Kapitola devatenáctá – Ještě třikrát

„Milorde odpusťte, já…“ koktal mladý muž s plavými vlasy a nebesky modrýma očima klečící před masivním křeslem, které nápadně připomínalo trůn. Celý se klepal a bál se vzhlédnout a podívat se do očí svému pánovi.

„Já neodpouštím.“ zasyčel vysoký muž s blankytně modrýma očima a krátkými hnědými vlasy. „Nesplnil jsi můj úkol a já neúspěch nepřijímám.“ řekl ledově a vytáhnul hůlku. „Za svou neschopnost zaplatíš.“ řekl a natáhl směrem k němu ruku. „Sadito.“ řekl s mírným úsměvem a s jistým potěšením sledoval, jak se jeho služebník svíjí v křečích na zemi. Po chvíli toho nechal a použil jiné kouzlo, dělal to do té doby, dokud onen muž na zemi nezačal něco nesrozumitelně mumlat a zírat do prázdna. Pak odešel. Najednou se ozval výbuch, oslnila ho záře a pak byla už jen tma.

Lory se prudce posadila, byla zalitá potem, zrychleně dýchala a celá se třásla. „To jsem nebyla já, to já ne.“ vydechla a přivinula si peřinu blíž k tělu.

„To jsem nebyla já, já bych nikdy nic takového neudělala.“ mumlala a pokusila se uklidnit své srdce i dech, bezúspěšně.

„Proč se mi takové věci musí zdát?!!“ zeptala se do ticha a rozplakala se. „Nenávidím to, nechci aby se mi něco takového zdálo!!!“ zakřičela a bezmocně praštila polštářem o stěnu. Posadila se na okraj postele, hlavu si dala do dlaní a uvažovala o tom, co se jí zdálo. Podobné sny měla už od sedmi a moc dobře věděla, co znamenají, ale nenáviděla je, nechtěla je mít a jedinou útěchou jí bylo, že už jí čekaly jen tři podobné. Nemohla to nijak zastavit, jen to vždy vycítila a mohla se na to alespoň částečně připravit.

Během deseti minut se už trochu uklidnila a rozhodla se to ze sebe vybušit, ostatně jak to dělávala vždycky, když ji něco trápilo. Rychle vklouzla do kraťasů a trička a vyplížila se d společenky. Ta byla prázdná, ostatně kdo jiný by byl o půl šesté ráno vzhůru. Vyšla na chodbu a opatrně se rozhlédla. Všude bylo ticho a klid, jenom občasné zachrápání narušovalo ten až posvátný mír.

Lory se obezřetně rozhlédla a vyrazila po schodech dolů. Srdce jí rychle bilo a při každém hlasitějším zavrzání schodů sebou trhla. Po nekonečném bludišti schodišť se konečně dostala do prvního patra a zamířila k jejich tělocvičně. Opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř, nic ale nenasvědčovalo tomu, že by tam někdo byl.

Potichu přibouchla dveře a zamkla. Zhluboka si oddechla a zamířila k velkému pytli vycpanému pískem a molitanem, který používali pro nácvik tvrdosti úderu.

Najednou ale zaslechla nějaký podivný zvuk. Zarazila se a chvíli poslouchala. Ani ne za pět vteřin se to ozvalo znovu.

„Že bych tu nebyla sama?“ pomyslela si a rozhlédla se po místnosti. Koutkem oka zahlédla pohyb a okamžitě se otočila tím směrem. Byla tam jen stará katedra, ale něco jí říkalo, že se tam někdo schovává.

„Je tam někdo?“ zeptala se Lory a pomalu kráčela ke katedře. Nikdo však neodpověděl.

„Vylez ať jsi kdo jsi.“ pokoušela se o vyhrožování Lory. Zase nic. To už byla u katedry. Chvíli počkala, pak se rychle přehoupla na druhou stranu a v bojovém postoji se podívala do očí Nevillovi.

„Ježíš, tys mě leknul.“ vydechla Lory a narovnala se.

„Proč se prosimtě schováváš?“ zeptala se Lory a posadila se na katedru. Hrudník se jí rychle zvedala a srdce bilo jako splašené. Proti Nevillovi to ale nebylo nic. Vypadal jako by na něj šáhla smrt.

„Nemohl jsem spát, tak jsem si sem přišel trochu zacvičit, jenže mi tyč odletěla někam sem a pak jsi přišla ty a já jsem myslel že je to někdo ze Zmijozelu, protože Dra...“ najednou se Neville zarazil a trochu zrudnul.

„Cože? Draco byl tady?“ zeptala se překvapeně Lory.

„Přímo tady ne, ale narazil na mě, když jsem odtud vycházel. “ přiznal věhlasný nebelvírský nešika.

„A? Měl zase kecy?“ zeptala se Lory.

„Ne.“ vyhrkl Neville a uhnul očima.

„No tak, co říkal?“ nenechala se odbýt Lory.

„Říkám ti že nic.“ odsekl Neville tónem, kterým u nebyl vůbec podobný.

„Počkej, kdy to bylo?“ zeptala se Lory a v hlavě jí zapadlo pár kousků skládanky dohromady. Neville trochu zrudnul a očima těkal po místnosti.

„To ty jsi mu tehdy zlomil tu čelist?“ zeptala se překvapeně Lory. „Ne, to je hloupost, tehdy jsme přece ještě neměli Kafudo…“ zamítla to rychle, ale Neville se stále tvářil divně. „Nebo jo?“ ušklíbla se a prohlídla si Nevilla.

„No, já Dracovi tu čelist opravdu zlomil, ale to spíš náhodou. V téhle místnosti jsem totiž pěstoval jednu kytku, ale ve třeťáku mi na to přišla Prýtová a musel jsem to tu vyklidit. Chodím sem ale pořád, když potřebuju přemýšlet. No a když jsi tehdy vstala z mrtvých, šel jsem si to tady urovnat a když jsem vylezl, narazil jsem na Draca a ten zase měl ty své kecy. Naštval jsem se a vyrazil na něj. Neměl sebou zrovna ty svoje gorily, takže na mě musel sám. No a jak jsem se tak na něj hnal, zakopl jsem a nějakém nelogickým způsobem jsem ho praštil do pusy. On se ještě praštil do stěny a tak si ji asi zlomil. Já jsem se rychle zdekoval, no a pak už jsem se začal u tebe učit Kafudo, tak na mě nemohl.“ dokončil Neville.

„Bylo mi divné, proč Draco neřekl, kdo mu to udělal.“ zauvažovala Lory a usmála se.

„Neřekneš to nikomu, že ne?“ zeptal se prosebně Neville.

„Neboj, bude to naše malé tajemství.“ mrkla na něj Lory a postavila se. „Co si vlastně dělal, že se ti tyč odmrštila až sem?“ ozval se v ní Kafudo instinkt.

„No, zkoušel jsem to točení za zády v otočce, ale nějak mi to nejde.“ přiznal se Bradavický nešika.

„Tak pojď, podíváme se na to.“ usmála se Lory a z hlavy se jí úplně vypařil důvod, proč sem šla. Neville jí úsměv oplatil a zkoumavě si ji prohlédl.

„A proč jsi sem přišla ty?“ zeptal se stále s úsměvem na tváři. Lory ztuhla a rychle uhla pohledem.

„Taky jsem nemohla spát.“ řekla polopravdu Lory a podala Nevillovi tyč. Ten si jí věnoval ještě jeden zkoumavý pohled a vzal si svůj nástroj s iniciály N.L. na jednom konci.

„Musíš udělat tohle….“ začala Lory a postavila ho do krkolomné pozice a různě ho dirigovala.

„Dobrý, teď to zkus.“ Neville přikývnul a roztočil tyč, ale Lory byla příliš blízko, a tak konec jeho tyče zavadil o její výstřih a Lory měla najednou místo jednoho trička hned dvě. Neville ztuhnul a sjel si ji výtahovým pohledem.

„P-p-promiň.“ vykoktal.

„To nic, to byla moje chyba, měla jsem být dál a to tričko se mi už taky nelíbilo.“ usmála se na něj Lory a sundala si dva hadry, které ještě před minutou byly jejím tričkem. „Zkus to znova.“ vybídla ho a ustoupila tři metry zpátky. Neville si ji sjel výtahovým pohledem a radši se rychle odvrátil. Chytl tyč a znovu se připravil…

O hodinu a půl později…

Lory Nevilla to točení naučila během půl hodiny a pak se vrhli na sestavu, kterou je před časem naučil James.

Neville podrazil Lory a mladá čarodějka se poroučela k zemi. Bradavický nešika se na ni okamžitě vrhnul, obkročmo jí sednul na břicho a ruce přitiskl k zemi.

„A mám tě.“ zajásal a nasadil výraz jsem- pán- všeho- tvorstva. Lory se mu pokusila vzepřít, ale aniž by to Neville věděl, sedl si tak šikovně, že se z pod něho Lory nemohla dostat.

„No dobře, dostal jsi mě.“ přiznala Lory a usmála se.

„Teď ze mě slez.“

„Neslezu, dokud pěkně nepoprosíš.“ ušklíbnul se Neville.

„Pusť mě, nebo budu křičet.“ zavyhrožovala Lory a usmála se.

„Okamžitě z ní slezte pane Longbottome.“ ozval se najednou přísný hlas profesorky McGonagallové. Oba dva se otočili ke dveřím a podívali se na svou profesorku, která se tvářila jako kárný soudce.

„Dobré ráno.“ pozdravila s úsměvem Lory, což profesorku přeměňování mírně řečeno vykolejilo. Neville slezl ze své spolužačky a naprosto ohromeně koukal na ředitelku své koleje.

„Pane Longbottome, uvědomujete si vůbec, čeho jste se málem dopustil?“ zasyčela a posunula si brýle na nose. Lory se na ni nechápavě podívala, stejně jako Neville.

„O čem to mluvíte madam?“ zeptal se naprosto odrovnaný Neville.

„Vy se ještě ptáte?“ vyjela na něj profesorka přeměňování. Neville stále nechápal.

„Já nevím.“ koktal a těkal pohledem z Lory na ředitelku jeho koleje.

„Jen jsme tady cvičili.“ ozvala se Lory a postavila se.

„A kde máte oblečení?“ zeptala se ostře ředitelka Nebelvíru.

„No tak trochu se mi roztrhalo.“ přiznala Lory a pokynula jí k dvěma bílo modrým hadrům na jedné oprýskané židli.

„No dobrá, běžte na kolej, za chvíli začíná snídaně.“ ukončila jejich diskusi a zmizela ve dveřích. Lory a Neville se na sebe nechápavě podívali.

„Ona si myslela, že ty mě chceš…“ vyhrkla Lory a unisono s Nevillem dostala záchvat smíchu.

„Radši pojďme na kolej.“ vybídl ji Neville a zvedl svou tyč ze země.

„Tak jo.“ přikývla Lory a stále v sobě dusila záchvat smíchu. Vzala si své dvojtričko a vyrazila s Nevillem zpátky do Nebelvírské věže. Pomalu procházeli zaprášenou chodbou a povídali si o všem možném. Pak ale došli ke schodištím…

Neville vešel jako první na malou odpočívárnu a překvapeně zamrkal. Vzápětí za ním vešla Lory a zděšeně vytřeštila oči na obrovskou spoustu studentů, valících se po schodech k Velké síni.

„Sakra, co tady dělají, je teprve sedm!“ zhrozila se Lory.

„Dneska máme přece snídani dřív kvůli té výzdobě.“ vzpomněl si Neville.

„No tak to je super.“ vydechla Lory a zoufale se snažila pohledem přimět své spolustudenty k rychlejšímu pohybu.

„Tak pojď Neville, ať to mám z krku.“ povzdechla si Lory a začal stoupat po jednom z bočních schodišť nahoru. Pak ale musela jít na to hlavní.

Rychle stoupala po schodech a snažila se ignorovat šeptání, které se odevšud ozývalo. Potkala 99% lidí, které potkat nechtěla. mezi nimi byl i Draco Malfoy, který z nějakého záhadného důvodu scházel od Nebelvírské věže. Při pohledu na Lory jen v bodyčku a kraťasech se ušklíbl a chtěl zase něco poznamenat, pohled do Loryiných očí mu ale dal jasně najevo, že by místo na snídani šel na ošetřovnu.

Lory se s Nevillem konečně dostali do Nebelvírské věže a mohli se konečně převléct a vyrazit na snídani.

Ve Velké síni bylo rušno. Zpráva o Loryiné exhibici po škole se rozšířila jako požár a samozřejmě se stala hlavím tématem u snídaně.

Lory společně s Nevillem vešli do Velké síně a o něčem si povídali. Najednou se šum ještě zesílil a všichni se pokradmu dívali na Lory, jako by chtěli prohlédnout její oblečení. „Tak tohle bude dlouhý den.“ pomyslela si exhibicionistka a posadila se vedle Hermiony.

Po rychlé snídani se všichni páťáci z Nebelvíru vydali k zatuchlé sklepní učebně lektvarů. Všem jen při představě dvouhodinovky strávené ve společnosti slavného antinebelvírského profesora klesla nálada na bod mrazu a když přivlál Snape aby jim odemknul učebnu s ještě naštvanějším tónem než jindy, kleslo jejich nadšení na absolutní nulu.

Všichni si posedali na svá místa a připravili si věci. Pak se zazvoněním začal Snape svou přednášku o růstových lektvarech. Všichni si co jak nejtišeji dělali poznámky a snažili se být co jak nejméně nápadní. Najednou ale posvátné ticho přerušilo hlasité pípání. Všichni se otočili k jeho zdroji – by to Loryin notebook.

„Sakra.“ hlesla nebelvírská modroočka a zastrčila z boku něco do svého přístroje. Pípání najednou ustalo.

„Promiňte, omylem jsem vysunula disk.“ špitla a sklonila hlavu. Snape ji sjel ledovým pohledem a strhnul Nebelvíru pět bodů.

Po zbytek hodiny se Lory schovávala za obrazovkou a snažila se na sebe co jak nejmíň přivolat pozornost, což se jí úspěšně dařilo. Pak společně se svými přáteli zamířila na Dějiny čar a kouzel, kde si jako každé pondělí dali šlofíka a pak přišlo odhalování tajemství věci budoucích.…

„Panebože, další hodina Věštění s Trelawneyovou…“ povzdechl si Ron, když vyšel z učebny dějin.

Vlasy měl pocuchané od spánku a oči si ještě nepřivykly světlu. Pomalu se s ostatními vysoukal do věže, kde už na ně čekala jejich oblíbená profesorka.

Rozdala jim učebnice a u Harryho se zarazila.

„Už je to tu zase.“ zašeptal Ronovi, který se málem neudržel smíchy. Ale tentokrát mu Trelawneyová nepředpověděla smrt, jen se upřeně dívala na Lory.

„Paní profesorko, je vám něco?“ zeptal se s předstíranou starostí Harry. Trelawneyová sebou trhla beze slova pokračovala dál.

„To bylo fakt divný.“ konstatoval Ron a otevřel si knihu.

„Jo, to teda bylo.“ přitakala Lory a nahlédla Ronovi přes rameno.

Po pěti minutách se všem chtělo spáchat hromadnou sebevraždu, tedy až na Parvati a Levanduli, které byly jako obvykle strašně nadšené.

„Ještě jednou se blbě uhihňou a já přísahám, že je zabiju holejma rukama!“ procedil mezi zuby Ron a zaťal ruce v pěst.

„Jen klid, ber to s nadhledem.“ uklidňoval ho Harry a chytil ho za rukáv.

Konečně zazvonilo a Ron jako první vyletěl na čerstvý bezkadidlový vzduch. Společně s Harrym a Lory pak zamířili k Nebelvírské věži.

Ve společenské místnosti se posadili na gauč a začali rozebírat dnešní jasnovidectví. Najednou se dovnitř vřítil Neville a beze slova vyběhl do jejich ložnice. Všichni se na sebe překvapeně podívali a snažili se najít nějaké logické vysvětlen. To se jim naskytlo asi po pěti minutách, když dovnitř vešel Dean a vrhal na všechno a všechny vražedné pohledy.

„Co se stalo?“ zeptala se Lory a zkoumavě si prohlédla svého kamaráda.

„Malfoy.“ zavrčel Dean a snažil se zabít sklenici pohledem.

„Co ti chtěl?“ zeptal se Harry.

„Mě nic, ale zase měl poznámky na Nevilla.“ zavrčel a sekl sebou vedle Parvati. Všichni si uměli živě představit, průběh jejich konverzace.

„Co tady řešíte?“ zeptal se právě příchozí Hermiona.

„Malfoy měl zase narážky.“ konstatovala Lory.

Hermiona si k nim přisedla a tvářila se jako bůh pomsty.

„Co říkal?“ zavrčela a podívala se po ostatních.

„Že je jen ubožák, který se na nic nezmůže a že mě tu trpí jen kvůli rodičům.“ zavrčel skrz zaťaté zuby Dean a v očích se mu zablesklo.

„Za tohle ten slizoun zaplatí.“ ozval se Ron a prsty si nevědomky seskládal tak, jak je to Lory učila.

„Na to ani nemysli.“ řekla výhružně Lory a podívala se do jeho modrých očí. Ron shlédnul na svou zaťatou pěst a povolil sevření.

„Tohle mu nemůže jen tak projít!“ zasyčel Harry a začal vymýšlet vhodnou pomstu.

„Máš pravdu, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ zavrčel Ron. Všichni se na něj překvapeně podívali a zrzovlasý Nebelvír zrudnul. Lory se ušklíbla.

„Já znám jinou verzi...tak dlouho se do lesa volá, až přijde hajný a nakope ti prdel.“ Všichni dostali záchvat smíchu a atmosféra se uvolnila. Najednou dolů sešel Neville a už s klidným a vyrovnaným výrazem se posadil k ostatním. Hermiona ihned změnila téma na famfrpál, čehož později litovala.

Po dlouhé diskusi na téma „je důležitější rychlost nebo bezpečnost?“ se všichni vydali na oběd a na „Nevillovu pomstu“ úplně zapomněli...