Kapitola padesátá pátá – Úkol

Draco otevřel oči a zamžoural kolem sebe. Ležel v posteli s Lory na své hrudi a všechno bylo skvělé. Podíval se na budík a úsměv mu zmrzl na tváři.

„Do háje!“ zaklel, čímž zbudil Lory.

„Co zas blbneš?“ zavrčela a svalila se z něj. Draco rychle vystřelil z postele a začal se oblíkat. Lory se na něj nechápavě podívala.

„Kam tak spěcháš?“ zeptala se klidně a zívla.

„Podívej se, kolik je hodin!“vyhrkl a navlíkl se do košile.

„Ehm, třičtvrtě na deset.“ dál nechápala Lory.

„A co je dneska za den?“

„No pon…do háje!!“ vyhrkla a vymrštila se z postele.

Rychle mu začala vázat kravatu a vtiskla mu do ruky žraločka.

„Ztratíš ho a bude ze mě vdova.“ zašeptala mu těsně před tím, než se přenesl před učebnu lektvarů, kde před několika minutami začala hodina. Utáhnul si kravatu, vydechl a zaklepal.

Profesor lektvarů přecházel po místnosti a odříkával podrobnosti o nějakém hyper složitém lektvaru.

Najednou se ozvalo zaklepání. Všichni se otočili a při vstupu Draca to v učebně zašumělo.

„Promiňte pane profesore, já jsem… zaspal,“ rozhodl se říct pravdu Draco.

„Strhávám Zmijozelu pět bodů a večer se u mě budete hlásit. Teď se posaďte.“ zasyčel profesor lektvarů a pokynul mu k lavici. Draco jen přikývnul a posadil se na poslední místo, kde by si za normálních okolností sednul – vedle Rona. Zrzovlasý čaroděj se zhnuseným ksichtem položil svou tašku ze židle na zem a pokračoval ve svém zápisu.

„To mi teda fakt scházelo ke štěstí, sedět s Weasleym,“ pomyslel si Draco a posadil se. Nachystal si bek a čistým pergamen a začal psát.

„To je dneska den, nejdřív málem srazím Snapea na chodbě a teď ještě musím sedět s tím peroxidem.“ pomyslel si Ron a utřel kaňku na svém pergamenu. Najednou ucítil povědomou vůni a ušklíbl se. „Pěkná kolínská Malfoyi.“ uchechtl se, když k nim byl Snape otočený zády.

Draco se na něj nechápavě podíval, přičichnul si k lemu své košile a zbledl. Byl cítit jako Lory.

„No to je super, teď smrdím jak nějaký buzik,“ pomyslel si a naškrábal si postup do zápisu.

Po hodině…

„Já z těch lektvarů jednou zcvoknu a dneska jsem ještě musel sedět s tím hnusákem.“ stěžoval si Ron svým přátelům.

„Někdo má holt štěstí.“ ušklíbla se Hermiona.

„A ještě ke všemu měl na sobě nějakou divnou voňavku, bylo to fakt ujeté, jako by byl na kluky,“ zavrtěl hlavou a vyměnil si s Harrym všeříkající pohled. Hermiona jen hodila oči v sloup.

„Myslím, že je pravděpodobnější, že byl s nějakou holkou, než že by přes noc změnil orientaci.“ konstatovala a přeskočila chybějící schod.

Ron se podíval na Harryho a v očích se mu značilo poznání.

„Která chudinka by si s ním něco začala?“ ušklíbnul se Harry.

„Vím minimálně o deseti, na které by stačil jeho úsměv.“ zchladila ho Hermiona a zmizela za dveřmi učebny věštění z čísel.

Harry se naštvaně podíval na dveře, za kterými zmizela Hermiona.

„Ta ale umí zkazit zábavu.“ povzdechl si a začal stoupat do severní věže, kde měla svůj kutloch pometla prvního kalibru – Sybila Trelawneyová.

„Ukaž drahoušku, já se podívám.“ zaskřehotala slavná Bradavická vědma, vzala si Harryho ptačí vnitřnosti chvíli nad nimi koumala a pak prohlásila:

„V blízké budoucnosti tě čekají špatné zprávy o jednom ze tvých přátel… hmm zvláštní, vidím tady nějakou nemoc, zmatek, nebo vážné poranění… zvláštní.“ zamumlala a podala mu talíř zpátky. Pak pokračovala ve své procházce po třídě.

„Cože dneska nezemřu?! A zrovna jsem se tak těšil…“ zašeptal Harry Ronovi. Ten se začal dusit smíchy, v tu ránu zazvonilo a oba mladí čarodějové slezli po stříbrném žebříku dolů.

„Teda Trelawa mě stále nepřestává překvapovat. Teď už pro změnu neumřu já, ale někdo z mých přátel.“ odfrkl si Harry a pohodil si tašku na rameni.

„Hmm, tak to by ses měl spřátelit s Malfoyem.“ ušklíbl se Ron.

„Radši ne, mohlo by to skončit špatně.“ odvětil přitepleným hláskem Harry. Oba najednou dostali záchvat smíchu a aniž by se dívali kolem sebe, zahnuli za roh a tam stál kdo jiný než jejich oblíbený spolužák.

Čelní srážce se nedalo předejít a tak se Draco poroučel k zemi.

„Dávej bacha kam lezeš, Weasley.“ zasyčel a vyhoupl se na nohy.

„Prý ses včera ženil…“ rejpnul si Ron.

„A co má být?“ zasyčel nebezpečným tónem Draco. „Nic, jen uvažuju, která si tě vzala, její jméno ani fotka v Denním věštci nebyly.“ ušklíbl se Ron. Draco se usmál.

„Nebyla tam její fotka, protože si to nepřála, ale myslím, že budeš překvapený, až zjistíš, kdo to je.“ zašeptal temně a v šedých očích se mu zablesklo.

„Ale ovšem Dracoušku,“ opět upravil svůj hlas Ron a s hlasitým smíchem pokračoval ve své cestě. Draco jen nechápavě zavrtěl hlavou a zamířil na kolej. Cestou potkával spoustu Zmijozelských mířících na oběd, ale on neměl na jídlo ani pomyšlení. Stále mu vrtalo hlavou to zvláštní setkání dnes v noci. Něco mu na tom prostě nesedělo. Zadumaně proplouval chodbami a nevnímal okolí.

„Dračí pohled.“ zamumlal heslo a vešel do Zmijozelské společenské místnosti. Ponořil se do svých úvah a naprosto ignoroval své okolí, vzbudil se až těsně před večeří, když si vele něj sednul Goyle s hlasitě kručícím žaludkem.

„Půjdem do Obrovského sálu?“ zeptal se hladově Crabbe. Draco se na něj otočil.

„Myslíš do Velké sině? A co tam?“

„No večeři.“ odvětil mu jeho zavalitý přítel.

„Aha, tak jdeme.“ vydechl Zmijozelský blonďáček a postavil se. V tu chvíli všichni prváci a druháci ztuhli a snažili se splynout s okolím. Draco se pro sebe usmál, líbilo se mu mít takový respekt. V klidu vyšel na chodbu a jako by nic se podíval na hodinky. V tu ránu mu ztuhla krev v žilách. Bylo patnáct minut po začátku jeho trestu u Snapea.

„Do háje!“ vydechl a otočil se k chodbě vedoucí přímo ke kabinetu lektvarů. Byl u nich během dvou minut, zaklepal trochu rázněji, než měl zvykem a po nevrlém

„Dále“ vstoupil.

„Pane Malfoyi, jdete dnes už podruhé pozdě.“ konstatoval ledově profesor lektvarů, který se nějakým neznámým způsobem dostal za něj.

„Omlouvám se pane.“ řekl přidušeně Draco a otočil se. Snape si ho změřil přísným pohledem.

„No dobrá, posaďte se.“ poručil mu profesor lektvarů a sám si sednul do svého impozantního černého křesla.

Chvíli se mu díval do očí, pak spojil konečky prstů a s mírným úšklebkem začal: „Chtěl bych si s vámi o něčem promluvit, o něčem velice důležitém.“ Draco zbystřil, čekal drhnutí kotlíků nebo sekání nechutných přísad, ne rozhovor.

„A co je to, pane?“ zeptal se klidně.

„Jedná se o jednu věc pro řád, která je velmi tajná.“ konstatoval profesor lektvarů.

„A co není.“ pomyslel si Draco. Snape se jen ušklíbnul.

„Tato akce spočívá v získání informací z určitých zdrojů…“ dál to obkecával profesor lektvarů.

„A jakých zdrojů?“ zeptal se logicky Draco. Snape očima přelétnul po místnosti.

„Zde vám to nemohu sdělit, měl jsem vás pouze informovat o této akci. Zbytek vám bude sdělen na ústředí.“

„Tak proč mi to říká už teď? Stačilo to říct až na schůzi.“ prolétlo Dracovi hlavou.

„Máte pravdu, stačilo to říct až na schůzi, ale náš rozhovor ještě neskončil.“ konstatoval Snape. Draco se okamžitě zablokoval.

„O tomto úkolu se nesmí dozvědět Lorean.“

„Proč ne?“ zeptal se Draco. Snape se jen usmál.

„To se dozvíte až na schůzi, teď jděte.“ konstatoval a pokynul mu ke dveřím.

„Ale Lory na schůzi bude přece taky, takže jak…“

„To už nechte na nás.“ ukončil jejich rozhovor profesor lektvarů. Draco jen přikývnul a odešel, v hlavě měl ale ještě větší zmatek než předtím…

O pět dní později…

Byla sobota a většina studentů odjela do Prasinek. Draco zůstal na pokoji sám a hrál si s přívěškem od Lory, zkontroloval čas a přenesl se pryč.

„Kde seš?!! Schůze začíná už za pět minut!“ vyjela na něj Lory.

„Taky tě rád vidím.“ ušklíbl se Draco a nabídl jí ruku.

Lory se jí chytla a během vteřiny se oba přemístili před jednací síně. Draco jí otevřel dveře a pokynul jí aby vešla jako první. Lory si jen povzdychla a vplula s Dracem v závěsu do sálu. A jak Lory ihned zjistila, byli poslední.

Když je zmerčil Brumbál, okamžitě vykouzlil stůl a schůze začala. Po Brumbálově shrnutí následovaly mise a jejich naplnění společně s rozdělováním dalších akcí. Prostě všechno bylo jako obvykle.

„To je tedy všechno.“ ukončil schůzi Brumbál. Draco se podíval na Snapea a v jeho očích byl jasně čitelný velký otazník. Všichni se začali zvedat a odcházeli do domu, aby se venku mohli přemístit, popřípadě se pomocí přenášedel přenášeli pryč.

„Lorean, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal se Remus a podíval se jí do očí. Lory se naklonila k Dracovi.

„Uvidíme se později.“ zašeptala a vzala si od něj svůj řetízek. Draco jen přikývnul a usmál se na ni.

Jakmile zmizela za dveřmi, chytl někdo Draca za rameno. Mladý Zmijozel vzhlédnul a ztuhnul, držel ho totiž Moody.

„Co je to za úkol?“ zeptal se s neskrývanou zvědavostí Draco. Moody se děsivě ušklíbnul.

„Musíme donutit jisty zdroj, aby promluvil.“ konstatoval klidně.

„To už jsem slyšel. Co mám dělat?“ ptal se dál Draco. Teď už byl v místnosti jenom Snape, Moody, Dóže, Tonksová a Osvald.

„Mluvit.“ zašeptal Moody a zamířil na něj hůlkou.

„Petrifikus totalus!“ poručil a Draca zasáhnul modrý paprsek.