Kapitola dvacátá třetí – Blbá chřipka

„Musíte to brát každých osm hodin aspoň týden, pak přijďte na kontrolu. Berte to ale pravidelně, jinak se do dvou hodin projeví první příznaky, pak se to bude zhoršovat a pokud si nevezmete lék do šesti hodin, rozjede se naplno.“ zavyhrožovala madam Pomfreyová a podala jí lektvar proti chřipce. „Dávejte si ale pozor na dávkování, nesmíte si vzít dvě dávky najednou, jinak by to nemoc urychlilo.“ Lory jen přikývla a zavřela dveře.

„Tak co?“ zeptala se Parvati, která byla její morální podpora.

„Ale, prý jen lehká chřipka, mám jen brát nějaký lektvar, jinak se to prý rozjede naplno a neměla bych se moc namáhat, takže tréninky bude muset vést někdo jiný.“ pokrčila rameny Lory a schovala si do tašky pět lahviček se zelenomodrým obsahem.

„Radši si pospěš, za chvíli píšeme z lektvarů. jestli přijdeme pozdě, Snape nás zabije.“ pobídla ji Parvati a zamířila do sklepení. Lory si pohodila taškou na rameni a vyrazila za ní.

Během chvíle dorazily před učebnu lektvarů a rychle se posadily na svá místa. Přesně se zvoněním vevlál Snape a posadil se za katedru.

„Pravidla jsou všem doufám jasná.“ zasyčel Snape a přelétl si své studenty ledovým pohledem.

„Který idiot by podváděl u Snapea? To by si mohl jít rovnou vykopat hrobeček…“ pomyslela si Lory a namočila brk do inkoustu.

„Dobrá začněte, máte na to přesně pětatřicet minut.“ zavrčel Snape a posadil se za katedru. V tu ránu se na tabuli objevilo zadání a před Snapem přesýpací hodiny.

„Tak jdem na věc..“ vydechla Lory a naškrábala na papír úhlednou 1a opsala si otázku.

„Jaké je využití Blínu černého v protijedech?“

Blín černý, nebo-li Hyoscyamus niger, je jednou z nejdůležitějších bylin používaných k výrobě středně silných protijedů a to převážně pro paralyzující a ochromující jedy. Tato rostlina je jedovatá, proto se její výtažek používá jen ve velmi nízké koncentraci a olej z jejich semen patří mezi zakázané látky. Tato bylina byla poprvé užita roku 1128, kdy Hortenzie Rootcestová jako první přidala tuto bylinu do odvaru z bezoáru. V dnešní době je tato bylina velice vzácná a pěstuje se pouze na několika místech Anglie, jedním z nich jsou i Bradavice.

Loryina ruka kmitala po pergamenu jako namydlený blesk.

„Teda jestli mu nebude ani tohle stačit, tak to jdu rovnou zabalit.“ pomyslela si a opsala si druhou otázku.

O půl hodiny později…

„DEVONOVÁ!“ zařval Snape a Lory málem vyletěla z kůže.

„Vy jste neslyšela?“ zasyčel.

„Co jsem měla slyšet pane?“ zeptala se bezelstně Lory a nechápavě se na něj podívala. Snape poklepal na přesýpací hodiny.

„Končíme.“ zasyčel a mávnutím hůlky si přivolal její práci. Prolétl si pergameny a změřil si Lory pohledem.

„Odevzdejte mi své práce, pokud se to tak dá nazvat..“ zasyčel a v tu ránu měl na stole všech dvacet písemek.

„Tyto práce jsou poslední, které jste tento rok psali.“ na krátký okamžik zavládlo ve třídě nadšení.

„Čekají vás totiž velice náročné praktické zkoušky a samozřejmě na konci roku i zkoušky náležité kouzelnické úrovně.“ Najednou se ozval zvonek.

„Můžete jít.“ zasyčel Snape a s písemkami v podpaží vyšel z učebny.

„Tohle bude moje smrt…“ vydechl Neville a zabořil hlavu do dlaní.

„Teorii jste do mě možná nadupali, ale v praxi úplně pohořím..“

„Nějak to zvládnem.“ konejšila ho Lory a mile se na něj usmála.

„O tom pochybuju, letos jsem dokázal udělat jen jeden lektvar a to ještě byl sotva použitelný…“ zavrtěl hlavou nešika a začal se utápět v mizérii.

„Hele nemusíš být hned expert, bude stačit, když prolezeš.“ šťouchl do něj Harry a zářivě se na něj usmál.

„Jasně a my ti s tím pomůžeme.“ přitakala Hermiona.

„Radši pojďme, než nás tady netopýr zamkne.“ ozval se Ron a hodil si tašku přes rameno.

„Jo radši pojďme.“ přikývla Hermiona a mrkla na Rona.

Toho to trochu vyvedlo z míry, ale během deseti vteřin se dostal do normálu. Všech pět přátel vyšlo ze třídy a s nevrlým vrčením Snapea zamířili na oběd.

„Nejtěžší byla asi pětka… vysvětlete pojem srážecí lektvar a popište průběh této reakce. Trvalo mi skoro polovinu času, než jsem to celé vypsal.“ ušklíbl se Ron a v duchu si vše zkontroloval.

„Jo, to bylo fakt zákeřné, ale taky jsem to dal.“ pochlubil se Neville.

„Sakra.“ vydechla Lory.

„Co je?“

„Zapomněla jsem se podepsat.“

„To neva, když bude mít známky ode všech, tak si domyslí, že je to tvoje.“ konejšila ji Hermiona.

„Asi máš pravdu…“ připustila Lory a pohodila si taškou na rameni. Kdesi uvnitř ji ale stále žral červík.

„A co když tu písemku spálí nebo ji neohodnotí, pak mě nevezme do semináře a se nestanu bystrozorem!“ začínala panikařit, ne to je slabé slovo, začínala z ní být hysterka.

V hlavě se začaly rodit nejrůznější scénáře od toho, jak nosí Popletalovi kafe až po to jek v oranžové vestě nabodává odpadky.

„Jen klid Lory, Snape je možná slizoun, ale že by jen tak spálil něčí práci, to se mi nezdá.“ konstatovala Hermiona. Harryho a Ronovy kritické pohledy jí ale stačily jako vyjádření názoru.

„On je schopný všeho.“ konstatoval Harry.

„Jo je to slizký, arogantní, jízlivý …“

Nevillovi naskočila husí kůže a měl nutkání se ohlédnout. Když tak učinil, málem dostal infarkt. Přímo za nimi šel dvoumetrový profesor lektvarů a probodával ho svým typickým zmrazujícím pohledem.

„…nespravedlivý, nafoukaný …“ Neville se rychle otočil a zatáhnul Hermionu za rukáv. Mladá čarodějka se na něj otočila a následovala pohledem jeho prst, kterým ukazoval za sebe.

„Do háje.“ vydechla Hermiona a šťouchla do Harryho.

„…zamindrákovaný, slabošský…“ Slavný čarodějnický učeň se stejně jako jeho kamarádka otočil a smrtelně zblednul. Vyloženě strčil do Lory.

„….domýšlivý, neskonale odporný…“

Mladá čarodějka se podle jeho pokynů ohlédla a měla chuť v tu ránu Rona jakýmkoli způsobem umlčet.

Otočila se a s vyděšeným výrazem se podívala na Rona.

„..parchant, který všechny jenom ponižuje a…“

Naklonila se k němu a koutkem úst zašeptala.

„My o vlku a netopýr za námi…“ Ron ztuhnul.

„Myslím, že bychom se měli trochu proběhnout,“ navrhla Lory a vyrazila boční chodbou do neznáma.

Všichni ji okamžitě následovali a se Snapeovým nasupeným výrazem v zádech zmizeli v útrobách Bradavické školy.

Asi po pěti minutách se zastavili a začali se šíleným způsobem smát.

„On mě zabije, on mě určitě zabije…“ vydechl Ron a zabořil ruku do svých ryšavých vlasů.

„Nezabije, jen tě nebude mít v oblibě a napaří ti školní trest, přinejhorším.“ konejšila ho Lory a opřela se o stěnu.

„Myslím, že dneska oběd vynechám.“ konstatoval Neville a utřel si pot.

„Já taky.“ řekli sborem Harry, Ron, Hermiona i Lory.

„Tak kam půjdem?“ ozval se Harry.

„Co třeba do knihovny udělat si úkoly?“ navrhla Hermiona a zhnusené pohledy ostatních jí daly jasně najevo jejich názor na věc.

„My přece musíme na…“ vyhrkl Rona a dal několik posunků k mužské části skupinky. Harry a Neville na něj vytřeštili oči a zamířili pryč.

„Uvidíme se později.“ oznámili a někam odběhli.

„Co asi kují za pikle?“ vyslovila nahlas jejich myšlenky.

„To by mě taky zajímalo.“ konstatovala Hermiona a dívala za plášti mizícími za rohem.

Lory najednou něco ťuklo do hlavy, rychle se otočila a šokla se. Asi metr od ní se vznášel Draco a v ruce se mu třepotala Zlatonka.

„Dávej bacha slizoune.“ zasyčela Lory a v očích se jí zablesklo.

„Drž tu svoji tlamu zavřenou.“ zavrčel Draco a začal drtit Zlatonkou.

„Pojď sem a zopakuj mi to do očí.“ zasyčela mladá studentka Nebelvíru a zlostně přivřela oči.

„Pojď za mnou, nebo se snad bojíš?“ uchechtl se Draco a odletěl o kousek dozadu.

„Ještě uvidíme, kdo se tady bojí.“ zavrčela skrz zaťaté zuby Lory a podívala se na Hermionu.

„Půjčila bys mi koště?“ zeptala se nasupeně.

„Jasně, ale Lory vždyť…“ namítla Hermiona a rázem zmlkla, když na sobě ucítila Dracův zkoumavý pohled.

„Jdeme.“ zavelela Lory a odtáhla svou kamarádku do chodby.

Když byly z doslechu Dracových všetečných uší, dokončila Hermiona svou otázku.

„Lory to nemůžeš! Vždyť neumíš létat!“ namítla nebelvírská géniuska a podívala se své kamarádce do očí.

„Neříkala jsem, že neumím létat vůbec, jen mi to moc nejde, to je rozdíl.“ odsekla Lory a začala stoupat po schodech nahoru.

„Ale…“

„Tak půjčíš mi ho nebo ne?“ zeptala se přímo Lory. Hermiona se jí podívala do očí.

„No dobře.“ přikývla a vyběhla za svou kamarádkou.

Společně došly do Nebelvírské věže a Hermiona přinesla Lory své koště.

„Díky.“ přikývla Lory a otočila se k odchodu. Hermiona za ní okamžitě vyrazila a v duchu si nadávala, že jí to koště půjčila, bylo už ale pozdě, Lory v ruce pevně svírala násadu jejího Zametáku 96 a řítila se dolů.

Během pár minut se obě dostaly před hlavní bránu a Lory okamžitě nasedla.

„Lory neblázni!“ křikla po ní Hermiona, ale její kamarádka se už vznesla.

„Jen klid Hermi, užij si to v Prasinkách a kup mi prosím ty žabky. Uvidíme se večer.“ rozloučila se Lory a zadívala se na násadu.

„Tak uklidni se, stačí jen přenést váhu a ono to nějak půjde, nemůže to být těžší než udělat znehybňující lektvar nebo složit stodvacetikilového chlapa.“ pomyslela si a nějakým složitým manévrem zahnula doleva a zamířila k famfrpálovému hřišti. Letěla ani ne pět metrů nad zemí, ale tiskal se ke koštěti, jako by pod ní byla aspoň kilometrové propast.

Když doletěla k tribunám, uviděla vznášející se postavu Draca, narovnala se na koštěti a rázně se k němu rozletěla. Zastavila asi metr od jejího milovaného spolužáka a podívala se mu do očí.

„Ahoj Dráčku, tak jsem tady.“ ušklíbla se.

Zmijozelský blonďáček si ji sjel výtahovým pohledem a ušklíbnul se. I když se Lory snažila vypadat sebejistě, její pohyby jí prozradily.

„Takže holčička přece jen umí létat, no to se podívejme a už umíš taky držet jazyk za zuby?“ ušklíbl se Draco a založil si ruce, takže letěl bez držení. Lory chtě nechtě musela uznat, že je to vynikající letec.

„A ty?“ zeptala se provokativně a usmála se. Draco zúžil oči vztekem.

„Uvidíme, kdo se bude smát naposled.“ zasyčel a prudce se na ni rozlétl. Lory rychle uhnula, ale její manévrovací „schopnosti“ nestály za nic a tak se sotva udržela na koštěti. Draco se ušklíbnul a doletěl k ní.

„Copak ten smeták tě neposlouchá?“ ušklíbl se. Lory zrudla vzteky.

„To se ještě uvidí.“ zavrčela skrz zaťaté zuby a vyrazila na něj. Zmijozelský chytač ale jen uhnul a Lory měla hodně namále.

„Radši z toho slez, nemáš šanci.“ uchechtl se Draco.

Lory byla ale příliš paličatá a hrdá, než by to jen tak vzdala. Prudce se otočila a udělala hodiny. Draco se mohl potrhat smíchy. Mladá Nebelvíranka se na něj konečně dotočila a vyrazila na něj. Draco ale opět elegantně uhnul a rozletěl se k brankám. Lory se otočila tentokrát v rámci možností kontrolovaně a vyrazila za ním. Draco začal dělat různé kličky a otočky a smál se Lory do ksichtu. Mladá čarodějka to ale nehodlala vzdát, stále se ho snažila dostihnout, ale jak její koště, tak její schopnosti byly proti Dracovi nic.

Honili se asi deset minut, při kterých Lory asi padesátkrát málem skončila na zemi, několikrát se šmrncla o brankové tyče a natrhla plátnoví od tribun.

Stále ale byla odhodlaná Dracovi ukázat, zač je toho loket. Pak ale přišel kritický moment….

Draco prudce uhnul doleva, což Lory samozřejmě nevybrala a při pokusu o jeho napodobení se jí smekla noha a mladá čarodějka se jen o fous chytla za násadu.

Visela padesát stop nad zemí za jednu ruku a po dlouhé honičce jí rychle docházely síly. Draco obletěl hřiště a sestoupal ke své druhé nejneoblíbenější spolužačce a posměšně si ji prohlížel. Lory už se klepala ruka a jen silou své vůle se držela. Pokusila se zachytit i druhou rukou, ale koště na to mělo jiný názor, kdykoli se pohnula třeba o centimetr, trochu poletělo a dost jí tak stěžovalo situaci.

„Copak Devonová, máš problémy?“ ušklíbl se Draco,.

„Ten kluk je natvrdlý nebo se jenom tak dělá? Visím patnáct metrů nad zemí za jednu ruku a on se mě ptá jestli mám problémy… inteligence ve Zmijozelu stále klesá…“ pomyslela si Lory a podívala se Dracovi do očí.

„Pomoz mi.“ vyklopila po chvíli vnitřního boje.

„Prosím?“ zeptal se Draco jako by byl nahluchlý.

„Pomoz mi!“ vydechla Lory a hlas se jí klepal vysílením.

Draco si ji kriticky prohlédl. „Až pěkně poprosíš.“ kladl si podmínky.

„To si jako myslí, že budu škemrat o jeho pomoc? To se teda pěkně plete….“ ozvala se její hrdost.

„Ale ta zem nevypadá moc měkce…“ namítl její pud sebezáchovy. Chvíli tak mezi sebou diskutovali až když Loryina ruka začala vypovídat službu.

„Draco prosím pomoz mi.“ zašeptala už naprosto vysílená Lory a cítila, jak jí prsty kloužou po násadě.

Draco chtěl ještě něco kousavého poznamenat, ale když viděl, jak její ruka sklouzává, sletěl pod ní a…

Lory ucítila mravenčení na lopatce, pak ji Draco chytl kolem pasu a posadil si ji do klína. Vzal Hermionino koště a s jednou rukou zaháknutou kolem ruky se začal snášet k zemi. Lory si držela ruku, kterou měla nepříjemně ztuhlou a absolutně necítila konečky prstů. Když se snesli k zemi, pomalu to ani necítila. Vnímala jen ruku, která ji držela kolem pasu a tlukot svého srdce. Draco si uvědomil, že to přehnal a položil ji do trávy. Lory se držela za zápěstí a pokoušela se rozhýbat své prsty. Cítila se strašně slabá, jako by právě uběhla deset kilometrů, ale pomalu se z toho dostávala. Draco si vedle ní sednul a rozhlížel se kolem. Nikdo v dohledu nebyl, a tak si mohl být jistý, že jeho image nebude narušena.

O pár minut později…

Lory se trochu oklepala a posadila se. Podívala se na Draca a zabořila do něj své pomněnkové oči.

„Na co si sakra čekal?!“ vyjela na něj.

„Nemáš zač.“ ušklíbl se Draco.

„Zač bych ti podle tebe měla děkovat?! Kdybys nedostal záchvat svědomí, nechal bys mě spadnout.“ zasyčela na něj a pokusila se postavit, ale vzápětí spadla zpátky.

Draco se jen usmál. „Jen se vztekej, odtud beze mě stejnak neodejdeš.“ konstatoval s úšklebkem. Lory si plně uvědomovala pravdivost jeho slov. Ta honička ji stála většinu sil a visení za ruku jí taky moc nepřidalo.

„Tak mi pomož ne.“ zasyčela Lory a pokusila se zvednout. Draco si ji pobaveně prohlédnul.

„Až pěkně poprosíš.“ ušklíbl se a podíval se jí do očí. Lory zatnula zuby a všechno v ní se proti tomu vzepřelo.

„Radši si ukousnu jazyk.“ odsekla a zahleděla se na oblohu.

„Jak chceš.“ konstatoval Draco a zvednul se.

„Havraspár má v osm trénink.“ ušklíbl se a zamířil k východu. Lory ho chtěla zadržet, ale její hrdost jí v tom zabránila. Zmijozelský blonďáček zašel klidným vyrovnaným krokem za tribuny a začal stoupat po pěšině k hradu. Lory to všechno beze slova sledovala a

když se jí Draco ztratil z dohledu, začalo jí pomalu docházet, co jí vlastně řekl.

„V osm, to je za pět hodin a naši se nevrátí dřív než v šest, pak půjdou na večeři, když tam nebudu, tak si budou myslet, že cvičím a až kolem deváté se po mně začnou shánět. Pokud mě nepřijde zachránit nějaký rytíř v nablýskaném brnění, zkejsnu tady minimálně čtyři hodiny.“ pomyslela si Lory a pokusila se postavit.

Podařilo se jí dostat do polodřepu, ale pak její svaly opět selhaly.

„Kdybych s sebou aspoň měla hůlku, takhle jsem nahraná.“ pomyslela si a ucítila pálení v prstech.

„Do háje, tohle se mi nějak nezdá, takhle se zhroutit kvůli tomu, že jsem se chvíli držela. No dobře, takových deset minut by mi trvalo, než bych se vzpamatovala, ale tohle mi nehraje.“ pomyslela si Lory a zírala kamsi deset centimetrů před sebe.

„Jedině že by mě Draco… to je blbost, to by neudělal… Vlastně on by MI udělal všechno.“

Zmijozelský blonďáček zahnul k hradu a otočil se k hřišti. Když si byl jistý, že ho nemlže vidět, začal opět scházet dolů.

„Tak se na ni podíváme, to kouzlo by mělo vydržet aspoň dvě hodiny, možná bude křičet o pomoc.“ pomyslel si a ušklíbl se při té představě.

Najednou v dáli zahřmělo. „Bouřka? Hmm.. aspoň to bude zajímavější.“ pomyslel si.

„Co asi použil? Ochromující kouzlo? Ne, to je blbost. To bych se nemohla vůbec hýbat. Co to ten slizoun vymyslel? Možná zamezující kouzlo, to by šlo. Pak bych se sice mohla hýbat, ale ne chodit ani stát,“ pomyslela se a opět zalitovala, že si zapomněla hůlku.

Najednou se v dáli ozval hrom. Lory sebou trhla a trochu vyděšeně se dívala na černočerné mraky valící se po obloze.

„Super, zrovna dneska musí být první jarní bouřka. To je v háji.“ prolétlo jí hlavou a znovu se pokusila postavit, opět sebou ale sekla.

„Pane Malfoyi, co tady děláte?“ zeptal se kdosi za ním.

„Právě jsem si chtěl jít zalétat madam.“ odvětil bezelstně Draco. Profesorka přeměňování si ho změřila přísným pohledem.

„No dobrá, ale měl by jste to odložit. Blíží se bouřka.“ konstatovala profesorka přeměňování a pokynula mu k hradu.

„Ano madam.“ přikývl Draco a zamířil k bráně. V hlavě se mu ale proháněly nejrůznější myšlenky. Chtěl Lory trochu poškádlit, ale rozhodně ne jí ublížit. Na to neměl.

Líbilo se mu někoho urážet a ponižovat, ale na rozdíl od svého otce nedokázal někomu nijak vážně ublížit. Měl totiž jednu věc, kterou většina za rodu Malfoyů postrádala – svědomí.

Prolétl branou a schoval se za rohem. Počkal až projde profesorka přeměňování a zamířil k odchodu.

„Pane Malfoyi, jasně jsem vám řekla, že dnes létat nemáte.“ ozval se mu za zády přísný hlas. Draco si až teď uvědomil, že v ruce drží koště.

„Strhávám Zmijozelu deset bodů a teď běžte na kolej.“ přikázala mu a mladému zmijozelovi nezbývalo nic jiného, než jí poslechnout.

O hodinu později…

Z nebe se snášel hustý déšť, Lory ležela bezmocně na zemi, byla promoklá na kost a prokřehlá od ledové vody. Špatně se jí dýchalo a déšť padající na její tvář jí vtékal jak do pusy, tak do nosu a tak se každou chvíli zakuckala. Síla ji opouštěla a zamezující kouzlo jí stále bránilo v odchodu.

„Blbá chřipka.“ pomyslela si a podívala se na hodinky. Bylo šest, tři hodiny poté, co si měla vzít lektvar.

„Do dvou hodin se projeví první příznaky, pak se to bude zhoršovat a pokud si nevezmete lék do šesti hodin, rozjede se naplno.“ ozval se jí v hlavě hlas madam Pomfreyové.

„Kdybych tak mohla vyndat tu lahvičku, co mám v tašce, je to jen pár metrů.“ pomyslela si a podívala se na svou školní tašku skrytou v bezpečí pod tribunou.

Najednou přes ní někdo přehodil plášť a vzal ji do náručí. Lory se od dlouhého ležení zatočila hlava a zatmělo se jí před očima. Opřela hlavu o čísi hrud a uslyšela rychlý tlukot srdce.

„Tašku, mám v ní lék.“ zašeptala a ukázala na ní.

Slyšela rychlé kroky a šustění pláště. Jako by z dálky se ozvalo zavrzání dveří, pak ucítila, jak ji pokládá a opět zavírá dveře. Nějaké šustění a nakonec studený lektvar stékající do jejích úst. Lory rychle polkla a po chvíli ucítila příjemné teplo.

Najednou se začalo všechno znovu vyjasňovat. Po chvíli se posadila a prohrábla si promočené vlasy.

„Hlavně že jsem si myla hlavu.“ pomyslela si a dala si jeden obzvláště špinavý pramen za ucho. Pak se rozhlédla po okolí. Pololežela v nějaké místnosti se spoustou košťat a různých pomůcek kolem sebe.

„Že by kumbál na košťata?“ pomyslela si a prokřupala si prsty. „Kdo mě to sem ale odnesl?“ prolétlo jí hlavou a otočila se. V koutu stála jakási postava. Lory se pokusila zaostřit, ale do tváře jí neviděla.

„Kdo jsi?“ zeptala se logicky a otočila i zbytek těla k neznámému.

„Omlouvám se.“ řekla ona postava a vystoupila ze stínu.

„Nechtěl jsem ti ublížit, ale nemohl jsem přijít dřív, McGonagallová hlídkovala.“ spustil na ni.

„Draco?!!“ zasyčela Lory a pokusila se postavit. Její nohy měly ale na pohyb jiný názor a tak spadla na zem. Mladý Zmijozel u ní byl několika skoky.

„Musíš opatrně, ještě nemůžeš chodit.“ řekl téměř starostlivě.

„Nešahej na mě.“ odsekla Lory a smekla se mu. „Buď rád, že z tebe nevymlátím duši a jdi si sbalit. Až se o tomhle dozví Brumbál, poletíš.“ zasyčela mladá čarodějka a pokusila se postavit, bezúspěšně. Draco smrtelně zblednul.

„Ona mě nechá vyrazit?!“ prolétlo mu hlavou. Lory se na něj nenávistně podívala a pokusila se znovu postavit.

V duchu se ale skvěle bavila. „Teda nevěděla jsem, že člověk může být tak bílý. I smrtka je proti němu opálená.“ pomyslela si Lory a potřetí sebou praštila na zadek. Draco ji obešel a zaháknul jí v podpaží. Pak ji vytáhnul na nohy a posadil ji na stůl. Lory sem snažila smeknout, ale Draco byl přece jen ve výhodě.

„Laskavě se uklidni. Pokud mě míníš nechat vyhodit, ale laskavě si to celé poslechni.“ začal brunatět Draco. Lory zmlkla a beze slova se mu dívala do očí.

„Chtěl jsem tě jen trochu podusit, a tak jsem se u hradu otočil zpátky, ale chytla mě McGonagalka a přikázala mi jít na kolej, hlídkovala u vchodu hodinu, dokud nezačala večeře, až pak jsem mohl jít ven jasný? Nechtěl jsem tě tu nechat, jen se mi to smeklo.“ zaprskal na ni a rukama se opřel o desku stolu.

Lory se uhla a necítila se v té pozici moc dobře. Draco jí stál mezi nohama a ruce měl opřené těsně u ní. Rychle se soustředila a s neslyšitelným Legillems mu vlezla o hlavy.“

„Do háje snad poprvé jí říkám pravdu a ona mi nevěří, to je teda fakt super.“ uslyšela Lory a ušklíbla se.

„No dobře, dejme tomu, že mi říkáš pravdu. Dej mi ale jediný důvod, proč bych neměla jít za Brumbálem.“ rejpla si. Draco se jí zahleděl do očí.

„Žádný nemám, je to na tobě.“ řekl překvapivě klidně.

Přitom mu srdce bilo jako splašené a kdyby se neopíral o stůl, podlomila se mu kolena. Ač to už pět let zapíral, měl Bradavice rád, opravdu rád. Mladá čarodějka na sobě nedala nijak znát svoje rozhodnutí a s ledovým klidem se mu dívala do očí. Viděla v nich nejistotu i strach, i když se to Draco snažil popřít. Draco jí vyloženě lpěl na rtech.

„No dobrá Draco, tohle zůstane jen mezi námi, ale musíš mi něco slíbit.“ řekla nakonec a pousmála se.

Dracovi spadnul kámen ze srdce o velikosti Mount Everestu.

„Cokoli.“ konstatoval odhodlaně.

„Nech nás na pokoji. Stačí, když jedna urážka na kohokoli z mojí třídy a jdu za Brumbálem.“ Venku se zablesklo a mohutně zahřmělo. Lory se otřásla zimou a chtělo se jí spát. Stále se ale Dracovi dívala do očí.

„Dobrá, máš mé slovo.“ přikývl Draco a pokusil se o vážný výraz.

„Tak fajn, půjdem?“ zeptala se Lory a pokusila se ho dostat trochu dál od svého těla. Draco ustoupil a až teď si uvědomil pozici, ve které před chvílí byl. Lory se pokusila postavit na nohy, ale jen tak tak se zachytila stolu. Mladý zmijozel k ní přistoupil a pomohl jí postavit se.

„Můžeš jít?“ zeptal se inteligentně.

„Ne.“ přiznala Lory a posadila se. „Tak tě odlevituju.“ navrhl Draco a už šahal pro hůlku, najednou se zvenku ale ozvaly hlasy.

„Musíme všechno rychle ukotvit, nebo to ta bouřka všechno odnese!“ zařvala madam Hoochová.

„Pospěšte, ta bouře tady bude každou chvíli!!“ vykřikla McGonagallová.

„Perenito!“ zavelel ledový hlas.

„Severusi, vem te si jižní část, já půjdu na sever a Minerva se postará o východní tribuny!!“ ozval se hlas ředitele slavné školy čar a kouzel.

„Ježíš! Brumbál s řediteli kolejí!!!!“ vyjekla Lory, její hlas ale zaniknul v burácení hromu.

„Jestli nás tady najdou, když jsme oba v podmínce, můžeme si jít rovnou zabalit.“ začala panikařit.

„Musíme se schovat.“ vyhrkl Draco a vzal Lory do náručí.

„Támhle za ta košťata!“ navrhla Lory a mladý zmijozel okamžitě mávnutím hůlky odkryl roh, ve kterém byly skladována košťata. Přikrčil se s Lory v koutě a mávnutím hůlky kolem nich zase naskládal košťata. Oba rychle oddychovali a ani si neuvědomovali, že jsou od sebe sotva pět centimetrů. Jejich oči se upíraly na dveře od kumbálu.

„Někdo tady je!“ vykřikla madam Prýtová a zvedla ze země Dracův prefektský odznak.

„Malfoy.“ zasyčel Snape, který se k ní přifařil.

„Asi ho tu ztratil, když dnes létal. Potkala jsem ho, jak šel k tribunám a tvrdil, že si tam něco zapomněl. Asi to hledal.“ prohlásila McGonagallová. Snape jen zavrtěl hlavou a pokynul ke stopám vedoucím ke kumbálu.

„Tyhle stopy nemůžou být tak staré, někdo tam musí být!“ řekl ostře a zamířil ke kumbálu.

„Draco rychle ven!“ zavelela Lory a vytrhla mu hůlku.

„Zbláznila ses?!“

„Ne mám plán!“ zasyčela a s Dracovo pomocí se dostala zpátky ke stolu. Mladý zmijozel dal košťata zpátky a nechápavě se na ni díval. Lory se napřáhla a praštila ho vší silou do spánku. Zmijozelský blonďáček sebou praštil na zem v mdlobách. Lory rychle vytáhla ze své tašky další dávku a kopla to do sebe. Okamžitě se jí zatočila hlava a přikryla svým tělem to Dracovo. O chvilku později se rozlétly dveře a dovnitř vrazil Snape.

„Je tu Devonová a Malfoy!“ zakřičel na ostatní.

Okamžitě u nich byli všichni ředitelé Bradavic.

„Co tady dělají?!“ zeptala se Prýtová. „To nevím, ale musíme je dostat do hradu.“ prohlásil Kratiknot a oba je zvedl levitačním kouzlem do vzduchu. Z Loryiny ruky vypadla lahvička a s hlasitý třísknutím spadla na kamennou podlahu. Snape ji okamžitě zvednul a prohlédl si štítek.

„Kouzelnická chřipka, musí okamžitě za madam Pomfreyovou.“ zakřičel na McGonagallovou.

Ta jen přikývla a vyrazila ven následována vznášejícími se těly Lory a Draca.

Druhý den ráno…

Lory otevřela oči a zamžourala kolem sebe. Ve spáncích jí tepala tupá bolest a celkově se cítila jako by ji přejela kolona kamionů. Rozhlédla se kolem a málem dostala infarkt. Asi deset centimetrů od její hlavy seděla profesorka přeměňování a zírala na ni.

„Dobré ráno.“ pozdravila trochu váhavě Lory a vytáhla se do sedu.

„Jak se cítíte?“ zeptala se odměřeně ředitelka Nebelvíru a v jejích očích se zablesklo.

„Bylo mi hůř.“ odvětila Lory a prohrábla si vlasy.

„Co jste tam včera dělala s panem Malfoyem?“ zeptala se přímo profesorka McGonagallová.

„Byla jsem se projít, pak začala ta bouřka a já jsem se rozběhla k hradu. Kousek ode mě spadnul strom a uslyšela jsem výkřik. Našla jsem Draca, jak leží na zemi, a tak jsem ho odtáhla do kumbálu na košťata. Byla mi zima a začala jsem kašlat, a tak jsem si vzala tem lektvar proti chřipce, pak jsem omdlela.“ odříkala Lory naučenou větu.

„Je to tak pane Malfoy?“ zeptala se najednou k vedlejší posteli. Draco jen přikývl. Profesorka přeměňování si je chvíli prohlížela, pak položila Dracův odznak na jeho noční stolek a odešla. Lory si oddechla a zachumlala se do peřiny. Naprosto ignorovala Dracův obdivný pohled i druhý pár černých očí sledující ji z rohu. Zavřela oči a opět se ponořila do říše snů…