Kapitola padesátá šestá – Chránit

Lupin zavřel dveře do kuchyně a pokynul Lory k jednomu z křesel. Lory se beze slova posadila a upřela své pomněnkové oči na vyléčeného vlkodlaka.

„Celý příští týden se nesmíš vzdálit ze svého domu.“ prohlásil Remus a v očích měl zvláštní výraz, jaký u něj Lory ještě neviděla.

„Ale proč?“

„Je to pro tvou bezpečnost.“ odvětil Remus.

„Co se děje?“ zeptala se akčně Lory.

„Právě probíhá jedna akce, která se přímo týká tebe, nemůžu ti nic říct, dokud vše neskončí. Slib mi, že nepůjdeš ven z domu a nebudeš se vystavovat riziku, až bude vše ukončeno, ozveme se ti.“ Lory jen přikývla.

„Slibuju, že nevyjdu ven z domu.“ přikývla Lory a usmála se na Remuse, ten jen přikývnul a s krátkým rozloučením odešel.

„Draco má pravdu, poslední dobou se tu všichni chovají divně.“ pomyslela si Lory a přenesla se zpátky do svého domu, lehla si na gauč a pustila televizi, netušíc, co právě prožívá její muž.

„Finito!“ poručil Moody a Draco se s trhnutím probudil ze ztuhnutí.

„Co to sakra…?!!“ zavrčel a hmátl po hůlce, žádnou tam ale neměl. Rozhlédl se a s hrůzou zjistil, že je v místnosti sám s největším šílencem z řádu – Alastorem Pošukem Moodym.

„Co mi chcete?“ zavrčel a nebojácně se mu podíval do očí.

„Už jsem to řekl, několik informací.“ ušklíbl se Moody a otáčel špičkou své hůlky na ukazováčku.

„Mluvte konkrétněji.“ zachoval tvář Draco.

„Takže zaprvé, jak se dostaneme na vaše panství bez toho aby o nás někdo věděl?“ zeptal se Moody a v hlavě si přichystal scénář mučení.

„Na tohle se ptá mě, který zdrhl oknem? Sakra, to že tam žiju, ještě neznamená, že mám přesné architektonické plány!!“ prolétlo mu hlavou.

„To nevím.“ odvětil s chladnou jistotou.

„To se ještě uvidí…“ ušklíbl se Moody.

„Cartengo!“ poručil a Draco se sesunul na zem v bolestivé křeči. Nevykřikl, jen zatnul zuby a snažil se odolat bolesti, moc dobře věděl že následující hodiny, možná i dny budou pro něj ty nejdelší v životě.

O několik hodin později…

„Tak už máš dost?“ ušklíbl se Moody a sklonil se nad vysíleným Dracem. Ten se mu s pohledem plným odporu.

„Jak se dostaneme na vaše panství?“ zeptal se asi po padesáté Moody a vyloženě se bavil pohledem na oslabeným Dracem.

Ten mírně zvednul hlavu a slabounce zašeptal:„Nevím.“

„Tuhle odpověď jsem nechtěl slyšet.“ zavrtěl hlavou Moody,opět pozvedl svou hůlku a vyslal další bolestivou kletbu.

O dva dny později…

„Tady je nuda, že by jeden chcíp.“ pomyslela si Lory a zasnila se. Vzpomínala na Bradavice, Harryho, Rona a Hermiona a taky na Draca. Představovala si, co asi dělá a s kým, neměla ale ani ponětí, co její manžel právě prožívá.

„Tak dost, ještě chvíli a stanu se součástí vybavení tohohle baráku.“ rozhodla se Lory a postavila se.

„Slíbila jsem Brumbálovi, že nevyjdu z domu, ale o přenášení nic neříkal.“ ušklíbla se pro sebe Lory a vytáhla přívěšek.

„A co se mi může na stát na ústředí?“ snažila se obhájit svůj nápad.

„Sírius tam určitě bude a s ním určitě i Remus, tak si aspoň pokecám.“ pomyslela si a chytla se za žraločka.

„Porta!“ poručila a oproti svému původnímu nápadu se objevila v kuchyni, kde právě paní Weasleyová vařila oběd.

„Propána, co tady děláš?!“ vyjekla a málem shodila pánev ze sporáku.

„Jen jsem si přišla popovídat s Remusem.“ odvětila klidně Lory a otočila se ke stolu, kde seděl Mundungus Fletcher.

„Nevíte, kde je?“ zeptala se mile.

„Před chvílí odešel do jednacího sálu.“ odvětil klidně a ukousnul si chleba.

„Díky.“ usmála se Lory a vyrazila ven.

Jakmile za ní zapadly dveře, paní Weasleyová se na něj osopila: „Ty blázne, v jednací síni přece právě vyslýchají Draca!!!!“ vyjekla a vyběhla bočními dveřmi, které vedly zkratkou do jednací síně.

Lory nijak nespěchala, neměla proč. Prohlížela si obrazy a pobroukávala si. Najednou, asi uprostřed cesty, se před ní objevil Remus.

„Ahoj Lory.“ usmál se na ni trochu nervózně.

„Ahoj.“ opětovala mu pozdrav mladá čarodějka.

„Co tady děláš? Měla jsi zůstat doma.“ vyhrkl a podíval se kamsi za ni.

„Strašně jsem se nudila, a tak jsem se rozhodla zajít za tebou.“ pokrčila rameny Lory a uklidňovala se, že to jeho zvláštní chování zapříčiněné jen přepracováním, ne vážnou psychickou poruchou.

„Co je s tebou, jsi nějaký roztěkaný.“ zamračila se Lory.

„Špatně jsem spal.“ vyklopil ze sebe první výmluvu.

„Aha. Tak budem tady jenom stát? Pojď zajdeme do jednací síně, je tam jedna věc, co jsem ti chtěla ukázat.“ usmála se na něj a zamířila k zasedačce.

„NE!“ vykřikl Remus. Lory se na něj nechápavě otočila.

„Proč ne?“ zeptala se nechápavě.

„Ehm…..já, co takhle si dát něco na zub? Mám docela hlad.“

„Určitě jsi v pořádku?“ zeptala se Lory.

„Jo, jasně.“ přikývl a křečovitě se usmál.

„No dobře, tak zajdi do kuchyně a něco nám udělej, já si jenom vezmu jednu knížku a hned za tebou přijdu.“ přikývla a začla scházet ze schodů. Najednou se za ní ozval dávivý kašel. Zahnula za roh a vrazila do pana Weasleyho.

„Promiňte.“ špitla a chtěla pokračovat dál.

„Co tady děláš?“ zeptal se napůl překvapeně, napůl vyděšeně zrzovlasý zaměstnanec ministerstva kouzel.

„Asi si pořídím ceduli s účelem mé návštěvy.“ pomyslela si Lory.

„Jdu za Remusem.“ odvětila klidně.

„Ale ten právě prošel.“ namítl pan Weasley.

„Já vím, mluvila jsem s ním. Jen jdu do jednací síně pro knížku.“ usmála se na něj.

„Ale tam teď nemůžeš, je tam důležité jednání.“ improvizoval podivně hlava rodiny Weaslyeů.

„Porada?“ zopakovala nevěřícně.

„Ano, probírají tam nějaký tajný případ.“

„A co v řádu není tajné?“ usmála se Lory.

„Jen si vezmu jednu knížku, nejdu je přece špehovat.“ dokončila jejich rozhovor a vyrazila dál. Pan Weasley najednou dostal záchvat kašle.

Lory nad tím jen zavrtěla hlavou a pokračovala ve své cestě. Najednou jí zastoupila cestu Dedalus Kopál.

„Co tady…?“

„Jdu za Remusem.“ odpověděla automaticky a pokračovala ve své cestě k nedalekým dveřím. Opět se ozval dávivý kašel.

Najednou se před ně postavila Hestie Jonesová a zahradila jí tak cestu.

„Co to děláte?“ zeptala se naprosto vykolejená Lory.

„Tam teď nemůžeš, protože…“

„Co se tam děje tak důležitého, že mě tam nikdo nechce pustit?!“ zeptala se nakvašeně Lory a odtrhla její ruku od kliky. Otevřela dveře a při pohledu na scénu před sebou ztuhla. Draco ležel na zemi a celý se třásl, skláněl se u něj Moody a něco mu šeptal.

„Nevím.“ zachraptěl mladý Zmijozel.

„Draco!!“ vykřikla Lory a rozběhla se k němu. Všichni se na ni vyděšeně otočili a bylo na nich vidět, že neví, co dělat. Jen několik metrů od Draca ji za paže uchopily dva páry rukou a odtáhly ji pryč.

„Okamžitě ho pusťte!!!“ vykřikla a snažila se vyprostit ze sevření.

„Odveďte ji pryč!“ poručil Moody a namířil na Draca hůlku.

„Electricio!“ poručil a Draco se na zemi opět začal třást v nekontrolovatelné křeči. V tu chvíli se Lory nas**** a to hodně. Zavřela oči a začala něco mumlat. Najednou oba kouzelníci, kteří ji drželi vyjekli a chytli si popálené ruce. Lory se vznášela asi pět centimetrů nad zemí a kolem ní zářila černá aura, po chvíli vše ustalo a mladá čarodějka dopadla na zem. Otevřela oči, které nyní byly černé a vyrazila ke svému manželovi.

„Petrifikus totalus!“ poručila Tonksová, ale kouzlo se odrazilo od Loryiného štítu a mladou čarodějku vůbec neoslabilo, dál šla přímo ke svému manželovi.

Najednou se mezi ní a Draca postavilo pět kouzelníků – Sírius, Moody, Osvald, Dóže a Snape, to Lory bodlo u srdce.

„Jděte mi z cesty, nenuťte mě použít násilí.“ zavrčela nepříčetně a natáhla před sebe ruce připravena k útoku. Nikdo se ani nehnul.

„Jak chcete.“ zasyčela a vyslala na ně tmavě modrý paprsek, který zasáhl Dóžeho a odhodil ho na deset metrů vzdálenou stěnu.

„Priori intactate!“ poručil Moody a paprsek nejsilnějšího prorážecího kouzla vyrazil na Lory, ta se rychle stáhla a upevnila štít, kouzlo ale částečně prošlo a zasáhlo ji.

Musela o kousek ustoupit a vydýchat se z prudkého nárazu, toho chtěl využít Osvald a vyrazil na ni. Lory ale použila svoji speciální schopnost a pravým hákem vyrazila proti obličeji rozběhlého Osvalda. Za normálních okolností by si zlomila ruku, ale k Osvaldově smůle, před její rukou byl silný útočný štít, který mu rozdrtil nos a zlomil čelist.

Teď se pro útok rozhodl Sírius, ale i toho po chvíli boje Lory nakonec i když za cenu třech zranění zvládla. Zbyl už jenom Moody a Snape.

„Ebon erdis!!“ poručila a i přes Moodyho štít dokázalo kouzlo projít a zasáhnout ho. Odhodilo ho to asi tři metry za Draca a s nechutným křupavým zvukem to s ním praštilo na zem. Lory se jím nijak nezabývala a otočila se na Snapea a Tonksovou, kteří jako poslední zbyli mezi ní a Dracem. Tonksová a Snape vyslali společně prorážecí kouzlo, které Lory odhodilo o pět metrů zpátky a protrhlo kůži na boku. Lory se na ně podívala a v černých očích se jí zalesklo.

„Sobardi!“ poručila a oba kouzelníky to odpálkovalo dozadu. Tonksová tvrdě dopadla na zem, Snapea ale Lory udržela a v rámci možností citlivě ho položila na zem, rychle ho odzbrojila a s krátkým pohledem do jeho očí si klekla k Dracovi. Jemně mu sundala vlasy z obličeje a pohladila ho po tváři.

„Už bude dobře.“ zašeptala mu vytáhla z hábitu lahvičku s fialovou tekutinou, nalila to Dracovi do pusy odhodila ji bokem. Prolétla si Dracovu paměť a přejel jí mráz po zádech. Pak její pohled padl na paralyzovaného Moodyho. Postavila se a došla k němu.

„Tak co už máte dost?“ zeptala se stejnou otázkou, jakou slyšela v Dracově hlavě snad stokrát s neskrývaným sarkasmem. Moody se na ni jen podíval.

„Právě jsem vám zlomila všechny kosti kromě lebečních a obratlů a nesnažte se je srovnat kouzlem, proti tomu mám pojistku.“ ušklíbla se a vstala.

„Bude vás to ještě hodně bolet, než budete moci chodit, užijte si to.“ zasyčela a otočila se zpátky ke svému manželovi. Sklonila se k němu a vytáhla řetízek.

Najednou na sobě ucítila čísi pohled, vzhlédla a podívala se do očí Severuse Snapea. Vedle něj stál Sírius a upřeně se díval na Lory. Loryin pohled ztvrdnul a beze slova se opět sklonila nad Dracem. Strhla si přivolávací náramek, chytla Draca a sevřela přívěšek ve své dlani.

„Porta!“ poručila, ale nic se nestalo. Otevřela oči a podívala se Síriusovi do očí. Rychle kolem nich vytvořila co jak nejpevnější štít.

„Co po nás chcete?“ zeptala se dost nasupeně Lory a pustila svůj přívěšek.

„Potřebujeme se dostat do panství Malfoyů.“ konstatoval unaveně Sírius.

„A kvůli tomu jste ho mučili?! Jste normální?!!“ vyjela na něj.

„Museli jsme, odmítl nám to říct po dobrém.“ uhnul pohledem Sírius.

„A nenapadlo vás, že když vám to po dvou dnech mučení neřekl, tak že to neví?“ zasyčela Lory a její oči nabyly opět normální barvy.

„Žije tam celý život, určitě to tam zná.“ namítl Sírius, který se sesbíral ze země.

„Správně, žije tam celý život, nikdy se tam nemusel vkrádat, mohl vejít hlavními dveřmi a když potřeboval utéct, prostě vylezl oknem.“ odsekla Lory. „Když už se tam tak strašně nutně potřebujete dostat, proč jste se nezeptali mě? Znám to tam mnohem líp než Draco.“

„Nikdy jsi tam nebyla.“ namítl Dóže.

„Do háje, nehrajte si na idioty, byla jsem devětkrát Malfoyová.“ vyjela na něj Lory.

„Tak jak?“ zeptal se Sírius.

„Řeknu vám to, ale až bude Draco v bezpečí.“ kladla si podmínky Lory.

„Nejsi v pozici, kdy bys mohla poroučet.“ zasyčel bývalý trestanec.

„Ne?“ podivila se Lory. „Pokud vím, tak já se odtud i s Dracem dokážu probojovat, sice vám tady z toho udělám kůlničku na dříví a zabiju většinu řádu, ale dokážu to, takže si dávejte pozor na jazyk.“ zasyčela nebezpečně.

Najednou se hlavní dveře rozletěly a dovnitř vběhla naprostá většina řádu. Všichni měli vytažené hůlky a mířili na mladý manželský pár.
„A jsem v prdeli. Pět se ještě s použitím černé magie porazit dá, ale třicet?!!!“ „Jen klid, musíš najít něco pozitivního.“ ozvala se její věčně optimistická část. „Dobře, něco pozitivního… tak si to shrneme: Stojím v místnosti plné špičkových kouzelníků odhodlaných mě zabít, krytá štítem, který udrží nápor kouzel asi dvě minuty, pokud si do půl hodiny neošetřím ty rány, tak vykrvácím, nemluvě o zlomených žebrech…. Sakra tady není vůbec nic pozitivního!!!“ prolétlo jí hlavou.

„Vzdej to Lorean, nemáš šanci.“ zasyčel Sírius a zvedl hůlku.

„Hmm, na tom něco bude.“ pomyslela si Lory. „Nikdy.“ odpověděla naprosto opačně.

„O tebe nám nejde, potřebujeme Draca.“ ozvalo se někde z hloučku.

„A co ode mě teď čekáte, že teď prostě odejdu a nechám vám ho tady napospas?“ zeptala se s notnou dávkou ironie.

„Proč ti na něm tak záleží?“

„Co je to za pitomou otázku? Je to můj manžel.“ konstatovala Lory.

„Nechtěla sis ho vzít.“ ozval se ten samý hlas.

„To možná, ale teď je jediný, koho mám.“

„Nesnášíš ho.“ konstatoval Dóže. „Mám ho docela ráda. Možná víc než jsem si myslela.“ odsekla a chytla Dracovi ruku, aby zkontrolovala tep.

„Je to arogantní, nafoukaný, samolibý floutek, který si toho o sobě hodně myslí.“ charakterizovala ho Hestie Jonesová.

„Tohle sedí.“ ušklíbla se v duchu Lory.

„Není sice dokonalý, ale aspoň mě nepodrazil.“ odsekla Lory a narovnala se.

„Dávám ti poslední šanci, nechej ho tady a můžeš odejít.“ konstatoval Dóže.

Lory se mu podívala do očí a jasným hlasem odvětila: „Odejdu buď s ním nebo vůbec.“

„Jak chceš.“ ušklíbl se Dóže a namířil na ni hůlkou. Lory se rychle otočila na Draca s tichým zamumláním kolem něj vytvořila temný štít, který ho okamžitě zahalil do černé bubliny. Snížila se do útočné pozice a připravila se na všechno.

Všichni najednou vyslali svá kouzla a štít začal slábnout.

„Mám jedinou šanci - Hadí diamant.“ prolétlo jí hlavou.

„To přece nemůžu. Zabiju je,“ namítlo její svědomí. „Když to ale udělám chytře, jen to zesílí moje kouzla a nikomu se nic nestane…. Ale co když se to nepovede?!“ Ještě chvíli sváděla vnitřní souboj, nakonec ale zvítězil její pud sebezáchovy. Rychle si trochu potřísnila ruku krví a sevřela ji v dlaň.

„Serpentes adamas.“ poručila a na okamžik místnost ozářilo oslepující světlo. V její ruce se objevil zdánlivě obyčejný bílý kámen. Všem se ale v tu ránu zastavilo srdce, moc dobře věděli, jaká moc se v diamantu ukrývá. Lory se podívala na svou dlaň a s tichým zamumláním ho aktivovala. Diamant se vznesl do úrovně jejích prstů a rozzářil se. Lory prostoupila ohromná síla, na okamžik se jí zastavilo srdce a každou buňkou těla prostoupila obrovské energie. To vše se odehrálo během necelých pěti vteřin. Lory otevřela oči a přikrčila se do útočné pozice. Připravila se na obranu a čekala dokud štít nepovolí. O pár vteřin později proniklo ochrannou bariérou první kouzlo, které ale Lory minulo o několik metrů.

„Priori flamera!“ poručila Lory a rázem se před ní vytvořil ohnivý štít, který pohltil dalších několik kouzel mířících na její hruď. Jejich síla ale donutila Lory ustoupit o několik kroků zpátky.

„Saterdus!“ poručila a z diamantu vyrazil černý proud světla. Přes štít ale neviděla kam míří, ozvala se rána a zvuk tříštěného dřeva, jinak nic.

„Expelliarmus!“ ozvalo se další kouzlo a Lory ucítila silný náraz do štítu. Najednou ucítila ostrou bolest v rameni. Rychle se přikrčila a vyslala kouzlo tam, kde očekávala útočníka. Ozvalo se zaskučení a tupý náraz na zem.

„Jeden dole, dvacet devět čeká.“ pomyslela si Lory. Vtom do štítu narazila další čtyři kouzla a roztříštila ho. Lory to odhodilo o několik metrů do zadu.

„Petrifikus totalus!“ poručila Tonksová. Lory stačila uhnout a odvětila jí stejným kouzlem, vlivem moci diamantu to Tonksovou místo znehybnění odhodilo na stěnu.

Lory se vyhoupla na nohy a připravila si další útok, dříve než ale vyslovila zaklínadlo, ožehl její ruku ohnivý paprsek. Ucítila ostrou bolest a pach spáleného masa. Stáhla se a vytvořila štít. Chytla si poraněnou ruku vytáhla z hábitu, jednu z tří lahviček, co měla vždy při sobě, s hojivým lektvarem. Zatla zuby a nakapala trochu na svou ránu. Ucítila ostrou bolest, z rány se jí zakouřilo a rázem po ní zbyla jenom jizva. Rychle schovala lahvičku a postavila se, štít o pár vteřin později povolil a vyletěly na ní další kouzelné paprsky.

„Lanium intactate!“ poručila a zamávala kolem sebe rukama, do štítu se vsákla veškerá kouzla. Lory projela další vlna energie, chvíli měla pocit, že jí to roztrhne, ale dokázala se zkoncentrovat a soustředit veškerou sílu do své volné dlaně. Otevřela oči a natáhla před sebe ruku. Okamžitě na ni vyletěla salva kouzel, ale zmizely v jejím štítu a ještě zvětšily kouli energie vznášející se v její dlani.

Cítila, že už to nedokáže udržet a namířila na Síriuse, uvolnila energii a na posledního z rodu Blacků vyletěl smrtící paprsek. Najednou se před něj postavil Snape. Lory na poslední chvíli zastavila paprsek a podívala se mu do očí. Po chvíli vnitřního boje uhnula pohledem a strhla kouzlo stranou.

„Sopreductus!“ poručil Dóže a zamířil Lory přímo na srdce.

„Protega!“ křikla Lory a vytvořila před sebou nejjednodušší a zároveň nejslabší štít. Síla kouzla jí odrazila na stěnu a srazila ji na kolena. Na okamžik se nemohla nadechnout a měla pocit, jako by každou buňku jejího těla byla v jednom ohni. Nedokázala se pohnout, jako by dostala do každého svalu křeč. Hlavou jí prolétlo sto proti kouzel, ale na to správné si vzpomenout nedokázala. Najednou všechno ustalo.

Lory vzhlédla a podívala se proti osmadvaceti hůlkám mířící na její hlavu. Postavila se na rozklepané nohy a opět se přikrčila do bojové pozice. Po spáncích jí stékal pot a i v jejích pohybech bylo znát značné vyčerpání.

„Petrifikus…“

„Pardi!“ zasyčela Lory a natáhla před sebe otevřenou dlaň. Očekávala vytvoření druhého nejsilnějšího štítu obranné magie – Bílého štítu, vytvořil se před ní jen jakýsi oblak páry. Kouzlo jej prořízlo a zasáhlo Lory přímo do hrudi. Lory vytřeštila oči a lapajíc po dechu padla k zemi.

„Co se to tady děje?!“ ozval se mocný hlas Albuse Brumbála, který právě s vcházel společně s ředitelkou Nebelvíru do jednací síně. To už ale Lory nemohla slyšet, omdlela a když ztratila vědomí, štít kolem Draca se rozplynul.