Kapitola dvacátá druhá – Přísaha

Bylo slunné odpoledne prvního březnového dne a příroda se pomalu začínala vzpamatovávat z dlouhé a kruté zimy. U malé kaple uprostřed nádherné louky stála mladá dívka s kaštanovými vlasy a blankytně modrýma očima. V ruce svírala kytici rudých růží a po tváři jí stékaly hořké slzy. Nádherné oči se upíraly na kamenný náhrobek se zlatým nápisem DEVONOVI. Pod ním bylo vytesáno asi dvacet jmen, ale Lory se dívala jen na to poslední - James Devon. Jeho jméno bylo narozdíl od těch ostatních vytesáno rudě, na znamení vraždy a poskvrnění cti rodu.

Lory se sklonila nad místem posledního odpočinku svého bratra a položila na něj kytici růží. Pak se opět napřímila a šáhla si pod hábit. Rychlým trhnutím vytáhla dýku, jejíž čepel se leskla v jarním slunci.

Opatrně si ji přiložila na dlaň a zadívala se na Jamesovo jméno. „Krev popelu, prach prachu.“ zašeptala a řízla se. Po ruce jí začal stékat tenký pramínek krve. Lory sevřela ruku v pěst, aby zachytila stékající krev.

„Tvá smrt bude pomstěna Jamesi. Najdu tvého vraha, i kdyby to měla být poslední věc na světě, co udělám. To ti přísahám bráško,“ zašeptala a otevřela dlaň. Krev neslyšně dopadla na nepoddajný kámen a rázem jako by zmizela. Po chvíli se na náhrobku objevila rudá skvrna ve tvaru zkřížených mečů, jako znamení svaté přísahy. Lory ještě chvíli zírala na posvátný znak, který vytvořila její krev, pak se dotkla přenášedla a zmizela.

Během okamžiku se octla v Prasinkách a s hlavou plnou myšlenek se odebrala zpátky do Bradavic. Prošla portálem a vydala se po zabahněné cestě k hradu.

„Musím najít Naita, to on Jamese zabil!“ mumlala si pod imaginární vousy. „Musím, prostě musím a je jen jediná možnost, jak ho dostat… stanu se bystrozorem, ať to stojí, co to stojí.“ zavrčela a začala stoupat po schodech. Aniž by věděla jak, najednou se octla před Buclatou dámou.

„Velocissimi.“ odsekla a Buclatá dáme se s kázáním o slušném chování odklopila. Mladá čarodějka vešla do společenské místnosti. Nasadila přátelský výraz a zamířila k dívčím ložnicím.

„V kolik tam jdeš?“

„Zítra ve 3 a ty?“

„Jdu hned po tobě a už jsi uvažovala o tom, čím chceš být?“

„Určitě velvyslankyní nebo alespoň pracovat v mezinárodním.“ zasnila se Parvati.

Lory se otočila za svými spolužačkami a dala si dvě a dvě dohromady. „Aha, profesní poradna. Rozvrh by měl být na nástěnce…“ pomyslela si a otočila se o 180°. Rázným kokem došla k nástěnce a prstem přejela po rozvrhu.

„Tak fajn, jdu zítra hned po obědě.“ pousmála se a vrátila se na svou původní trasu.

Druhý den po obědě…

Lory zaklepala na masivní dveře kabinetu přeměňování.

„Dále.“ ozval se přísný hlas zpoza dveří. Lory se zhluboka nadechla a otevřela dveře.

„Dobrý den madam.“ pozdravila slušně a opatrně zavřela dveře.

„Dobrý den. Prosím posaďte se.“ vybídla ji profesorka přeměňování.

„Tuhle větu slyším snad po dvacáté.“ pomyslela si Lory a posadila se na docela nepohodlnou židli.

„Takže slečno Devonová, už jste uvažovala o svém budoucím povolání?“ zeptala se docela vlídně profesorka McGonagallová.

„Ano madam. Chci být bystrozorkou.“ odvětila Lory pevným hlasem ve kterém nebyl ani náznak nejistoty.

Ředitelka Nebelvíru si ji změřila přísným pohledem a pousmála se. „Je to velmi náročné povolání a hned tak někoho nepřijmou. Vyžaduje to další studium a sérii velice náročných testů.“ oznámila jí s chladnou odměřeností.

„Já vím madam a jsem si jistá, že to zvládnu.“

„Dobrá. Žádají OVCE minimálně z pěti předmětů a neuznává se horší známka než nad očekávání. Pro bystrozorskou profesi budete muset studovat obranu proti černé magii, přeměňování, kouzelné formule a lektvary. Ve všech těchto předmětech jste hodnocena buď nad očekávání nebo výborně. Chci vás ale upozornit, že profesor Snape přijímá do svého kurzu jen žáky s hodnocením u NKÚ vynikající. U ostatních předmětů a to včetně toho mého by u vás neměl být problém.“ Lory se jí chvíli dívala do očí.

„Paní profesorko, jaká je šance, že mě přijmou?“ zeptala se nejistě. Profesorka přeměňování si posunula brýle na nose.

„Popravdě slečno Devonová přijímají jen ty nejlepší. Pokud se ale budete hodně snažit, možná budete jednou z vyvolených.“ Lory se na ni vděčně usmála.

„Děkuji madam.“ poděkovala a postavila se.

„Nashledanou.“ hlesla a odešla z kabinetu přeměňování.

„Takže když to vezmu bez obalu mám šanci asi jedna ku tisíci, že mě vezmou… to umí nadchnout. Ale při troše štěstí a když budu dřít…u vidíme.“ pomyslela si a zahnula ke Vstupní síni.

„Sakra sakra sakra! Jdu pozdě na péči o kouzelné tvory!“ vykřikla a šokla tak jednoho prváka. Vyřítila se po schodech dolů, ale zakopla o rozvázanou tkaničku a vletěla přímo do brnění.

„S takovou se tam nedostanu ani do konce hodiny.“ pomyslela si Lory a začala se hrabat z hromady šrotu, které se odvažovali nazvat brněním.

„Počkej, pomůžu ti…“ ozval se najednou přívětivý hlas. Lory vykoukla zpoza přilby a usmála se na Nevilla.

Popadla jeho ruku a nechala se vytáhnout na nohy.

„Díky Neville.“ usmála se Lory a sesbírala ze země své věci.

„Počkat, neměl by si být na péči?“

„Ty snad taky…“ ušklíbl se bradavický nešika.

„Jo, ale…“

„Když přijdeme o pět nebo deset minut později, vyjde to nastejno.“ pokrčil rameny Neville a pokynul jí k východu.

„Asi máš pravdu.“ přitakala Lory a společně se svým bývalým přítelem zamířila k východu.

„Proč jdeš vlastně pozdě ty?“

„Zapomněl jsem na čas. Někde jsem nechal hodinky a zaboha si nemůže vzpomenout kde.“ ušklíbl se a galantně jí otevřel dveře.

„Díky.“ usmála se na něj a vyšla ven. Bylo nádherné slunné jarní odpoledne. Na nebi nebyl ani mráček a nad korunami stromů se proháněl chladný vítr. Stromy v Zapovězeném lese začínaly rašit a odevšud se ozýval zpěv ptáků.

„Dneska je nádherně.“ vydechla Lory a zabořila se až po kotník do bahna.

„No fuj.“ zašklebila se a vytáhla nohu ze sajrajtu.

„Máš pravdu dneska je opravdu nádherný den.“ usmál se Neville a pro jistotu o krok ustoupil. Lory vytáhla hůlku a důkladně se očistila.

„Radši pojďme.“ zavrčela a vyrazila po pěšince k Hagridově boudě. Neville ji poloklusem následoval a když oba dorazili ke zbytku spolužáků, zjistili, že má Hagrid zpoždění.

„Dneska asi máme štěstí…“ usmála se Lory a shrnula si vlasy z obličeje. Neville se na ni usmál a opřel se o zeď hájenky.

Najednou se odněkud vynořil Hagrid a se širokým úsměvem si přepočítal všechny přítomné.

„Jsme všici, takže můžem začít!“ usmál se a pokynul svým studentům dozadu.

„Jsem zvědavá, co to bude letos…“ zašeptala Hermiona Ronovi.

„Já teda ne. Stačilo mi to loni…“ zašeptal Ron a nasucho polknul.

„Dneska pro vás mám úžasný stvoření.“ zaliboval si Hagrid. V tu ránu chtěla naprostá většina studentů utéct.

„Získal jsem od ministerstva povolení a jako jediní v Anglii můžou teď Bradavice chovat Murcastory nebo estli chcete hadomyši .“ oznámil hrdě Hagrid. Nikdo ze studentů neměl ponětí, co to je za potvoru, ale podle Hagridova nadšeného výrazu to muselo být hodně nebezpečné monstrum.

„Tak jen pojďte, mám je hned tady…“ usmál se Bradavický klíčník a odhopsal za hlasitého dunění k Zapovězenému lesu.

„Tak tohle bude moje smrt.“ konstatoval Neville a už si začal vybírat nápis na náhrobek.

„Hermiono, co jsou ty potvory zač?“ zeptala se Lory a podívala se na Nebelvírskou einsteinku.

„Nevím.“ odvětila Hermiona a vyrazila tím své kamarádce dech.

„Ty nevíš?“ vydechla Lory a začala se v duchu modlit. Během deseti minut dorazili na malou mýtinku s výběhem, kde před dvěma lety Hagrid choval hipogryfy.

Tentokrát byl ale výběh uzavřen v obrovské síti, která šahala až vysoko do korun stromů. Všichni si to prazvláštní dílo prohlíželi a uvažovali, co za zvíře potřebuje tak obrovskou klec.

„Tak děcka, hezky se seřaďte a já je zavolám.“ usmál se Hagrid a začal prohledávat své kapsy.

Páté ročníky Mrzimoru a Nebelvíru se váhavě rozestavěly okolo ohrady a čekaly, co na ně vybafne. Po hodné chvíli Hagrid vylovil ze své megakapsy malou stříbrnou píšťalku a s hlubokým nadechnutím do ní fouknul. Všichni očekávali ohlušující pískot, ale nic se neozvalo.

„Tohle je neslyšitelný, ale voni to slyšej.“ usmál se Hagrid a otočil se k výběhu.

Chvíli se nic nedělo, pak začali ze stromů skákat podivná stvoření. Jejich podlouhlá těla končící mrskajícím se ocasem byla pokryta lesklou šedou srstí.

Hlavy měla téměř identické jako myši. Vlastně dost připomínaly myši, měly ale jen dvě ruce a svůj dlouhý štíhlý ocas vláčely za sebou. Na zemi působili poněkud neohrabaně, ale na stromech se pomocí ocasu a silných rukou pohybovaly velmi obratně.

Netrvalo dlouho a k Hagridovi se jich seběhlo si dvacet.

„No nejsou úžasní?“ culil se Hagrid. Většina studentů si oddechla. Čekali něco hrozivějšího.

„Pane profesore a čím se živí?“ zeptal se docela logicky Dean. Všichni se podívali na Hagrida s obavou v očích.

„Hlavně kořínkama, kůrou a sem tam slupnou i nějakou housenku. Jak se tomu říká..jó jsou býložravci!“ usmál se Hagrid.

„Jo Deane, netvař se jako salát a neublíží ti.“ ušklíbla se Lory. Všichni se rozesmáli.

„Proč se vlastně v Anglii nechovají, vždyť nevypadají nijak nebezpečně..“ konstatovala Parvati a sklonila se k jedné z hadomyší.

„Nebezpeční rozhodně nejsou, tedy pokud jim nechcete vzít jídlo. To se potom rozzuří a ty jejich tesáky jsou pěkně ostrý.“ Parvati se bleskově narovnala.

„Někde jsem o nich četla…“ zadumala se Hermiona.

„No jasně! Nechovají se proto, že vlastně nejsou nijak zvlášť užitečná. Žijou v klidu na stromech a nikoho neobtěžují. Využívají se jen občas, když se hledá voda. Jsou na ni úžasně citliví!“ prohlásila hrdě.

„Správně Hermiono. Deset bodů pro Nebelvír.“ Hermiona se zářivě usmála a podívala se na jednu hadomyš, která stála asi půl metru od ní.

„Můžeme si je pohladit?“ zeptala se chtivě Levandule.

„Jasně, ale nedělejte žádné prudké pohyby, mohly by se vyplašit.“ usmál se Hagrid. Oba ročníky se nasoukaly dovnitř ohrady a pomalu se začaly přibližovat k jednotlivým potvůrkám. Najednou ale Lory zakopla a s výkřikem se poroučela k zemi. V tu ránu se všechny hadomyši rozprchly a zmizely v korunách stromů.

„Sakra.“ vydechla Lory a začala se sbírat ze země.

„Promiňte.“ hlesla a omluvně se podívala na Hagrida.

„To nevadí, pohladíte si je příště.“ usmál se Hagrid a zvedl síť tak, aby mohli všichni projít zase ven. Tam jim udělal přednášku o chování a způsobu života hadomyší a se zvoněním je pustil na kolej.

„Teda dneska fakt nemám den.“ povzdechla si Lory a schovala si věci do tašky.

„To se občas stává, prostě máš den blbec.“ ušklíbl se Neville, který měl den blbec permanentně celý život.

„Jo, už aby byl večer.“ přikývla Lory a opět se po kotník zabořila do bahna.

„Do háje…“ zaklela a opět se očistila.

„Radši se zavřu u sebe a nevylezu dokud nepřestanu devastovat jak okolí, tak sebe.“ rozhodla se Lory a zamířila s ostatními na kolej.

Během deseti minut se dostali k Buclaté dámě, která se jim po dlouhém rozhovoru na téma

„Je lepší ta růžová nebo TA růžová k jejímu náramku.“ odklopila a uvolnila tak cestu do Nebelvírské věže.

„Já půjdu na pokoj, uvidíme se na večeři.“ oznámila Lory a zmizela ve vchodu k dívčím ložnicím. Vyběhla dva schody, zakopla a svezla se zase zpátky. S nepublikovatelným klením se zvedla a začala rychle stoupat nahoru.

„Šílenec.“ konstatoval Harry a práskl sebou na gauč.

Lory vyběhla po schodech a otevřela dveře do svého království. Rychle přibouchla dveře vrhla se na postel.

Trochu ale neodhadla vzdálenost a praštila se hlavou o čelo postele.

„Do háje.“ sykla bolestí a chytla se za hlavu. Rychle se posadila a trhnutím vytáhla zpod postele kufr. Rychle ho prohrábla a úplně na dně objevila věc, o které si myslela, že ji ztratila už hodně dávno – její deník.

Okamžitě zapomněla na bolest hlavy a začala v něm listovat. Poslední zápis byl ze dne, kdy zemřel James.

Rychle přelistovala na začátek roku a od srdce se zasmála jejím příhodám se Snapem. Když dočetla i poslední stránku, rozhodla se, že bude pokračovat.

Vytáhla propisku a začala psát.

Den blbec 2 .března

Rozhodla jsem se stát bystrozorem.

McGonagallová říkala, že bych mohla uspět, když se budu hodně snažit. Konec konců, žila jsem vedle bystrozora čtyři roky, tak jsem musela něco pochytit…:). Je to docela ironie, zrovna já budu bystrozorka. Kdyby to slyšel James, asi by dostal záchvat smíchu. V tomhle měl vždycky pravdu. Lidi by to nevzali. Odsoudili by mě a o to nestojím….
Mám takový pocit, že Snape začíná něco tušit, bůh ví, co mi našel v hlavě, ale kdyby našel TO, tak by si to určitě nenechal pro sebe…. No, uvidíme.

Když tak se mu podívám do paměti až to nebude čekat. Dneska ale radši ne, mám pěknou smůlu.

Málem jsem se přizabila o rozvázanou tkaničku a spadla po hlavě do brnění, pak se po kotník zabořila do bahna a nakonec zkazila Péči o kouzelné tvory.

Korunu jsem tomu nasadila, když jsem se praštila hlavou o to blbé čelo postele, vsadím se, že tam budu mít bouli.

Doufám, že mě ta smůla do zítřka přejde, protože píšeme z lektvarů a u Snapea musíš být vždy ve střehu, nikdy nevíš, co na tebe vytasí…