Kapitola šedesátá první – PB

To snad není možné. Já jsem vdaná!!! A za DRACA!!!!!

Jestli se nezabije sám, ráda mu v tom pomůžu. Tohle musí být nějaká pokřivená realita. Já prostě nemůžu být Malfoyová!!! Tohle jeden z nás nepřežije…

Profesor lektvarů seděl ve svém pohodlném křesle a pročítal se Loryiným deníkem. V posledních dnech se to stalo jeho oblíbenou zábavou. Každý večer sedával ve svém kabinetě a probíral se Loryinými poznámkami.

Našel v nich dost pro něj velice zajímavých informací jak o neviditelném plášti, tajných chodbách a samozřejmě i názorech na jeho osobu.

Už mě zase honí Smrtijedi, tohle začíná být o nervy. O co se sakra pořád snaží? Jak by mě Crabbe a Goyle mohli chytnout? Ti viděli běhání jedině tak v televizi. Ale radši jsem na sebe použila PB, je to jistější…

„PB? Co je to PB?“ ptal se sám sebe a zamyšleně si znovu přečetl celý odstavec. Na nic však nepřišel.

Prolétl několik dalších stránek, ale nic, co by vysvětlovala písmena PB nenašel. Vrtalo mu to hlavou celý týden, ale ať se snažil jak chtěl, žádné vysvětlení pro ta záhadná písmena nenašel. Až jednou v hodině…

„Co to schováváte pod lavicí?“ zasyčel Cho u ucha, čímž málem zapříčinil její odchod na věčnost. Hvězda Havraspáru se na něj s naprosto vyděšeným výrazem otočila.

„Dejte mi to.“ poručil jí a probodl jí ledovým pohledem. Cho s neskrývaným strachem vyndala zpod lavice hustě popsaný pergamen. Snape si ho rychle prolétl, bylo to něco o vnitřní obranně.

„Slečno Changová, nevím, jak je to u ostatních profesorů, ale v MÝCH hodinách si úkoly rozhodně dělat nebudete.“ zasyčel a schoval si pergamen do pláště.

„Můžete si ho u mě vyzvednout po večeři, hned si u mě odpykáte i svůj trest.“ konstatoval profesor lektvarů a vrátil se ke katedře. Zadal jim práci a začal se probírat nějakými publikacemi. Po chvíli ho to přestalo bavit a rozhodl se prozkoumat úkol od Havraspárské hvězdy.

Bylo to pojednání o vnitřních obranách proti různým útokům. Samozřejmě byla zmíněná Nitrobrana, psychické prorážecí kouzla, psychické útoky, spousta typů obran od štítů, přes uzavírání a odrážecí kouzla.

Jedním z nejspolehlivějších, ale zároveň nejsložitějších způsobů obrany proti vniknutí do vaší paměti je tzv. psychický blok, odborně silný ofensivní plášť s dokonalou adsorpční schopností. Existuje 27 typů těchto plášťů. PB byl nejčastěji používán v15. století v období skřetích válek…

„PB.“ vydechl pološeptem a chtě nechtě se musel usmát.

„Mám to!“ pomyslel si a schoval pergamen zpátky do hábitu.

O týden později…

„Nevím, nic nevím.“ konstatovala Lory a dál se houpala v podivném rytmu.

„Léky vůbec nezabírají.“ konstatoval Avlis a položil zdravotní kartu zpátky na místo.

„Její stav by se měl lepšit, ale…“

„Mohl by jste nás nechat o samotě?“ zeptal se Snape a věnoval mu jeden ze svých vyhlášených pohledů.

„Ovšem.“ přikývl mladý léčitel a zmizel za dveřmi.

Snape chvíli pozoroval svou bývalou studentku a vyhodnocoval situaci. Pak se k ní posadil a stále z ní nespouštěl oči.

„No tak Lorean, moc dobře vím, že tam jsi.“ zašeptal a chytl jí za bradu. Lory ustala ve svém kývání a dívala se mu do očí.

„Já nic nevím.“ řekla s ledovým klidem a zadívala se kamsi do prázdna.

„Vím, žes na sebe použila psychický blok, musím tě ale odsud dostat předtím, než ho zruším.“ konstatoval.

„Nic nevím.“ odvětila mu Lory a podívala se na něj.

„Dnes v noci pro tebe přijdu.“

„Neznám žádná jména.“ konstatovala bez známky života v hlase Lory a zahleděla se do prázdna.

Snape ji ještě chvíli pozoroval, pak se postavil a s neproniknutelným výrazem vyšel z Loryina pokoje. Za okamžik se k Lory vrátil Avlis a chvíli si Lory prohlížel.

Nevykazovala žádné známky zlepšení, přitom po užití několika speciálních léků se stav všech pacientů s tímto poškozením zlepšil. Jenom Lory furt nic.

Chvíli nad tím ještě bádal, pak jí zhasnul a zamknul dveře.

Uběhlo několik hodin a do nemocnice sv. Munga opět vešel vysoký čaroděj s havraními vlasy a zmrzujícím pohledem. Tiše proplouval chodbami, proplétal se mezi léčiteli a sestrami v absolutním utajení. Jeho neviditelný lektvar, na kterém pracoval už bezmála rok byl konečně funkční a on se tak mohl k Lory bez obav z prozrazení přiblížit.

Prosmekl se dveřmi výtahu a rychlým krokem došel k Loryiným dveřím.

S tichým „Alhomora“ otevřel dveře a nepozorovaně vklouznul dovnitř. Rychle došel k spící Lory a nalil jí do úst trochu uspávacího lektvaru. Mladá čarodějka sebou nejdříve trhla a pokusila se tekutina vyplivnout, Snapeova ruka jí v tom ale zabránila. Nakonec polkla a do deseti vteřin byla tuhá. Snape nejdříve vytvořil maskovací kouzlo, pak jí vzal do náručí a odnesl z nemocnice ven. Ušel několik bloků, pak se společně s ní přenesl pryč.

Lory otevřela oči a podívala se kolem sebe. Ležela v nějakém, pro ni neznámém pokoji a absolutně nechápala kde. Posadila se a vtiskla se do kouta postele. Přitáhla si k tělu přikrývku a vyděšeně těkala očima po prázdném pokoji.

Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel profesor lektvarů. Posadil se na postel Lory a podíval se jí do očí.

„Jen klid, teď ti jen odstraním ten psychický blok a všechno bude zase v pořádku,“ řekl sametovým hlasem a vytáhnul hůlku. Lory se pokusila ještě více vtisknout mezi zdi a přitáhla si přikrývku ještě těsněji k tělu.

„Já nic nevím!!“ konstatovala a pokusila se ho skopnout z postele. Snape se postavil a namířil na ni hůlkou.

Něco zamumlal a Lory zasáhnul do hlavy rudý paprsek.

Mladá čarodějka se zastavila uprostřed pohybu a vytřeštila oči. Profesor lektvarů ještě chvíli nechal působit kouzlo, pak hůlku opět schoval do hábitu. Lory se bezvládně sesunula na postel. Snape zkontroloval životní funkce a přikryl ji.

Zkontroloval čas a tiše si povzdechnul. Lory teď čekalo několik velice náročných dní. Násilné zrušení psychického bloku většinou způsobí okamžitou smrt, Snape ale znal přesný typ obrany, a tak ho dokázal zrušit i bez její smrti. To mělo ale za následek horečku, třes a křeče. To byl ale ochotný podstoupit pro Loryinu záchranu, otázkou ale bylo, jestli to byla ochotna podstoupit Lory…

Několik dalších dní prožila Lory v horečkách. Něco si stále mumlala a občas se pokusila srovnat všechno se zemí. Snape měl co dělat, aby udržel pokoj v provozovatelném stavu. Pak konečně vše ustalo…

Kaštanové vlasy měla slepené potem a celým tělem jí pulzovala tupá bolest. Snape se k ní opět posadil s miskou vody v ruce a opatrně jí zvedl hlavu. Lory byla velmi slabá a ještě příliš nevnímala. Profesor lektvarů jí shrnul pramen vlasů z čela a přiložil jí misku k ústům.

Pomalu jí začal lít vodu do úst a opatrně jí držel v náručí. Lory polkla a unaveně otevřela oči. Její pohled se setkal se Snapeovým a na chvíli si jen tak zírali do očí.

„Sevi.“ zašeptala a opět omdlela. Po několika hodinách se konečně uklidnila a usnula.

O několik hodin později…

Lory otevřela oči a překvapeně si prohlédla pokoj, ve kterém ležela. Za poslední dva týdny nebyla zvyklá na jinou barvu než bílou. Zmateně se rozhlédla kolem a snažila se vzpomenout, jak se tam dostala. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel Snape.

„No konečně.“ ušklíbl se a mávnutím hůlky na Loryiny nohy položil tác.

„Hmm slanina s vejci, žitný chleba namazaný nutelou?!!!! No to si dělá prdel. Z toho určitě hodím šavli.“ pomyslela si Lory a podívala se na profesora lektvarů.

„Díky, ale nemám hlad.“ konstatovala a položila tác na noční stolek.

„Vítám tě zpátky.“ USMÁL se profesor lektvarů, čímž Lory mírně řečeno vyděsil.

„Kolikátého je?“ zeptala se mladá čarodějka a rozhlédla se po místnosti.

„27. března.“ odvětil klidně profesor lektvarů. Lory jen přikývla.

„Jak se cítíš?“ pokračoval ve výslechu a prohlížel si ji jako by právě vylezla z kanálu.

„Když si odmyslím tu odpornou bolest hlavy, tak docela v pohodě.“ odvětila Lory.

„Kde to vlastně jsem?“ zeptala se klidně a rozhlédla se po místnosti.

„U mě doma.“ odvětil a stále jí zíral do očí.

„Aha takže na hradě Draculy…“ pomyslela si Lory a v duchu se ušklíbla.

„Tam jezdím v létě, přes rok preferuji tento dům.“ konstatoval Snape a ušklíbl se. Lory se usmála.

„Už zase začínáte?“ zeptala se a v očích se jí výhružně zablesklo. Snape se jen usmál.

„Mimochodem, jak jste přišel na to, co jsem udělala?“ zeptala se a zkoumavě si ho prohlédla. Snapeovi zatrnulo.

„Našel jsem to v tvém deníku.“ odvětil a pro jistotu si připravil protikouzlo.

„On četl můj deník?!!!!!!!! Uvažuju jestli zabít sebe nebo jeho….“

„Aha.“ vydechla a upila čaje. Najednou jí to docvaklo.

„Ale já tam…“

„Já vím.“ zarazil jí profesor lektvarů.

„Význam zkratky PB mi pomohla vyluštit slečna Changová.“ pokračoval ve výkladu.

„CHO?“ zopakovala nevěřícně Lory.

„Co je to za pitomost? Ta si nevidí ani na špičku nosu, jak by taková č…“ Snape si odkašlal.

„..Cho na něco mohla přijít.“ dokončila myšlenku a probodla Snapea zabijáckým pohledem.

„Díky jejímu referátu, který dělala v mé hodině jsem přišel na význam té zkratky.“ objasnil to profesor lektvarů.

„Takže je ještě blbější než jsem si myslela, dělat referát ve Snapeově hodině, to mohla rovnou vypít kyanid.“ pomyslela si a zavrtěla hlavou.

Najednou se chytl za zápěstí a okamžitě se postavil.

„Omluv mě.“ zamumlal a vytáhnul hůlku.

„Pozdravujte Remuse.“ ušklíbla se a mrkla na něj. Snape se jen pousmál a přemístil se pryč.

Za týden už byla Lory schopná sama chodit, sedět, psát a samozřejmě lámat… Začala se cítit jako přítěž a rozhodla se vrátit do svého domu.

„Pane profesore…“ oslovila zamyšleného profesora lektvarů.

„Chtěla bych vám velice poděkovat za vaši pomoc, ale…“ Lory vyschlo v hrdle, Snape jí provrtával svým typickým rentgenovým pohledem a jako obvykle z jeho výrazu nešlo nic vyčíst.

„…ale myslím, že už je čas abych odešla.“ vydechla a snažila se nevnímat jeho výraz. Snape si ji chvíli prohlížel.

„Jak chceš.“ odvětil klidně a sklonil se nad svou prací.

„Jak chceš?!!! To je jediné, co mi řekne. Žádné, prosím neodcházej, nemůžu bez tebe žít?!!“pomyslela si.

„Je to Snape Lory, ne Chosé Armando Magorito de Citlivka.“ namítla její racionální část.

„Já chci obejmout!!!“ rozkřičelo se její citlivé já.

„TAK DOST!!!“ umlčela se Lory a otočila se k odchodu. „Mě fakt hrabe…“

„Mimochodem, jsi osvobozená.“ konstatoval profesor lektvarů jako by mluvil o počasí. Lory se zasekla uprostřed pohybu a otočila se. Snape si klidně něco škrábal na pergamen.

„Co-jak-kdy-KDO?!!“ vyklopila ze sebe a během vteřiny se dostala k jeho stolu. Profesor lektvarů v klidu dopsal a podíval se své bývalé žačce do očí.

„Draco, před několika týdny.“ oznámil jí s ledovým výrazem.

„Draco MALFOY?“zopakovala napůl ohromeně, napůl nedůvěřivě Lory.

„To je pitomá otázka, znáš snad jiného cvoka, který by se jmenoval Draco?“

„Ano.“ přikývl profesor lektvarů.

„Ty vole.“ vydechla Lory a opět se otočila. Snape se jen ušklíbnul a beze slova sledoval její záda mizící za dveřmi. Myslel si, že se okamžitě vrátí do Bradavic, ale to se velice, velice mýlil…