Kapitola šedesátá druhá – Pomsta

Panovala hluboká noc. Na nebi se třpytilo milión hvězd a všude panoval klid. U malého jezera ukrytého před zraky světa hlubokým lesem plápolala malá svíčka.

Johnatan Naite seděl v pohodlném křesle a probíral se nějakými papíry. Plně se zabral do své práce a přestal vnímat okolí. Neměl ani důvod se obávat napadení, Lory se zbláznila a jeho kontakty na ministerstvu mu dávaly pocit klidu, zdánlivého klidu.

„Koho zabiješ tentokrát?“ ozval se mu ženský hlas za zády. Naite byl okamžitě na nohou a vytasil hůlku. Z temného koutu vyšla vysoká žena jejíž obličej byl zakryt kápí.

„Kdo jsi?“ zeptal se přímo oddaný Smrtijed.

„Tvá nejhorší noční můra.“ odvětila temně žena a rukou odhalila svou tvář.

„Malfoyová, takže se přece jen potkáváme.“ ušklíbl se a změřil si ji pohrdavým pohledem.

„Dávám ti šanci Johnatane, pojď se mnou a budeš čelit soudu.“ zasyčela po vzoru profesora lektvarů a podívala se mu do očí.

„Nebo..?“

„Buď se mnou půjdeš po dobrém, nebo to půjde po zlém.“ ušklíbla se Lory a namířila mu hůlkou na srdce.

„Pokud mě chceš dostat, musíš mě nejdříve chytit.“ konstatoval a rychle na ni vyslal nějaké kouzlo.

Lory zůstala uvězněná v nějakém poloprůhledném obalu. Zůstala ale ledově klidná, moc dobře věděla, že za minutu bublina zmizí a za tu dobu jí Naite nikam nemohl utéct. Chytil se do vlastní pasti, pět mil od jeho domu se nedalo přemisťovat.

O dvě minuty později…

Lory vyšla ze dveří Naiteova domu a rozhlédla se. Od úst jí stoupaly obláčky páry a s kaštanovými vlasy si pohrával chladný vítr. Všude panoval až nepřirozený klid a ticho. Lory se rozhlédla po potemnělé krajině a zavřela oči. Chvíli se soustředila, pak zamířila kamsi do tmy.

Skoro hodinu ho hledala v lese a občas se jen tak tak vyhnula jeho kouzlům, utržila i několik šrámů, stále ale byla odhodlaná ho ještě tu noc chytit a naplnit tak svou přísahu…

„Menaios!“ poručila a z její hůlky vyšlehl jasný paprsek. Odštípl kůru jednoho ze stromů a zmizel. Lory zůstala stát bez hnutí a jen naslouchala. Po chvíli se otočila a zmizela v lese. Najednou jí vlasy ožehl tmavě fialový paprsek. Rychle uskočila za nejbližší strom a připravila se. Uslyšela tiché zapraskání větviček a okamžitě vyslala tím směrem ochromovací kouzlo. Ozvalo se zapraštění větví a dutý dopad na zem.

„Ze mě greenpeace asi nebude,“ pomyslela si a pokračovala ve vysílání kouzel. Najednou ucítila pálení na boku. Rychle se stáhla a mávnutím hůlky si zastavila krvácení.

Naite se ukryl za jedním ze stromů a rychle oddechoval.

Setřel si pot z čela a zaposlouchal se do ticha. Nebylo slyšet absolutně nic až najednou…

„Impedimenta sari!“ zahřměl mocným hlasem Naite a vyslal do místa, kde předpokládal, že stojí Lory smrtící paprsek. Mladá čarodějka byla ale někde úplně jinde…

„Dala jsem ti šanci abys se mnou šel po dobrém.“ zasyčela mu do ucha Lory a přitiskla hrot hůlky na jeho záda. Naite ztuhnul. Lory mu vyškubla hůlku z ruky a strčila ho dopředu. Naite tvrdě narazil nosem na strom a skácel se k zemi. Držel si krvácející nos a něco mumlal.

„Říkala jsem, že tě dostanu.“ konstatoval klidně Lory a spoutala ho. Pak ho zahákla vlečným kouzlem a vyrazila k jezeru, odkud se mohla pohodlně přenést pryč. Absolutně ignorovala Naitea, který, smýkán po zemi, skučel bolestí. Došla až k jezeru, kde ho zase uvolnila a několika mávnutími z něj sundala větvičky a listí. Věrný Smrtijed ležel na zemi a těžce oddychoval.

„Tak dělej, zabij mě.“ zasýpal odevzdaně a zhleděl se strnule na noční oblohu. Lory se ušklíbla.

„Nevím, co všichni s tou smrtí máte, ale já zastávám názor, že existují mnohem, mnohem horší věci než smrt.“ zasyčela a sklonila se nad ním. Jakoby nic mávla hůlkou a neviditelný paprsek proťal jeho levou ruku.

Ozvalo se odporné křupnutí a Naitovým tělem prolétla ostrá bolest. Zasténal a chytl si poraněnou oblast.

„Například takové drcení kostí patří mezi věci, kterou by většina lidí vyměnila za rychlou a bezbolestnou smrt.“ konstatovala Lory a mávla nad jeho druhou rukou. Opět se ozvalo zaprskání a Naitem projela další vlna bolesti.

„Věř mi, existuje milión věcí horších než smrt.“ konstatovala a probodla ho pohledem plným nenávisti.

„Co se mnou chceš udělat?“ zeptal se s neskrývaným strachem v hlase.

„Myslíš si, že tě teď budu mučit, dokud nepřijdeš o rozum?“ zeptala se posměšně mladá dědička a hrála si s hůlkou v ruce.

„Zní to velice lákavě, ale ne, já jsem lepší než ty, svůj trest dostaneš…“ konstatovala ledově.

„Ale než tě odvedu na ministerstvo, ještě si se mnou užiješ.“ zasyčela a postavila ho na nohy. Naite zavrávoral, ale udržel se. Lory mu chvíli zírala do očí.

Pak se napřáhla a vší silou mu chtěla vrazit, Naite ale zvedl ruku při snaze Loryinu ránu zastavit. Jeho ruka ale nebyla zrovna ve stavu, kdy by mohla odolávat takovému náporu a tak dostal hned dvojtou dávku bolesti, opět upadl na zem držíc se za ruku.

„Zabil jsi mi rodiče…!!!“ zavrčela Lory a kopla ho do břicha.

„Kvůli tobě jsem si prožila peklo!!!“ zařvala a znovu ho kopla. Naite se skutálel o kus dál.

„Vzal jsi mi i druhé rodiče!“vykřikla zvedla ho ze země a praštila ho do tváře.

„A když už mi zbyl jenom James, zabil jsi i jeho!“ zasyčela tónem plným nenávisti a odporu a mávnutím ruky s ním praštila o strom. Opět se ozvalo zakřupání. Naite se bezvládně sesunul na zem a vyplivl krev z úst. Lory rychle oddychovala a s neskonalou nenávistí si prohlížela muže, který jí zničil život. Pomalu k němu došla a sklonila se k němu.

Rychle mu pomocí několika kouzel svázala ruce za zády, čímž mu způsobila další bolest. Chytla se ho a vytáhla svůj přívěšek.

„Porta!“ poručila s jistým uspokojením a soustředila se na ministerstvo. Nic se ale nestalo, zkusila to znovu ale zase nic.

„No dobře, pro tohle musí být nějaké vysvětlení, prozatím ho odvedu na ústředí, tam mi nikam neuteče.“ pomyslela si a potřetí vyslovila Porta.

Mezitím na ústředí…

Schůze právě skončila a v jednací síni zavládl menší chaos, ostatně jako obvykle. Snape si urovnal poznámky a chystal se k odchodu. I když byly právě jarní prázdniny, měl u sebe spoustu referátů, písemek a pojednání k opravení.

„Severusi, můžeš?“ zeptal se Brumbál a podíval se mu do očí. Profesor lektvarů přikývl a následoval svého zaměstnavatele do klidnější části místnosti.

„Jak je na tom Lorean?“ zeptal se a v blankytně modrých očích se mu zablesklo. Profesor lektvarů se ušklíbl. vůbec ho nepřekvapilo, že o tom Brumbál věděl, on ostatně věděl o všem.

„Je v pořádku, dnes ráno odešla.“ konstatoval s mírným úšklebkem. Brumbál se usmál a přikývl.

„Nevíte, kdy se vrátí do Bradavic?“ vyzvídal dál zakladatel řádu a pomalu kráčel se Snapem podél knihovny.

„O tomto se nezmiňovala, ale myslím, že se u vás v nejbližších dnech staví.“ konstatoval Snape a zahleděl se kamsi před sebe.

Najednou se ozvala tlumená rána. Všichni se za tím zvukem okamžitě ohlédli a okamžitě tasili hůlky.

„Ach jo, to mě aspoň jednou nemůžou přivítat nějak normálně? Třeba s chlebem a solí v krojích….“ pomyslela si Lory a představila si Brumbála ve Valašském kroji. Chtě a nechtě se musela usmát.

Vystoupila ze stínu následovaná vznášejícím se spoutaným Naitem. Rozhlédla se po místnosti a sundala si kápi.

„Devonová? Malfoyová? Lenutová?“ zaznělo místností. Lory se musela usmát.

„Lory bude stačit.“ ušklíbla se mladá čarodějka a luskla prsty. V tu ránu sebou Naite seknul na zem a bolestivě zaskučel. Spadl ale dost nešikovně, takže se skutálel s jediných schodů, které byly v místnosti.

„Co tady děláš?“ vyjel na ni Moody.

„Taky vás ráda vidím.“ konstatovala Lory a sešla dolů. Bez náznaku zájmu překročila Naitea a pokračovala k odrovnaným členům řádu.

„Potřebuju mluvit s profesorem Brumbálem.“ konstatovala klidně.

„Tady jsem.“ ozval se ředitel Bradavic.

„Co bys potřebovala?“

„Potřebuju se dostat na ministerstvo, ale z nějakého zvláštního důvodu to nejde, chtěla jsem vás proto požádat aby jste ho tady nechal dokud se to nevyřeší.“ konstatovala klidně Lory. Všichni sjeli pohledem na Naitea.

„Kdo je to?“ zeptal se ledově klidným hlasem Brumbál.

„Johnatan Naite.“ odvětila Lory a v očích se jí nenávistně blesklo. Další zkoumavý pohled.

„Dobrá.“ přikývl Brumbál.

„Díky.“ usmála se Lory.

„Máte to u mě.“ Vytáhla hůlku a zamířila na Naitea.

„Aliproductus!“ poručila a jeho pouta rázem zmizela.

„Co to děláš?!“ Zbláznila ses?“ vyjel po ní Moody. Lory po něm střelila tvrdým pohledem.

„Chci ho dostat před soud pokud možno živého, tak ho musím ošetřit.“ odsekla a pokračovala v započatém díle.

Nechala mu srůst žebra což nepatřilo mezi právě příjemné procesy, což dával Naite najevo hlasitým sténáním. Lory to ale naprosto ignorovala, dokud nedokončila svou práci. Naite se svalil na zem a těžce oddychoval. Lory neváhala a hned ho zase spoutala.

„Proč mě nezabiješ?“ zeptal se mezi nádechy.

„Už jsem ti to říkala.“ konstatovala chladně Lory a schovala hůlku.

„Existují mnohem horší věci než smrt.“ zasyčela temně až mu přejel mráz po zádech. „A jednu z nich pro tebe mají připravenou mozkomoři.“ dodala a v Naitových očích se zaleskl neskonalý děs. Lory se ušklíbla.

„Docela tě lituju, já jsem byla v jejich moci ani ne minutu, ale byla to nejhorší minuta mého života. Ty u nich strávíš celé dny… bez oddechu, uzavřen ve svých nejhorších nočních můrách bez jakékoli naděje na milost. A pak, jednoho dne, až z tebe zbude jen mumlající troska hnijící ve špinavé cele, ti jeden z nich věnuje polibek.“ dokončila výklad jeho budoucnosti Lory a napřímila se.

„Užij si smrt.“ konstatovala a mávnutím hůlky ho uspala.

„Ještě jednou děkuji pane profesore, pokusím se to vyřídit co jak nejdřív.“ konstatovala klidně a absolutně ignorujíc pohledy všech přítomných se přenesla pryč.

„Byla to určitě Lory?“ zeptal se ohromený Lupin a zíral na místo, kde ještě před chvílí stála mladá dědička.

„Nejsem si jistý.“ odvětil taktéž ohromený Sírius.

„Co se to s ní stalo?“ vydechl odrovnaný Fred.

„Nic. Je to pořád ta samá Lory.“ konstatoval překvapivě Snape.

„To teda není, Lory by tohle nikdy neudělala.“ namítl George.

„Normálnímu člověku ne, ale JEMU ano.“ odvětil Snape.

„Co je zrovna na něm tak zvláštního?“ zaprskal Dóže.

„On jí zabil vlastní i adoptivní rodiče i bratra.“ konstatoval Snape a střelil po něm zabijáckým pohledem. Všichni se na něj otočili. Ležel na zemi, absolutně bezmocný a teď i omráčený.

„Tak to se jí ani nedivím.“ vydechl Lupin a strnule zíral na to zvíře ležící na zemi. Nastalo ticho, všichni si urovnávali myšlenky a neměl náladu je sdělovat svému okolí.

„Co teď s ním?“ zeptal se najednou Dóže.

„Zavřeme ho do cely.“ rozhodl Brumbál a mávnutím hůlky ho přenesl někam do útrob ústředí.

„Nemůžeme ho tam nechat dlouho, za chvíli tady…“ namítl Moody, ale Brumbál ho gestem umlčel.

„Já vím Alastore, však Lory se pro něj brzy vrátí….“