Kapitola 3 – Život v minulosti

Patřilo mezi rozšířené mylné představy, že bradavické postele s nebesy ve studentských ložnicích jsou jakýmsi pozůstatkem romantické povahy zakladatelů školy. Skutečnost byla však mnohem prostší. Škola stála na 58. stupni severní zeměpisné šířky a byla v ní zatracená zima. Mezi Halloweenem a Velikonocemi venkovní teplota stoupla jen málokdy nad poměry běžné v domácí lednici. Spaní za těžkými závěsy proto nebylo o estetice, bylo to o přežití.
Hermiona přelétla pohledem z polštáře na tmavozelenou sametovou tkaninu. Byla to její první noc ve zmijozelské ložnici. Měla pokoj sama pro sebe, jelikož ostatní dívčí ložnice byly již obsazeny. Přidělili jí pokoj primusky, který zůstal tenhle rok neobydlen. Kromě tradiční postele s nebesy byl vybaven ještě dlouhým stolem, který Hermiona plánovala využít jako malou laboratorní stanici na výrobu elixírů. Líbily se jí její nové uhlazené kučery a nemínila se jich vzdát.
Zmijozelská společenská místnost sídlila v prostorném sklepení přímo pod jezerem. Její zdi se nepřestajně leskly od stékající vody. Zařízení bylo velice formální, stylem připomínalo kancelář chirurgického specialisty - dominovalo kožené čalounění a leštěný mahagonový nábytek. Arkádová okna se zesíleným sklem nabízela výhled do jezera, a budila dojem, jakoby se člověk ocitl v obrovském akváriu. Každé z oken zobrazovalo jednoho z dvanácti rytířů Kulatého stolu, v plné zbroji a v odpovídajícím chrabrém postoji. Velký krb bylo to jediné, co mělo zmijozelské sklepení společného s nebelvírskou věží.
Ředitel vyšel Hermioně ve všem vstříc a dokonce prohodil i několik slov s Moudrým kloubkem, když mu tlumočil její přání, aby byla zařazena do Zmijozelu. Hermiona tak podruhé ve svém životě usedla na třídící stolec a v hlavě uslyšela tichý hlásek:
„Chytrá, můžu říct, rozum ti zcela určitě nechybí. Havraspár by ti šel k duchu. Aha! Vidím také oddanost, a rozhodnost je tady také. Vybral bych tě pro Nebelvír. Jsi si jista, že nechceš raději tam…?“
„Dej mě do Zmijozelu, ty pitomej klobouku, nebo teprve uvidíš, co to znamená Silencio a skončíš na místě, kde tě už nikdo hledat nebude.“
„ZMIJOZEL!“
Snapeovi společníci z kočáru spustili hlasitý povyk a mávali na ni, aby si k nim přisedla. Uvítací slavnost proběhla v tradičním plném lesku, hyzdila ji snad jenom kleveta o pokoutném dostaveníčku, kterého účastníky měli být Severus a Hermiona v bradavickém expresu. Hermioně neuniklo, že Snape sedící nalevo od ní vyhlížel poněkud domýšlivě. Usoudila, že být považován za nezřízeného svůdce nové školní holky se mu docela zamlouvalo. Co se týče jí samotné, fámu nevyvracela ani nepotvrdila. Když to dělalo Snapeovi dobře, ať si to užije. Kromě toho, jestli si všichni budou myslet, že mezi nimi něco je, udrží to ostatní kluky v bezpečné vzdálenosti, a ještě jí to pomůže snadněji upoutat Snapeovu pozornost.
Na druhé straně, jenom proto, že zvěst nijak zvlášť nepoškodila jejich reputaci, neznamenalo to, že by schvalovali, že se dostali do řečí. Jistý mrzimorský mluvka měl už brzy dostat, co si zasloužil.

Davy Gudgeon, původce a neúnavný šiřitel nejnovější bradavické pomluvy, během prvního studijního týdne mnoho hodin nenavštívil. Již první školní den se mu na čele objevila záhadná a ošklivá vyrážka. Sestra z ošetřovny si s kletbou neporadila a skončila u mnoha vrstev mudlovského make-upu, aby tak alespoň zmírnila mladíkovo psychické nepohodlí. Davy Gudgeon nyní vypadal s hlavou jako po těžkém úpalu - se slovem „Drbna“ přes celé čelo.
Vzápětí poté, co Davieho propustili z ošetřovny, nešťastný mrzimorský student se stal obětí kouzla Levicorpus. Stalo se tak na hodině Dějin magie pro sedmý ročník a pachatele se nepovedlo vypátrat. Gudgeon strávil nekonečné tři hodiny visíc za kotníky dolů hlavou. V mezičase se v učebně vystřídal ještě třetí a šestý ročník. Všichni jeho spolužáci byly však příliš pobaveni na to, aby kouzlo zrušili a přízračný profesor Binns si ho nevšiml vůbec.
Když Hermiona sešla ten večer do Slavnostní síně, Snape už tam seděl. Nenápadně zachytil její pohled a posunul se, aby jí udělal místo. Darovanému Zmijozelem na zuby nekoukej, napadlo Hermionu, ještě než přijala nevyslovené pozvání, a vklouzla za stůl vedle něho.
„Dobrá kletba,“ promluvil tiše místo pozdravu a zdrženlivě zvedl směrem k ní sklenici s dýňovým džusem.
„Hezké kouzlo,“ odvětila a vzala si z košíka housku.
Nic víc řečeno nebylo. U zmijozelského stolu nebylo zvykem mluvit nebo se smát. Nebyl to prostě jejich styl.

Patřit v roce 1977 ke Zmijozelu budilo tak trochu hrůzu. Šestý a sedmý ročník představoval téměř kompletní soupisku Smrtijedů. Ach ano, pokoušeli se to utajit. Označovali se jako Literární spolek Valpuržiných rytířů. Ale o čem tak mohli Evan Rosier, Severus Snape, Regulus Black, Rodolphus Lestrange, Wilkes a Avery diskutovat, když ne o Znamení Zla a mudlovských šmejdech?
Tahle zločinecká banda se scházela každý večer v osm hodin, aby se utáhla do vzdáleného koutu zmijozelské společenské místnosti. Sedávali tam v kruhu v zelených kožených křeslech pod skleným pohledem Sira Meleaganta, neslavně známého rytíře Kamelotu. Každý z nich měl v klíně v kůži vázanou kopii Shakespearova Macbetha a se skloněnými hlavami četli. Vnímavý pozorovatel by si však zcela jistě všiml, že jejich rty se čile pohybují, když mezi sebou šeptem rozmlouvali.
Literární spolek Valpuržiných rytířů byl obklopen neoficiální mrtvou zónou. Kdyby se zvědavý prvák odvážil jenom na deset stop od jejich kruhu, Avery by po hříšníkovi šlehl pohledem a zavrčel na něj tak, že by jej vyděsil k smrti. Kdyby se poblíž potuloval prefekt z pátého ročníků nebo sám vedoucí koleje, nebo by se dokonce pokusil mezi ně zamíchat, Rodolphus Lestrange by pohotově vykřikl, „Až ztichne té rvačky jek a ryk, šik jeden až zadáví druhý šik!“ aby upozornil zbytek skupiny na hrozící riziko odposlechu.
Jednou v noci vklouzl do sklepení Krvavý baron, který i přes skutečnost, že byl jenom duch, nadále způsoboval mražení v zádech. Pomalu obkroužil zmijozelské sedící u krbu, a zaposlouchal se do jejich vřavy, pátrajíc po jakémkoliv náznaku nevhodného chování. Poté s uspokojením zamířil k oknu, kde se krčil jako obvykle Snapeův malý gang. Regulus Black spatřil Barona jako první. Vstal z křesla a varovně zaječel „Pusť, prokletá skvrno, pusť, povídám!“ vysokým jakoby dívčím hlasem. Hermiona se náramně bavila. Regulus, nejmladší člen skupiny očividně předváděl hlavní ženský part.
Mezi hodinami brázdil „literární kroužek“ bradavické chodby ve V formaci, na čele se Snapem. Jejich kroky byly dlouhé a sebejisté a jejich pláště za nimi vlály způsobem připomínajícím triumfální pochod pretoriánské gardy do Říma.
Studenti a i někteří učitelé se jim raději obloukem vyhýbali. Přezdívali je Zmijozelským gangem.

Stručný průvodce přechody časovým portálem pravil, že každý amatérský cestovatel je povinen vystříhat se deformací časové linie. Hermiona si toto pravidlo pro sebe upravila následujícím způsobem: za každou cenu se vyhnout Jamesovi, Lily, Siriusovi, Remusovi a Pettigrewovi. Všichni patřili k nebelvírským sedmákům. James a Lily byli dokonce primus a primuska. Dále se rozhodla stranit i každého s výjimkou Snapea, koho by později v budoucnu mohla potkat. Narušení časové linie ve vztahu k Severusi Snapeovi, konkrétně v otázce jeho citů vůči ní, Hermiona Grangerová považovala za přípustné. Kdyby ji náhodou přece jen chytili, vždy se může před Starostolcem odvolat na šílenství způsobené vášnivou láskou.
Ačkoli se nesměla potkat s Pobertovým Čtyřlístkem, zcela svobodně se mohla scházet s dalším studentem šestého ročníku, s Regulusem Blackem. Nikdy se neměl dožít její budoucnosti, byl předurčen zůstat pouhou vzpomínkou na staré zapomenuté tapiserii. Za bezpečný považovala i kontakt s vedoucím zmijozelské koleje. Nebyla absolutně žádná možnost, jak by se ještě někdy mohli sejít. Profesor Horace Křikloun, učitel lektvarů, byl poněkud tělnatý čaroděj s vystupováním hraničícím s chorobnou žoviálností. Požitek nacházel v na míru šitých a příšerně výstředních viktoriánských fracích a vestách. Mohlo mu být něco mezi šedesáti a sty lety a velice okázale vystavoval na obdiv šedivějící, zrzavěplavý plnovous, který mu dodával zjev arcivévody Franze Ferdinanda.
Křiklouna těšilo mít Gregorovitchovou ve své koleji. Když se Hermiona představila jako třetí neteř známého bulharského výrobce hůlek, na rozdíl od Gregorovitche – věčného náhradníka Kanonýrů, téměř ji objal. Naštěstí se jí povedlo dostat se z jeho dosahu právě včas. Její slabost pro učitele lektvarů tak dalece přece jenom nesahala.

Jinak byly Bradavice roku 1977 v mnohém podobné těm z roku 1996. Hrad jako takový byl nadčasový. Hermiona se adaptovala a zapadla. Většinu volného času trávila mezi knihovnou a zmijozelskou společenskou místností.
Přetékajíc spokojeností téměř zapomněla i na svoje narozeniny. Byla již skoro večerka, když si uvědomila, že je 19. září. Konečně jí bylo sedmnáct a podle kouzelnických zákonů dosáhla plnoletosti. Vytratila se z rytířského sálu a vydala se chodbami do kuchyně. Domácí skřítkové jí poté zazpívali Happy Birthday, i když místo jejího jména upřednostnili „Slečnu.“ Narychlo sehnali cosi, co připomínalo dort a ozdobili jej svíčkou. Hermiona měla takovou radost, že se rozhodla zaimprovizovat a předvést „literárnímu kroužku“ vlastní originální pojetí Skotské hry*.
Ukrytá ve stínu, tiše se plížila k oknu se Sirem Maleagantem. Jako obvykle, Valpuržini rytíři měli svoji pravidelnou seansi. Hermiona proklouzla u kamenné zdi, málem sejmula okázalou čínskou drapérii a skrčila se za křeslem Evana Rosiera. Zcela pohlcena surrealistickým životem v minulosti, zvedla se v ní vlna falešné odvahy. Když zaslechla jejich šepot, povedlo se jí rozeznat pouhá dvě slova: „Temný pán.“ Počkala na okamžik, kdy se odmlčeli, a pak se rozhodla.
„SMRAD JE VŮNĚ, VŮNĚ SMRAD, VIŇME SE MHOU A ČMOUDEM Z BLAT!“ zahřměla a vyskočila zpoza křesla.
Bleskově se k ní obrátilo šest rozhněvaných obličejů, a v tom samém okamžiku na ni mířilo šest hůlek.
„Macbeth, první dějství, scéna číslo jedna?“ zeptala se rozpačitě.
Snape se vzpamatoval první. Uvolnil se a zastrčil hůlku zpátky do rukávu. „Střetli jsme se i s bitci, co bijí mimo nás,“ pronesl hlubokým hlasem.
„Banquo?“ vyzvědala.
„Malcolm, Macbethův vrah. Páté dějství, scéna číslo šest,“ odvětil. Poté výmluvně zvedl obočí a dodal, „byla by z tebe slušná třetí čarodějka**, Hermiono.“
Ostatní následovali Snapeovo vedení a také odložili hůlky. Poté si jeden po druhém posedali. Jedině Severus a Hermiona zůstali stát, jejich pohledy se protínali a ani jeden z nich nechtěl ten kontakt přerušit.
„Myslím, že jsem spíše na tradičnější role,“ řekla nakonec Hermiona. „Třeba bychom zítra mohli zkusit Othella, jsem si jista, že bych mohla být tvoje Desdemona.“
Snape sklonil hlavu a tvář mu zahalily vlasy. Nemohly však zcela ukrýt potutelný úsměv, „Jsem si jist, že bys mohla.“

Čas, který strávila studiem v knihovně, byl pro Hermionu druhem uvolnění. Neplánovala zůstat v minulosti tak dlouho, aby mohla skládat zkoušky. A tak se raději věnovala pročítání literatury, která popisovala různé způsoby, jak přitáhnout pozornost žádoucího milence. Poznámka pod čarou v knize Čarodějové jsou z Marsu, čarodějky z Venuše ji přivedla ke starým právnickým ujednáním z pozdního středověku. V průběhu 17. století se monstrózní procesy s čarodějkami šířily Evropou jako epidemie. Přesto v Anglii v roce 1684 Mudlové upálili svoji poslední oběť. Důvody byly dva. Za prvé, nebylo už téměř koho popravovat, a za druhé, kouzelnická Anglie konečně podnikla kroky nezbytné pro její přežití a přešla do utajení. A jelikož tehdy čarodějové počtem převyšovali své ženské protějšky asi pětadvacetkrát, kouzelnický svět vytvořil nástroje, které měly zabezpečit postupnou obnovu populace. Čarodějky z čistokrevných kouzelnických rodin byly víceméně vyhlazeny. Přežily jenom ty s mudlovským původem, které byly schopny splynout s většinovým prostředím. A tak se v rychlém sledu objevili dva nové kouzelnické zákony.
Mezinárodní ustanovení o Kouzelnickém utajení z roku 1692 nařizovalo absolutní oddělení mudlovského a kouzelnického světa. Uložilo všem kouzelnickým vládám v každé zemi povinnost dodržovat přísné utajení jakéhokoliv druhu magie, od famrfpálu až po draky. V průběhu let se tak pro Mudly kouzla stala pouhou součástí pohádek a mýtů.
Podle Zákona o manželství z roku 1693 mohl každý čistokrevní čaroděj, nebo mužská hlava čistokrevné kouzelnické rodiny požádat o vystavení zásnubní smlouvy, která vkládala do mužských rukou všechny pravomoci nad čarodějkou s mudlovským původem. Předpis umožnil účinnou kontrolu uzavírání sňatků a výrazně napomohl pokračování kouzelnického rodu. Skutečnost, že ve Skotsku upalovali čarodějky ještě v roce 1722, jej na naléhavosti ještě přidala.
Ani jedno ze dvou nařízení nebylo nikdy odvoláno.

* Skotská hra je název, který se používá v divadelních kruzích pro Macbetha – mezi herci se traduje pověra, že vyslovování slova „Macbeth“ by přineslo představení smůlu
** v Macbethovi vystupují tři čarodějky, které věští budoucnost (jinak v angličtině Weird Sisters ;-))