Jake a tlusťoch?

Holčička zhluboka zívla a uvelebila se ve velké posteli se zlatými přikrývkami. Krásná mladá žena s bledou pletí ji pohladila po nazrzlých vláskách a políbila ji na čelo. Už chtěla odejít, ale děvčátko vytáhlo jednu ruku zpod peřiny a přitisklo ji ženě na půvabnou tvář s nevyřčenou otázkou v čokoládových očích.

„Já vím, že se ti stýská,“ zašeptala Rosalie. „Ale neboj se. Máma s tátou tu budou hned, jak se ráno probudíš.“

„Proč museli zase na lov? Byli přece lovit předvčírem.“

„Nejeli lovit.“

„A kde tedy jsou?“ Dožadovala se dívenka a ukřivděně svraštila čelo.

Rosalie zrozpačitěla. „No, oni jeli… na… takový výlet, víš?“ Poslední slova zazněla velice rychle, jak už chtěla mít tuhle část rozhovoru za sebou.

Obě se otočily, když za nimi zazněl tichý smích. Ve dveřích místnosti stál Emmett, ležérně se opíral o futro a koutky úst mu cukaly v úsměvu. Už tam stál nepozorovaně nějakou dobu a pobaveně sledoval, jak se jeho láska vypořádá s dětskou zvědavostí. Stačilo si představit, co Edward s Bellou pravděpodobně zrovna v tuhle chvíli dělají a musel přiznat sám sobě, že jí to vysvětlování ani trochu nezávidí.

„Proč mě nevzali s sebou?“ bručela holčička tvrdohlavě.

„No přece proto, že… no, je to úplně jasné… protože…“ Rosalie se snažila vymyslet přijatelnou odpověď. Bublání zadržovaného smíchu v Emmettově hrudi jí nijak nepomáhalo. Lhát pro ni bylo snadné, ale občas byl problém nějakou tu lež vůbec vymyslet.

„Protože… Tak jí to přece řekni, Emmette. Víš to určitě líp, než já.“

Dívenka obrátila oči k upírovy stojícímu ve dveřích, který najednou vypadal dost zmateně a nevěděl, kam s očima.

„Víš, oni jeli na takový výlet, který je opravdu, ale opravdu, fyzicky náročný. Takové věci zvládnou jen dospělí. Není to nic pro děti.“

Chvíli bylo ticho, jak dva páry zlatých očí s napětím sledovaly dívčin výraz a děsily se nového přívalu otázek. Dítě se však zachumlalo hlouběji do peřin a znovu hlasitě zívlo. Emmett si s úlevou oddychl a Rosalie ho s uličnickým úsměvem dloubla loktem do břicha.

„To máš za to, že ses mi smál,“ zašeptala.

„Dobrou noc, Nessie,“ zasípal Emmett, zhasl světlo a otáčel se k odchodu.

„Emmette?“ ozvalo se za ním.

Otočil se a podíval se na Renesmé, která teď na posteli seděla.

„Copak je?“

„Povíš mi pohádku, aby se mi líp usínalo?“

Nervózně si prohrábl kučeravé vlasy.

„Holka, vždyť já žádnou neumím. A už bys vážně měla spát.“

„Prosííím.“

Poraženě spustil ruku zpátky podél těla. ,Ta malá mrška,´ pomyslel si. Moc dobře věděla, že když na někoho zkusí tenhle štěněčí pohled, vždycky dostane, co chce. Odlepil se ode dveří, pomalu se loudal k posteli a cestou přemýšlel, co říct. Sedl si na pelest a pokusil se začít.

„Takže, ehmm, pohádka. Dobře.“

Rosalie se se zkříženýma nohama posadila v nohou postele a s úsměvem sledovala, jak se ten její chudáček snaží.

„Fajn, tak… znáš třeba tu o, o…“ Obličej se mu roztáhl do vítězoslavného úšklebku.

„O Krvavé Nessie?“

„Emmette, no tak! Má to být pohádka,“ napomenula ho Rosalie.

„Vždyť taky je,“ nenechal se odradit.

„Není to strašidelné, vážně,“ dodal, když viděl, jak se holčička tváří. „Říkali jí krvavá prostě proto, že nosila jenom červené oblečení. Boty, sukýnku, blůzku, všechno měla v červené. Dokonce i kabátek od Versaceho, který dostala od Alice k vánocům.“

„No dovol?“ ozvalo se z přízemí a o vteřinu později stála ve dveřích naštvaná Alice. „Versace? Co si o mě myslíš? To bych jí nikdy nedala. Možná jen tak, aby měla na lov co na sebe. Ale k vánocům?!“

„Dobře, dobře, hlavně se uklidni.“ Emmett zvedl ruce před sebe v obraném gestu.

„Znáš mě, v módě se vůbec nevyznám.“

Alice se trochu uvolnila a přisedla si na postel. Všechny tři dívky zvědavě vyčkávaly, co bude dál.

„Takže, tahle Krvavá Nessie bydlela s maminkou a tatínkem. Kdyby to někoho zajímalo, někteří ze sousedství trochu pochybovali, jestli není děvče adoptované, protože její maminka nosila převážně modrou a tatínek béžovou. Ale všechny dohady byly naprosto milné a vůbec, co to sem pletu? Pro děj to není ani trochu důležité, takže kde jsme to skončili? Aha, jasně, bydleli všichni spolu, až na dědečka Charlieho, který bydlel sám, v malém domečku za hustými lesy.

Jednoho dne se maminka koukla do kalendáře a povídá: ,Páni, málem bych zapomněla. Charlie má dneska svátek.´ A jelikož už neměla čas ke svému otci zajet – jeli totiž s tatínkem na moc důležitý výlet pro dospělé – vyslala k dědečkovi svou dcerku.

Popadla košík, dala do něj pekáč lazaní, tři piva a kus čokoládového dortu, který nikdo nechtěl a byl v lednici ještě od posledních narozenin, připsala na papírek krátké přání a vše přikryla krajkovým kapesníkem. Kdyby vás zajímalo, jaké byl ten kapesník značky, zeptejte se Alice.“

Všichni se zasmáli, jen z jednoho hrdla se ozvalo zlověstné zasyčení.

„Kdo si tu dělá legraci z mojí ženy?“ zeptal se Jasper, kterého přilákaly kladné emoce vyzařující z ložnice.

„Jaspere! Pojď taky poslouchat. Je to zábava,“ zašvitořila Renesmé a posunula se, aby si měl nově příchozí kam sednout. Když se všichni pohodlně uvelebili, Emmett pokračoval.

„Maminka podala Nessie košík a řekla jí: ,Utíkej k dědečkovi a popřej mu k svátku. Dej mu tohle jako dárek. Po cestě se nikde netoulej a nescházej z cesty, aby se ti nic nestalo. A ten pekáč ať ti vrátí umytej!´ volala ještě, když už se Nessie ztrácela mezi stromy.

Tak si Krvavá Nessie vykračovala zeleným podrostem Olympijského pralesa a broukala si tátovu nejnovější skladbu, když vtom jí přes cestu přeběhla srnka. Holčičla na ni dostala chuť a rozběhla se ji stopovat do hustého lesa.

Zrovna ve chvíli, kdy vysávala z nebohého kopytníka poslední kapky krve, vynořil se naproti ní z lesa obrovský, rudohnědý vlk.“

„Jacob!“ zavýskla Renesmé. Tentokrát se zasmáli opravdu všichni. Pružiny v posteli slabě zaprotestovaly.

„Vlk zavrtěl ocasem jako poslušně vychované psisko,“ pokračoval Emmett. „A promluvil.“

,,Ne! Říkáš to špatně,“ nesouhlasila nejmladší posluchačka. „Jake přece nemůže mluvit, když je ve vlčí podobě.“

„Ty jsi mi nějaká chytrá.“ušklíbl se Emmett. „A kdo říká, že je tahle pohádka o něm?“ Nasadil nejnevinnější výraz, jaký dokázal a pokračoval.

„Tak tedy, zavrtěl ocasem a promluvil: ,Ahoj holčičko. Jakpak se jmenuješ?´ ,Nessie,´ odpověděla dívka. ,To je ale pěkné jméno. A copak dělá taková pěkná malá holčička tak hluboko v lese?´ ,Nesu dědečkovi dárek k svátku.´ ,A bydlí dědeček daleko?´ zeptal se. ,Ne, hned za lesem.´ Vlk Nessie obešel dokola, pěkně si ji prohlédl, také si k ní přivoněl, potom si sedl naproti ní a povídal: ,Všiml jsem si, že rychle běháš. Co kdybychom si dali závod? Kdo bude dřív u tvého dědečka, vyhraje.´

A protože Nessie nepřipadalo na přátelství s přerostlým psem nic divného a byla hodně soutěživá, souhlasila. Přitáhla si košík blíž k tělu, aby cestou něco nevytrousila a když bylo odstartováno, utíkala, co jí síly stačily. Ale protože měla ještě krátké nožičky, vlk ji snadno předběhl a u Charlieho byl se značným předstihem.

Dovedně zaklepal tlapou na dveře tak, jak to měl nacvičené už z jiných pohádek. A když se zevnitř ozvalo ,Dále!´, vběhl do domečku, rovnou do obýváku, kde se Charlie díval na baseballový zápas a nebohého šerifa spolknul.“

Čtyři tváře se ve stejnou chvíli otočily a s napětím sledovaly Renesmeinu reakci. Ta se ale k překvapení všech začala smát, až málem z postele spadla. Jasper ji včas zachytil a radši ji zamotal až po krk do peřiny, aby podobným nehodám do budoucna předešel.

Ostatní se stále tvářili překvapeně. Holt asi vyrůstat s upíry člověka leccos naučí.

„Takže,“ upoutal na sebe Emmett opět pozornost. „Vlk slupnul Charlieho, oblékl se do jeho kalhot a kostkované košile, které ale vůbec, k velkému smutku všech, nebyly značkové, nazul si jeho boty, uvelebil se na pohovce a čekal na zákusek – totiž na Nessie.“

Rosalie pozorovala Emmettovu tvář a přemýšlela, kde se to v něm bere. Ještě před chvílí se tu nervózně ošíval, že žádnou pohádku neumí a teď tady zapáleně řeční, přizpůsobuje hlas dynamice příběhu a zuřivě gestikuluje rukama, jak předvádí jednotlivé postavy. S povzdechem si uvědomila, jak skvělý táta by z něj byl. Pak pohlédla na Renesmé, zdroj všeho tohohle rozruchu, a usmála se. Nakonec to stejně dopadlo líp, než doufala.

„Nessie doběhla k domečku a rozhlédla se. Nikde nikdo. Usoudila, že vlk tu ještě není a radovala se z výhry. Vyšla schody a zaklepala na dveře. Ve starém dřevě zůstaly otisky jejích kloubů.

,Dále!´ zavolal vlk, který se snažil napodobovat Charlieho hlas. Trochu chraptěl, aby zmírnil podezření. Nessie otevřela a vběhla do obýváku. Rozpřáhla ruce a dědečka objala.

,Dědečku,´ zarazila se. ,Proč jsi tak chlupatý?´

,To proto, že jsem se už dlouho neholil,´ odpověděl vlk.

,A dědečku? Proč tak divně mluvíš?´

,To proto, že na mě něco leze. Asi mononukleóza. Sáhni si, jak jsem horkej.´“

Opět se všichni zasmáli. Ve vzduchu bylo cítit napětí, jak všichni očekávali, co nastane.

„,A dědečku? Proč máš tak velkou tlamu?´

,To abych tě mohl spolknout naráz a nezdržovat se žvýkáním!´ vykřikl vlk, popadl Nessie a ve vteřině ji slupnul.“

„Víš, že nemám ráda řeči o pojídání lidí.“ Esmé vešla do pokoje, ruce založené na prsou a na tváři přísný výraz.

„No tak mami, je to jenom legrace. Viď, Renesmé, že se nebojíš.“

Nessie se jen usmála a prstem Esmé naznačila, aby šla k ní. Položila jí ruku na tvář a v krátkosti jí přehrála celý příběh.

„No,“ povzdechla si Esmé, „Vypadá to docela neškodně. A musím uznat, že jsem docela zvědavá, jak to dopadne. Vejdu se sem ještě?“

Postel už byla přeplněná. Jasper, jako galantní gentleman, vstal, a udělal Esmé místo. Sám se jen opřel o stěnu. Esmé si přitáhla svou vnučku zabalenou do peřin a objala ji. Všichni byli připraveni dozvědět se, jak pohádka skončí.

„No, tak tedy,  vlk byl nacpaný k prasknutí. Měl v sobě Charlieho i Nessie, oba vcelku, zkrátka a dobře, byl to pěknej tlusťoch, takže…“

„Jake, a tlusťoch?“ smála se Renesmé.

Alice se přidala. „Posledně jsem ho viděla sníst deset hamburgerů a nebylo to na něm vůbec vidět.“

„Nechápu, kam to dává,“ zamyslela se Rose.

„Z anatomického hlediska je to přece nemožné.“

„Třeba je to nějaká další vlčí záležitost,“ podotkla Esmé.

„Nebo možná…“ začal Jasper, ale Emmett ho přerušil.

„Tak chcete vědět, jak to dopadne, nebo ne?“ zeptal se dotčeně, když viděl, že ho nikdo neposlouchá. Hovor utichl a všichni se otočili opět k němu.

„Jake, teda vlk, byl prostě tlusťoch, ať si každý myslí, co chce. A protože po dobrém obědě je nejlepší...“

„Druhý oběd,“ ozvalo se z venku. Do okna se vyhoupl Jake a když viděl, jak je vevnitř plno, usadil se na parapetu. „Děláš ze mě teda pěknou besti,“ usmál se.

„Jacobe! Co tady děláš?“ radovala se Renesmé.

„Ále, jen jsem se chtěl podívat, jestli se u vás neděje něco zajímavého. Doma je teď poslední dobou hrozná nuda.“ Zadíval se na holčičku a přimhouřil oči. „Doufám, že nevěříš, že bych tě dokázal sníst?“

„Leda samou láskou,“ podotkla Rosalie.

Nessie se jen zasmála.

„Tak pokračuj,“ vyzval Jacob Emmetta. „Nemůžu se dočkat, koho ještě zblajznu.“

„Myslím, že s pojídáním už jsme u konce, je mi líto,“ pokrčil Emmett rameny. „Vlk byl totiž tak najedený, že neměl už na nic sílu. Jen se svalil na pohovku, vypnul televizi – k velké rozmrzelosti Charlieho, který doufal, že by třeba z vlčího žaludku mohl zaslechnout aspoň konečné skóre zápasu – a usnul.

Chrápal a chrápal jako… no, jako když chrápe Jake,“ neodpustil si Emmett. „A jak tak chrápal, zaslechl ho velevážený doktor Cullen, který šel zrovna náhodou kolem.“

„Nejdu kolem tak úplně náhodou,“ ozvalo se z chodby. „Byl jsem zvědavý, kam jste se všichni poděli.“

Carlisle vešel do místnosti a opřel se o stěnu vedle Jaspera. „Tak jak to bude dál? Podaří se mi zachránit další dva nevinné životy?“ zeptal se s úsměvem.

„Doktor Cullen nakoukl dovnitř a uviděl nacpaného vlka. Prolezl potichu oknem, zkušenými prsty prohmatal vlkovi břicho a stanovil diagnózu. Byl rád, že s sebou má, úplně náhodou, svoji lékařskou tašku. Vytáhl skalpel a břicho opatrně nařízl. Nessie radostně vyskočila, Charlie byl trochu ztuhlý a potřeboval pomoct, ale nakonec byli oba šťastně venku.

Doktor pak vlka zase zašil a…“

„Proč, prosim tě? Vždyť by se mi to zahojilo dřív, než by vůbec našel jehlu,“ namítl Jake.

„To je fakt,“ uvědomil si Emmett. „A hlavně jsem vynechal jednu důležitou věc. Než ho zašili, totiž než se uzdravil, nacpali mu do břicha osm vydání Zlatých stránek, aby byl pořád plný a nikoho už nesnědl. Zazvonil zvonec a…“

„Ne!“ protestovala Nessie. „Takhle to skončit nemůže. Chudák vlk. Určitě to udělal jen proto, že byl moc hladový.“ Podívala se smutně na Jacoba a potom změnila výraz na rozzlobený, když se otočila k Emmettovi. „Koukej z něj ty Zlatý stránky okamžitě vyndat, a to hned!“

„Páni, jde z ní strach,“ zasmál se Emmett. „No dobře, dobře, ty jedna milovnice šelem. Tak tedy, Nessie se vlka zželelo, a tak doktor Cullen doběhl do lesa pro dříve zmíněnou vysátou srnku a vložil ji vlkovi do břicha. Ten se pak zahojil, probudil se, poděkoval jim, protože srnčí měl přeci jenom moc rád a všichni spolu pak oslavili Charlieho svátek. Spokojená?“

„Moc,“ rozzářila se. „Bylo to supr. Povíš mi zítra další?“

Všichni se naposled svorně zasmáli, jak Emmett při těch slovech zasténal. „Aspoň mám celý den, abych se mohl náležitě připravit.“

„A někdo musí připravit Bellu a Edwarda, než jim bude Nessie všechno vyprávět,“ připomněla Esmé.

„Tak teď už budeš spát?“ zeptala se Rose.

„Jooo…“ zívla Renesmé. Pohodlně se natáhla a zavřela oči.

„Dobrou noc.“

Všichni holčičce popřáli dobrou noc a pomalu odcházeli. Jakob šel poslední a zhasl za sebou světlo.

„Dobrou noc, mami. Dobrou noc, tati,“ zašeptala Nessie do tmy. „Dobrou, Jacobe…“