Kapitola padesátá osmá – Hranolky

se probudil a zamžoural kolem sebe. Vedle něj ležela Lory a tiše oddychovala. Hodinky ukazovaly minutu před půl osmou, všude panoval ticho a klid. Zavřel oči a pro sebe se usmál.

Najednou se několik centimetrů od jeho ucha ozvalo hlasité bubnování a po chvíli i silný hlas jakéhosi chlápka. Lory sebou prudce trhla a nacvičeným pohybem vypla rádio.

„Co to bylo za kravál?“ zeptal se Draco mírně vyvedený z míry.

„Taky ti přeju dobré ráno.“ zívla Lory a usmála se.

„Jak se cítíš?“ „Nikdy mi nebylo líp.“ odvětil Draco a prohrábnul si vlasy.

„Teď vážně,bolí tě něco?“ ušklíbla se Lory. Draco se posunul na posteli aby si mohl opřít záda o zeď, vtom ucítil křupnutí a ostrou bolest v zádech. Tiše zasykl a promnul si poškozenou oblast.

„Lehni i na břicho, namasíruju tě.“ konstatovala Lory a rychle se přes něj přehoupla a postavila se. Vytáhla z jedné zásuvky nádobku s mastí a trochu si jí nabrala na prsty. Draco už poslušně ležel na zádech a usmíval se pro sebe.

„Co se tak tlemíš?“ ušklíbla se Lory a začala mu jemně roztírat voňavou mast po zádech.

„No, kdyby mi někdo před rokem řekl, že budeš riskovat život abys mě zachránila a pak mě budeš ošetřovat, asi bych ho poslal k svatému Mungovi. Auuu!!“

„Promiň… Já bych to do nás taky nikdy neřekla.“

„Mimochodem, co měla znamenat ta pusa?“ rýpl si Draco. Lory probodla jeho záda zabijáckým pohledem.

„To ti tvoje manželka ani nemůže dát pusu?“

„No může, ale myslel jsem, že jsme se na něčem dohodli, ne?“ Lory si na něj obkročmo sedla a začala mu prsty jezdit po šíji. Draco trochu znejistěl, nemohl se teď ani pohnout. Lory se k němu sklonila a těsně u ucha mu zašeptala: „Prozatím už neplatí.“
Dracovi to nedocvaklo.

„Cože?!“ zeptal se nechápavě. Lory se jen usmála.

„Pochopíš časem.“ zašeptala a sjela mu rukama na boky.

„Mimochodem, jsi lechtivý?“ Draco nasucho polknul, byl extrémně lechtivý a to hlavně na zádech a bocích.

„Ehm, trochu.“ přiznal a s obavami čekal, co bude Lory dělat.

„Tak to vyzkoušíme.“ ušklíbla se mladá dědička a začala ho lechtat na bocích. Když se pod ní Draco se jí pokusl vysmeknout ale díky bolesti tepající v jeho zádech a 67 kily na jeho zadku se nemohl ani pohnout. Chvilku ho trápila, ale pak ho nechala a slezla z něj. V tom se na ni Draco vrhnul a strhl ji pod sebe. Přitiskl jí ruce na polštář a svou váhou jí naprosto znehybnil.

„Ty jsi ale potvora.“ zasyčel a podíval se jí do očí.

„Já vím.“ ušklíbla se Lory.

„To si vypiješ.“ zavyhrožoval Draco. Lory se jen usmívala.

„A co mi chceš udělat? Když mi pustíš ruce, budeš na zemi dřív než se mě stihneš dotknout. Dracovi se na chvíli v očích objevilo překvapení.

„Na tom něco bude.“ pomyslel si. Pak mu hlavou bleskl nápad. Rychle se k ní sklonil a políbil ji. Loryin instinkt bylo ho od sebe odtrhnout a přesným úderem mu zlomit čelist, tohle jí ale nebylo nepříjemné a tak se nechala. Najednou se Draco odtrhnul a s bolestivým zaskučením si chytnul krk a svalil se vedle ní.

„Nemáš dělat pitomosti.“ pokárala ho Lory a sundala mu ruce z krku.

„Tak pitomosti… to si budu pamatovat.“ zavrčel Draco a nechal Lory aby mu uvolnila křeč.

„Nehýbej se, přinesu ti snídani a lektvary. Dneska už bys mohl začít chodit a zítra už se můžeš vrátit do Bradavic. Draco se na ni mírně řečeno nechápavě podíval.

„Jak do Bradavic? Tam je přece Snape a Brumbál.“ namítl a promnul si bolavý krk.

„A taky dalších 600 studentů. V Bradavicích se ti nic nemůže stát. A kdyby něco, tak trochu jsem tě ochránila pár kouzly. Plus tě ještě naučím pár štítů.“ Draco se jen pro sebe usmál.

„Ty vždycky myslíš na všechno.“ ušklíbl se a otevřel oči. Lory ale už vedle něj neseděla.

„Tohle mě musí naučit taky.“ pomyslel si Draco a zavřel oči.

Uběhly dva týdny. Draco se vrátil do školy a jak řekla Lory, Brumbál ani Snape si ho nijak zvlášť nevšímali.

Nikdo se nijak nevrtal v tom, kde ty dva týdny byl, resp. se nikdo neodvážil se ho na to zeptat. Samozřejmě po škole vznikly ihned fámy typu, že byl se svou manželkou, jejíž jméno nikdo neznal, jiní zase tvrdili, že byl se Smrtijedy na výcviku. Nikdo se ale ani zdánlivě nepřiblížil pravdě.

„Zajímalo by mě, kterou si nakonec vzal. V Denním věštci o tom nebyla ani zmínka.“ vydechl zamyšleně Ron a pozoroval Zmijozelského blonďáčka, jak ukusuje ze své porce.

„Když se to tak vezme, tak by jeho rodiče nikdy nešli na svatbu jejich syna a nějaké s „nečistou krví“ a podle toho článku se tam sešla celá smetánka, musela potom být z dobré rodiny.“ vydedukovala Hermiona.

„Hmm, tak to zužuje okruh na asi deset, z toho půlka chodí do Bradavic, takže ty vypadávají. Určitě by se s tím netajily. Potom další dvě už jsou vdané a ty zbylé tři jsou buď ošklivé jak noc, blbé jak tágo nebo v kómatu.“ odpočítal Ron.

„Zapomněl jsi ještě na jednu.“ konstatovala Hermiona.

Harry i Ron se na ni nechápavě podívali.

„Na koho?“ zeptali se unisono.

„Přece na Lory. Ta není ani ošklivá, ani blbá a pokud vím ani v kómatu.“ ušklíbla se Nebelvírská géniuska.

Harry a Ron si vyměnili všeříkající pohled. Pak dostali záchvat smíchu.

„Draco a LORY?!!! Měla bys přestat s tím učením, jde ti to na mozek.“ uchechtl se Ron. Hermiona se chtě nechtě musela taky usmát. Už jenom představa Lory a Draca pohromadě byla naprosto nepředstavitelná, ale víc než reálná…

O týden později…

„Hmm, to bude dobrota.“ pomyslela si Lory a dala do trouby plech s hranolkami.

„Mám asi dvacet minut, půjdu si zacvičit.“ rozhodla se a zamířila do spodní části domu

Lory bušila do pytle oblečená jenom v kraťasech a bodyčku,. Po těle jí stékal pot a zrychleně dýchala. Hudba po chvíli dohrála a Lory se svalila na zem.

Zavřela oči a odpočívala. Vzápětí uslyšela jemné otřesy a zaslechla kroky několika lidí. Věděla, že se k ní blíží, ale ani se nehla, jen se pro sebe usmívala a čekala až ji najdou.

Najednou jí do hrudi zasáhl paprsek. Ruce se jí spoutaly za zády, do úst vklouzl roubík a oči jí zakryl šátek. Pak jí dvoje silné ruce zvedly z podlahy a známým táhnutím u pupku jí přenesli pryč. Někdo jí vyndal roubík a postrčil dopředu. Lory se jen usmála a klidně udělala několik kroků vpřed.

Když se mnou chcete mluvit pane profesore, stačí zaklepat…“ usmála se a s tichou formulkou jí zmizela pouta i šátek. „..nemusíte mě hned unášet.“ ušklíbla se a otočila se na profesora lektvarů, Moodyho a Lupina.

„Tak co mi chcete?“ zeptala se přímo.

„A vy ostatní se můžete taky ukázat.“ dodala podstatně hlasitěji.

„Ten tajný vchod. Jestli se nedostaneme na Malfoyovic panství, můžeme prohrát válku.“ zasyčel Moody.

„A co mi je po tom? Ať si Voldemort pro mě za mě ovládne tuhle pitomou zemi, mě na tom nezáleží.“ prohlásila Lory

„Jste přesvědčivá lhářka.“ ušklíbl se Snape. Lory se mu klidně podívala do očí.

„Takže vy po mě chcete abych zradila svého tchána.“ odbočila Lory.

„Jak se tam dostaneme?“ zeptal se přímo Snape.

„To vám neřeknu. Najděte si to v knížkách, to by dokázal i prvák.“ odsekla mladá čarodějka.

„Pokud je to vše, musím jít, mám ještě hodně práce.“ zavrčela a otočila se k odchodu.

„Ještě to není vše.“ zasyčel Moody a mávnutím hůlky zavřel dveře.

„Ach jo, myslím, že ty hranolky už nebudou použitelné, až se vrátím.“ pomyslela si Lory a otočila se ke všem přítomným.

„Poslouchám.“ konstatovala chladně.

„Ohledně toho, co se stalo tobě a Dracovi…“ Lory se podívala na hodinky.

„Máte přesně pět minut na to, aby jste mi vysvětlili, proč jste mučili mého manžela a pokusili se mě zabít.“ zasyčela ledově a střelila po nich tvrdým pohledem.

„Byl to omyl.“ konstatoval Brumbál.

„Pěkný omyl.“ zavrčela Lory.

„Víte vůbec, co jste mu mohli udělat?!“

„Nepoužili jsme…“

„..nic, co by mu mohlo vážně ublížit. To možná ne, ale délka trvání kleteb je taky velice důležitá. Viděla jsem to snad stokrát. Když budete příliš dlouho používat jakoukoli mučící kletbu, poškodí to centrální nervovou soustavu a částečně i mozek. Tohle by jste už měli vědět.“

„Slečno Lenutová, uklidněte se.“ ozvala se Tonksová. Lory se na ni otočila a z očí jí sršely blesky.

„Jsem Malfoyová.“ zasyčela a nebezpečně přivřela oči.

„Draco by nám to nikdy neřekl po dobrém.“ namítl Lupin.

„A zkusili jste to?“ zeptala se Lory a podívala se bývalému vlkodlakovi do očí. „Sakra za pár minut bude z mých dokonalých hranolek jenom popel.“ pomyslela si Lory.

„Co po mě vlastně teď chcete? Mučili jste mého manžela a mě jste zranili. Proč bych vám teď měla chtít pomáhat?!“ zeptala se ostře. Na chvíli bylo ticho.

„Nechte mě jít.“

„Nemůžeme Lorean.“ konstatoval Sírius.

„Buď to odejdu po dobrém, nebo po zlém.“ konstatovala klidně a začala zkoncentrovávat svou sílu.

„Násilí bylo v posledních dnech až moc.“ zakročil Brumbál. Lory se mu chladně podíval do očí.

„Klidně můžeš odejít, ale předtím mi odpověz ještě na jednu otázku…“ Lory nehnula ani brvou, jen mu stále zkoumala zorničky.

„Co teď hodláš dělat?“ zeptal se Brumbál.

„Hranolky, hranolky, hranolky!!!!!“

„V kostce: očistit se, dostat Naitea a dodělat školu.“ odsekla a zamířila k východu.

„Sbohem.“ zavrčela a práskla za sebou dveřmi. Rychle se přemístila domů a vrhla se ke svým hranolkům.

„Zdá se mi to, nebo jsou členové řádu čím dál div… do háje!!“ zavrčela a hranolky ne hranolky vyletěla do prvního patra. Vrazila do svého pokoje a začala ho prohledávat. Vše vypadalo jako obvykle a nic nenasvědčovalo přítomnosti jiné osoby. Lory ale šla na jisto, otevřela třetí šuplík a zvedla složky. Nenašla nic a to ji mírně řečeno vyděsilo.

„Můj deník!!! Ti hajzlové mi vzali můj deník!!!“