Kapitola dvacátá první - Oči, které se přestaly smát

 Vánoční prázdniny uběhly jako voda a 2. ledna se Bradavický hrad opět naplnil studenty. Všichni si vyprávěli veselé historky, popisovali jejich stromečky a samozřejmě i patřičně rozebrali dárky. Harry se chlubil nejnovější příručkou o chytačství, Ron dostal nový školní hábit, Hermiona asi dvacet knih a Lory nádherný řetízek s přívěškem ve tvaru žraloka s otevřenou tlamou z bílého nuronu.

Všude panovala skvělá nálada a absolutní pohoda, jenom jediný člověk to celé kazil.... Severus Snape, místní obávaný profesor lektvarů, všechny vraždil pohledem a byl ještě víc zapšklý, než obvykle. Studenti slavné školy čar a kouzel ho ale ignorovali a nenechali si jím zkazit náladu.

Uplynuly dva týdny a vše se vrátilo do starých kolejí, na škole zavládla pracovní nálada, která nejvíce postihla Hermionu, která uměla učebnice pomalu i pozpátku.

Jediní, kteří měli NKÚ silně na háku byli Harry a Ron.

Oba uměli asi tak polovinu, ale nedělalo jim to nejmenší starosti. Radši se každý den probírali časopisy o famfrpálu, z čehož Hermiona šílela. Každý den je musela pomalu přivazovat k židlím, aby je donutila se učit. Lory to všechno pozorovala z povzdálí a mohla se potrhat smíchy. Přišel ale den, kdy se z jejích očí všechen smích vytratil...

V učebně lektvarů bylo posvátné ticho. Všichni se plně soustředili na práci a snažili se být, co jak nejméně nápadní. Snape měl totiž ten den naprosto příšernou náladu. Pochodoval po třídě a seřval každého za sebemenší chybu.

Najednou se Lory prudce postavila a chytla se za řetízek, který se jí houpal na krku.

„James.“ zašeptala a vyrazila ke dveřím. Snape jí zastoupil cestu. Lory neměla čas mu něco vysvětlovat. Doslova ho odhodila stranou a prolétla dveřmi.

„Devonová stůjte!“ zařval Snape a vyběhnul za ní. Lory ho ale neposlouchala, v hlavě jí stále zněla jediná věta.

„James je v nebezpečí.“ přívěšek jí přímo žhnul na hrudi, musel tedy být v ohrožení života. Při pomyšlení na to, že by se mu mohlo něco stát, ještě víc zrychlila a naprosto ignorovala Snapeův rozzuřený hlas, který se odrážel od stěn. Běžela jako o život, stále zrychlovala a dunivé kroky za ní se začaly vytrácet. Proletěla několika chodbami, když se před ní najednou objevil bradavický netopýr. Rychle oddechoval a z očí mu sršely blesky.

„Stůjte!“ zařval a namířil na ni hůlkou.

„Nemám čas!“ vykřikla Lory a rozeběhla se na něj.

„Paralito!“ křikl Snape a modrý paprsek jen těsně minul Nebelvírskou žačku. Lory ho kopla do holeně a srazila ho na zem. Pak pokračovala ve svém běhu. Obrovskou rychlostí proletěla potemnělými chodbami a dorazila k hlavní dubové bráně. Bez váhání vyběhla ven do závějů.

Jak jen nejrychleji mohla, brodila se závěji k portálu do Prasinek. Vší silou prorážela haldy sněhu a útroby jí svírala úzkost.

„Rychleji! James mě potřebuje!“ znělo jí hlavou stále dokola a ještě přidala v úsilí. Konečně se dobrodila k portálu a prošla jím. Zběžně se rozhlédla, popadla svůj přívěšek a zavřela oči.

„Porta!“ vykřikla a pevně sevřela svůj dárek v dlani.
Najednou se s ní zatočil celý svět. Viděla, jak se pod ní míhají města, lesy, pole a lidé. Letěla obrovskou rychlostí ledovým vzduchem a vločky jí narážely do tváře. V jedné ruce pevně svírala bílého žraloka, v druhé hůlku. Najednou to všechno ustalo a ona dolétla na mýtinu, kde stály dvě postavy zahalené v kápích, mířící na Jamese na zemi.

Lory vyrazila z křoví a vyloženě zařvala:

„Lexentrato!“ oba útočníci odletěli asi dva metry.

„Expelliarmus!“ vykřikla a zasáhla jednoho útočníka do ruky. Odhodilo ho to na strom a hůlka mu vypadla z ruky.

„Sapridusco!“ vykřikl druhý Smrtijed a ožehnul Lory vlasy.

„Bombardo!“ vyhrkla Lory a země před Smrtijedem vybouchla. Odhodilo ho to a jeho maska spadla. Do Loryiných blankytných očí se zadívalo jedno oko modré, druhé zelené. Mladá čarodějka ztuhla, poznala toho muže, byl to Johnatan Naite.

„Avada Kedavra!“ zařvala, z její hůlky vyrazil zelený paprsek, ale dřív než zasáhnul Naitea, Smrtijed zmizel.

„Petrifikus totalus!“ ozvalo se za Lory. Kouzelný paprsek jí zasáhnul do zad a dvojnásobná mistryně padla ztuhlá na zem. V duchu odříkala neutralizační formulku a s napřaženou hůlkou se zvedla ze země. Zamířila ale do prázdna. Druhý Smrtijed se také přemístil.

Lory přiběhla ke svému bráchovi a padla vedle něj do sněhu.

„Jamesi, tak Jamesi!“ vykřikla a popleskala ho po tváři.

„Čiperko? Co tady děláš? Mohlo se to něco stát!“ zachraptěl James a pokusil se o káravý pohled.

„Dobře, naplácat mi můžeš později, teď tě musím dostat do nemocnice.“ zašeptala Lory a pohladila svého bratra po vlasech. Objala ho, pekelně se soustředila a chytla se přívěšku.

„Nemocnice sv. Munga!“ zašeptala a celou svou bytost upírala k nejlepší nemocnici světa.

Okamžitě je to přeneslo a během půl minuty přistáli na mramorové podlaze v hale nemocnice sv. Munga.

„Pomoc!“ vykřikla a jemně položila svého brášku na zem. Okamžitě ji obklopili léčitelé a dali Jamese na nosítka. Lory ho chytla za ruku a usmála se na něj.

„Všechno bude zase dobré, bráško a ať se stane cokoli, pamatuj, že tě miluju.“ řekla a pevně mu stiskla ruku.

„Já tebe taky miluju, ještě víc, než si dokážeš představit.“ zašeptal chraplavě James a s nemalým úsilím se usmál.

„Dál už nesmíte!“ zastavila ji jedna sestra a rozrazila křídlové dveře. James zvedl ruku a usmál se na svou milovanou sestru. Lory se přilepila na dveře a přitiskla ruku na ledové sklo. Pak James zmizel za rohem. Mladá studentka Bradavické školy čar a kouzel se zhroutila na jednu z mnoha židlí u stěny, lokty opřela o kolena a zbořila hlavu do dlaní. V hlavě jí proudila spousta myšlenek, ale žádná nedávala smysl. Seděla tam celé hodiny a stále upřeně pozorovala dveře, za kterými zmizel James.

„Slečna Devonová?“ ozvalo se jí za zády. Lory sebou prudce trhla a otočila se. Asi metr od ní stála vysoká čarodějka s havraními vlasy a hnědýma očima. Vlídně se na Lory usmívala a celkově dávala přátelský dojem.

„Ano?“

„Jmenuji se Mary Fingusová, posílá mě ministerstvo. Porušila jste..“

„Zákaz kouzlení mladistvých kouzelníků, já vím.“ doplnila ji zasmušile Lory a opět se podívala na dveře.

„Tady máte.“ řekla a podala jí hůlku.

Fingusová se na ni usmála. „To nebude potřeba, byl to váš první přestupek, proto jsem vám přišla předat jen napomenutí.“ zavrtěla hlavou a podala jí zapačetěný dopis. Lory si ho vzala a rychle přelétla očima.

„Nashledanou.“ rozloučila se Fingusová a otočila se k odchodu.

„Naschle.“ zamumlala Lory za vzdalující se postavou a schovala si dopis do hábitu. Najednou si vzpomněla na Bradavice.

„Paní Fingusová!“ vykřikla a mladá čarodějka se zastavila.

„Mohla by jste prosím poslat sovu do Bradavic, že jsem tady?“ zeptala se a prosebně se jí podívala do očí.

„Ovšem.“ řekla Finigusová, věnovala Lory milý úsměv a zmizela za rohem.

O dvanáct hodin později...

Lory seděla na stejném místě jako před půl dnem. Rukama objímala kolena a hlavu měla zabořenou do hábitu. Hlavou jí stále vířily nejrůznější myšlenky, a tak si ani nevšimla blížícího se Snapea.

Profesor lektvarů k ní došel a probodával ji ledovým pohledem.

„Okamžitě pojďte se mnou.“ zasyčel a Lory sebou prudce trhla.

„Ne.“ odmítla rázně Lory a dala nohy na zem. Snape ji chytnul za paži a podíval se jí do očí.

„Jdeme.“ zavrčel.

„Tak zaprvé, dejte tu ruku dolů, než vám ji zlomím a za druhé, já se odtud nehnu, dokud na tom nebude James nebude lépe.“ zasyčela a její pohled dával jasně najevo, že to myslí smrtelně vážně.

„Buď se mnou půjdete, nebo se do Bradavic ani nemusíte vracet.“ konstatoval klidně Snape.

„Pro mě za mě si mě klidně vyhoďte, ale já se odtud nehnu.“ řekla odhodlaně Lory.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla sestřička. Lory byla okamžitě na nohou.

„Jak je mu?“ vyhrkla a s nadějí se jí podívala do očí.

„Pan Devon je stabilizovaný, ale jeho zranění jsou vážná.“

„Dostane se z toho?“ zašeptala s temnou obavou v hlase Lory.

„To se uvidí až za pár dní.“ odvětila postarší čarodějka a starostlivě se na ni podívala.

„Měla by jste si odpočinout.“ konstatovala a vlídně se na ni usmála.

„Můžu ho vidět?“ zeptala se prosebně hlasem.

„Bohužel, nebude to možné, potřebuje klid.“ Lory přikývla a popadla svůj plášť.

„Dobrá, ale napište mi prosím, kdyby se něco stalo.“ zašeptala Lory a podívala se jí do očí.

„Samozřejmě.“ odvětila sestřička a opět zmizela ve dveřích. Lory se otočila na svého nejneoblíbenějšího profesora.

„Jdeme.“ zavelela a vyrazila širokou chodbou směrem k východu. Kdyby pohled zabíjel, ležela by Lory na pitevním stole.

„Co se stalo?“ zasyčel.

„Vaši kolegáčkové napadli Jamese a já jsem mu šla na pomoc.“ řekla klidně Lory a zapla si plášť.

„Jak jste věděla, kde je?“ Lory si šáhla na řetízek.

„Je to bílý nuron, stačilo se dostat do Prasinek a pak mě to přeneslo.“ odsekla.

„A jak jste se dostala sem?“

„Přenášedlem.“ odvětila stroze a rázně vkročila do haly.

„Jaké přenášedlo?“

„Tohle.“ odsekla a ukázala mu svůj přívěšek. Snape se na ni zkoumavě podíval a taktéž vytáhnul hůlku. Lory se soustředila a s tichým Porta se přenesla. Profesor lektvarů ji následoval a po chvíli se ocitl v Prasinkách. Lory schovala svůj dárek a zamířila k portálu.

„Odkud ho máte?“ zeptal se profesor lektvarů.

„Dostala jsem ho od Jamese.“ odvětila Lory a prošla portálem. Všude panovala absolutní tma. Lory zašmátrala v hábitu a po chvíli vytáhla hůlku.

„Lumos.“ řekli unisono a pomalu kráčeli k hradu. Závěje čerstvě napadlého prašanu jim šahaly po pas a vál ledový vítr. Než došli k hlavní bráně, byli oba promáčení a řádně zmrzlí. Lory se musela hodně kontrolovat, aby necvakala zuby.

Ve vstupní síni už na ně čekal profesor Brumbál se svou zástupkyní a měřili si Lory přísným pohledem.

„D-d-dobrý večer.“ vykoktala Lory a shodila ze sebe plášť. Tváře měla zčervenalé od mrazu a kaštanové vlasy promáčené od sněhu. Snape kolem ní proplul jako by byla vzduch a došel k místnímu řediteli. Něco mu pošeptal a postavil se po jeho boku.

„Slečno Devonová, musíme si promluvit.“ řekla přísně profesorka přeměňování a stáhla rty do úzké čárky.

Lory ze sebe smetla sníh a rychle následovala své profesory do hradu. Během deseti minut se dostali k Brumbálově pracovně a všichni si porůznu posedali.

„Dostali jsme od ministerstva zprávu, že jedna z našich studentek porušila výnos o zákazu kouzlení nezletilých kouzelníků. Mohla by jsi nám to nějak vysvětlit?“ zeptal se vážně Brumbál.

Lory jim popsala celý průběh její „akce“ a tvářila se nanejvýš vážně.

„Proč jste nešla za námi? Mohli jsme to vyřešit i jinak.“ zeptala se profesorka přeměňování a tvářila se už o něco vlídněji.

„To už by bylo pro Jamese pozdě, musela jsem se k němu dostat, co jak nejdříve.“ odvětila Lory a sklopila hlavu.

„Dobrá Lorean, běž si lehnout a zítra se u mě po snídani stav.“ uzavřel jejich diskusi Brumbál a usmál se na ni. Mladá studentka Nebelvírské koleje mu úsměv oplatila a společně s ostatními členy profesorského sboru odešla z místnosti.

Lory byla po několik příštích dní jako bez života, v hodinách nedávala pozor a stále zírala do prázdna. Každé ráno vyhlížela sovu s dopisem z nemocnice, ale žádná nepřišla.

Byl pátek odpoledne, Lory seděla na své posteli a sledovala sněhové vločky, které se pomalu snášely k zemi. Něco uvnitř jí říkalo, že se stalo něco špatného. Ruce se jí třásly a hrdlo měla sevřené strachem.

Najednou se na parapet snesl černý havran a nabídl Lory nožku. Mladá studentka slavné školy čar a kouzel odvázala od jeho nožky černou obálku se stříbrnou lilií místo pečetě. Lory se po tvářích začaly kutálet slzy. Roztřesenýma rukama ji otevřela rukou si zakryla ústa.

 

Drahá slečno Devonová,

s nesmírnou lítostí vám oznamujeme, že váš bratr James Devon dnes v noci zemřel. Prosím, přijměte naši upřímnou soustrast.

William Numberland

ředitel nemocnice sv. Munga

Lory pohltil smutek, bolest a prázdno. To bylo na tom to nejhorší, najednou cítila, že někdo vyrval kus její duše a zůstala po ní jen prázdnota. Pak v ní začal pulzovat vztek.

„Voldemort, ten hnusnej slizák Voldemort mi ho vzal!“ zavrčela a najednou měla chuť zničit vše živé.

Rychle se postavila, popadla svou tyč a notebook a vyrazila ze své ložnice.

Druhý den ráno..

„Lory, vstávej!“ vykřikla Hermiona a vběhla do její ložnice. Překvapeně se podívala na netknutou postel, kterou zpola zahalovaly závěsy. „Asi už šla na snídani.“ pomyslela si a zabouchla dveře. Nevšimla si přitom černé obálky položené na Loryiném polštáři.
Vrátila se k ostatním a vyrazila do Velké síně. Ale ani tam Lory nebyla.

„Asi si zas dává do těla, znáš ji.“ řekl Ron a mávnul nad tím rukou.

„Asi máš pravdu.“ přikývla trochu váhavě Hermiona a začetla se do Denního věštce.

Celý víkend ale Lory nikdo neviděl a v pondělí už Parvati začínala mít paranoiu.

Harry, Ron, Hermiona a Parvati seděli ve spolčence a psychicky se připravovali na hodinu lektvarů. Najednou Parvati opět chytla záchvat.

„Co když šla ven a někdo ji přepadl!!“ vykřikla a vypadala, že není daleko od nervového zhroucení.

„Tak to bych se spíš bála o toho útočníka.“ poznamenala Hermiona a ušklíbla se.

„Musíme ji najít!“ prohlásila rázně Parvati a postavila se s takovou vervou, že křeslo za ní spadlo s hlasitým žuchnutím na zem. Harry a Ron se na ni pobaveně podívali, ale při pohledu do jejího téměř šíleného výrazu se rozhodli jí pomoct.

„Nejdřív se podíváme k ní, možná jen zase něco píše na počítači a zapomněla na čas.“ začala organizovat Hermiona a postavila se.

„Já tam zajdu. Počkejte tady.“ rozkázala a rozběhla se po schodech nahoru. Zaklepala a když se nikdo neozval, vešla. Pak začala prohledávat pokoj.

Během chvíle se dostala k posteli a přečetla si dopis z nemocnice.

„Panebože.“ zašeptala a zakryla si ústa. Chvíli zírala na stříbrné písmo a pak vrátila se ke svým přátelům.

„Tak co, našla jsi něco?“ zeptal se s neskrývanou zvědavostí Ron, ale při pohledu do Hermioniny vážné tváře mu zmrzl úsměv na tváři. Hermiona jim beze slova podala dopis a oba ho rychle přečetli.

„Ježíš, co myslíte, že udělala?“ zeptal se Ron a z jeho hlasu byl jasně cítit strach z toho nejhoršího.

„Musíme za McGonagallovou!“ rozhodla Hermiona a naprosto ignorovala Ronovu otázku. Všichni tři rychle seběhli do společenky a odtamtud rovnou do kabinetu přeměňování. Vyloženě zabušili na dveře, ale nikdo neodpověděl, Harry vzal za kliku - bylo zamčeno.

„Asi budou ve sborovně.“ konstatovala Hermiona a okamžitě vyrazila tím směrem. V novém osobním rekordu dorazili k masivním dveřím sborovny a tentokrát už trochu mírněji zaklepali. Opatrně otevřeli dveře a vešli dovnitř. K jejich smůle ale ve sborovně právě byla naprostá většina učitelského sboru a zkoumavě si je prohlížela.

„Promiňte, že rušíme, ale hledáme profesorku McGonagallovou řekla trochu nervózně Hermiona.

„Co potřebujete?“ ozvalo se jim za zády. Všichni tři se sinchronizovaně otočili a podívali se do přísné tváře profesorky přeměňování.

„Paní profesorko, Lory se celý víkend neukázala a tohle jsme našli u ní v pokoji.“ řekl Harry a podal jí dopis.

„Máme strach, že by mohla provést nějakou hloupost.“ řekla přiškrceně Hermiona. Ředitelka Nebelvírské koleje si přečetla dopis a postavila se.

„Vraťte se na kolej.“ řekla přísně a podala jim zpátky dopis.

„Ano madam.“ řekli unisono a odešli. Všechny oči se teď upíraly na ředitelku Nebelvíru.

„V pátek v noci zemřel pan Devon a slečna Devonová někam zmizela.“ prohlásila vážným hlasem. Všichni profesoři se okamžitě postavili.

„Myslíte, že by mohla...“ řekla madame Hoochová a radši tu větu nedokončila.

„To ne!“ vykřikla Bradavická vědma.

„Školu určitě neopustila, brána se opravuje a nikdo se z hradu teď nedostane.“ oznámila madam Prýtová.

„Takže je určitě tady, musíme ji najít.“ řekla vážně Brumbál a okamžitě všem rozdal „území“, které mají prozkoumat po vyučování.

To odpoledne se všichni profesoři vydali do nejrůznějších částí hradu a začali jej prohledávat. Lory však nebyla k nalezení.

„Harry, kde je Pobertův plánek?“ zeptala se Hermiona a tvářila se nanejvýš vážně.

„Mám ho v pokoji, proč?“ zeptal se trochu překvapeně.

„Pokud je Lory na hradě, tak na něm určitě bude.“ řekla šeptem a mrkla na něj. Harrymu se rozsvítilo a okamžitě vyběhl po schodech k sobě do ložnice. Prohledal celý pokoj a po chvíli objevil onen inkriminující pergamen.

„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti.“ zašeptal Harry a poťukal hůlkou na pergamen. Okamžitě se po něm rozběhly čáry, které zobrazovaly mapu hradu. Po chvíli se na něm objevily i postavy se jmény. Harry očima přejížděl po jménech a usilovně hledal Loryino jméno.

„Mám ji!“ vykřikl Harry a chtěl se rozběhnout za svými přáteli, ti mu však už stáli za zády.

„Je v jedné nepoužívané učebně v jižním křídle.“ řekl Harry a usmál se na ně.

„A blíží se k ní Snape!“ vyhrkl Ron a při pomyšlení na profesora lektvarů zblednul.

„Neplecha ukončena.“ poručil Harry a poklepal na plánek. Mapa se okamžitě ztratila a Harry plánek schoval do šuplíku.

„Jdeme.“ zavelela Hermiona a vyrazila z jejich ložnice.

„Počkej! Kam jdeš?!“ vyhrkl Harry a popadl ji za hábit.

„Za Lory, jestli ji v tomhle stavu najde Snape, tak by z něj mohla udělat sekanou.“ řekla Hermiona a vytrhla se mu.

„A to vadí?“ zeptal se Ron. Hermiona se na něj vyčítavě podívala. „Tak ne no.“ řekl a vyrazil společně se svými přáteli ven z ložnice.

Mezitím v nepoužívané učebně...

Lory kolem sebe usilovně mlátila všemi končetinami do rytmu hudby. Tělo se jí lesklo potem a po tvářích jí stékaly slzy.

„Hnusnej parchant!“ zařvala a vší silou praštila do polorozpadlé skříně. Ta se s rachotem zbortila a rozvířila v místnosti minimálně sto let starý prach. Lory udělala několik kroků zpátky a sekla sebou na zem. Obemkla rukama nohy, hlavu zabořila do kolen a rozplakala se.

Snape pomalu procházel širokou chodbou a postupně otevíral dveře jednotlivých učeben.

„Já tu Devonovou vlastnoručně uškrtím!“ zavrčel a otevřel další dveře. Uviděl Lory, jak proráží skříň a hroutí se k zemi. Udělal krok vpřed a trhl sebou. Najednou ho ohlušila hlasitá hudba, podobná té, co slyšel na své hodině.

„Ta holka musela spustit zvukotěsnou bariéru.“ pomyslel si a zavřel dveře. Lory ho evidentně nevnímala. Stále plakala a něco nesrozumitelně mlela.

„Slečno Devonová, okamžitě pojďte se mnou.“ zašeptal hrozivě a založil si ruce na hrudi. Lory ho ale neslyšela, nebo spíš nechtěla slyšet. Profesor lektvarů k ní pomalu došel a s nadneseným výrazem ve tváři se k ní sklonil.

„Jdeme.“ zašeptal jí do ucha a Lory sebou trhla.

Uplakanýma očima se na něj podívala a zaleskla se jí v nich nenávist a vztek.

„Běžte pryč, chci být sama.“ zavrčela a odtáhla se od něj. Snape ji popadl za ruku a donutil ji vstát. Lory se mu vytrhla a z očí ji čišel vztek.

„Jděte odtud,“ vyjela na něj. Snape se ani nehnul, jen jí stále zíral do očí. Lory vytáhla hůlku.

„Vypadněte!“ zařvala a namířila mu na krk. Snape sebou téměř neznatelně trhnul. Rukou zajel do hábitu.

„Dotkněte se té hůlky a je to poslední věc, co jste udělal.“ zavyhrožovala Lory, chytla ho pod krkem a hrot hůlky přiložila na jeho bledou kůži. Snape ji chytnul za paži a podíval se jí do očí.

„Co to dělám?! Je to můj profesor, nechce mi ublížit, je tady, aby mi pomohl.“ prolétlo jí hlavou. Lory pustila svého milovaného profesora a ustoupila o několik kroků zpátky.

„Promiňte, já, já nevím, co mě to popadlo....“ koktala přiškrceným hlasem a nechala hůlku spadnout na zem.

„Prosím, běžte pryč.“ zašeptala a udělala ještě několik kroků zpátky. Snapeovi začala docházet trpělivost.

„Tady vás nechat nemůžu, ne v tomhle stavu.“ řekl bez náznaku citu a stále jí zíral do očí.

Lory najednou znovu popadl vztek. „Vy o mém stavu nevíte vůbec nic! Nemáte ani tušení jak mi je ani jak se cítím, tak odtud sakra vypadněte, než si místo toho pytle pověsím vás!“ zařvala a ukázala na obrovský pytel přivázaný ke stropu. Z očí jí sršel vztek, bolest, nenávist, ale i strach.

„Slečno Devonová, nemám na vaše výlevy čas ani náladu, okamžitě půjdete se mnou.“ zasyčel a vytáhnul hůlku.

„Jestli na mě vyšlete jakékoli kouzlo, přísahám vám, že z vás vymlátím duši.“ Snape až moc dobře věděl, že to myslí smrtelně vážně a radši ji zase schoval. Lory se k němu otočila zády a začala boxovat do pytle. Pomalu k ní přistoupil a chytl jí ruce.

„Nechte toho, nic to nevyřeší, jen ze sebe vymlátíte duši.“ zašeptal a přidržel jí ruce za zády.

„Pusťte mě.“ zašeptala Lory, ale profesor lektvarů jí stále svíral.

„Tak mě sakra pusťte!“ zařvala a bezmocně se mu snažila vyprostit. Za normálních okolností by její milovaný profesor už ležel na zemi, ale v tuhle chvíli nebyla Lory schopna logicky uvažovat, jenom sebou bezmocně škubala ve snaze se vyprostit z jeho sevření.

Nakonec jí přešel vztek a po tvářích se jí zase začaly kutálet slzy. Hlavu opřela o pytel a rozeštkala se.

„Půjdete už se mnou.?“ zeptal se klidně profesor lektvarů. Lory jen přikývla a narovnala se.

Podívala se profesorovi lektvarů do očí a po tváři jí opět začaly stékat slzy. Opřela se čelem o jeho hruď a nechala slzy volně stékat po tvářích.

„Jen klid, to bude dobré.“ zašeptal profesor lektvarů a po chvíli váhání ji objal. Lory mu chvíli plakala v náručí, pak se odtáhla a vděčně se mu podívala do očí.

„Jdeme.“ zašeptal vlídně a jemně ji nasměroval k odchodu.

Najednou se znovu rozletěly dveře. „Lory!“ vykřikli unisono Harry, Ron a Hermiona a rozběhli se k ní. Lory o kousek ustoupila a uplakanýma očima se dívala na své přátele. Nechala se obejmout a ani nevnímala, že se od nich vzdálil její už ne tak nenáviděný profesor, jen tiše plakala a tiskla se ke svým přátelům.

„Pojď odtud.“ zašeptala jí Hermiona a jemně se od ní odtáhla. Lory přikývla a utřela si slzy. Harry a Ron se chopili jejich věcí a všichni čtyři a vyšli z učebny. Tři dny extrémního tréninku udělaly své a Lory se najednou sesypala a sotva se držela na nohou. Harry ji podepřel a pomalu se ploužili chodbami. Neřekli ani slovo, nepotřebovali to.

Najednou se před nimi objevil Brumbál a ředitelé jednotlivých kolejí. Lory se na ně unaveně podívala a pustila se Harryho.

„Slečno Devonová, musíme si promluvit.“ konstatovala profesorka přeměňování a stáhla rty do hyperúzké čárky.

„Ano.“ zašeptala Lory a pokusila se narovnat. Najednou se jí zatočila hlava a celou vahou se opřela o Harryho, který to neustál oba se poroučeli k zemi. Všech pět profesorů k nim rychle doběhlo, Brumbál okamžitě vyčaroval nosítka a přenesl je pod Lory.

„Co je s ní?“ zeptal se Kratiknot.

„Tři dny nepřetržitě trénovala, je absolutně vyčerpaná.“ zasyčel Snape a vytáhl z hábitu malou lahvičku s růžovou tekutinou.

„Co je to?“ zeptal se Harry a chytl Snapea za zápěstí. Všichni se na něj překvapeně podívali.

„Posilovač.“ zavrčel profesor lektvarů, vytrhl se mu a nalil trochu oné tekutinu do Loryiných úst. Lory zakašlala a otevřela oči. Zamžourala kolem sebe a pokusila se vstát. Tři páry rukou ji ale přitlačily zpátky na nosítka.

„Vy si musíte odpočinout, zbytek vyřešíme potom.“ řekla nekompromisně madam Pomfreyová, která se odněkud jako zázrakem vynořila. Lory se nadechla k odpovědi, ale dřív než něco stihla říct, někdo jí něco vpíchnul do ruky a ona a znovu omdlela.

O několik hodin později…

Lory seděla na posteli a svírala v ruce přívěšek, který ji dal James. Po tváři se jí kutálely slzy a tiše dopadly na polštář. Duši jí svírala bolest a prázdnota. Teď už neměla nikoho, byla opět sama. Její nejhorší noční můra se stala skutečností.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil ředitel Bradavic se svou zástupkyní. Lory si rychle utřela slzy a prohrábla si vlasy. Oba profesoři slavné školy čar a kouzel k ní s vážným výrazem došli a posadili se.

„Slečno Devonová, v prvé řadě prosím přijměte naši upřímnou soustrast.“ řekla profesorka McGonagallová. Lory přikývla a v očích se jí znovu zaleskly slzy. Rychle je potlačila a sklopila oči.

„Slečno Devonová, je mi velice líto vašeho bratra, nicméně to neomlouvá vaše chování.“ řekla přísně.

„Já vím.“ špitla Lory.

„Lorean, nemyslím, že tvoje reakce byla správná, ale určitě pochopitelná.“ řekl klidně Brumbál.

Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vešla madame Pomfreyová, která podpírala bradavickou vědmu.

Brumbál i McGonagallová byli okamžitě na nohou.

„Co se stalo?“ zeptal se místní ředitel.

„Našli jsme ji ve sborovně asi trochu přebrala toho svého čaje.“ řekla Poppy a položila ji na postel.

Profesorka přeměňování se vědoucně usmála a vyměnila si s Brumbálem všeříkající pohled.

„Dobrá Lorean, dobře se vyspi a hlavně už nikam neutíkej.“ řekl mile Brumbál a zatáhl závěsy kolem její postele.

„Ano pane.“ přikývla Lory a usmála se na něj, oči ale měla stále plné smutku a bolesti.