IV. kapitola - Poslední kapka

Nica mě zavedla do knihovny hned druhý den. Byla součástí university, ale prakticky veřejná.
Od té doby jsem tam trávila téměř každé odpoledne. Beccu trochu rozčilovalo, když mě našla několikrát v kuchyni s učebnicemi, hned jak jsem se vrátila ze školy a prohlašovala, že přece musím dělat i něco jiného. Najít si přátele a mít svůj osobní život. Jako bych zrovna já měla na něco takového čas.
Takže jsem spoustu času trávila v knihovně a snažila se studovat. Becca byla nadšená, protože myslela, že jsem venku a já jsem měla klid. Za ty dva týdny jsem ovšem nezaznamenávala vůbec žádné pokroky. Prostě jsem na to neměla, ale tvrdohlavě jsem dál šla hlavou proti zdi a hledala další a další knihy, které by mi mohly pomoc. Alespoň mi tu nehrozilo tak velké nebezpečí, že bych narazila na Timmyho.
Měla jsem pravdu - my dva jsme spolu neskončili. Pohmožděný kotník, který už byl téměř zahojený, byl jen začátek. Timmy využíval každé přiležitosti, aby mě shodil nebo ztrapnil.
Za ty dva týdny už všichni do jednoho ve škole věděli, kdo jsem a pobaveně mě okukovali, kdykoliv jsem vešla do třídy, nebo šla prostě jen po chodbě. Všichni mě považovali za pořádného cvoka. Nikdo kromě Nicy na mě ani nemluvil. Nechápala jsem, o co mu jde, ale touha mu ublížit, nebo alespoň z plic vynadat a poslat do patřičných míst, stále rostla. Zatím jsem se ale úspěšně zdržela jakýhkoliv výbuchů.
Vytáhla jsem knihu z regálu a doufala, že v ní konečně najdu to, co jsem potřebovala. Byla ale nečekaně těžká, takže mi vyklouzla z ruky a s hlasitým zaduněním dopadla na zem. Zůstala jsem stát a chvíli jsme na ni zírala. Hrdlo se mi sevřelo a já pocítila silné nutkání se rozbrečet.
Potřebovala jsem nějak uvolnit to napětí, už jsem nemohla takhle dál. Někde musela být hranice, kdy se zhroutím a ta byla právě tady.
Všechno tu bylo dokonalé, o něčem takovém jsem ani nesnila, kdyby mi to nekazil Timmy. Bylo by to dokonalé, kdybych nebyla úplně sama v cizím městě a bez jediné možnosti úniku. Becca byla sice moc milá, ale pořád to pro mě byla víceméně cizí osoba. Timmy mi dělal peklo a s tátou jsem toho moc nenamluvila. Prohodili jsme sice ještě pár zdvořilostních frází, ale jinak jsme zamrzli na mrtvém bodě. Nicu jsem znala taky chvíli a nějaký opravdový vztah jsem si k ní ještě nedokázala vytvořit. Připadla jsem si osamnělá a naprosto neschopná. Daleko víc než předtím, i když v Ohiu jsem snad byla od společnosti víc izolovaná.
Zrovna jsem se chystala sednout, opřít se zády o regál a složit hlavu do dlaní, když se odněkud vynořila bílá ruka a knížku ze země sebrala.
Překvapeně jsem zamrkala a podívala se, kdo to je.
Byl to ten blonďák z nádraží, na kterého jsem už skoro zapomněla. Byl to bratr Margarett Searsové.
„ Prosím,“ řekl zvučným hlasem a podal mi ji. Jeho medový hlas na chvíli omámil a rozehnal všechny černé myšlenky.
Bylo to, jako bych tu fázi se slzami přeskočila a rovnou přešla k té úlevě, kterou mi měly přinést.
„ Dí – díky,“ vykoktala jsem a knížku si vzala. Tentokrát jsem ji chytila oběma rukama.
Mile usmál. „ Není zač.“ Pak se otočil a spěšně odešel uličkou mezi regály, cestou si pro sebe kroutil hlavou.
Ještě několik vteřin jsem se za ním užasle dívala a přemítala, co to mělo znamenat. Ovšem pocit klidu, který ve mně zanechal přetrvával, i když už mi dávno zmizel z očí.
Vdechovala jsem vůni, které se vznášela ve vzduchu. Přišla mi tak známá... Připomínala mi vůni mého pokoje v Ohiu - toho kamrklíku, kde jsem spávala.
Z mého tranzu mě probral až povědomý hlas, který se ozval za mými zády: „ Emmo?“
Otočila jsem se a uviděla svého otce sotva metr daleko.
Zdál se být dost překvapený, že mě tu vidí. Byla jsem ještě omámená předchozím setkáním a nebyla jsem schopná mu odpovědět. Jen jsem otevřela pusu, jako bych snad chtěla něco říct, ale ty slova mi uvízla v hrdle. Měla jsem pocit, jako kdyby mě přistihl při něčem zakázaném a mě teď čeká nějaký trest. Najednou přede mnou nestál James Robbinson, ale Mark Braun. Instinktivně jsem ustoupila o pár kroků dozadu.
„ Co tu děláš?“ zeptal se zmateně, ale milým starostlivým hlasem, takže přelud mého otčíma okamžitě zmizel. Tak se mnou on nikdy nemluvil.
„ Já, ehm... Totiž,“ blekotala jsem a couvala uličkou. Nechápavě sledoval mé počínaní. Donutila jsem se zastavit. „ Učím se,“ řekla jsem nakonec. Zvedl obočí, ale nevypadal rozlobeně. Jen zvědavě, jako kdyby ho to doopravdy zajímalo. „ Snažím se dohnat učivo,“ upřesnila jsem, „ jsem trochu pozadu.“ Nechtěla jsem mu říkat, jak moc jsem pozadu. Zakývala jsem knihou, abych svá slova dokázala, ale zapomněla jsem, že je těžká a málem mi vyklouzla z ruky. Pevně jsem ji zachytila tou druhou a bojácně jsem zvedla oči k tátovi.
„ Aha,“ hlesl. „ Nepotřebuješ s tím pomoc?“ zeptal se upřímně.
Ano. „ Ne, to je dobrý,“ sklonila jsem hlavu. Z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby věděl, že to nezvládám. Chtěla jsem být přesně takovou, jakou si myslí, že jsem.
„ Dobře,“ zamumlal, ale pořád stál a nerozhodně se houpal na patách u vysokého regálu. „ No, nechceš hodit domů?“
Představa, že bych nemusela jít několik bloků v dešti pěšky, ale svést se ním, byla víc něž jen lákavá. „ Ráda,“ usmála jsem se na něj. To čvachtavé nikde nekončící mokro mě ubíjelo a jen přispívalo k mé ponuré náladě.
„ Tak půjdem, ne?“ Oplatil mi laskavě úsměv.
Přikývla jsem. „ Jen si vezmu věci.“
„ Jistě.“
Vrátila jsem knihu do police a vyrazila na druhou stranu uličky. U jednoho stolu v rohu jsem měla svoje věci. Poskládala jsem je na hromádku a pečlivě uložila do batohu. Chtěla jsem ho sebrat, ale předběhl mě. Užasle jsem zamrkala.
„ Ukaž,“ řekl a přehodil si ho přes rameno.
„ Díky,“ vydechla jsem bez dechu, ani jsem se nezmohla na jakýkoliv prostest. Popadla jsem bundu, přehozenou přes židli a šla za ním.
Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a připadala si nepatřičně. Obešel auto a nastartoval.
Chvíli mezi námi zavládlo napjaté ticho, ani jeden z nás zjevně nevěděl, co říct. Podívala jsem se z okna, ale viděla jsem jen vysoké zdi budov, které mě dusily. Potřebovala jsem prostor, tohle město bylo jako živý hrob. Rychle jsem se podívala na své ruce v klíně.
„ Ještě jsme ani neměli čas si pořádně promluvit,“ prolomil ticho jako první. „ Jak se ti tu vůbec líbí?“
Hlasitě jsem vydechla. Moc jsem nepřemýšlela, jestli budu upřímná a rovnou milosrdně zalhala: „ Moc. Je to tu moc hezké.“
„ To jsem rád. Asi je to tu dost jiný, než si zvyklá z New Concordu?“ Zaskočilo mě, že si pamatoval to jméno.
„ To ano,“ připustila jsem. „ Ale změna je život.“ Povzdechla jsem si.
Špatně si to vyložil. Znejistěl.
„ Já vím, že tě Maryina smrt zasáhla. Všechno to bylo strašně rychlé. Chápu, že-“
„ Tak to není,“ přerušila jsem ho rychle. Pak jsem polila vlna rozpaků, přišlo mi to moc utočné. „ Promiň. Nechci se o tom bavit.“ Ze stejně zvláštního důvodu, jako jsem mu nechtěla říct o svých problémech ve škole, jsem se mu ani nedokázala svěřit s tím, jaké to bylo v New Concordu. Podobný instink mě i donutil nikomu neříct o Timmyho útocích. Moje problémy, byly moje.
„ Omlouvám se. Nechtěl jsem...“ Odmlčel se. „ Víš, moc mě mrzí, že jsem tě nemohl poznat dřív,“ prohlásil zahanbeně.
„ Nemohl?“ opakovala jsem nepřesvědčeně. A co mu v tom bránilo! Na víc jak šestnáct let na mě úplně zapomněl a na jeden ze svých omylů z mládí by si určitě ani nevzpomněl, kdyby mu mě tak najednou nehodili na krk.
„ Chtěl jsem se o tebe starat. Vídat tě, ale tvoje máma si to nepřála. Prostě se jednou sebrala, beze slova a zmizela. Zbytek vyřizoval právník. Psal jsem ti dopisy, ale neodpovídala jsi, tak jsem je po nějakém čase přestal psát...“
Bylo to zvláštní, ale věřila jsem mu to. Zavrtěla jsem hlavou. „ Žádné dopisy nepřišly.“
Povzdechl si. „ Já vím.“ Nechápavě jsem se po něm podívala. „ Mary je loni všechny poslala zpátky,“ vysvětlil pochmurně.
Dotčeně jsem zalapala po dechu. Máma schovala všechny dopisy, co mi poslal! Svěsila jsem ramena. „ Proč mě to nepřekvapuje?“ zabrblala jsem. Tohle byl přesně mámin styl.
Ohlédl se po mě, ale nic na to neřekl, i když to musel slyšet. Blížili jsme se k domu.
„ Jsi úplně jiná, než jsem si myslel. Jsi jiná, než Mary. Taková křehká. Jako panenka,“ uvažoval polohlasem, jako kdyby si nebyl vědom toho, že ho poslouchám. Nebyla jsem si jistá, jestli to má být kompliment, nebo výčitka.
„ Já si tě taky představovala jinak,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Zastavil před domem a otočil se ke mně.
„ Jakého?“ zeptal se zvědavě.
Zarazila jsem se. „ Staršího,“ špitla jsem. „ Profesor na universitě, táta a tak,“ blekotala jsem, „ vypadáš na to všechno moc mladě.“
Od srdce se zasmál. „ To se ti zdá, Emmo. Ovšem neměla bys to říkat moc často, nebo mi to stoupne do hlavy.“
Taky jsem se zasmála, i když můj smích zněl trochu roztřeseně. „ Dobře,... tati.“ Trhla jsem s sebou. To oslovení se mi k němu vůbec nechodilo. Sice jsem ho tak v myšlenkách normálně oslovovala, ale vyslovené nahlas to znělo úplně jinak. I jemu to přišlo divné. Chvíli jsme se obezřetně měřili.
„ Víš, co?“ Zamyšleně nakrčil čelo. „ Myslím, že po těch letech už je tohle trochu nepatřičné. Co kdybys mi prostě říkala Jimme? Bude to tak asi pro oba snadnější, co říkáš?“
Rozpačitě jsem přikývla. „ Máš pravdu.“
Vystoupili jsme a zamířili k domu. U dveří se zastavil a podal mi batoh. „ Děkuju za příjemnou společnost. Rád jsem tě zase trochu víc poznal.“
Tentokrát byl můj úsměv daleko upřímnější. „ Já taky.“
 
Zády jsem dopadla na železná dvířka skříňky, které ve vylidněné šatně nadělaly nepatřičný rámus.
„ Prosím tě, kolik let je v tomhle státě za brutální vraždu?“ zeptala jsem se Nicy, která si zrovna vedle mě brala ze své skříňky učebnice. Měla jsem co dělat, abych nezačala vztekle ječet. Neměla jsem potuchy, jak dlouho tohle ještě vydržím a Timmyho vážně nezabiju.
Nica klidně zavřela dvířka, zamkla a pak se teprve otočila ke mně. „ To nevím, nikdy jsem to nezjišťovala, ale řekla bych, že do značné míry záleží na porotě a okolnostech,“ odpověděla mi smrtelně vážně. Takovým tónem mi něco takového mohla říct jenom ona. Poněkud mi to zvedlo náladu. Veronica se na svět dívala úplně jinýma očima, než všichni ostatní lidé. K jejich vlastní smůle si toho nebyli vědomi. Mohli se toho od ní spoustu naučit. „ Koho chceš vlastně zabít?“ Přitiskla si knihu k tělu a pomalu šla k východu.
Odrazila jsem se od skříněk a nabručeně ji následovala. „ Hádej,“ zavrčela jsem. Nebylo ode mě moc správné si své rozhořčení vylévat zrovna na ní, ale nemohla jsem si pomoc.
„ Co je to tentokrát?“ zeptala se zdánlivě lhostejně a četla si nějaký papír na nástěnce. Pak ho strhla, smuchlala do kuličky a velkým obloukem hodila do koše u dveří.
Byla jsem na tohle už zvyklá. Věděla jsem, že mě stále plně vnímá... Nebo alespoň stejně jako jindy. Nedalo se říct, že by mě někdy vnímala plně.
„ Můj skvělý nevlastní bráška,“ zasyčela jsem, „ zrovna všem na hlavní chodbě vykládá, co mluvím ze spaní! Všichni se tím samozřejmě bezvadně baví. Ale co?“ vyjekla jsem téměř hystericky. „ Možná se v okruhu tří kilometrů najde někdo, kdo to ještě neslyšel!“
Zuřivě jsem odkopla jablko, co mi stálo v cestě. Sledovala jsem trasu jeho kutálení. Zastavilo se o něčí nastavenou nohu. Podívala jsem se, kdo jako jediný neposlouchá ten bezvadný tiátr na chodbě.
Margarett se sehla a chytila jablko do ruky. Potěžkala ho v dlani a pak ke mně zvedla oči s podivnou směsící hněvu a lítosti. Jemně si s jablkem pohrávala, zatímco pomalou znepokojivě ladnou chůzí zmizela za nejbližším rohem.
Zastavila jsem se a zavřela oči. Zhluboka jsem oddechovala. Zrovna o těch podivných žlutých očích se mi poslední tři dny zdálo, akorát byly zasazeny v jiném obličeji. Bylo k vzteku, že jsem toho kluka nemohla dostat od našeho setkání v knihovně z hlavy. Přitom jsem měla fůru jiných starostí. Jako například zrovna Timmyho. A nebo pokračující nedostatky v učivu, které, ač se to zdálo nemožné, každou hodinou narůstaly.
Už jsem ani sama sobě nemohla nalhávat, že s tím něco dělám. Když jsem celou dobu jen zírala na to samé místo ve stránce a v hlavě měla prázdno.
„ Proč to vůbec dělá!“ vybuchla jsem najednou v bezmocném návalu hněvu. „ Nic jsem mu neprovedla a chovám se k němu slušně a jsem na něj milá. Tak proč mě pro všechno na světě nenechá být?“
„ Myslím, že jde zrovna o to, že jsi tak milá,“ prohlásila Nica a najednou přidala do kroku.
Cože? „ Počkej!“ křikla jsem na ni. „ Jak to myslíš?“
Nica se zastavila a vážně na mě pohlédla, jako kdyby byla na mém pohřbu. „ Ty si asi neuvědomuješ, jak ten tvůj skálopevný klid dokáže jedince, jako je Timmy, vydráždit. Prostě jen zkouší, jak daleko může zajít a ty mu to neskutečně usnadňuješ, když mu jdeš pořád z cesty.“
Její teorie byla doslova šílená. „ To na něj mám ječet!“ Vykulila jsem oči.
Protočila panenky. „ To je mi jedno. Jen si už nenech líbit,“ poradila mi přísně. Nechala mě stát jako solný sloup na chodbě a odešla. Až po chvíli jsem si uvědomila, že bych měla taky jít a rozběhla jsem se na hodinu.
 
Nechala jsem na sebe dopadat kapky teplé vody a pomalu se uvolňovala.
Uvažovala jsem nad tím, co mi řekla Nica a přišlo mi to čím dál tím víc směšné. Nemohl to přece dělat jenom proto, aby mě naštval. Musel mít úplně jiný důvod. Myslím, že jsem věděla dost dobře jaký.
Nevím sice, nakolik se mu Becca věnovala před mým příjezdem, ale teď věnovala spoustu času mně a samozřejmě Benovi. (Občas jsem ho i hlídala, bylo to neskutečně hodné dítě.) Taky jsem Rebeccu přemluvila, aby mi svěřila alespoň nějakou domácí práci, než bych stihla z té nečinnosti dočista zešílet. Takže jsem každé tři dny žehlila a taky jí pomáhala s úklidem. Rozhodně jsem s ní ale trávila většinu času. Staly se z nás tak trochu kamarádky. Ať to ale bylo jak chtělo, když se Timmy nějakou podivnou náhodou objevil doma před soumrakem, zavřel se v pokoji a nevyšel z něj dřív než na večeři.
Taky jsem si všimla, že někdy mizí i v noci. Vždycky mě probudil a měla jsem takové tušení, že ví, že to vím. Vracel se pak až k ránu tak, aby Becca nezjistila, že byl pryč. Moc ráda bych věděla, kam chodí. Byl střízlivý, takže určitě nechodil nikam s tou svou pochybnou partičkou, co měl neustále v patách. Mé mlčení zjevně považoval za samozřejmost. Já rozhodně neměla žádný důvod to někomu vykládat. Byl to jeho problém, co dělá, ne můj.
Vypla jsem vodu, vyždímala si z vlasů většinu vody a natáhla se pro ručník. Osušila jsem se, hodila ho na zem a natáhla se pro věci, které jsem nechala na skříňce u zrcadla.
Nebyly tam.
Rozhlédla jsem se, jestli jsem je náhodou nedala někam jinam, ale nikde nic.
„ To snad není možný!“ zasténala jsem a zuřivě jsem praštila pěstí do stolku. Timmy zjevně přesunul svou „vtipnou“ zlomyslnost i sem, kde ho nemohly obdivovat zástupy a dělal to tedy čistě jen pro své vlastní uspokojení.
Zvedal se mi žaludek, když jsem si představila, že procházel za mými zády, když jsem se v sprše ztratila v myšlenkách.
Zhluboka jsem se několikrát nadechla, abych se uklidnila. Nemínila jsem mu učinit to potěšení a přestat se ovládat. Možná se Nica tak docela nemýlila, napadlo mě.
Sebrala jsem mokrou osušku, co jsem odhodila a obmotala si ji kolem hrudi.
Ujistila jsem se, že už jsem zase docela klidná a vyšla na chodbu. Na tenkém koberci po mě zůstávaly mokré stopy, jak jsem šla do pokoje, který jsem sdílela s Timmym. Hodlala jsem si vzít jiné věci, obléct se a pak začít hledat ty, co jsem měla v koupelně.
Strčila jsem do dveří a vstoupila dovnitř. Bordel v koberci mě píchal do bosých nohou. Jednou rukou jsem si přidržovala ručník, jenž mi poskytoval jen chatrnou náhražku skutečného oděvu. Navíc byl mokrý, takže mi byla zima.
Oslnilo mě prudké světlo. Instinktivně jsem před ním zavřela oči. Když jsem je otevřela, uviděla jsem, jak se Timmy u okna vítězoslavně šklebí a v rukou si pohrává s malou stříbrnou krabičkou. S foťákem.
„ Dokonalé,“ pochválil mě a prohlížel si pořízený snímek.
Zaťala jsem ruce v pěst a stikla rty do tenké čárky. Mě nenaštveš. Mě ne, opakovala jsem si jako mantru, dokud to nezabralo.
„Velmi vtipné,“ poznamenala jsem s mrazivým klidem. „ Kde jsou moje věci?“
Rozzářený obličej poněkud povadl. „ Támhle.“ Hodil ledabyle hlavou do kouta a rozvalil se na posteli.
Automaticky jsem se k pomačkané hromadě chtěla sehnout, ale pak jsem si to rozmyslela a dřepla si. I tak šlo vidět víc, než bylo nutné a slušné.
Sebrala jsem je a mlčky se vrátila do koupelny, kde jsem teprve povolila stavidla a tiše si vybila svůj vztek při čištění zubů. Div se neleskly do několikametrové vzdálenosti.
Ani ve snu by mě nenapadlo, kam až je Timmy schopen zajít a jakou zbraň v jeho rukou ta fotka představuje...
 
„ Proč na mě všichni tak zírají?“ zasyčela jsem koutkem úst na Nicu, která šla jako vždy vedle mě a přitom mi byla na míle vzdálená.
Bylo to daleko horší než normálně. Studenti se zastavovali a prohlíželi si mě s uznalým pobaveným, ale velmi neslušným výrazem. Připadala jsem si pod těmi pohledy jako to nejhorší prostitutka. Občas se ozval kašel zakrývající smích a ti dotyční rychle odvraceli hlavy. Někdo obdivně zahvízdal, stejně jako ten první den Timmy.
Nica neodpovídala.
„ Co se to k čertu děje!“ Došla mi trpělivost, když je jeden čtvrťák zastavil přímo přede mnou a sjel mě pohledem od hlavy k patě a zamlaskal. Nechutné.
„ Nemá to něco společného s tím shromážděním u nástěnek?“ ozvala se konečně Veronica a ukázala prstem na ohromný chumel lidí, kteří se mačkali před jednou z nástěnek a něčemu se smáli.
Žaludek se mi zkroutil prudkou nevolností, když mě přepadla neblahá předtucha.
Rozběhla jsem se a zuřivě se probojovávala davem až k objektu jejich zájmu. Když si všimli, kdo do nich strká, začali mi sami ustupovat. Rozestoupili se do široké uličky, takže se mi přímo před očima rozzevřel pohled na tu příšernost.
Přes celou náštěnku byla o velikosti plakátu vyvěšena moje fotografie pouze v ručníku.
Na moment jsem ztuhla na místě a jen na ni zírala. Kolem zavládlo hrobové ticho.
Bylo to příšerné. Ta momentka byla pořízená v tom nejhorším okamžiku a dělala to celé ještě horší, než už to bylo.
Jedna noha mi vykukovala úplně celá z místa, kde se setkávaly oba konce ručníku a tvořily tak vysoký rozparek. Mokré vlasy promočily látku i na těch několika místech, kde byla ještě suchá a učinily ji prakticky průhlednou a, i když zakrývaly to nejhorší, pořád bylo vidět dost.
Připadala jsem si naprosto pošpiněná, ponížená a zneuctěná. Vážně jsem si připadala jako odporná děvka, když mě každý na téhle škole takhle viděl.
Cítila jsem, jak rudnu. Ale nebylo to rozpaky, všechny tyhle pocity překrýval jeden silnější. O to mocnější, že už jsem ho v sobě dusila dva týdny. Hněv.
Tohle už vážně přehnal. Tohle byla poslední kapka!
Chce, abych udělala scénu? Má to mít!
Učinila jsem ten poslední krok, který mě od obrázku dělil a zuřivě ho strhla. Otočila jsem se zpátky ke studentům, kteří ode mě bezděčně ustupovali.
Popadla jsem toho nebližšího za límec a s překvapivou silou, kterou mi dodávalo oprávněné rozhořčení, jsem si ho přitáhla k sobě.
„ Kde je!“ zavrčela jsem mu hrozivě do obličeje, až jsem cítila, jak se pod mýma rukama roztřásl. „ Kde!“ vyštěkla jsem znovu.
Roztřesenou rukou ukázal na druhou stranu haly. Pustila jsem ho a podívala jsem se tím směrem. Vyděšený prvňák okamžitě odklopýtal stranou.
Bellairs stál u zábradlí schodiště, ležérně se o něj opíral a pobaveně mě pozoroval. Když se setkal s mým pohledem, pobavení ho najednou opustilo, jako kdyby na něj někdo vylil kýbl studené vody.
Začal pomalu ustupovat s rukama zvednutýma do výše ramen.
„ Stůj!“ zaječela jsem na něj a k mému překvapení opravdu zastavil, jako kdyby ho přikovali k zemi. Na nic jsem nečekala o šla k němu. Spíš jsem utíkala.
Lidé mi znovu ustupovali z cesty a tiskli se zády ke stěnám.
„ Tohle je si trochu přehnal, chlapečku!“ zakřičela jsem mu do obličeje. „ Jak si to vůbec dovoluješ... Něco takového! Ty jeden nafoukanej arogantní kreténe! Co si sakra myslíš, že tím získáš? Víš stejně dobře jako já, že mě odsud nedostaneš. Nemám kam jinam jít, tupče! Já si tohle nevybrala! Tak mi dej laskavě pokoj. Dokážu udělat ze života pekla stejně tak dobře, jako ty mě!“ Musela jsem se nadechnout, čehož samozřejmě využil k protiútoku.
„ Uklidni se, krásko,“ řekl klidně s povýšeným pohledem, který mě dráždil k nepříčetnosti, „ jen jsem se chtěl s ostatníma podělit o to, co mám doma -“
Vztek mi dočista zatemnil mozek. Před očima jsem měla rudou clonu a dokázala jsem se soustředit jen na to, abych mu co nejvíc ublížila.
„ Hajzle!!“ štěkla jsem. Rukou, kterou jsem měla stále sevřenou v pěst jsem se rozpřáhla a uhodila ho vší silou do obličeje.
Ozvalo se dvojí křupnutí a mně do očí vyhrkly slzy bolesti, která ostře vystřelovala z mého zápěstí. Timothy se chytil oběma rukama za obličej, zakryl si nos a předklonil se, na zem dopadlo několik kapek krve. Patrně jsem mu zlomila nos... a on mně zápěstí.
Jako vodopád ke mně pronikly hlasy všech lidí stojících okolo. Obdivné vykřiky, hvízdání a potlesk se ozýval ze všech stran. A do nich i hlasy učitelů, kteří si konečně povšimli pozdvižení v hale.
„ Co se to tu děje!“
„ Rozejděte se! Dělejte! Všichni do tříd!“
Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem z toho celého jediné východisko. Po tvářích mi tekly slzy a bolest v zápěstí mě ochromovala.
Přitiskla jsem si postiženou rukou z tělu; tou druhou, ve které jsem stále svírala ten zpropadený papír, jsem si ji přidržela a stylem rugbyových hráčů jsem se opět vnořila do čumilů stojících všude okolo.
Probojovala jsem se až k východu a vyběhla proti studenému březnovému větru, které pronikl tenkou látkou svetru, co jsem měla natažený přes halenku a nafoukal mi do obličeje drobné kapky deště.
Neměla jsem ponětí, kam běžím, ale nezastavovala jsem. Skrz slzy jsem neviděla na cestu, ale bylo mi to jedno. Musela jsem jít dál, útect těm zvířatům tam vevnitř.
Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale přišlo mi to sotva jako vteřina. Zastavila jsem u nějakého špinavého mokrého schodiště a věděla jsem, že už nemůžu dál.
Posadila jsem se na jeden ze stupínků, hlavu si položila na kolena a naplno se rozplakala. Už jsem téměř nevnímala bolest v zápěstí ani to, že jsem na kůži promočená, bylo mi ukradené. Takové ponížení! Taková ostuda!
Pocítila jsem takovou chuť ho zabít, jako ještě nikdy a to mě Mark týral daleko hůř, než tenhle sotva odrostlý kluk. Kolikrát jsem si jen smývala krev s tržných ran, co jsem od něj utržila a nebrečela tolik jako teď!
Slyšela jsem nějaký pohyb a zvedla jsem uslzené oči. Moc jsem toho neviděla, ale dost na to, aby mi to došlo. Stín. Ovšem tentokrát mi jeho přítomnost nedokázala pomoci. Potřebovala jsem objetí, ne přelud.
Kousla jsem se do rtu a chtělo se mi křičet na celý svět. Z hrdla se mi vydrala další dávka zoufalých vzlyků.
A pak najednou, jako kdyby vystoupila přímo z toho stínu, se přede mnou objevila nějaká postava. Skrz déšť a slzy jsem nepoznala, kdo to je, dokud na mě nepromluvil.
„ Špatný den?“ zeptal se blonďák, co jsem nedávno potkala v knihovně a který byl první, koho jsem tady v Eugenu uviděla. Vlastně ne až v Eugenu. Byl se mnou celou tu cestu z Ohia a teď byl tady. Jako můj stín.
„ Mimořádně,“ zasténala jsem a podepřela si čelou hranou zápěstí zdravé ruky. Proč mu to vlastně říkám! Copak ho to zajímá? Copak to tady vůbec někoho zajímá! Ale cítila jsem, že jemu můžu věřit. Bůhví proč.
Neuvědomila jsem si, že v ruce, kterou si podpírám hlavu, stále svírám fotografii, která to celé spustila.
Jemně mi je vypáčil ze ztuhlých prstů a rozložil ji.
Teměř jsem cítila vlnu hněvu, která jím prošla, když to uviděl. Zuby mu hlasitě scvakly.
„ Předpokládám, že pro tohle jsi nepózovala dobrovolně?“ Zvedl obočí a z najednou uhlově černých očí mu doutnala čirá nenávist. Šel z něj strach, ale nebála jsem se ho. Byl spíš ochránce, než útočník. Alespoň mi to tak v ten moment přišlo. Nebo jsem prostě neměla sílu už dál utíkat a moje instinkty neměly dost prostoru, aby ovládly zbytek těla.
„ Ne,“ souhlasila jsem mrazivě. Bezmocnost ustupovala a vracel se vztek. Stejně jako tenkrát v knihovně mě jeho přítomnost uklidnila, přenesla mě přes to ponížující fňukání. Sevřela jsem i tu druhou ruku v pěst a zasykla bolestí. To zápěstí!
„ Co je?“ zeptal se starostlivě.
„ Tttto nic není,“ odbyla jsem ho hned roztřeseným hlasem a pokusila se ruku schovat.
„ Ukaž!“ poručil nesmlouvavě a chytil mě za ni. Jeho ledové prsty mě pevně sevřely, ale přinesly mi uspokojivou úlevu. Ovšem zima byla ještě horší, roztřásla jsem se.
Opatrně mi prohmatával zápěstí, jako kdyby přesně věděl, co dělá.
„ Je to zlomené, musíš k doktorovi,“ prohlásil a jeho tón opět neposkytoval prostor k diskuzím.
„ Nnnnneeee,“ dostala jsem ze sebe, ale zuby mi o sebe drkotaly tak, že mi nebylo ani rozumnět. Nemohla jsem k doktorovi. Nebyla jsem pojištěná!
Všiml si mých třesoucích se ramen a hned se vysoukal ze své bundy a přehodil ji přese mně.
„ Pojď.“ Objal mě kolem ramen a vytáhl na nohy.
„ A... Allllle....“ začala jsem.
„ No tak, Emmo, nebuď umanutá! Musí to do sádry. Věř mi, že tě tam dostanu, ať chceš, nebo ne.“ Vypadal tak nebezpečně, že jsem se ani nezeptala, odkud zná moje jméno a přestala prostestovat. Nechala jsem se jím odvézt na místní pohotovost.
Ruku mi zrentgenovali. Měl pravdu – byla zlomená. Posadila jsem se na postel a čekala, až mi to někdo příjde zasádrovat.
Stál celou dobu vedle mě, ale nepromluvil ani slovo. Ruce mě složené na hrudi a zíral do země.
„ Ne - nejsem pojištěná,“ dostala jsem ze sebe a přikrčila se, když jsem čekala, co mi odpoví.
Nepodíval se po mně. „ To je zařízené,“ zabručel a dál zíral na špičky svých bot.
Nechtěla jsem ho dráždit, nevypadal, že by byl ochotný na mě víc promluvit, takže jsem mlčela.
Mlčela jsem, i když mi ruku obalovali bělostným sajrajtem, který ji pod sebou doslova pohřbil. Místo ní jsem teď měla nepřirozeně těžkou kládu.
„ Půjdeme,“ prohlásil nakonec blonďák a z jeho hlasu zaznívala jasná úleva.
Seskočila jsem dolů a on přese znovu přehodil svou bundu. Neprotestovala jsem. Byla mi pořád zima a navíc moc hezky voněla. Tak zvláštně. Jako on, jako můj pokoj...
Vyšli jsme a on se zhluboka nadechl, jako kdyby do teď zadržoval dech. Pak se na mě s úsměvem otočil. „ Zavezu tě domů.“
Jen jsem přikývla. Změna jeho nálady mě dost vykolejila.
Otevřel mi dveře přepychového drahého auta, kterým mě sem přivezl a zase je za mnou zavřel. Incident ve škole mi přišel najednou strašně vzdálený. Teď pro mě existoval jen tenhle okamžik a můj nádherný zachránce.
Sedl si vedle mě a znovu se na mě usmál, až mě to zahřálo.
„ Děkuju,“ řekla jsem a měla jsem pocit, že to není jen za dnešek.
„ Není zač. Měl jsem zrovna chuť zase jednou udělat nějaký dobrý skutek a zachraňovat dámy v nesnázích - mi vždycky šlo.“ Říkal to s podivným podtónem, jako kdyby to byl vtip, kterému rozumí jen on. Ale bylo mi to jedno. Stačilo, že ho můžu poslouchat. „ Jak se ti to vlastně povedlo? Mýlím se, nebo to má něco společného s tou fotkou?“
Zamračila jsem se a znovu pocítila záchvěvy vzteku. „ Praštila jsem ho,“ procedila jsem skrz zuby.
„ Měl bych říct, že to byla hloupost, ale udělal bych to samé,“ zabručel.
„ Zlomila jsem mu nos,“ pochlubila jsem se s krutým zadostiučiněním.
Překvapeně na mě pohlédl. „ Musíš mít velkou sílu. Škoda, že to nemá tak trvalé účinky, jako normálně,“ povzdechl si.
„ Cože?“
„ To nic.“ Zavrtěl hlavou a zastavil. „ Možná bude lepší, když vystoupíš už tady. Dojdeš ten kousek?“
„ Jasně,“ přisvědčila jsem zklameně. Nechtělo se mi odcházet z vyhřáteho auta. Zvedla jsem ruce, abych si sundala jeho bundu a vrátila mu ji.
„ Ne,“ zarazil mě. „ Nech si ji, promokla bys ještě víc.“
„ Ale -“ Kdy mu ji vrátím? Potkáváme se vždycky naprostou náhodou!
„ Můžeš ji dát mé sestře. Chodíte spolu do školy. Margarett Searsová,“ řekl, jako kdyby mi četl myšlenky.
„ Já vím,“ hlesla jsem. „ Děkuju,“ zopakovala jsem, „ za všechno.“
„ To nic.“ Díval se před sebe a mě došlo, že bych už měla jít.
Opřela jsem se do dveří a vystoupila. Rozběhla jsem se k domu, protože mě znovu roztřásla zima i když jsem měla jeho relativně suchou bundu.
Když jsem se ohlédla, jeho auto už mizelo za zatáčkou.