strach.
Vzdala jsem snahu o čtení a knížku nacpala zpátky do batohu. Neměla jsem ponětí, co budu dělat.
Dovnitř vběhla nějaká žena a rozhlédla se kolem sebe. Zastavila se očima u mě.
„ Emma? Emma Robbinsonová?“ zeptala se ustaraně a vypadala, že se každou vteřinou zhroutí. Působila poněkud šíleně.
„ Hmm, jo. To jsem já,“ přikývla jsem váhavě. Neměla jsem ponětí, odkud mě zná.
„ Och,“ vydechla a prohrábla si rukama dlouhé černé vlasy. „ Díky bohu!“ oddechla si.
Rázným krokem zamířila ke mně. Postavila jsem se na nohy a čekala, co se bude dít dál.
„ Ahoj. Já jsem Rebecca,“ představila se a mile se na mě usmála. „ Jsem žena tvého otce,“ dodala.
„ Aha,“ hlesla jsem překvapeně.
Takhle jsem si ji tedy nepředstavovala. Bylo jí kolem čtyřicítky, ale byla moc hezká. Ve snědém obličeji měla pár vrásek, ovšem nevypadala staře. Na sobě měla uplé rifle, sportovní bundu a boty. Vypadala jako pravý opak mé mámy. „ Těší mě. Teda,“ zrozpačitěla jsem, „ dobrý den.“
Zasmála se. „ Čekáš tu dlouho?“ vyzvídala.
„ Asi hodinu,“ pokrčila jsem rameny.
„ Já ho zaškrtím!“ zavrčela naštvaně.
„ Cože?“ vykulila jsem oči. Opravdu jsem začínala pochybovat o tom, že je normální, ale líbila se. Byla zajímavá. Tady musí žít určitě hodně indiánů. V Ohiu jsem potkala za celý život jen jednoho a tady už dva.
„ Timmyho,“ upřesnila unaveně. „ To je můj syn. Požádala jsem ho, aby tě vyzvedl a dovezl domů. Jenže on se někam vypařil – ostatně jako vždy. Málem jsem zešílela, když jsem zjistila, že ani jeden nejste doma. To by bylo strašné, kdyby ses tu ztratila! Vůbec to tu neznáš, ale to je mu asi jedno. Tvůj první den se tady se tedy moc nevydařil, ale neboj – to napravíme! Vynahradím ti to, slibuju...“
Zírala jsem na ni s pusou dokořán. To bylo poprvé, co o mě někdo projevil nějaký zájem, a to to byla prakticky cizí žena. „ To – to nevadí,“ vykoktala jsem. Nemohla jsem tomu uvěřit. Třeba se mi to jen zdá – tohle má být moje macecha?
„ Tak půjdeme, ne?“ navrhla vesele a rozhlédla se kolem sebe. „ Kde máš věci?“ Poklepala jsem rukou na batoh vedle sebe. „ A zbytek?“ zvedla nechápavě obočí.
Zarazila jsem se. „ To je všechno.“
„ Blázníš? V tomhle máš všechny svoje věci?“
„ Jo,“ přitakala jsem zmateně. Co jí na tom přišlo divného?
„ Aha,“ dostala ze sebe. „ No tak mi to podej,“ řekla, když se vzpamatovala.
Přišlo mi, že každá mluvíme jinou řečí. „ Proč?“ vyjekla jsem.
„ Vezmu ti to. Musíš být po té cestě úplně vyšťavená.“
Na sucho jsem polkla. Tolik péče a o mě? „ To je dobrý. Vezmu si to.“ Sebrala jsem batoh a hodila si ho na záda. Cítila jsem, jak každým okamžikem víc a víc rudnu.
„ Tak pojď. Mám Bena v autě, začne vyšilovat, jestli tam bude douho sám.“ Naprosto vykolejená mým počínáním se otočila na patě a zamířila k východu.
Šla jsem rychle za ní. „ Koho?“ zeptala jsem a divila se, kde se to ve mně bere.
Koutkem oka jsem zachytila, že dva podivní sourozenci se taky zvedli a odchází druhou stranou. Blonďák měl na tváří spokojený úsměv. Zvláštní.
„ Bena,“ zopakovala Rebecca. „ Tvůj bráška. Teda poloviční.“
Aha – to batole, došlo mi. Ona ho nechala samotné v autě? Ovšem, když o tom uvažuju, asi neměla moc na výběr.
Rychle přiběhla k tmavému nablýskanému autu mě neznámé značky, ale nepochybovala jsem o tom, že je pořádně drahé.
„ Nevadí, když budeš sedět v zadu? Mám sedačku na předním sedadle,“ křikla na mě přes rameno a mezitím otvírala dveře.
Jen jsem zavrtěla hlavou. Nemůžu uvěřit tomu, že já pojedu v tomhle autě. Třeba i v kufru.
Nastoupila jsem a zírala jsem na všechno kolem sebe. Bála jsem se i pohnout, abych něco nerozbila.
Z předního sedadla na mě vrnělo asi dvouleté dítě a velkýma očima.
„ Táta se ti moc omlouvá,“ vytrhla mě z přemýšlení Rebecca. Podívala jsem se jejím směrem. Oči měla upřené na cestu a přitom dál mluvila. „ Musel pracovně do Salemu. Chtěl se s tebou přivítat, ale nešlo to zrušit. Přijede zítra večer. Opravdu ho to mrzí. Strašně se na tebe těšil, víš?“
„ Vážně?“ Tohle se mi opravdu musí jen zdát.
„ No jistě,“ zasmála se. „ Já mít takovou dceru, taky bych se těšila. Vlastně teď tě mám! Já vždycky chtěla mít dceru a místo toho mám dva kluky. Můžem spolu dělat všechny ty holčičí věci, co říkáš? Budem chodit na nákupy a tak různě...“
„ Dobře,“ hlesla jsem vykuleně. Já a nákupy?
„ Tak a jsme tady!“ohlásila mi Rebecca a zastavila před malým úhledným domkem na patro. „ Vítej doma, Emmo!“
Nebyla jsem schopná slova. Zírala jsem na tu stavbu a opravdu jsem se cítila, jako bych konečně našla domov. Poprvé v životě.
Rebecca vzala Bena do náruče a zabouchla dveře. Rázovala si to po úzké kamenné cestičce k bíle natřeným vstupním dveřím. Následovala jsem ji.
Jednou rukou odemkla a strčila do nich, takže se otevřely dokořán. „ Pojď dál, Emmo,“ pobídla mě.
Vešla jsem a opatrně za sebou zavřela. Domek byl příjemný a vkusně zařízený.
Vyzula jsem si boty tam, kde jich bylo v řadě několik vyrovnaných a šly tak příkladem a sundala si bundu. Hodila jsem si ji přes ruku a šla za Rebeccou, která mě volala nahoru do poschodí.
Ben stál sám u otevřených dveří a přidržoval se stěny, aby nespadl. Nakoukla jsem dovnitř.
Byl to dětský pokoj. Tedy ne moc dětský, spíš pokoj nějakého adolescenta – nebylo tam moc uklizeno.
Omluvně se na mě podívala. „ Budeš muset pár dní spát s Timmym, než dáme tvůj pokoj dohromady. Bylo to všechno moc narychlo, víš.“
„ To je dobrý,“ zavrtěla jsem hlavou a jen tak v ponožkách jsem si stoupla na tmavě modrý koberec pokoje.
„ Tady je tvoje postel. Můžeš si sem hodit věci.“ Nesouhlasně přejela mé jediné zavazadlo. „ Koupelna je hned naproti. Určitě se chceš umýt. Měla bys tam najít všechno, co potřebuješ. Koupila jsem ti růžový kartáček – růžová ti nevadí, že ne?“
„ Ne.“
„ Nachystám ti zatím něco k jídlu. Jíš kuře?“
Ona se mně ptá, co jím? Na to se mně nikdy nikdo nezeptal! Už jen proto, že jsem vždycky vařila já. „ Jím.“
Usmála. „ Tak jo. Přijď za mnou pak do kuchyně. To najdeš hned, je to hned vedle schodů.“
„ Dobře.“
 
Když jsem o pár hodin později ležela ve voňávém novém povlečení v měkké posteli, nacpaná vynikajícím jídlem, které jsem nevařila a vymydlená do běla mým novým šamponem a zuby jsem si vyčistila trhlým růžovým kartáčkem, usínala jsem s vědomím, že teď snad konečně začínám žít. Tohle je život, na který jsem tak dlouho čekala.
Jen doufám, že se neutopím v té spoustě vody, co tu za rok spadne z nebe...