Kapitola druhá - Severus Snape

Pár kroků přede dveřmi do sálu jim cestu zkřížil vysoký kouzelník oblečený v černém hábitu.
"Severusi! Jsem rád, že jsi tu, chci tě někomu představil," zaradoval se Brumbál.
"Pane řediteli," pronesl ten muž uctivým hlasem a vzápětí pohlédl na Jean. Měl bledou tvář orámovanou delšími černými vlasy a pozoruhodně tmavé oči.
"Slečno Andersonová, tohle je Severus Snape, profesor lektvarů na bradavické škole čar a kouzel," představil je Brumbál.
Jean mu podala ruku a podívala se mu do očí. Byly…zvláštní. Temné, hluboké, studené. Najednou měla pocit, že by se v nich mohla ztratit.
"Profesor lektvarů?" zeptala se nicméně zvědavě. "A kde se berete na konferenci o černé magii?"
Jako by se v jeho očích něco mihlo.
"Zajímá mě to," pronesl sametovým hlasem. "Občas se tu člověk setká s opravdu zvláštními názory."
Zdálo se jí to, nebo tím narážel na její přednášku? Každopádně se přistihla, že jeho hlas v ní vyvolává někde hluboko uvnitř příjemné pocity.
"Měl bys vědět, Severusi, že jsem právě požádal slečnu Andersonovou, aby u nás přijala místo učitelky obrany proti černé magii," řekl Brumbál.

Teď si byla Jean naprosto jista, že se po těch slovech na zlomek vteřiny objevila ve Snapeově tváři směs překvapení a zlosti. Ale vzápětí už z ní nebylo možné vyčíst jakékoliv emoce.
"Opravdu? A slečna Andersonová tu nabídku přijala?" otázal se bezbarvým hlasem.
"Zatím ne, ale budu o tom přemýšlet," odpověděla Jean.
Věnoval jí dlouhý zkoumavý pohled. Potom zdvořile řekl:
"Omluvíte mne, prosím? Musím si ještě něco vyřídit, přijdu se do sálu o něco později." Mírně se uklonil a odkráčel.
Brumbál se usmál.
"Severus je někdy poněkud zvláštní, ale je to muž na svém místě, jedna z opor našeho profesorského sboru. Pojďte, půjdeme dovnitř."
Jemně ji uchopil za loket a vmanévroval do nejbližších dveří.
"Chystáte se večer na tu párty, co pořádá ministerstvo?" optal se jí šeptem, když se usadili.
Jean mlčky přikývla. Vůbec se jí tam nechtělo, ale účast na té akci pro ni byla vzhledem k její práci dobrovolně povinná, jak jí před pár dny laskavě připomenul její nadřízený. Předem věděla, že to bude nudný večer.

*****

Severus Snape s vrcholně otráveným výrazem na tváři proplouval davem postávajících kouzelníků a čarodějek. Neměl rád tyhle večírky a kdyby ho Brumbál nedonutil sem jít, zůstal by raději zalezlý ve svém hotelovém pokoji a věnoval se nějaké zajímavé knize. Pro něj to prostě nebylo nic jiného než přehlídka ztraceného času. Povzdechl si. Nikdy se nedokázal bavit na povel, vlastně - sotva o sobě mohl říct, že se kdy dokázal bavit. Výjimkou byly hodiny lektvarů, když se před ním ti tupohlavci, honosně nazývaní studenti, krčili v panickém strachu. Ta myšlenka vyvolala na jeho tváři pobavený úsměv. Někdy ho rozčilovali, ale častěji se v duchu smál jejich ubohosti.

Lehkou úklonou hlavy pozdravil kohosi významného z ministerstva kouzel, jeho jméno si však momentálně nebyl schopen vybavit. Konečně se probojoval k baru a objednal si whisky. Zatímco netrpělivě čekal, až barman objeví tu správnou láhev, jeho pohled zalétl ke dvojici čarodějek stojících u malé fontánky. Jedna z nich byla zhruba v jeho věku - Gloria Johnsonová, jejíž dceru Angelinu ještě před nedávnem učil. Žádné štěstí. Jaká matka, taková dcera, pomyslel si trpce. Pamatoval Glorii ještě ze svých školních let.

Druhou čarodějkou byla Jean Andersonová, kterou se Brumbál snažil získat pro to místo. Jeho místo. Už dlouho po něm toužil a byl si jist, že nebýt určitých temných stránek v jeho minulosti, zcela jistě by ho dostal. Takhle však musel rok co rok přihlížet, jak pozici učitele obrany proti černé magii znovu zaujímá nějaký neschopný hlupák. Andersonová byla jen další v řadě. Pochyboval sice, že Brumbálovu nabídku vůbec přijme, aspoň podle toho, co slyšel o její práci na ministerstvu. Ale i kdyby, patrně i ona vydrží maximálně do konce školního roku. Nikdo před ní déle nevydržel - jako by to místo bylo prokleté, a také proto ho tak lákalo.

Přistihl se, že na Andersonovou stále ještě zírá a neochotně si uvědomil, že má na co zírat. Byla...atraktivní, to bylo asi to nejvýstižnější slovo. Světlé vlnité vlasy měla vyčesané nahoru, což nejen dávalo vyniknout její šíji a ramenům, ale činilo ji to i opticky vyšší. Přiléhavé šaty v barvě bordó byly sice poměrně decentní, ale přesto zvýrazňovaly všechny její tělesné přednosti. Z jejího jemného obličeje zářily kaštanově hnědé oči a úsměv měla doslova odzbrojující. Snape nepochyboval o tom, že tahle žena může mít každého muže, na kterého ukáže. A hloupá zřejmě taky nebyla, aspoň podle pověsti, která ji provázela.

Trochu se zarazil, když se jejich pohledy nečekaně setkaly, ale nechtěl uhnout očima jako první. I ona se zdála na moment překvapená, avšak Gloria Johnsonová ji vzápětí vtáhla zpátky do hovoru, takže se na něj dívat přestala. Ani si neuvědomil, že si najednou povzdechl. Naštěstí se ten neschopný barman konečně vypořádal s jeho objednávkou a postavil před něj na pult sklenici s whisky.

*****

Jean byla ráda, když po dlouhých minutách debat s několika nepříjemnými kouzelníky potkala v hale Glorii Johnsonovou. Kromě toho, že to byla její kolegyně, byly také dobré přítelkyně, i když Gloria byla o víc jak deset let starší. Jean jí lehkým posunkem naznačila, že by se ráda přesunula do nějaké klidnější části haly. Když zakotvily u malé fontánky, úlevně vydechla.
"Tohle je nejhorší část mé práce," povzdechla si.
"Ale ale, odkdy si zrovna ty stěžuješ na práci?" podivila se Gloria.
Jean se usmála.
"Od té doby, co jsem dostala nabídku změnit místo."
Vzápětí ji napadlo, že vlastně svůj rozhovor s Brumbálem pustila z hlavy hned, jak se zaposlouchala do další přednášky. Ve skutečnosti vůbec nepřemýšlela o tom, že by to místo v Bradavicích vzala a vzpomněla si na to až teď.
"Jo tak on tě někdo láká na lepší? Tak se pochlub!" nadchla se Gloria.
Jean jí stručně řekla o svém rozhovoru s bradavickým ředitelem.
"A ty snad opravdu uvažuješ o tom, že bys to vzala?" podivila se Gloria.

Jean neodpověděla. Její pohled se zastavil na vysokém muži u baru. To je ten učitel lektvarů, napadlo ji. Divné, že je na konferenci o černé magii. Upřeně se na ni díval a ona měla co dělat, aby jeho pohled vydržela. Bylo v něm něco zvláštního. Potkali se zatím jen na krátkou chvilku, ale už teď si byla jista, že ji ten muž zajímá. Že by ty Bradavice přece jen zkusila?
"Jean, haló!" zamávala jí Gloria ruku před obličejem. "Kde jsi?"
Odvrátila oči od Snapea a usmála se na Glorii.
"Promiň, jen jsem se na okamžik zamyslela."
"Snad to místo vážně nechceš vzít?"
"A co když ano?" nadhodila.
"No ty ses snad zbláznila! Co ti chybí? Hodíš kvůli nějaké hloupé škole za hlavu svou kariéru? Když se ti podařilo se takhle vypracovat, tak to vzdáš? Neblázni, Bradavice za to nestojí!"
Jeanin zamyšlený pohled se na okamžik vrátil ke Snapeovi a Gloria se toho bohužel všimla.
"Ne, Jean, nemyslíš na něho, že ne? Nechceš do Bradavic kvůli němu?!?"
Jean se na ni usmála.
"A proč ne?"
Gloria obrátila oči v sloup.
"Holka, ty máš dneska nápady! Zapomeň na něj, okamžitě! Snape je ten největší bastard, co kdy chodil po téhle planetě! Nestojí ani za jediný tvůj pohled!"
"Jsi na něj nějaká přísná!" Jean se teď upřímně bavila. "Jak to můžeš vědět?"
"Jak? Znám ho ještě ze školy. Už tenkrát byl strašný a s věkem se vůbec nezměnil. Učil naši Angelinu a ta o něm za celých sedm let neřekla ani jednu pěknou větu."
"Takže ty ho soudíš podle výlevů své pubertální dcerky? Jako bys nevěděla, že studentům se profesoři často jeví v mnohem horším světle, než jací doopravdy jsou."
"Nech toho, Jean! Nezahrávej si s tím ďáblem!"
"Tak ďábel, říkáš?" zašklebila se Jean. "O to víc mě zajímá."

Gloria se zhluboka nadechla a najednou zvážněla.
"Jean, neblázni. Tenhle chlap ti nesahá ani po kotníky - a on si bohužel totéž myslí o celém zbytku světa. Je to vážně prevít. Nikoho si nepustí k tělu a zničí každého, kdo se o to jen pokusí. Nemá žádné přátele, zato lidí, co ho nenávidí, bys našla požehnaně. A žádná žena se mu nikdy nedostala pod kůži. Občas se s nějakou vyspí, ale to je tak všechno - žádný opravdový vztah. A vůbec, copak by se do něj mohla nějaká ženská vážně zamilovat? Ne ne, zapomeň na něj, jestli ti můžu radit."
"Ale já ho dostanu, Glorie," pronesla Jean tiše. "To mi věř."
Gloria zuřivě zavrtěla hlavou.
"Ty ses vážně zbláznila. Vsadím se s tebou, o co chceš, že tě odkopne jako psa. Buď si tě vůbec nevšimne, anebo ti dovolí tak jednu noc a tím to skončí."
Jean se sebevědomě usmála.
"Dobře, já tu sázku přijímám. Nejpozději do konce školního roku mě bude Snape milovat. Když ne, tak ti budu až do konce života platit ročně 10 galeonů, platí?"
"Jean!" vykřikla Gloria, až se několik kouzelníků otočilo a podívalo na ně. "Ty vážně nemáš rozum! Nechci tě mít na svědomí! Kromě toho, kdybych snad náhodou prohrála," posmutněla, "já nemám na to, abych ti v případě své prohry platila."
"Čeho se bojíš, Glorie? Rizika na sebe beru já! A jestli vyhraju - a to mi věř, že já vyhraju - tak prvních deset let mi nemusíš platit nic!"
Gloria neochotně přikývla.
"Dobře, tak teda platí. Ale abys viděla, že nejsem mrcha, dám ti do vánoc čas z téhle sázky s čistým štítem vycouvat. Věř mi, že brzy přijdeš na to, co on je zač a ještě ráda se vrátíš vyplakat se mi na rameno."
Jean se zašklebila.
"V to nedoufej, Glorie."

Mrkla na místo, kde viděla Snapea naposledy stát, ale on už tam nebyl
"Nechceš si to přece jen ještě rozmyslet?" naléhala Gloria.
"Ne," odmítla příkře. "A teď mě na chvíli omluv, jdu říct Brumbálovi, že to místo beru."
Gloria jen nechápavě zavrtěla hlavou.

*****

Když se Snape konečně vrátil do svého hotelového pokoje, měl nevýslovný vztek sám na sebe, že Brumbála zase poslechl a zbytečně promarnil večer. Problém byl v tom, že některá ředitelova přání byla v podstatě rozkazem a nebylo možné se jim vzepřít. A to ani v případě, kdy byla zdůvodněna hloupými větami typu "Měl by ses více socializovat, Severusi."

Jako by toho nebylo málo, z nějakých nepochopitelných důvodů se mu stále vracela do mysli tvář té Andersonové. Nechápal to - ženy ho nikdy nezajímaly a zřídka potkal nějakou, na které by jeho oko spočinulo déle než pár sekund. Tak proč ona? Jistě, byla krásná a pravděpodobně nebyla úplně hloupá, ale takových už v životě potkal... Nezajímaly ho o nic víc, než noví studenti, kteří každoročně přicházeli do Bradavic, a stejně tak nezajímal on je. A pokud ano, rychle je odradil několika jízlivými poznámkami.

S povzdechem se vydal do koupelny. Ve spleti myšlenek, která mu vířily hlavou, zachytil jednu pozoruhodnou. Napadlo ho, že kdyby Andersonová snad náhodou to místo v Bradavicích přijala, byla by po dlouhých letech první zaměstnankyní mladší čtyřiceti let. ´Možná chce Brumbál trochu oživit tu sbírku muzejních exponátů, co se každoročně schází v bradavické sborovně,´ pomyslel si s trpkostí. Pohlédl na svůj obraz v zrcadle, znechuceně se ušklíbl a odkráčel do postele.