Kapitola padesátá čtvrtá – Spolu

Lory seděla na sedačce a zírala do prázdna. Žaludek měla sevřený úzkostí a i když se tomu bránila, po tvářích jí stékaly slzy. Bylo to přesně rok od dne, kdy zemřel James.

„Sakra, musím něco začít dělat, nebo se zcvoknu.“ pomyslela si a setřela si slzy z tváří.

Bezradně se rozhlédla po dokonale čistém pokoji a hlasitě si vydechla. „Uklízet nemusím, lektvary všechny mám, naučená jsem o dvě kapitoly do předu, oběd mám taky hotový, sakra já nemám co dělat!!!“ pomyslela si a vyhoupla se na nohy.

„Mohla bych si trochu zacvičit.“ prolétlo jí hlavou, bolest v jejich natažených svalech její nápad ale okamžitě zamítla.

Pak její pohled padl na skříňku s narovnanými videi.

„Proč ne.“ vydechla a vytáhla jednu z kazet. Pustila televizi a vsunula kazetu do videa.

Na obrazovce se objevil záběr na nějakou halu s tatami a asi dvaceti závodníků v kimonech nahrnutých kolem ní.

„Hlásí se vám váš sportovní komentátor James Devon. Dnes je šestnáctého května roku 1995, jsem v hale Viléma dobyvatele v Západním Londýně, kde právě probíhá jedna z nejvýznamnějších sportovních událostí tohoto roku – páskování našich mladých nadějí.“ usmál se James a seběhl schody vedoucí k tatami, na kterou právě nastupovala dvacetičlenná skupinka desetiletých dívek a chlapců v kimonech se zelenými pásky a utvořily pět řad po čtyřech. V poslední řadě stála mírně řečeno nervózní Lory a očima stále těkala po sále, až se její oči zastavily na Jamesovi. Před ně se postavil muž taktéž v kimonu, ale s černým páskem a začal křičet pokyny.

Všichni téměř v dokonalém synchronu prováděly cviky. Nakonec všichni rukou prorazili menší bednu a vytáhli z ní hnědý pásek. Ozval se potlesk a všichni se uklonili.

Lory přiběhla ke svému bráškovi a skočila mu do náručí.

Byla trochu pohublá, ale v očích jí tančily veselé jiskřičky a smála se od ucha k uchu.

„Už zase komentuješ?“ ušklíbla se a dala mu mlaskavou pusu na tvář.

„Jedna  mě právě napadla, pomóóóóóc!“ vykřikl James a svalil se na zem, když ho začala Lory lechtat. James ji ale pohotově dostal po sebe a oplatil jí stejnou mincí.

Když Lory už nemohla popadnout dech, nechal ji začal se smát.

„Nechte toho vy dva a pojďte si pro svačinu!“ usmála se sympatická paní.

„Už jdeme mami.“ usmál se James a vyhoupl se na nohy.

„Kvůli neodkladným záležitostem musíme přerušit naše zpravodajství, loučí se s vámi vaši zpravodajové Lory a James!“ usmívali se oba a v tu ránu se na obrazovce objevil jenom šum. Lory se usmála a přetočila kazetu o kousek dál. Po chvíli se tam objevil další snímek, bylo to na zahradě, kde pořádali oslavu, bylo to jen několik dní od jejich smrti.

Když záznam skončil, Lory si vrátila video na scénu, když všichni seděli u stolu a mávali na kameru a usmála se. Pak se jí po tvářích opět začaly kutálet slzy.

Zabrala se do vzpomínek a přestala vnímat okolí.

Nevšimla si tedy kroků blížící se k ní z kuchyně.

„Lory?“ ozvalo se jí těsně u ucha. „Jsi v pořádku?“ Lory se prudce otočila a když pohlédla do očí posledního člověka, kterého by ve svém domě čekala, ztuhla.

Chvíli mu jenom zírala do očí, pak si rychle utřela slzy a vypla televizi.

„Co tu chceš?“ zeptala se Lory a rychle schovala kazetu.

„Chtěl jsem s tebou jen mluvit, ale pokud jdu nevhod tak..“

„Jak ses dostal do domu?“ zeptala se ostře Lory.

„No dveřmi..“ odpověděl Draco a nechápavě se na ni podíval.

„No jasně. když je teď se mnou zasnoubený, tak ke mně může, já jsem též tupá..“ pomyslela si. „O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptala se už trochu klidněji a podívala se na něj zarudlýma očima.

„Já.. teď asi není nejvhodnější doba… přijdu později.“ vyrazil ze sebe Draco a začal couvat k východu.

„Prosim tě mluv.“ zarazila ho Lory.

„Chtěl jsem se ti za ten včerejšek omluvit. Neměl jsem dělat scény kvůli tomu tvému Joeovi, je mi to líto.“ řekl a díval se jí přitom do očí.

„Draco Malfoy se mi omlouvá?!!! Asi jsem se přesunula do nějaké pokřivené reality…“ pomyslela si Lory. „Je ti dobře?“ zeptala se opatrně Lory. Draco se ušklíbnul.

„Já jo, ale ty evidentně ne. Co se stalo?“ zeptal se a Lory opět přestávala věřit ve svůj zdravý rozum. „Já jsem se určitě zbláznila. Nejdřív se mi omlouvá a pak má o mě starost, tohle je už na mě moc.“ prolétlo jí hlavou.

„Nechci o tom mluvit.“ zavrtěla hlavou Lory a vytáhla z videa kazetu. Draco si přečetl nápis na ní a dal si dvě a dvě dohromady.

„James.“ vydechl. Zvláštní, jak jedno slovo dokázalo obsáhnout tolik bolesti, nenávisti i strachu.

Lory beze slova přikývla a posadila se do křesal zády k němu. Zavřela oči a vydechla. Hlavou jí vířily vzpomínky a nejrůznější myšlenky ani si nevšimla Draca, který si k ní přisedl. Lory opět začala plakat, Draci ji po chvíli váhání chytnul kolem ramen a přitáhnul k sobě.

„To nic, to bude dobré.“ zašeptal jí do ucha. Lory neodpověděla, jen ho dál pevně objímala a plakala.

Když se trochu uklidnila a uvědomila si, kde a s kým je.

Trochu se od něj odtáhla a opřela si hlavu o jeho rameno. Najednou si vzpomněla na jeden detail, který díky jejich zasnoubení musí zařídit.

„Kdy se nastěhuješ?“ zeptala se trochu ochraptělým hlasem. Draco se na ni naprosto nechápavě podíval.

„Co?!!“ vyrazil ze sebe po chvíli zírání.

„Podle tradice se musíš do měsíce před svatbou odstěhovat z domu.“ odvětila klidně.

„Jak to víš?“

„Vdávala jsem se 16, něco málo o tom vím.“ odvětila klidně.

„Hmm, tak to bych si měl pohnout, mám na to přesně devět a půl hodiny.“ ušklíbl se Draco.

„Tak běž domů a sbal se, já mezitím připravím ložnici.“ začala organizovat Lory.

„Dobře.“ přikývl Draco a pomocí něčeho v kapse se přenesl pryč.

O pět hodin později…

Lory už měla všechno přichystané a zrovna dodělávala večeři. Najednou uslyšela mlasknutí, poté kroky a dvě tupé rány od kufrů položených na zem.

„No konečně, že ti trvalo. Sedni si, za chvíli bude večeře.“ řekla aniž by s otočila. Uslyšela kroky a pak zavrzání židle. Popadla talíř a položila ho před Draca. Mladý Zmijozel nevycházel z údivu.

„Dobrou chuť.“ usmála se Lory a ukrojila si. Draco se jen usmál a pustil se do jídla. Dal si kousek masa do pusy a po dvou kousnutích, stejně jako na druhém konci Lory vyplivnul jídlo do ubrousku.

„To je odporné.“ konstatovala Lory a mávnutím hůlky to nechala zmizet. Draco nic neříkal, jen se šklebil.

„Tak tohle se mi nepovedlo.“ konstatovala Lory a vstala od stolu.

„Nebylo to zas tak špatné.“ snažil se Draco. Lory se na něj kriticky podívala.

„Bylo to naprosto odporné, ale díky za snahu.“ ušklíbla se.

„Jakou máš nejradši pizzu?“ zeptala se a listovala ve svém debilníku, aby našla číslo její oblíbené pizzerie.

„Se šunkou a ananasem.“ odvětil Draco.

„Tu taky zbožňuju, objednám ji a za půl hodiny tu bude.“ oznámila a už vytáčela číslo. Draco se jen usmíval a beze slova pozoroval svou nastávající jak domlouvá jejich jídlo.

„Pojď, půjčila jsem nějaké filmy, podíváme se na ně.“ usmála se a odtáhla ho do obýváku. Draco se trochu překvapeně posadil vedle Lory a vzal si trochu popcornu z obrovské mísy, kterou mu Lotry dala na klín.

„Proč nic neříkáš?“ zeptala se Lory a pustila video.

„Myslel jsem, že se mnou promluvíš tak dvě slova za den a nebudeš se ke mně znát, ale příjemně jsi mě překvapila.“ odvětil Draco.

„Díky tomu kouzlu spolu strávíme aspoň dalších sto let, teda pokud nás někdo nezabije. Takže s tebou chci vycházet a když už nic, můžeme být přátelé, ne?“ usmála se budoucí paní Malfoyová. Draco položil mísu s popcornem vedle sebe a podíval se Lory do očí.

„Přátelé?“

„Prozatím.“ mrkla na něj Lory podívala se na obrazovku, kde právě začínal její nejoblíbenější film – Pretty woman.

O čtyři hodiny později…

Na zemi ležela krabice od pizzy, prázdná mísa a několik obalů od brambůrků. Draco se probudil z polospánku a usmál se. Na rameni mu ležela Lory a tiše oddychovala.

Kazeta zrovna skončila a s několika klapavými zvuky vyjela z videa. Draco vypnul televizi a trochu bezradně se podíval na Lory. Pokusil se ji ze sebe jemně dostat, ale vzbudil ji přitom.

„Kolik je?“ zeptala se a promnula si oči.

„Půl jedné.“ odvětil Draco.

„Pojď si lehnout.“ zamumlala Lory a s vypětím všech sil se postavila, následována svým budoucím chotěm.

Společně pak odešli po schodech nahoru. Draco při pohledu na patery dveře zaváhal. Lory si toho ale nevšimla a klidně vešla do svého pokoje. Draco ale zůstal stát a nejistě se díval na Lory. Ta si po chvíli uvědomila, že Draco za ní nejde a otočila se.

„Na co čekáš? Na kolkovanou žádost? Pojď si lehnout.“ zamumlala a pokynula mu dovnitř. Draco vešel a zavřel dveře. Lory popadla svoje věci a zmizela v koupelně. Během pár minut byla hotová a zalezla si do postele vedle již spícího Draca, který byl pouze v trenýrkách.Přitulila se k němu a ponořila se do říše snů.

Uběhl měsíc a Lory se s Dracem sblížila. Nehádali se víckrát než dvakrát denně a stali se z nich docela dobří přátelé, prozatím…

„Tohle mě zabije.“ pomyslela si Lory a zapnula jemný pásek jejích bot na vysokém podpatku. Vypadaly nádherně, ale o to míň byly pohodlné. Lory udělala pár kroků nasadila si závoj. Prohlédla se v zrcadle a usmála se, vypadala nádherně. Šaty nebyly nijak honosné, byly jednoduchého střihu s jemnými šperky jako doplňky.

Lory si přehodila závoj přes tvář a vzala si kytku.

„Tak jdem na to.“ pomyslela si a otevřela dveře vedoucí do místnosti před oddacím sálem. Tam na ni čekal profesor lektvarů, který byl určen jako nejlepší Luciusův přítel, aby ji odvedl k oltáři. Lory se pod závojem ušklíbla, když se podívala na svého nevlastního otce. Tvářil se strašně vážně a snad poprvé za dobu, co ho Lory znala, byl nervózní.

Beze slova se postavila vedle něj a zavěsila se do nabídnutého rámě. Po chvíli se dveře otevřely a za tradičního svatebního pochodu začali pomalu kráčet k oltáři, kde čekal na smrt bledý Draco se svým otcem, družičkami – paní Malfoyovou, Ritou Holoubkovou a paní Popletalovou a samozřejmě družbami Crabbem a Goylem.
Snape předal Lory Dracovi a postavil se po bok svému „nejlepšímu příteli“.

„Vážení svatebčané, sešli jsme se tu dnes, abychom oslavili spojení těchto mladých lidí v posvátném svazku manželském…“ začal odříkávat kněz.

O pět minut později…

„Berete si Lorean Isabelo Anastázie Eleanor Lenut Devonová dobrovolně Draca Luciuse Frederica Malfoye za svého zákonitého manžela, budete ho milovat, ctít a chránit dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se kněz a podíval se na Lory.

„Tak a je to tady.“ pomyslela si a hlavou jí prolétlo tisíce důvodů proč si ho v žádném případě nebrat.

Nakonec ale zvítězil jej pud přežití a s krátkým přikývnutím řekla jasné „Ano.“

„A vy pane Draco Luciusi Fredericu Malfoyi, berete si dobrovolně Lorean Isabelu Anastázii Eleanor Lenut Devonovou za svou zákonitou manželku, budete ji milovat, ctít a chránit, dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se stařičký kněz a podíval se na Draca.

„Ano beru.“ odvětil pevným hlasem mladý Zmijozel.

„Nyní si na znamení své lásky vyměňte prsteny a dejte si první manželské…“

„prosím ať řekne nakopnutí.“ pomyslela si Lory. „…políbení.“ dokončil kněz a zaklapl Bibli. Draco si s Lory vyměnil prstýnky a sundal jí závoj. Naklonil se k ní a lehce jí políbil.

Ozval se potlesk a veselé hlasy nafoukaných snobů, tedy kouzelnické smetánky. Lory se odtáhla od Draca a nasadila šťastný ksicht. Mladý pár procházel mezi lavicemi a na všechny strany rozdával úsměvy. Všichni jim gratulovali, plácali Draca po zádech a líbali Lory, prostě idylka.

Po asi stovce blahopřání se mladí novomanželé odebrali na oslavu. Ve velkém sálu s obrovským stolem se mačkalo asi sto hostů. Když všichni zasedli, zacinkal Malfoy st. lžičkou na skleničku, aby pronesl přípitek.

„Milý Draco, drahá Lorean, chtěl bych vám tímto popřát hodně štěstí do nadcházejícího života, nekončící lásku…“

„…hmm, to by ta láska musela nejdřív začít.“ pomyslela si Lory a dál sledovala svého tchána.

„…aby vám v životě nic nechybělo a aby jste mě brzy udělali dědečkem. Na novomanžele!“ dokončil a usmál se. Lory v tu chvíli do smíchu tedy rozhodně nebylo. Přinutila se ale popadnout skleničku a s nasazenou křečí si upít.

O tři hodiny později…

„Hostina se neúnosně vlekla a Lory se už dobrou půl hodinu bavila hypnotizováním malé křišťálové labutě, která stejně jako ostatních padesát dekorovala nádherný ubrus. Najednou ucítila na svém zápěstí pálení, téměř neznatelně sebou trhla a podívala se na Draca. Ten se jí jemně dotknul nohou a dál se bavil se svým otcem.

Netrvalo dlouho a Draco požádal svého otce o dovolení odejít, ten jen s potutelným výrazem přikývl a s krátkým proslovem obeznámil s touto zprávou ostatní svatebčany. Ti se s námi hlasitě rozloučili a když Lory chytla svůj přívěšek, aby je přemísti,a na ústředí, neočekávaně ji Draco za potlesku všech přítomných zvednul do náručí a vynesl z místnosti. Jakmile prošli dveřmi, Lory je oba přenesla na ústředí. Tam už byl shromážděný celý Fénixův řád a čekal na jejich příchod.

„Mohl bys mě dát dolů?“ zeptala se Lory a ušklíbla se při pohledu na překvapeného Draca. Ten se ihned vzpamatoval a položil ji na zem.

„Co se děje?“ zeptala se Lory a za šustění jejich šatů došla k nejbližší sedačce a posadila se, v závěsu za ní Draco.

„Voldemort se opět snaží dobýt vaše panství.“ oznámil Moody.

„Snažit se může, je to chráněno více kouzly než Bradavice a ministerstvo dohromady.“ ušklíbla se Lory.

„Jste si jistá, že se tam nemůže dostat?“ otázal se Dóže.

„To bych ho tam musela sama pustit a k tom use nechystám.“ konstatovala Lory.

„Dobrá, takže můžeme rozpustit schůzi.“ řekl Brumbál a sjel si Lory výtahovým pohledem.

„Mimochodem, gratuluji.“ ušklíbl se. Loryin pohled v tu ránu ztuhnul.

„Až bude k čemu gratulovat, ozvu se vám.“ zasyčela a postavila se. Chytla Draca a přemístila ho k sobě, teď už vlastně k nim do ložnice.

„Už je pozdě, půjdem si lehnout.“ konstatovala, rozepla si zezadu šaty a vystoupila z nich. Mávnutím hůlky je dala na místo a rozpustila si vlasy.

„Druhá sprcha je na konci chodby.“ oznámila svému muži a zmizela v koupelně. Draco, který už měl nastěhovány své věci, vytáhl své pyžamo – resp. své oblíbené boxerky a ručník a vyrazil do koupelny.

Po dlouhé horké sprše se rychle osušil, natáhl si trenýrky prohrábl si jemné plavé vlasy a zkontroloval se v zrcadle, pak vyrazil zpátky do ložnice. Lory právě vycházela z koupelny. Měly na sobě saténovou do půlky stehen dlouhou tmavě modrou noční košili na ramínka.

Kaštanové vlasy měla volně rozpuštěné a blankytně modré oči sjížděly Draca od sklepa až po půdu. Draco měl co dělat aby mu nespadla čelist, představoval si, že Lory spí v nějakém pyžamu a hrubých ponožkách a ne v takovéhle košilce.

„Cos čekal černé pyžamo s lebkou?“ ušklíbla se Lory a lehla si. Draco se jen ušklíbnul a posadil se k ní.

Rozepnul si řetízek a položil ho na noční stolek. Pak vklouznul k Lory a tlesknutím zhasnul. Jediné světlo v pokoji nyní způsoboval měsíc zářící na obloze poseté miliónem hvězd.

Draco si lehnul na bok a podíval se na svou ženu. Ani nevěděl proč, ale jemně jí rukou přejel po břiše a chytl ji kolem pasu. Lory se mu podívala do očí a zašeptala:

„Na něčem jsme se dohodli Draco.“

„Já vím, ale snad se tě ještě můžu dotknout.“ odvětil jí s mírným úšklebkem na tváři. Lory se překulila na bok, čímž se nechtěně dostala jen několik centimetrů od Dracova těla.

„Dobrou noc.“ zašeptala a zavřela oči. Draco se jen usmál a pochvíli sledování své ženy usnul.

O šest hodin později…

Lory ležela přitulená k Dracovi a tiše oddechovala.

Najednou začal Dracův náramek pálit. Mladý Zmijozel se probudil a zamžoural na hodiny, bylo půl páté ráno.

Jemně strčil do Lory, čímž ji probudil.

„Co je?“ zamrmlala a když zaostřila na displej rádiobudíku, pokusila se svého novopečeného chotě zabít pohledem.

„Volají nás. Musíme jít.“ konstatoval Draco.

„Musíme akorát zemřít.“ zavrčela Lory a převalila se na záda. Draco vstal a rychle na sebe hodil župan. Lory popadla svůj saténový fráček a pomalu se do něj nasoukala, pak je přenesla na ústředí. K jejich překvapení tam byl ale jenom Snape, Brumbál, Sírius a Lupin – všichni v županech.

„Co se děje?“ zeptala se ospale Lory a prohrábla si vlasy. Všichni si ji sjeli překvapeným pohledem.

„Ach jo už zase.“ pomyslela si Lory přitáhla si frak ještě více k tělu.

„Voldemort se dostal na vaše panství.“ řekl vážně Brumbál.

„Sakra a kvůli tomuhle mě tahají z postele?!!!“

„A?“ zívla Lory.

„Tobě to nevadí?“ zeptal se překvapeně Lupin,.

„A mělo by?“ opáčila Lory.

„Je to přece tvoje panství!“ namítl Sírius.

„A co já s tím? Nikdy jsem tam nebyla a nikoho jsem se o něj neprosila. Pro mě za mě, ať si ho klidně nechá, ale to by se do něj musel nejdřív dostat.“ konstatovala Lory.

„Vždyť už tam je.“ oznámil Sírius.

„Není. Jen si to myslí, za chvíli ho to stejně zase vyrazí ven, teda jakmile otevře dveře.“ ušklíbla se Lory.

„Dveřní ochranné kouzlo.“ konstatoval Snape. Lory jen přikývla.

„Ano. Takže i kdyby překonal veškerou obranu, o čemž silně pochybuji, tak přes tohle se beze mě nedostane, holt má smůlu.“ ušklíbla se Lory.

„Dobrá, takže tuto záležitost budeme považovat za uzavřenou.“ konstatoval Brumbál.

„Takže můžem jít spát?“ zeptala se Lory a prohrábla si vlasy.

„Ano, klidně běžte. Dobrou noc.“ řekl Brumbál a zmizel, s ním i Snape a Lupin. Lory se usmála na Síriuse, chytl se Draca a přívěšku a přenesla je zpátky.

„Tohle bylo divné.“ konstatoval Draco a sedl si na postel.

„Tohle je prostě Fénixův řád, zavolají tě klidně uprostřed noci kvůli takové pitomině. Jako kdybych jim to neříkala, do mého panství se nikdo beze mě nedostane.“ zavrčela Lory a svlékla si frak.

„Tohle jsem nemyslel. I pán Zla ví, že se tam nedá dostat a ještě ke všemu dneska by určitě nezaútočil, polovina Smrtijedů teď bude opilá na oslavě naší svatby. A proč tam byli jen ti čtyři? Kde byl zbytek řádu?“ zeptal se Draco a podíval se do tmy, kde předpokládal, že je Loryina hlava.

„Nad tím můžem přemýšlet ráno, teď už spi.“ zavrněla Lory a položila ho do postele. Objala ho kolem pasu a lehla si mu na rameno. Draco ji chytnul kolem ramen a zavřel oči. Spát však nemohl, hlavu měl přeplněnou myšlenkami na tu zvláštní událost a všechny souvislosti s ní.