Kapitola šedesátá pátá – Hluboko do sebe

Profesor Brumbál seděl ve své pracovně a probíral se nějakými papíry. Prastaré hodiny odbily devátou a posvátné ticho pracovny narušilo devět úderů. Ředitel Bradavic v klidu pokračoval ve své práci, když se najednou ozvalo zaklepání. Brumbál vzhlédl od své práce a zahleděl se na dveře.

„Pojďte dál Minervo i vy Severusi.“ vyzval svou zástupkyni a ředitele Zmijozelu. Vzápětí se dveře otevřely a dovnitř vstoupil nejobávanější profesor Bradavic společně s přísnou profesorkou přeměňování.

„Zavolal jsem vás, protože mi dnes ráno přišel tento dopis….“ konstatoval Brumbál a podal jim úhledně složený list. Snape si ho společně s McGonagallovou prohlédl a podal mu ho zpátky. McGonagallová se tvářila jako by jí shořely vlasy a Snape jako obvykle ledově klidně.

„Vy jako ředitel Zmijozelské koleje uvědomíte o tomto rozhodnutí pana Malfoye.“ rozhodl Brumbál a vzal si dopis zpátky.

„A vy Minervo… potřebuji aby jste zařídila několik věcí na ministerstvu…“ konstatoval a podal jí několik pergamenů. McGonagallová přikývla a postavila se, stejně tak Snape.

„Mohl bych si s vámi ještě o něčem promluvit?“ zeptal se uctivě Snape.

„Omluvte mě prosím, musím ještě něco vyřídit.“ Brumbál přikývl a ředitelka Nebelvíru zmizela na točitém schodišti.

„O této situaci jsem byl uvědomen již před měsícem, a proto jsem se rozhodl pro… určité kroky, které zamezí opakování loňské události,“ konstatoval a vytáhl z hábitu úhledně srolovaný pergamen a podal jej Brumbálovi.

Slavný ředitel neméně slavné školy čar a kouzel ho lehkým pohybem rozroloval. Přelétl očima po jeho obsahu a s nemalým překvapením se podíval do očí na svého zaměstnance.

„Jste si tímto krokem jistý, Severusi? Je to velice významný zásah do vašeho života a samozřejmě i j…“

„Znám všechny důsledky tohoto činu a velice dlouho jsem si jej promýšlel, teď už jen stačí váš podpis.“ odvětil s ledovým klidem profesor lektvarů.

Brumbál se mu chvíli díval do očí, pak zvedl svůj brk a úhlednými písmeny se podepsal pod tu zvláštní listinu…

Druhý den ráno…

Brumbál opět seděl ve své pracovně a psal nějaký dopis. Najednou ho z jeho spisovatelského rozpoložení vyrušilo zaklepání. Ředitel Bradavic se pro sebe usmál a odložil brk.

„Pojď dál Lorean.“ vyzval osobu za dveřmi. Ozvalo se zavrzání a dovnitř vstoupila vysoká žena s rudými vlasy a černou maskou přes oči. Brumbál si ji překvapeně prohlédl.

„Omlouvám se, myslel jsem si, že jste někdo jiný.“ omluvil se Brumbál a prohlédl si rudovlasou ženu.

„Nemáte se za co omlouvat, profesore Brumbále, vy se přece nikdy nemýlíte.“ usmála se rudovláska a sundala si masku.

„Lorean…“ vydechl Brumbál a nechápavě si ji prohlédl. Vypadala na 25 a ne na 16, měla delší vlasy a v zelených očích jí tančily jiskřičky.

„Velice jsi se změnila.“ konstatoval překvapeně a znovu ji sjel výtahovým pohledem.

„Vzala jsem si postaršovací lektvar, odbarvila jsem si vlasy a mám zelené čočky.“ ušklíbla se, „ale pořád jsem to já.“

„Chtěla jsem vás požádat…“ začala, ale než dokončila větu, Brumbál vytáhnul ze stolu nějaký papír a podal jej Lory.

„Stačí, když to podepíšeš a v záři můžeš nastoupit.“ usmál sena ni. Lory mu úsměv vrátil, popadla brk a přiložila jeho špičku na papír. Už chtěla začít psát „D“, hned se ale zastavila, ušklíbla se a rychle napsala Malfoyová.

Brumbál si od ní vzal listinu a prohlédnul si její podpis. Položil ho na stůl a s vydechnutím se podíval na Lory.

„Mám pro tebe možná špatnou, možná dobrou, každopádně zprávu.“Lory mu věnovala dlouhý pohled.

„Tvé manželství s Dracem bude zrušeno.“ konstatoval Brumbál. Lory se na něj nechápavě podívala.

„Proč?“

„Byli jste příliš mladí a když se k tomu přidala žádost pana Malfoye…“

„Cože? Draco zažádal o zrušení našeho manželství?“ prolétlo jí hlavou.

„A proč tě to překvapuje? Nechtěl si tě vzít a ty jeho taky ne. Až se o tom dozví bude skákat radostí ke stropu.“ konstatovala její racionální část.

„Chápu.“ přikývla a navenek byla ledově klidná.

„Mohl by jste mu to dát?“ zeptala se a sundala si prsten se znakem rodu Malfoyů. Brumbál to ale gestem odmítnul.

„Už brzy budeš mít příležitost mu to dát sama…“ usmál se Brumbál a v očích mu zatančily laškovné jiskry…

Mezitím ve Zmijozelské společenské místnosti…

„Pane Malfoyi, mohl bych s vámi mluvit?“ zeptal se svým typickým tónem profesor lektvarů. Draco okamžitě zpozorněl.

„Ovšem pane.“ přikývl, podal Crabbeovi své poznámky a následoval ředitele svého koleje do jeho kabinetu.

„Posaďte se prosím.“ vyzval ho a sám se posadil do svého impozantního koženého křesla.

„Sakra, co jsem zase proved?!! Prvňáky jsem v minulých dvou hodinách nemučil a ten výbuch v druhém patře jsem nezpůsobil já, i když…“

„Pane Malfoyi, pozval jsem si vás sem, abych vám oznámil jednu zprávu týkající se vás a Lorean…“

„Lory? Stalo se jí něco?“ zeptal se akčně Draco.

„Je v pořádku.“ ujistil ho profesor lektvarů.

„Před dvěma dny přišel do Bradavic tento dopis.“ konstatoval Snape a podal mu list se znakem ministerstva kouzel. Draco si ho nechápavě vzal a lehkým pohybem rozevřel.

Drahý pane Malfoyi,

s politováním Vám oznamujeme, že vaše manželství s Lorean Lenutovou bude ke dni 1.7.2005 zrušeno z důvodu nezletilosti obou manželů, podpořeno žádostí pana Luciuse Malfoye.

Oba manželé se musí dostavit k výše uvedenému datu na ministerstvo kouzel do oddělení lidských vztahů. Při neakceptaci tohoto nařízení budou oba manželé obviněni z nelegálního manželství a stíháni příslušnými orgány.

Pěkný den Vám přeje

Helga Spintrofová

„No to mě pose*.“ vydechl Draco a znovu si přečetl dopis, ignorujíc pohoršený pohled profesora lektvarů.

„Ale jak je to možné?“ zeptal se naprosto odrovnaně.

„Lorean bylo v době vaší svatby 16 a to podle kouzelnických zákonů není dostatečný věk pro uzavření sňatku.“ odvětil klidně Snape.

„Ale…“ Snape si hlasitě oddechl.

„Prostě už je to tak pane Malfoyi… a koneckonců, vy dva jste se přece nechtěli vzít.“ zavrčel a zmrazil ho tvrdým pohledem.

„Má pravdu, Lory si mě nechtěla vzít a já…já vlastně taky ne.“ pomyslel si a postavil se. „Prosím omluvte mě, mám ještě nějakou práci.“

„Můžete jít.“ přikývl Snape a sledoval jeho záda mizící za dveřmi.

„Takže já se rozvádím, no… aspoň nemám školní trest.“ pomyslel si Draco a odbočil ke zkratce ke Zmijozelské koleji.

„Až se to dozví Lory určitě bude radostí skákat ke stropu…“ pomyslel si a se smutným úsměvem zmizel v temné chodbě nechvalně známého Bradavického sklepení.

U Lory…

Všichni ze skupiny Taeania, kromě Lory samozřejmě odjeli, a tak zůstala mladá čarodějka sama v pokoji pro hosty v učitelském křídle.

„Tady je nuda, že by jeden chcíp.“ pomyslela si a asi po sté si přerovnala věci.

„Proč se vlastně nejdu projít po Bradavicích? S tímhle zjevem mě tady nikdo nepozná.“ pomyslela si a podívala se na sebe do zrcadla.

„Já bych se teda nepoznala…“ přesvědčovala se a prohrábla si ohnivě rudé vlasy.

„A ten postaršovací lektvar přestane působit až zítra… Sakra, koho tady chci přemluvit?! Sebe?!!! Mě už asi fakt hrabe…“ pomyslela si a usmála se na sebe do zrcadla.

„Tak jdem.“ vydechla a proklouzla na chodbu. Rozhlédla se a vyrazila na procházku po Bradavicích. Pomalu scházela po pohybujících se schodech a vzpomínala.

Zdálo se jí to jako včera, když jí po těchto schodech honil neznámý čaroděj v černém. Chtě nechtě se při vzpomínce na jeho výraz, když ho přede všemi sejmula.

Posvátné ticho přerušilo zvonění a z různých chodeb se ke schodům začali hrnout studenti. Jakmile první z nich spatřil Lory scházející ze schodů, stal se ze schodišťové síně jeden velký bzučící úl. Což samozřejmě přivolalo pozornost zbylých studentů i profesorů.

Lory klidně sešla až dolů a s úšklebkem pokračovala k Velké síni. Na kouzelném stropě se odrážela blankytně modrá obloha jen s několika obláčky. Lory se pro sebe usmála a pokračovala ven.

Byl nádherný slunečný den. Slunce pěkně hřálo a kolem jezera byly nashromážděny snad celé Bradavice. Všichni si užívali volna a všeobecně panovala skvělá nálada. Jakmile ale první student uviděl vysokou rudovlásku, proměnily se břehy Temného jezera v jeden velký bzučící úl. Všichni po ní pokukovali a něco si šeptali. Lory si jich ale nevšímala, na tohle chování byla zvyklá. V klidu se poplétala mezi studenty na své oblíbené místo. Rozhlížela se po známých tvářích a na všechny strany rozdávala úsměvy.

Najednou ale zahlédla něco, co jí bodlo. Draco ležel na svém rozprostřeném plášti společně s Pansy a o něčem si s ní povídal. Každou chvíli se usmáli a… prostě vypadali jako pár.

„Jen klid, nádech, výdech, tlemit se a nezabíjet.“ pomyslela si a pokrčovala ve svém pochodu.

Její pohled ale Dracovi neušel. Upřeně ji pozoroval dokud nezmizela za stromy a stále se snažil rozpomenout odkud ji zná.

„Haló!!! Vnímáš mě?!“ zavolala na něj Pansy a zamávala mu rukou před obličejem. Draco se na ni usmál a pokračoval v předstírání zájmu o její prázdniny. stále ale myslel na tu neznámou.

„Jsem totální kretén! Co jsem si myslela, že je do mě zamilovaný?! Proč bych se mu měla líbit? byli jsme spolu, protože jsme museli… nic jiného v tom nebylo…“ vířilo jí hlavou a tělem jí pulzoval vztek.

Vyběhla na své oblíbené místo a sedla si. Hruď se jí rychle zvedala a pohledem zabíjel vše živé v okolí 50 metrů.
„Sakra proč z toho děláš takovou vědu?! Sám požádal o rozvod… určitě, kdo taky jiný.“ pomyslela si a zahleděla se do dálky. Najednou jí něco zezadu docela silně vrazilo do zad.

„Auu.“ zacvrčela Lory a prudce se otočila. Překvapeně zvedla ze země tyč z vyrytými iniciály N.L.

„Už zase.“ pomyslela si mladá čarodějka při pohledu na ta dvě písmena.

„Moc se omlouvám, jsi v pořádku?“ zeptal se právě příchozí Neville. Lory si ho sjela výtahovým pohledem.

Za ten rok se strašně změnil… k lepšímu. Evidentně zhubnul a zesílil. V očích mu plály ohníčky a ustrašený pohled byl ten tam.

„To nic, jsem v pohodě. Poslyš, co si to s ní vyváděl?“ zeptala se a podala mu jeho nástroj.

„No, já dělám Kafudo.“ pochlubil se a opřel se o tyč.

„Toho jsem si všimla, spíš jsem měla na mysli, co za cvik jsi prováděl.“ usmála se na něj Lory.

„Dvojitou otočku s přehozením přes rameno.“ odvětil Neville a ušklíbl se v domnění, že nemá páru, co to znamená.

„Myslíš tohle?“ zeptala se Lory a předvedla mu ukázkovou otočku s přehozením přes rameno.

„Wow.“ vydechl Neville.

„Odkud to umíš?“ „Tak dělám Kafudo.“ ušklíbla se Lory.

„Počkat, ty jsi byla včera ta s oranžovou maskou!“ vyhrkl Neville. Lory jen přikývla.

„Ale jinak mi říkej…“

„Sakra, jak se mám jmenovat?“ prolétlo jí hlavou.

„….Isabel.“ řekla nakonec své druhé jméno.

„Neville.“ přikývl vyhlášený kotlíkobijec.

„Jak dlouho už děláš Kafudo, Neville?“ zeptala se bezelstně Lory a společně s ním sešla kousek dolů na křovím krytou mýtinku.

„Skoro už dva roky.“ odvětil mladý Nebelvír a mile se na ni usmál.

„A kdo tě trénuje?“ vyzvídala dál Lory.

„Lory, sice tady teď není, ale určitě se v září vrátí.“

„Haha stojí vedle tebe.“ pomyslela si mladá dědička.

„Lory Devonová?“ zeptala se bezelstně.

„Ty ji znáš?“ zeptal se překvapeně Neville.

„Tak trochu.“ ušklíbla se.

„A nechtěl bys s tou otočkou pomoct?“ nabídla se mu a věnovala mu zářivý úsměv.

„Kdybys byla tak hodná…“ přikývl Neville a zastavil se. Dobře takže se zakroč a chyť tyč v pozici čtyři.“ Neville udělal, co po něm chtěla.

„Fajn, teď se nech vést.“ poručila mu a vklouzla mezi jeho ruce. Nevillea to překvapilo, ale nic nenamítal. Lory chytla tyč těsně vedle jeho rukou a začala jí pomalu otáčet.

„Teď levou vpřed.“ poručila a oba udělali krok vpřed. Lory pustila levou ruku následována Nevillem a začala jí pomalu otáčet.

Takhle to pokračovalo, dokud nedodělali celý cvik.

„Teď to zkus POMALU sám.“ vybídla ho a Bradavický nešika to velice pomalu zopakoval.

„Skvěle, no vidíš, že ti to jde.“

„Ještě jednou o něco rychleji.“ usmála se na něj. Neville přikývl a zařadil snad nejvyšší možnou rychlost a samozřejmě mu to na konci vyletělo a minulo asi o centimetr Loryinu hlavu.

„Řekla jsem o něco rychleji, ne druhou světelnou rychlost.“ ušklíbla se a podala mu tyč. Neville se trochu začervenal udělal ten cvik tentokrát tak jak Lory chtěla. Po deseti minutách to zvládnul i tou svou hyper rychlostí a s úsměvem se posadil vedle Lory.

„Jsi dobrý. Od loňska jsi se hodně zlepšil.“ usmála se na něj. Neville se na ni nechápavě podíval.

„Jak tohle můžeš vědět?“ zeptal se překvapeně.

„Debil, debil, debil. Jak mu tohle vysvětlím?! Asi budu muset s pravdou ven…“ pomyslela si.

„Protože jsem tě sama trénovala.“ konstatovala relativně klidným hlasem.

„Cože? Co je to za blbost?! Vůbec tě neznám.“

„Vážně? A jak potom vím, kdo Malfoyovi zlomil tu čelist, hmm?“ Neville se jí překvapeně podíval do očí.

„Jak to…“

„Jsem jediná, kterés to řekl. bylo to tehdy jak jsi mi roztrhnul tričko a McGonagallová si myslela, že mě chceš znásilnit.“ ušklíbla se mladá dědička.

„Ale to jsi nebyla ty, ale Lory.“ namítl Neville. Mladá čarodějka se mu podívala do očí a ušklíbla se.

„Odmysli si oči a vlasy a uber deset let.“
Neville si jí chvíli prohlížel.

„Když jsi teda Lory, tak mi řekni, co jsi provedla Snapeovi hned v první hodině.“ zeptal se Neville a nedůvěřivě se jí podíval do očí.

„Oprskla jsem ho tvým lektvarem, za který mi dal trest, kde jsem měla kuchat pavouky, z kterých chytám paniku, a tak jsem mu zdrhla.“ vypověděla Lory a usmála se.

„Jsi to fakt ty?“

„Jsem to fakt já.“ přikývla Lory.

„Vypadáš jinak.“ konstatoval Neville.

„Ty taky.“ ušklíbla se Lory.

„Ale ty víc.“ dodal Neville.

„Zítra už budu zase normální, ale je to překvapení, takže o tom prosím nikomu neříkej.“ poprosila ho.

„Ani Harrymu, Ronovi a Hermioně?“

„HLAVNĚ ne jim. Chci aby to bylo překvapení.“
Najednou se ozval zvon.

„Večeře.“ vydechl Neville a postavil se.

„Půjdem?“ vybídl jí a nabídl jí ruku. Lory se postavila a po boku s Nevillem zamířila ke škole. Za okamžik se dostali k hlavnímu proudu a vesele si povídali. Všichni po nich po očku pokukávali a špitali si.

„Vidím, že se od doby, co jsem odešla, vůbec nic nezměnilo.“ zašeptala mu do ucha Lory. Neville jí věnoval milý úsměv. Pro nezávislého pozorovatele to ale vypadalo všelijak, a proto se začaly po škole okamžitě rozšiřovat fámy typy, že je to Nevilleova snoubenka, holka, sestřenice, nevlastní sestra, nebo chůva…

Vešli hlavní bránou do Vstupní síně a dál se zvesela bavili. Najednou se před ně dostala Pansy s Dracem. Lory se na vteřinu zarazila a sjela si je výtahovým pohledem. Neville pochytil její výraz a sklonil se k ní.

„Mezi nimi nic není, jsou to jen přátelé.“

„Ale já…“

„Pohled mi stačil.“ zašeptal jí Neville, což vyvolalo další vlnu šuškání.

„Ti dva se znají už od školky a mají hodně společného, Pansy ale s někým chodí.“ Lory se mu podívala do očí.

„Odkud to víš?“

„To je jedno, prostě to vím.“ usmál se Neville. Lory mu úsměv oplatila a společně vešli do Velké síně.
Přisedli si k Harrymu, Ronovi a Hermioně.

„Ahoj, jsem Isabel.“ usmála se na své přátele a vzala si pohár dýňového džusu.

„Hermiona…Ron, Harry.“ představili se postupně. Lory přikývla a dál se o něčem bavila s Nevillem. Harry, Ron ani Hermiona jí nevěnovali zvláštní pozornost a bavili se o famfrpálu, jak jinak. Lory je ale poočku sledovala a v duchu se smála. Občas její pohled zabloudil i k jejímu manželovi, který seděl u Pansy a o něčem si s ní povídal.

„Jsou to jen přátelé.“ ozval se jí v hlavě Nevilleův hlas.

„A proč tě to zajímá?! Rozvádíš se s ním.“ pomyslela si a podívala se na Nevillea. Ten její naštvaný pohled evidentně nepochopil.

„Udělal jsem něco?“ zeptal se nechápavě.

„Ty ne. Omluv mě.“ zavrčela, postavila se a s naštvaným výrazem odešla.

Další vlna šuškání.

„Stalo se něco?“ zeptala se Hermiona.

„To bych taky rád věděl.“ odvětil naprosto odrovnaný Neville a uvažoval, co na jeho popisu výletu do Prasinek, jí mohlo tak naštvat.

„Proč mě to tak rozhodilo?! Jsem naprosto pitomá!!“ pomyslela si a naštvaně prolétávala po Bradavických chodbách. Nasupeně vlétla do svého pokoje a hlasitě práskla dveřmi..

„Je to hnusný, slizký, nafoukaný, odporný, úskočný, samolibý do sebe zahleděný egocentrista, který si myslí, že mu u nohou leží celý svět!!!!!!!“ pochodovala po pokoji. „Ale ten jeho úsměv.“

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!“ zařvala a práskla sebou na postel.

„Chce se s tebou rozvést, chce se s tebou rozvést, chce se s tebou rozvést.“ opakovala si v duchu a položila si ruce na obličej.

„Riskoval pro tebe život.“ namítlo její svědomí.

„Já pro něj taky.“ odvětila jí její racionální část.

„Podržel tě, když ti bylo špatně.“ pokračovala dál ve vnitřní souboji.

„Já jeho taky. Teda pokud se počítá zvracení po mučení…“

„Málem tě zabil, shodil tě do jezera, nechal v dešti na hřišti a snad dvacetkrát tě ponížil před celou školou.“

„Ale nikdy se k tobě neotočil zády.“

„Do hajzlu.“ vydechla nahlas a posadila se.

„Proč mi děláš v hlavě takový bordel, Draco?“ pomyslela si a podívala se na sebe do zrcadla.

„Vzpamatuj se, Draco o tebe nestojí a tečka.“ pomyslela si.

„A ty to uděláš jako vždycky. Prostě to zakopáš hluboko do sebe….“