Kapitola padesátá devátá – V rukou démonů

„1.září – To byl teda den. Asi spáchám sebevraždu. Před celou školou jsem sejmula Snapea, tenhle školní rok mi teda jednička z lektvarů nehrozí. Ale aspoň byla sranda. Chodím do Nebelvíru, jsou tu docela fajn lidi. Jeden z nich je Harry Potter, docela zajímavý týpek. Představovala jsem si ho trochu jinak, ale zdá se mi docela v pohodě.

2.září – Na první hodinu jsme měli Snapea, to byla teda hodina. Zkoušel mě a Ron, roztomilý zrzek, zapnul Linkin park. Pak jsem Snapea oprskla Nevillovým lektvarem a dostala jsem školní trest. Doufám, že Snape není takový úchyl jako Nikstron, ale silně pochybuju, že by se zrovna on na mě vrhnul. Teda, pokud nestojí o další zlomená žebra, ruku, kotník, pánev, vyhozené 2 krční obratle a přeraženou čelist …“ předčítal Dóže z černé knížky a usmíval se.

„Ta Devonová je ale kvítko, poslechni tohle: „Snape furt otravuje s nějakýma protialergickýma lektvarama, stejně u nás skoro nikdo není alergický, tak o co mu sakra jde?! Je tu nuda, že by jeden chcíp…“

„Nech toho a najdi to o tom vchodu.“ zavrčel Snape.

Dóže chvíli listoval až našel, co hledal.

„Ti z Fénixového řádu jsou úplně stejní podrazáci jako Smrtijedi, až na to, že nemají tetování, teda až na Snapea. Mučili Draca kvůli takové prkotině jako je tajný vchod na jejich panství. Každý kretén si to umí najít v knihách. Všechny výtisky s tou informací jsem ale pro jistotu zaklela, takže se nikdy nedozví, že vchod je 129 metrů od Západního křídla…“ přečetl Dóže a zaklapl Loryin deník.

„Myslel jsem, že je Lory chytřejší. Jak si mohla myslet, že jsme mu neupravili paměť?“ ušklíbl se Dóže a postavil se.

„Moc jsme toho měnit nemuseli, tohle nám řekl sám a to mezi mučením…“ poznamenal Lupin. Dóže jen něco zamumlal a položil Loryin deník na stůl…

Uběhlo dalších několik týdnů, během kterého Fénixův řád pronikl díky Loryinému deníku na Malfoyovic panství, ale bohu(dík)žel jeho mise byl neúspěšná. Malfoy opět unikl. To bylo ale to poslední, co Lory tížilo. Lucius, přesvědčen o Loryině spolupráci s řádem, sdělil svou domněnku Pánovi Zla. Ten se rozzuřil a okamžitě přikázal Lory dovést a stejně jako všichni, ji přitom velmi podcenil…

„Sakra, ti si nedaj pokoj.“ pomyslela si Lory a obratně se vyhla pařezu. Šla si zaběhat do lesa, když jí začali honit Smrtijedi, a tak začala zdrhat. Teď zdrhala už půl druhého kilometru…

Během dalších deseti minut jim konečně utekla a mohla si odpočinout. Vytáhla hůlku a přeměnila shnilý klacek na přenášedlo. Nechala se odnést domů a unaveně se svalila na pohovku.

„No to je dost, kde seš?!! Vychladne ti oběd.“ postěžoval si Draco a vrhl na ni nepřátelský pohled. Lory se na něj podívala a dostala záchvat smíchu. Měl na sobě zástěru s potiskem těla nějaké holky v bikinách.

„Sekne ti to.“ ušklíbla se a zvedla se z gauče.

„Cos nám udělal, ty můj kuchaři?“ zeptala se s úšklebkem.

„Vrchol kulinářského umění – špagety“ pochlubil se zmijozelský blonďáček a mávnutím hůlky prostřel stůl.

„Hmm to zní dobře.“ pochválila ho Lory a usmála se. Posadila se za stůl a pustila se do jídla. Slušně řečeno to do ní padalo jak do studny.

„Vidím, že ti vyhládlo.“ konstatoval uzemněný Draco.

„To víš, pětikilometrový běh se Smrtijedy za zadkem udělá své.“ pokrčila rameny Lory. Draco se jen ušklíbl.

Tohle bylo asi po dvacáté, co se jí snažili chytit a už mu to nepřišlo jako nic zvláštního.

„Jak ti to jde ve škole?“ změnila téma mladá dědička.

„Ujde to.“ pokrčil rameny Draco.

„Máte hodně učení?“ vyzvídala dál Lory.

„Jo, hlavně do lektvarů, Snape dostal záchvat a máme na každou hodinu minimálně sto padesáti řádkový úkol. Fakt mu hrabe.“

„Já ti s tím pomůžu. Po obědě se na to podíváme.“ usmála se na něj a napila se čaje. Draco jen přikývl a nasoukal do sebe zbytek svého výtvoru.

Loryina představa o pomáhání s úkolem vypadala asi tak, že ona mu to celé nadiktovala a on se pod to jenom podepsal.

„Tebe to asi hodně baví.“ vydechl Draco a schoval si věci do tašky. Lory se jen usmála.

„Jo.“ přikývla a protáhla se. Podívala se na hodinky a zívla.

„Už bys měl jít, za chvíli bude večerka.“ konstatovala a podívala se mu do očí. Draco se po pár vteřinách rozesmál. Lory jen nechápavě zvedla obočí.

„Je tu něco k smíchu?“ zeptala se Lory a nasadila výhružný výraz.

„Ty! Porušil jsem snad všechna nařízení školního řádu abych se sem dostal a pozdní příchod my myslím nemůže nijak ublížit.“ chechtal se dál. Lory se musela usmát.

„No dobře, máš pravdu.“ přiznala Lory a mávnutím hůlky uklidila pomůcky.

Lory a Draco spolu strávili ještě několik hodin a s odbitím půlnoci se vrátil do Bradavic.

Lory se převlékla do košile a lehla si do postele. Zavřela oči a usmála se. Všechno jí vycházelo, utíkala před řádem i Smrtijedy, s Dracem se její vztah lepšil a docela se jí dařila temná kouzla. Prostě se jí zdálo že její život za těchto podmínek nemlže být lepší. Zavřela oči a ponořila se do říše snů. To ale ještě nevěděla, jaké jí čeká probuzení…

„Petrifikus totalus!“ zahřměl čísi hlas a modrý paprsek zasáhnul Lory přímo do hrudi. Mladá čarodějka se na mikrosekundu probudila, ale nestačila si uvědomit, co se s ní děje. Pak nastala dlouhá tma…

V temné kruhové místnosti vládlo až nepřirozené ticho. Na temném trůně seděl nejobávanější černokněžník současnosti a jeden z nejmocnějších čarodějů současnosti – Tom Rojvolo Radle známý pod jménem lord Voldemort.

„Kde je?“ zasyčel děsivým hlasem. Z kruhu Smrtijedů vystoupil ten nejoddanější a poklonil se.

„Každou chvíli tady budou můj pane.“ řekl pokorně a neodvažoval se vzhlédnout. Vlastně nikdo se na něj nedovolil pohlédnout už téměř rok. Pokaždé když někam šel, skryl svou postavu do hábitu a jedině on samotný věděl, jak vypadá jeho tvář. Proto nikdo nezaregistroval změnu v jeho vzhledu.

Ozvalo se prásknutí a do potemnělé síně se přemístili dva Smrtijedi s Lory stále ztuhlou v pozici, ve které jí překvapili. Položili ji na zem a zařadili se na svá místa.

Voldemort lehkým pohybem hůlky zrušil kouzlo a s úšklebkem čekal až se Lory probere. Ale nic se nestalo. Lory ležela na zemi a klidně oddychovala.

Voldemort vstal ze své židle. Všichni jeho služebníci byli v tu ránu na kolenou.

„Mí věrní. Po velice dlouhém procesu jsem konečně nabyl své bývalé moci a…“

„Bože, to jsou kecy.“ pomyslela si Lory a otevřela oči.

„Kolik je hodin?“ zeptala se a prohrábla si vlasy. Najednou všichni ztuhli, čekali snad jakoukoli otázku, kromě téhle.

„To je jako mluvit s hluchýma.“ pomyslela si Lory a mávnutím ruky před sebou vytvořila ciferník.

„Půl páté?!!! No to si dělaj srandu! Proč aspoň jednou nemůžou přijít po snídani?!!!“

Chvíli si je prohlížela, pak se vysoukala na nohy a podívala se na Voldemorta.

„Tak co po mě chcete tentokrát?“ zeptala se klidně.

„Vidím, že odvaha ti nechybí.“ konstatoval Voldemort.

„Stále jste mi neodpověděl.“ podotkla Lory. Pán Zla se ušklíbl.

„Máš pravdu.“ zasyčel a sejmul si kápi. V tu ránu všichni oněměli.

Voldemort vypadal… no jako člověk. Kaštanové vlasy měl úhledně sčesané a bystré oříškové oči těkaly po místnosti a ještě jedna maličkost se změnila – vypadal na 20.

„Wow.“ vydechla Lory a sjela si Voldemorta od sklepa až po půdu.

„Chci Hadí diamant.“ dokončil Voldemort a podíval se jí do očí.

„Ty plastické operace musely stát majlant.“ pomyslela si Lory a nevěřícně na něj zírala. Pak jí došel význam jeho slov.

„A jak vám ho asi mám dát?“ zeptala se s úšklebkem. Voldemort se jen usmál.

„Ach jo. Proč se na mě každý chce hned vrhnout?!“ pomyslela si Lory.

„Hele, já vám ty vaše plány nechci kazit, ale tohle nejde.“ zavrtěla hlavou mladá dědička.

„Pokud vím, tak já jsem muž a ty jsi žena. Tak proč by to nešlo?“ poslal jí myšlenku Voldemort.

Lory zvedla levou ruku a zakmitala prsty. „Tak za prvé, jsem vdaná. Za druhé, nechci a za třetí…“ Lory si zahákla Voldyho kolem krku a políbila ho. V tu ránu jí to odhodilo o několik metrů zpátky. Ve vzduchu se zastavila a s lehkým pohybem ruky se snesla na zem.

„..nemůžu.“ ukončila svou přednášku a vyhoupla se na nohy.

Všichni najednou ztratili řeč. Tohle by si nikdo z nich (ženská část + pár 4%) nikdy a za žádných okolností nedovolil.

„Nevadí, však se nám ještě budeš hodit.“ konstatoval Voldemort a stále ještě trochu překvapeně si ji prohlížel.

„Že bys chtěli lekce v Kafudo?“ pomyslela si Lory a při představě Smrtijedů s Voldemortem v bílých kalhotách a tričcích se usmála.

„Tak tobě jsme k smíchu? Však ono tě to přejde.“ zasyčel Pán Zla a nějakým šíleným kouzlem Lory spoutal a uspal.

O dva dny později…

„Neznám žádná jména! Nic nevím!“ zasýpala Lory a unaveně pootevřela oči. Ležela na kamenném stolci, ke kterému měla připoutané ruce i nohy.

K její hlavě se sklonil Lucius a s mírným úšklebkem zašeptal: „Však ty promluvíš.“

„To je teda fakt úžasný. Nejdřív mě málem zabije řád, protože chtějí, abych jim řekla, jak se dostat k Malfoyům a pak mě mučí Malfoy, protože si myslí, že jsem jim to řekla. Já se na to vyseru…“ pomyslela si Lory a beze slova hleděla kamsi do prázdna před sebou.

„Tak ještě jednou… řekni mi jména členů řádu.“ zasyčel Malfoy a s neskrývanou radostí sledoval Loryino zamítavé zavrtění hlavou.

Posadil se vedle ní a shrnul jí vlasy z obličeje. „Asi chápu, proč si tě Draco vzal. Jsi nádherná.“ konstatoval a s úsměvem si ji prohlížel. Hůlkou opsal rysy její tváře a usmíval se. Sklonil se k ní a prstem jí přejel přes rty. „Jsi stejně krásná jako tvoje matka.“ zašeptal a sklonil se k ní. Těsně před jejími rty se zastavil a kousek uhnul, minul tak její rty a políbil ji na tvář. Lory jen zavřela oči a tiše zuřila. Když se od ní odlepil, podíval se jí do očí a vyloženě se jí smál do ksichtu.

„Copak, snad se nezlobíš?“ uchechtl se a podíval se jí do očí. Lory mu plivla do obličeje. Malfoy si utřel její sliny do rukávu a se vztekem v očích jí přiložil hůlku na krk.

„Za tohle budeš prosit o milost.“ zasyčel a nadechl se pro další mučící kouzlo.

„Stačí Luciusi, já se o to postarám.“ zasyčel kdosi ze tmy. Nejvěrnější Smrtijed se otočil a okamžitě se narovnal.

„Ano, můj pane.“ poklonil se a zmizel.

Lory otočila hlavu a zahleděla se do tmy ve snaze rozpoznat obrysy Pána Zla. Najednou jí někdo jemně přejel prsty po tváři. To Lory nečekala a prudce se otočila. Nad ní se skláněl Voldemort a vyloženě se bavil jejím překvapením.

„Proč si to děláš těžší?“ zeptal se překvapivě přívětivě. Lory nic neříkala jen se mu dívala do očí.

„Jsi přece dost inteligentní na to, abys věděla, že odtud tě nepustíme, dokud nám neřekneš všechno, co chceme. Takže buď nám to řekneš sama, nebo to z tebe dostaneme.“ konstatoval tónem, jakým se mluví o počasí.

„Nemám, cop bych vám řekla.“ zašeptala a podívala se mu do očí. Voldemort si ji chvíli prohlížel. Obdivoval její odvahu i odhodlání, jeho postoj k ní to ale nezměnilo, namířil na ni hůlku a s ledovým klidem pokračoval v Luciusově práci…

O pár hodin později nechal Lory odnést zpátky do její kobky. Lory se schoulila do klubíčka a zalezla si do úplného koutku místnosti. Celá se třásla a cítila se strašně slabá. Nic nevím… neznám žádná jména.“ usmála se do ticha.