Kapitola dvacátá devátá - Zvláštní schopnosti

S řevem „Vetřelec!“ dovnitř vběhlo dalších pět kouzelníků. Všichni měli vytáhnuté hůlky a očima těkali po místnosti.

„Je nahoře!“ zařval Moody a ukázal na trámy. Hroty všech hůlek zamířili vzhůru.

„A je po mě.“ pomyslela si Lory a přitiskla se k jednomu z trámů. Srdce jí šíleně bilo a byla si jistá, že její hlasité dýchání musí slyšet i ve vedlejší místnosti.

„Vyjděte ven a odhoďte hůlku.“ zahřímal mocným hlasem Moody a Lory si bezděky vzpomněla na laciné detektivky. Věděla, že šance, že jim unikne a nikdo ji přitom nezasáhne, je asi stejně velká, jako že Voldemort si zajde s Harrym na rande, ale i přesto to zkusila. Ve stínu se přemístila na poslední trám nad dveřmi a chvíli vyčkávala. Za chvíli se většina kouzelníků přesunula do zadní a střední části místnosti.

„Teď nebo nikdy.“ pomyslela si Lory a dřepla si.

Naposledy zkontrolovala jejich pozice a skočila.

„Petrifikus totalus!“ vyhrkl jeden čaroděj s hrubými rysy a proud namodralého světla vytryskl na Lory. Ta se stačila jen přikrčit a její už tak poničené vlasy ožehnul kouzelný paprsek. Pak se pokusila otevřít dveře, ale ty byly evidentně zamčené.

„Ani hnout!“ zařval Moody a namířil společně s ostatními na Loryina záda.

„Super, mám za sebou osm členů fénixova řádu z něhož jsou minimálně dva bystrozoři, jó holka, to vypadá bledě...“ pomyslela si a v mžiku se rozhodla.

Hbitě uskočila za nejbližší křeslo a přikrčila se. Vzduchem prosvištělo několik dalších kouzel, ale ani jedno Lory nezasáhlo.

„Tak si to shrneme.... nemám hůlku, je jich osmkrát víc, jsou to hotoví čarodějové a myslí si, že jsem špión. Jestli z tohohle vyváznu živá, tak se asi dám na modlení...“ Lory opatrně vyhlédla zpoza křesla a hledala únikovou možnost, žádná se jí ale nenaskytla. Měla jen dvě variace - buď se vzdá a bude riskovat, že jí smažou paměť, nebo bude bojovat. Rozhodla se pro tu druhou, ale než stačila něco podniknout, asi tři metry od ní se vynořil Moody a mířil na ni hůlkou.

„Do prdele.“ vydechla Lory a její mozek ve dvou vteřinách zpracoval asi dvě stě údajů. Ale ať to brala odkud chtěla, neměla úniku. Ruce dala daleko od těla a plynule se narovnávala. Moody k ní přistoupil zezadu a položil jí hrot hůlky na záda. Levou ruku jí stisknul rameno a postrčil ji před sebou.

Během čtvrt minuty ji dostrkal k ostatním, kteří ji rychle obklopili a mířili jí hůlkami na srdce.

„Kdo jste?“ zeptal se zostra vysloužilý bystrozor.

„Lorean.“ odvětila s hraným klidem Lory.

„Kdo tě poslal?“

„Ježíš tohle je jak z nějaké blbé detektivky.“ pomyslela si Lory a podívala se Tonksové do očí.

„Nikdo.“ odvětila pevným hlasem.

„Nelžete, pro koho pracuješ? Ministerstvo, Ty víš kdo? Tak mluv!“ prskal Moody.

„Ani jeden.“ odsekla mladá čarodějka.

„Nejsi v situaci abys nám mohla lhát.“ upozornil ji onen vysoký čaroděj s vyhraněnými rysy.

„Já ale nelžu, nikdo mě neposlal a pro nikoho nepracuju.“ namítla Lory. „Sakra vypadám snad jako špión?“ Všichni si ji sjeli výtahovým pohledem.

„Mohla bys být.“ ozval se Moody.

„Jo jasně Voldemort posílá na mise zásadně šestnáctileté holky, které jsou rády, že dýchají a ještě ke všemu bez hůlky. To je logika.“ pomyslela si Lory.

„Sakra to jsou všichni v řádu tak podezřívaví nebo se mi to jenom zdá?“

„Jak víte, že jsme členové řádu?“ zeptala se najednou Tonksová.

„Sakra.“ pomyslela si Lory a uzavřela svou mysl proti vniknutí.

„Škoda že nemají visačky.“ problesklo jí hlavou.

„A řekněte mi, která jiná banda kromě Smrtijedů připadá v úvahu?“

„Neodpověděla jsi.“ konstatoval Moody a ruka s hůlkou ho zasvrběla. „A taky neodpovím.“ Moody a namířil jí přímo na srdce.

„Elektrucio!“ zavelel a z jeho hůlky vytrysknul oranžový paprsek.

„Protego flamare!“ bránila se Lory a vytvořila před sebou ohňový štít, který pohltil paprsek. Bylo to pro ni ale příliš velké sousto po tak dlouhé době, tak jí to srazilo na kolena.

Najednou vzduchem proletěly další tři formule.

„Lanium intactate!“ vykřikla Lory a zamávala kolem sebe rukama. Vše se jako zpomalilo.

Na Lory pomalu letěly paprsky a těsně před ní vrazily do mléčného obalu a stejně jako v Brumbálově kabinetu se do něj vsákly. Lory pocítila opět tupou bolest a tělem jí projela obrovská vlna energie, kterou nedokázala ovládnout. Tělo jí vypovědělo službu a začala se nekontrolovatelně třást. Plíce měla v jednom ohni a mozek jako by jí ho chtěl někdo vytrhnout z hlavy. Složila se na zem a pevně zavřela oči.

Najednou jí zasáhl nějaký paprsek a měla vše nějak zvláštně zastřené. Někdo ji zvednul ze země a odtáhnul z místnosti. Lory jen ztěžka otevřela oči a matně před sebou uviděla jakési dveře. Ruce měla pevně svázané za zády, v puse měla roubík a dvě silné paže jí táhly za sebou. Dveře před ní se prudce otevřely a ony ruce s ní smýkly do předu. To samozřejmě neustála a téměř po hlavě dopadla na zem.

„Finito!“ zavelel kdosi a podivná otupělost zmizela.

Mladá čarodějka otevřela oči a zamžourala kolem sebe.

Moody jen mávnul hůlkou a její roubík zmizel.

„Kdo jsi?“ Lory se postavila a podívala se mu do nestejnoměrných očí.

„Už jsem řekla Lory.“ odvětila dost nasupeně velice neobvyklá žačka Bradavic.

„Odkud umíš ty štíty?“

„To je moje věc.“ odsekla Lory a ignorovala hůlku namířenou na její hruď.

„Ptám se tě naposled po dobrém, odkud to umíš?“ zavrčel nebezpečně Moody a vyzývavě se jí podíval do očí.

„To jako že to země bude chtít vypáčit? Proboha tihle jsou snad větší cvoci než Smrtijedi.“ pomyslela si Lory.

„Hele o co vám jde? Proč vás zajímá odkud to umím?“
„Electricio!“ zavelel Moody a Lory projela ostrá bolest.

Byla už tak hodně oslabená a tak se okamžitě poroučela k zemi. Celým jejím tělem projížděla ostrá bolest a začala se celá třást. Po chvíli to přestalo. Mladá čarodějka jen s námahou otevřela oči a zaostřila na čaroděje, kteří ji obklopovali.

„Kdo tě poslal?“ zeptal se bývalý bystrozor.

„Nikdo. Přinesl mě sem Snape asi před dvěma týdny.“ zašeptala Lory.

„Odkud tě přinesl?“

„Ze sirotčince.“ vykopla ze sebe po chvíli Lory.

„Proč tě sem přinesl?“

„Protože kdybych tam zůstala, nedožila bych se začátku školy.“ zasýpala Lory a její hruď se rychle zvedala.

„Odkud umíš ohnivý štít?“ ptal se dál Moody.

„To je moje věc, nic vám do toho není.“ odsekla Lory.

„Klibis!“ zavelel Moody. Lory opět ucítila palčivou bolest a nedokázala se soustředit na nic, jenom na ni.

„STÁT! TO JE DEVONOVÁ!“ ozval se najednou povědomý hlas a bolest rázem ustala.

„Lorean jsi v pořádku?“ zeptal se Sírius a mávnutím hůlky nechal zmizet její pouta.

„Vypadám tak?“ odsekla Lory a pokusila se zvednout ze země. Neměla ale dost sil a zůstala ležet na chladné kamenné podlaze. Její srdce se ale snažilo překonat rekord v počtu tepů za sekundu a s každým nadechnutím měla pocit, že se udusí.

„Co se to tady ksakru stalo?!“ zasyčel právě příchozí Snape a razil si to k Lory. Ta ale nebyla zrovna ve stavu, kdy by mohla učinit výpověď. Rychle oddechovala a postupně se jí dařilo uklidnit se. Profesor lektvarů se k ní sklonil a z hábitu vyndal malou lahvičku se sytě fialovou tekutinou.

„Vypijte to.“ zašeptal a natáhl k ní ruku s lahvičkou.

„Ne!“ vydechla Lory a rychlým pohybem mu vyrazila lahvičku z ruky.

„Co si to dovolujete!“ vyprskl Snape a sledoval posilující lektvar vtékající do spáry mezi kameny.

„Nevím jak vy, ale já o otravu nestojím.“ vyklopila ze sebe Lory a zatnula ruce v pěst v naději, že se přestanou třást.

„Vím, že na lektvary jste tu odborník vy, ale tohle můžu brát jen co dvanáct hodin, jinak mě to otráví.“ vydechla Lory a její pomněnkové oči se střetly s temnými hlubinami Snapeových.

Teď v nich ale nebyl vztek, spíš překvapení a údiv. Lory opět sklopila hlavu a soustředila se na svůj dech. Hlava se jí po chvíli zatočila a mladá studentka slavné školy čar a kouzel omdlela.

Když po neurčité době opět otevřela oči, ležela ve své posteli a všechno jí bolelo. U okna seděl Sírius a zíral kamsi ven.

„Dobré ráno“ probudila ho Lory a posadila se. V reakci na to jí ale prudce rozbolela záda. Poslední z Blacků sebou trhnul a mile se na ni usmál.

„Dobré odpoledne:“ odvětil a pokynul jí k hodinám. Bylo půl páté.

„Na vypij to, mělo by ti to pomoct.“ konstatoval a podal jí flakónek s posilovačem.

„Díky.“ usmála se Lory a kopla ho do sebe.

„Pane Blacku, je normální, že vás tady hned vyslýchají nebo mám jenom štěstí?“ ušklíbla se Lory a položila prázdný flakónek na stůl.

„Tak naplůl. Pošuk je totiž hodně nedůvěřivý a natrefila jsi na něj právě když se vrátil z jedné dlouhé cest a to je nepříjemný na všechno a všechny.“

Najednou se rozletěly dveře, dovnitř vešel Brumbál s McGonagallovou a tvářili se jak přepadové komando.

„Dobrý den.“ pozdravila trochu nejistě Lory a těkala pohledem ze svých dvou profesorů. Oba jen přikývli.

„Jak je vám?“ zeptala se McGonagallová.

„Ujde to.“ pokrčila rameny Lory trochu se protáhla.

„Co vlastně stalo?“ pokračoval ve výslechu ředitel Bradavic a zavřel dveře.

Sírius jim vyložil celou situaci a Lory radši mlčela.

„Co jsi vlastně dělala na těch trámech?“ zeptal se překvapeně Brumbál.

„Jenom jsem zjišťovala, kde jsem, když na mě madame Tonksová, pan Moody a ještě jeden zaútočili.“ Špitla mladá čarodějka.

„A zjistila jste to?“ zeptala se profesorka přeměňování.

„V domě rodu Blacků, Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct, Londýn.“ ušklíbla se Lory.

„Jak jste na to přišla?“ vyhrkl Sírius.

„No, když nepočítám, že se tady volně pohybuje asi nejhledanější člověk našeho světa a jmenuje se shodou okolností Black, tak klenba v té místnosti je z druhé poloviny patnáctého století a v této době je to už opravdová vzácnost. Do 20. století se zachovaly jen čtyři. Dvě byly zničeny za Druhé světové války při bombardování Berlína, jedna je v Moskvě a poslední je v Londýně v sídle rodu Blacků.“ řekla klidně Lory.

Všichni na ni zírali, jako by spadla z višně.

„Mít za kámoše architekta se občas vyplatí.“ pomyslela si Lory.

„Vidím, že jsi se vůbec nezměnila.“ konstatoval Brumbál a v očích mu hrály veselé jiskry. Lory na sobě, resp. na svých ranách ucítila zkoumavé pohledy.

„Já z nich snad dostanu depku.“ pomyslela si.

„Chtěl bych si s tebou promluvit o jedné věci Lorean.“ řekl klidným hlasem Brumbál.

Najednou si Lory vzpomněla na drobnou maličkost.

„O tom řízení?“ zeptala se Lory. Brumbál se jí podíval do očí.

„Jaké řízení?“

„Pokud vím, tak mimo školu nesmím kouzlit a toho chlapa jsem omráčila a svázala pomocí hůlky. Měla bych jít na disciplinární řízení.“ konstatovala Lory a podívala se do překvapené tváře Síriuse.

„Žádné řízení nebude, vysvětlil jsem jim situaci a souhlasili, že použití hůlky bylo ve vašem případě nevyhnutelné.“ řekl klidně Brumbál. Lory se usmála, nyní si mohla být jistá, že se vrátí do Bradavic.

Ředitelka její koleje si ji starostlivě prohlídla a Lory měla chuť po ní něco hodit. Ano, vypadala jako anorektička, po které přeběhlo stádo slonů, ale nepotřebovala nikoho aby jí to připomínal.

„Lorean vím, že je to pro tebe teď těžké, ale potřebujeme, aby jsi nám odpověděla na několik otázek.“ Lory jen přikývla a ucítila, jak se jí svírá žaludek.

„Kdo ti to udělal?“ začal Brumbál a v jeho hlase se odrážela určitá nejistota.

„Eric Crusta, majitel sirotčince.“ řekla s neuvěřitelnou nenávistí a odporem v hlase.

„Proč?“

„Já, já...nechtěla jsem mu jít po vůli.“ špitla Lory a zahleděla se na parkety.

„Panebože.“ zašeptala profesorka přeměňování a zakryla si rukou ústa. Chtěla něco říct, ale Lory ji gestem zastavila.

„Nechtěla jsem se s ním vyspat a proto mě každou noc mlátil.“

„To nedává smysl, když jste byla slabá, mohl přece..“ namítl Brumbál.

„Nemohl.“ přerušila ho Lory.

„James byl od té doby, co zemřeli naši posedlý mým bezpečím a ochránil mě různými kletbami a zaklínadly. No a počítal i s touhle variantou. Takže když si mě pokusil vzít násilím, odhodilo ho to asi dva metry zpátky a půl hodiny se nemohl pohnout.“ ušklíbla se Lory.

„Pak se ale probudil a byl vzteky bez sebe. Zmlátil mě a odvlekl na samotku, kde jsem zůstala dokud jste mě profesor Snape neodnesl.“

„Proč jsi ale neutekla?“ pokračoval ve výslechu Brumbál. Lory se opět smutně pousmála.

„Nešlo to. Veškeré východy byly zabezpečeny nějakým zvláštním kouzlem, které jsem nedokázala prolomit.“ vydechla a snažila se přimět své ruce ke klidu. McGonagallová se na ni soucitně dívala a hledala ta správná slova. Lory ji však předstihla.

„Prosím, nestojím o ničí lítost ani soucit. Věděla jsem, do čeho jdu a poslední, co teď potřebuju je, abyste se na mě všichni koukali jako na chudinku. Za pár týdnů ty modřiny zmizí a tohle všechno bude jen další ošklivá vzpomínka.“

„Ten Dafoe se občas hodí..“ pomyslela si a v duchu se usmála.
Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vletěli Harry, Ron a Hermiona a vrhli se na Lory. Loryina první reakce bylo je postupně zlikvidovat, ale překonala svůj instinkt a nechala se obejmout. Všichni tři na ni začali chrlit informace o jejich prázdninách a začali se vyptávat.

Lory byla nesmírně vděčná za to, že místnost byla jen chabě osvětlená a oni tak nemohly vidět její rány.

„Ehm ehm.“ ozvalo se za nimi. Všichni tři se odlepili od Lory a ohlédli se. Harry při pohledu na Brumbála nasadil svatouškovský výraz, Ron ztuhnul a Hermiona se narovnala.

„Dobrý den.“ pozdravila Hermiona, když si uvědomila, s kým má tu čest.

„Myslím, že vy čtyři si máte o čem povídat.“ konstatoval Brumbál a společně s ostatními členy Fénixova řádu se postavil. Lory nevěděla, jak se má chovat. Jestli má být šťastná, že její přátelé jsou u ní, nebo mít strach z jejich reakce na její vzhled. Když všichni tři bradavičtí profesoři odešli, roztáhli její přátelé závěsy.

Jakmile na ni dopadlo světlo vytřeštila na ni Hermiona oči, Ron koktal něco ve smyslu, že je špinavá a Harry ji sjížděl výtahovým pohledem.

„Co se ti..jak...kdo?“

„Sedněte si.“ přikázala a usmála se na ně.

„Co se ti stalo?“ zeptala se nejistým hlasem Hermiona. Lory jim popsala svůj pobyt v sirotčinci a když skončila, měla chuť po nich něco hodit.

„Ten parchant.“ zavrčel Harry a sevřel ruku v pěst. Lory se ušklíbla.

„Vidím, že jsi přes prázdniny cvičil.“ konstatovala a pokynula hlavou k jeho zaťaté pěsti.

„A doufám, že i vy dva.“ podotkla a zkoumavě si je prohlédla. Ron a Hermiona svorně přikývli a tvářili se nanejvýš důležitě.

„Dobrá, později vás přezkouším.“ konstatovala Lory a věrně napodobila neblaze známého profesora lektvarů. Všichni čtyři se rozesmáli.

„A co jste dělali vy?“ zajímala se Lory a usmála se na ně.

„Já jsem byla s našima u moře v Chorvatsku.“ hlesla trochu provinile Hermiona a tvářila se, jako by spáchala vraždu.

„Vážně? A jaké to tam bylo?“ Hermiona se podívala po ostatních a trochu neochotně spustila. Mluvila ale se strašným napětím a nervózně se ošívala. Lory se ale stále usmívala a evidentně jí vůbec nevadilo, že zatímco ona trpěla v sirotčinci, Hermiona si užívala na pláži. Po chvíli se Hermiona uvolnila a vesele jim povyprávěla o její dovolené.

„Já byl celé léto u Dursleyů a pak tenhle týden v Doupěti...“ sdělil jí Harry a usmál se.

„Doupěti? Co to je?“ vyhrkla překvapená Lory.

„To je náš dům, říkáme mu Doupě.“ ujasnil Ron. Lory uznale přikývla a začala ho vyslýchat.

„Musíte to u vás být skvělé.“ zasnila se Lory.

„Myslíš v Doupěti?“ otázal se překvapeně Ron.

„Jo podle toho, co jsem o něm teď slyšela, musí to být úžasné místo.“ Ron se na ni překvapeně podíval.

„Tak to jsi první, co mi tohle řekla.“ konstatoval Ron a stále si potvrzoval, co právě řekla.

Najednou se odněkud vynořila paní Weasleyová. Byla celá udýchaná a v ruce svírala pekáč s masem.

„Tak tady jste. Pojďte dolů, než vám vychladne oběd.“ zavelela a opět zmizela ve dveřích.

„Radši pojďme, než mamka přiletí s celou troubou.“ navrhl Ron a společně s ostatními vyrazil do kuchyně.

Cestou ještě řádně rozebrali jejich NKÚ. (Hermiona získala dvanáct s výborným hodnocením a dvěma nad očekávání, Harry měl devět výborných, dva nad očekávání z dějin a bylinkářství, jeden přijatelný z astronomie a z jasnovidectví, stejně jako Ron, proletěl.

Zrzovlasý Nebelvíran získal osm výborných, tři nad očekávání z přeměňování, dějin a kouzelných formulí a rouška budoucnosti mu nebude nikdy poodhalena.
Všichni tři došli ke kuchyni za veselého hovoru, ale

když otevřeli dveře, rázem ztichli. Lory proklouzla dovnitř jako první a v potemnělé místnosti uviděla dalších deset lidí sedící u dlouhého stolu. Všichni si ji nedůvěřivě prohlíželi a vrhali na sebe významné pohledy.

„Tak se posaďte, než vám to vystydne.“ vybídla je paní Weasleyová a pokynula jim k volným místům. Harry popadl Lory a vyloženě ji dotáhl na místo. Paní Weasleyová jim naložila vrchovatou porci zapékaných brambor a mile se na ně usmála. Všichni se pustili do jídla, ale Lory se v tom jen tak přehrabovala. Stále na sobě cítila jejich pohledy a nedokázala do sebe prostě nic dostat.

Najednou ticho přerušil Moodyho hlas.

„Odkud umíte štít?“

„Už zase? Proč se mě pořád všichni na něco ptají? Nešlo by prostě Ahoj Lory, moc rádi tě vidíme, nedáš si trochu čaje?“ Lory přestala hypnotizovat brambor a podívala se do zjizvené tváře vysloužilého bystrozora.

Najednou bylo absolutní ticho a všichni se dívali na mladou Nebelvírskou žačku.

„Naučil mě ho můj bratr, ale jak jste sami viděli, moc mi nejde.“ odvětila s ledovým klidem Lory.

„Kdy jste se to naučila?“

„Před čtyřmi lety.“

„Kolik je vám let?“ pokračoval ve výslechu Pošuk.

„Šestnáct:“ odsekla Lory a její nechuť k jídlu se ještě víc prohloubila. V kuchyni to zašumělo.

„To není možné! Dvanáctiletá holka nemůže zvládnout štít!“ ozvala se Tonksová.

„Ale já ho nezvládla, pořád nefunguje jak má. Místo aby to položilo vás, položí to mě.“ ohradila se Lory.

Najednou Hermiona vykřikla a vymrštila se druhou světelnou rychlostí.

„Had!“ vyjekla a odskočila zpátky. Na dlouhý dřevěný stůl se vyplazilo lesklé hadí tělo.

„Stůj!“ zasyčeli Harry i Lory najednou. Oba na sebe vrhli nechápavé pohledy. Lory se otočila zpátky k hadovi a chvíli s ním rozmlouvala. Pak se k němu sklonila a usmála se. Opět něco zasyčela a had se jí vyplazil po ruce až za krk a pak se obrátil k její tváři.

„Ahoj Vipero, jak pak ses sem dostala?“ zeptala se lidskou řečí a pohladila ji po hlavě.

„Ty máš hadí jazyk?!“ vyhrkl Harry a zíral na ni s otevřenou pusou.

„Vidím, že ty taky.“ konstatovala Lory a dál hladila hadici po hlavě.

„Ty toho hada znáš?“ vyklopil ze sebe Ron a až pozdě si uvědomil, co za hloupost vypustil z pusy.

„Je to ona a jmenuje se Vipera.“ opravila ho Lory.

„Ať se hnu kamkoliv, je mi nablízku. James ji začaroval tak, aby se se mnou i přemisťovala. Doteď nechápu, jak to udělal.“ vysvětlila zamyšleně Lory a nechala Viperu, aby se jí obmotala kolem ruky.

„Běž ke mě.“ zasyčela na svého mazlíčka a Vipera zmizela pod stolem a zamířila ke dveřím.

„Jak ví, kde je tvůj pokoj?“ zeptal se Harry, který byl evidentně jediný, který jí rozuměl.

„Ucítí můj pach.“ vysvětlila mu Lory a posadila se.

Všichni na ni vyloženě civěli.

„Ach jo, tak tohle mi fakt ještě chybělo..“ pomyslela si Lory a ušklíbla se na Harryho.

„Proč na mě tak koukáš? Máš hadí jazyk stejně jako já.“ vyjela na něj.

„Já jen, že jsi teprve druhý člověk, co znám, který má taky hadí jazyk.“ ohradil se Harry.

„Vážně? Odkud vlastně víš, že ho má Voldemort taky?“ zeptala se lehce konverzačním tónem Lory.

Většina přítomných sebou při vyslovení jména Pána Zla mírně trhla.

„Odkud to víš ty?“ ozval se Ron.

„Je to docela prosté, tahle schopnost se dědí v rodech, které se zabývají černou magií a jen zřídka kdy se objeví u někoho jako já. A pokud vím, tak rod Salazara Zmijozela k takovým patří. V téhle době mají hadí jazyk v Anglii jen tři lidé, ty, Voldemort a já.“ konstatovala Lory.

„Jak to všechno víte?“ vyprskl Moody a mířil na ni hůlkou. Lory se mu s ledovým klidem podívala do očí.

„Umím číst. V Bradavických dějinách je to několikrát napsané.“

„Takže Hermiona není jediný cvok, který to četl.“ ozval se Ron a jeho kamarádka po něm střelila tvrdým pohledem.

Hermiona se s ním začala hádat a tvářila se strašně popuzeně. Lory s Harrym se jen usmívali a dokonce i Sírius se ušklíbl.

„Myslím, že pan Moody se ptal, jak víte, že je Pán Zla Zmijozelův dědic?“ zasyčel Snape a rázem všichni zmlkli.