Kapitola desátá – Zlatonka

Jean nasměrovala své koště výš do vzduchu a znovu se rozhlédla po celém hřišti. Ta zatracená zlatonka byla prostě fuč. Hledala ji s malými přestávkami už od začátku hodiny, kdy se ji zmijozelskému Joe Millerovi podařilo omylem vypustit, ale zcela marně.

Pohledem na hodinky zjistila, že se přiblížil konec jejich lekce a pomalu bude třeba hřiště uvolnit. Od hradu už se blížily třetí ročníky s košťaty v rukou, za nimi spěchal Snape. Udělila skupince druháků pod sebou ještě pár posledních instrukcí a sledovala, jak si trochu neohrabaně mezi sebou přihrávají camrál. Když se Jane Baxterové konečně podařilo prohodit jej obručí, ukončila Jean hvízdnutím hodinu a gestem poslala všechny druháky na zem. Sama ještě zůstala ve vzduchu, protože se chtěla naposledy poohlédnout po ztracené zlatonce.

Vtom se pod ní mihla nějaká postava a vzápětí Jean hleděla do tváře Severuse Snapea, který zabrzdil své koště na její úrovni.
„Skončili jste, profesorko?“ zavrčel netrpělivě. Zjevně se mu nelíbilo, že musí pozdržet začátek své hodiny.
„Oficiálně ano, kolego. Jen se ještě dívám po zlatonce, kterou jeden malý zmijozelský nemotora omylem vypustil a ona nám někam zmizela. Celou hodinu jsme ji marně hledali.“

Doufala, že zmínkou o Zmijozelu Snapea trošičku popíchne, ale jeho prudká reakce ji překvapila. Přiblížil své koště až těsně k ní a nebezpečně se mu blýsklo v očích.
„Koho jste myslela tím nemotorou?“ syknul, jako by snad obvinila jeho.
„Koho? Joe Millera. Řekla bych, že je to zmijozelský dvojník Nevilla Longbottoma, nemyslíte?“
„Profesorko Andersonová,“ přimhouřil Snape oči, „Longbottomových kvalit rozhodně není schopen dosáhnout nikdo v této škole a tím méně někdo, kdo studuje v mé koleji.“
„To je věc názoru, profesore,“ usmála se, ale vzápětí sotva stačila uhnout, jak se Snape prudce rozletěl jejím směrem. Vypadal, že jí jde po krku.
„Co to…“ Nedopověděla. Jen o vlásek ji minul a letěl teď plnou rychlostí na opačný konec hřiště, kde se sotva deset metrů nad zemí třepotala zlatonka.

Jean ucítila v břiše divnou vlnu vzteku. ´To je přece naše zlatonka a já si ji dokážu chytit sama!´ ozvala se její zraněná pýcha. Prudce nasměrovala koště šikmo k zemi, vzápětí ho srovnala ve výšce zlatonky a hnala se k ní. Koutkem oka zahlédla houf studentů s košťaty, kteří stáli pod nimi a vzrušeně ukazovali jejich směrem.
„Sázím na Snapea!“ vykřikl jeden ze zmijozelských třeťáků.
„Já zase na Andersonovou!“ křičela Jane Baxterová z Nebelvíru. „Podívejte se, má ke zlatonce mnohem blíž!“
A opravdu - přestože Jean vystartovala o něco později a její trasa byla nepatrně delší než Snapeova, měla teď očividně výhodnější pozici, tím spíš, že zlatonka klesla ještě o něco níže k zemi.

Jean si už byla jista, že ji má. Cítila sice Snapea ve vzduchu kousek nad sebou, ale věděla, že nemá šanci dostat se ke zlatému okřídlenému míčku dřív než ona. Natáhla ruku kupředu, když vtom zlatonka prudce změnila směr a uhnula do strany. Jean ji o fous minula, stejně tak jako Snape, který se vzápětí dostal na její úroveň, ale také nestačil na změnu směru zareagovat. Dav studentů pod nimi zahučel zklamáním a o pár sekund později je začal pokřikem povzbuzovat k dalšímu letu.

Oba profesoři prudce zastavili svá košťata a na zlomek vteřiny na sebe pohlédli. Jean se musela usmát – Snape prudce oddychoval, oči mu plály vzrušením a prameny černých vlasů mu neposedně poletovaly kolem hlavy. ´Teď už je to otázka prestiže,´ napadlo ji. ´Nevzdá to a bude chtít vyhrát za každou cenu. Asi bych mu neměla kazit radost.´ Vzápětí oba současně namířili svá košťata prudce vzhůru a rozletěli se za zlatonkou znovu.

Severus si uvědomil, že teď s Andersonovou směřují vzhůru doslova bok po boku. Když na ni před chvílí hleděl, měl dojem, že od ní prostě nedokáže odtrhnout oči. Byla úchvatná. Avšak strach, že by mohl tenhle souboj prohrát, ho vzápětí donutil soustředit se znovu jen na zlatonku. Ze země na okamžik zaslechl pokřik studentů. ´Spočítám jim to, až tu věc chytím,´ sliboval si. ´Nebudou se tu bavit na náš účet.´

Zlatonka vylétla hodně vysoko vzhůru, než změnila dráhu a zamířila přímo k bradavickému hradu. Severus i Jean se k ní centimetr po centimetru přibližovali. Jean se k němu v zápalu boje na okamžik přitiskla ramenem, ale on byl tak zaujatý tou honbou, že její dotek vůbec nepostřehl. Nebo se tak aspoň tvářil.

Zlatonka trošku zatočila do strany, což dávalo Jean poziční výhodu. Natáhla ruku a prudce po ní chňapla, avšak náhle jako by ztratila stabilitu a zlatonku znovu minula. Pro Snapea už nebyl žádný problém okřídlený míček chytit, a učinil tak téměř s grácií. Pak slétl o pár metrů níž a s vítězoslavným gestem napřáhl k Jean ruku.
„Vaše zlatonka, profesorko,“ pronesl s povýšeným úsměvem.
„Děkuji, profesore. Tentokrát jste byl lepší.“ V její tváři se zračilo zklamání.
Opatrně mu vzala zlatonku z ruky a zamířila k zemi, odkud se ozývaly nadšené výkřiky zmijozelských a zklamané hučení nebelvírských studentů.

Severus ji chvíli sledoval a do jeho pohledu se vkrádal smutek. Najednou mu bylo líto, že ta honička skončila a Andersonová ho už zase opouští. Chtěl být s ní, ještě chvíli, ještě pár minut. Nic jiného než být vedle ní, ať už ve vzduchu nebo na zemi…
Nedalo se s tím však nic dělat. Zhluboka se nadechl a slétl dolů ke studentům.
„Na co ještě čekáte?“ štěkl. „Divadlo skončilo! Třetí ročníky okamžitě do vzduchu, ostatní odchod,“ přikázal stroze a jeho pohled zabloudil k Jean Andersonové. Ani se na něj nepodívala.
Vzlétl, udělil studentům několik povelů a pak ji sledoval, jak odchází do hradu obklopena skupinkou druháků. V hrudi cítil podivný smutek a prázdnotu.