Kapitola šedesátá šestá – LIAELDS

Draco ležel ve své posteli a přemýšlel. Byla to jeho poslední noc v Bradavicích pro tento rok. Docela se těšil na prázdniny, měl je skoro celé strávit u moře, ale v tu chvíli se mu hlavou honily úplně jiné věci než ležení na pláži.
Stále mu v hlavě ležela ta rudovláska od jezera, nechápal proč, ale prostě od ní nemohl odtrhnout svou mysl.

„Tak dost Malfoyi, jsi ženatý. ŽENATÝ!!!“ pomyslel si a překulil se na záda. Z vedlejších postelí se ozývaly zvuky podobné řezání motorové pily.

Draco si přimáčkl polštář na obličej. Před očima se mu vybavila Lory, jak vedle něj leží. Draco se pro sebe usmál a nechal své fantazii volný průběh….

CENZURA CENZURA CENZURA CENZURA CENZURA CENZURA CENZURA CENZURA CENZURA CENZURA

Draco se probudil s úsměvem na rtech. Rychle se převlékl a se svými spolunocležníky vyrazil na závěrečnou hostinu….

„Další rok je za námi. Byl to rok plný úspěchů a zvratů. Proto vás teď chci požádat o velký potlesk pro vás a naše profesory.“ začal svůj každoroční projev Brumbál. Velkou síni se rozlehl ohlušující potlesk.

Brumbál je gestem utišil a pokračoval: „Letos si po dlouhém kolejním boji vysloužil čtvrté místo Havraspár.“ ozval se slabý potlesk.

„Třetí místo získal Nebelvír.“ Ještě menší potlesk.

„A na druhém, místě se po těžkém boji umístil Mrzimor, a proto letošní školní pohár připadá Zmijozelu.“ prohlásil a ze strany Zmijozelských se ozval nadšený potlesk. Zbytek školy už byl podstatně méně nadšený.

Všichni nyní čekali typickou frázi pro začátek závěrečné hostiny, Brumbál ale měl připravenou ještě jednu věc…

„Ještě než začne náš každoroční hodokvas, je tu ještě jedna věc, kterou bych chtěl udělat…“ řekl ke překvapení všech Brumbál as pokynul své zástupkyni.

Ta dala před učitelský stůl trojnožku a položila na něj Moudrý klobouk. To samozřejmě vyvolalo ve Velké síni vlnu šepotu.

„Prosím o klid.“ vybídl je Brumbál a tlesknutím otevřel dveře. Dovnitř vešla dívka ve školní uniformě se znakem Bradavic a s kápí staženou přes hlavu. Pevným krokem šla přímo k trojnožce a profesorce McGonagallové. Hlavu měla skloněnou tak, aby jí nikdo neviděl do tváře. Zastavila se jen několik metrů od trojnožky a upřeně zírala na své tkaničky.

Ředitelka Nebelvíru rozrolovala pergamen, jak jí velela tradice a nahlas přečetla jméno: „Isabel Malfoyová.“
Na Draca se otočil snad celý Zmijozelský stůl a sám Draco také zpozorněl.

„Isabel?! Jako ta moje sestřenice Isabel? Co ta tady dělá?!!!“ prolétlo mu hlavou.

Neznámá dívka se posadila na trojnožku a lehkým pohybem si shodila kápi z obličeje. Jestli ve Velké síni bylo předtím rušno, tak teď to tam bzučelo jako v úlu. A jako ozvěna se stále ozývalo jedno slovo… Lory.

„Lory?!!! Proč jí sakra McGonagalka říká Izabel?! pomyslel si Draco a vyloženě zíral na svou ženu.

Loryin první pohled a úsměv patřil jejím přátelům a spolužákům, druhý Dracovi. Pak sklopila oči a nechala si nasadit Moudrý klobouk.

„Ale podívejme se, kohopak to tu máme…“ zašeptal jí do ucha. „Kampak tě zařadíme?….Za ten rok ses hodně změnila, teď patříš spíš do Zmijozelu.“

„Ty moc dobře víš, kam patří mé srdce,“ zašeptala Lory.

„Ano, to ano. Vím to. Ať je to tedy… NEBELVÍR!“ vykřikl Moudrý klobouk a Lory se s úsměvem postavila.

Zamířila ke svým přátelům a posadila se na místo, který jí jen tak náhodou držela Nevilleova taška.

„Ahoj.“ usmála se na ně a věnovala jim zářivý úsměv.

Naprosto ignorujíc Dracův pohled hypnotizující její záda.

„Ahoj.“ vyklopili ze sebe Harry, Ron a Hermiona jednohlasně a konsternovaně na ni zírali.

„Taky vás ráda vidím.“ ušklíbla se Lory a trochu upila ze svého poháru.

„Vítej zpátky.“ usmál se na ni Neville a objal ji.

„Dá ty ruce někam, kam nepatří a vlastnoručně mu je useknu!“ pomyslel si Draco a začal drtit vidličku.

Lory postupně objali snad všichni z jejího ročníku.

Okamžitě se jí začali vyptávat na nejrůznější věci a to hlavně ohledně jejího jména a svatby s Dracem. Lory jim všechno vypověděla a holkám musela ukázat prsten.

Všechny začaly ách a óchat a strašně ho chválily, což Lory po dvou vteřinách začalo jít na nervy.

„Nechť hostina začne!“ zvolal Brumbál a s tlesknutím se stoly prohnuly pod hromadou jídla. Ve Velké síni se ostatně jako každý rok začala hostina na rozloučenou. Všichni se začali vesele bavit a rozdávali na všechny strany úsměvy, samozřejmě i poočku sledovali Lory a Draca, ani jeden z nich na sobě ani nedal znát, že jakkoli vnímá přítomnost toho druhého v místnosti. Ve skutečnosti to bylo ale úplně jinak…

„Ať se na mě nedívá…“ pomyslela si Lory.

„Ať se na mě podívá.“ říkal si Draco v duchu a hypnotizoval záda svojí ženy. „Otoč se, otoč se.“

„Neotáčej se, hlavně se neotáčej se.“

O dvě hodiny později…

„Pořád se na mě kouká?“ zeptala se Lory Nevillea.

Ten se k ní sklonil a zašeptal: „Jo, už tě dvě hodiny hypnotizuje.“

„Ach jo.“ vydechla Lory a ukousla si sušenky.

„Proč se na něj vlastně nepodíváš?“ zašeptal jí.

„Protože nechci.“ odsekla Lory.

„Co ti udělal?“ „To je docela dobrá otázka… on mi vlastně nic neprovedl, teda kromě toho že mě donutil vzít si ho a promenádovat se ve spodním prádle před Smrtijedy grrrrr.“ pomyslela si.

„To je fuk. A proč se ty vlastně nepodíváš na Giny? Taky na tebe kouká celou hostinu.“ ušklíbla se Lory.

Nevilleův pohled se okamžitě zaměřil na nejmladší z Weasleyů. Zrzovlasá Nebelvírka okamžitě sklopila oči a zaměřila se na hypnotizování skvrny na ubrousku.
Neville se podíval Lory do očí.

„Ty myslíš, že..?“

„Já si nemyslím, já to vím a radši se neptej jak…“ ušklíbla se.

„Jsi si jistá?“

„Na 100%.“ mrkla na něj Lory. Nevilleovi zajiskřily oči a věnoval Giny milý úsměv. Ta opět začala hypnotizovat skvrnu a zrudla jako rajče. Lory se chtě nechtě musela usmát.

Najednou jídlo zmizelo a Brumbál se opět postavil. Všichni popadli své poháry a postavili se.

„Na Bradavice!“ zvolal Brumbál a zvednul svůj pohár.

„Na Bradavice!“ odvětili mu všichni sborem a připili. Pak začali postupně vycházet do Vstupní síně a před Bradavice, kde na ně čekaly kočáry.

„Já tě opustím.“ usmál se na Lory Neville a zamířil k Giny. Lory se pro sebe usmála a společně se svými přáteli nastoupila do kočáru. Celou cestu si povídali, smáli se a vyprávěli si příhody, které je za ten rok potkali. Stejně tak to pokračovalo celou jejich cestu na nádraží King´s Cross, kde se museli rozloučit.
Lory popadla svůj kufr a začala pomalu scházet ze schodů.

„Příště si vezmu míň knížek.“ pomyslela si, když od těžké tašky přestávala cítit ruku. Rychle zalezla do první nepoužívané uličky a vytáhla svůj přívěšek.
Najednou jí někdo pevně stiskl paži. Lory se otočila a pohlédla do očí svého manžela.

„Co chceš?“ štěkla po něm a vysmekla se.

„Co ti je?“

„Nic. Co chceš?“ odsekla nepříliš přívětivým tónem.

„Jak co chceš? Chci s tebou mluvit.“

„Nemám s tebou o čem mluvit Draco. Uvidíme se zítra na ministerstvu.“ konstatovala Lory a s naštvaným Porta se přemístila k sobě domů.

„Kretén.“ ulevila se a mávnutím hůlky si vybalila věci.

„Mohla bys mi to nějak vysvětlit?“ zeptal se jí někdo za zády. Lory se prudce otočila a podívala se do šedých očí nejmladšího z rodu Malfoyů.

„Co ti mám vysvětlit?“ zeptala se ostře.

„Tvé chování… Proč ses na mě ani nepodívala? Proč jsi na mě tak naštvaná?“ Lory se nadechla k odpovědi, ale zarazila se.

„Proč jsem na něj vlastně naštvaná?“ zeptala se sama sebe.

„Sakra, já nevím! Proč musí mít všechno nějaký důvod? Prostě mám blbou náladu a konec!“ řekla si v duchu a probodla ho tvrdým pohledem.

„Ven!“ poručila a Draca to rázem vyrazilo ven i se všemi jeho věcmi. Mladý Zmijozel se otřepal a nechápavě se podíval na dům, který se před jeho očima změnil v jednu z mnoha řadovek.

„Asi má krámy.“ pomyslel si a sesbíral se ze mě. Pak se přemístil do své chaty v Nonoise.

Druhý den na ministerstvu…

Lora seděla ve vkusně zařízené kanceláři a netrpělivě ťukala prsty o opěradlo. Před ní seděla postarší čarodějka v decentním tmavě modrém hábitu a něco si zapisovala. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vplul se svým typickým povýšeným výrazem Draco společně se svým otcem.

„Prosím posaďte se.“ vybídla je a oba se jako jeden muž usadili do připravených křesel.

„Takže… jste tady, protože byla dne 24.4.2005 podána panem Luciusem Malfoyem žádost a o rozvedení vašeho sňatku…“

„Cože?! LUCIUSEM?!!! Ne Dracem?!!!!!!!! Tak tohle jsem hodně pos****.“ pomyslela si Lory a podívala se na Draca. Ten se jí podíval do očí a když v nich uviděl naprosté překvapení zarazil se.

„…ministerstvo zvážilo žádost pana Malfoye a po důkladném prozkoumání bylo rozhodnuto, že Vaše manželství bylo uzavřeno v nedostatečném věku. Proto bude podle zákona 6698/07 sbírky 1022, rozvedeno.

Toto rozhodnutí oba stvrdíte podpisem tohoto formuláře. Při odmítnutí, vám bude po délku jednoho roku odebrána svoboda a vaše manželství bude rozvedeno bez vašeho souhlasu.“

Lory chvilku zpracovávala informace. Pak si vzala od čarodějky brk a přitáhla si formulář. Přiložila špičku brku na papír a úhledně napsala Malfoyová. Pak podala brk Dracovi. Ten jí ho téměř vytrhl z ruky, přitáhl si papír a při pohledu na Loryin podpis se zarazil. Věnoval jí krátký pohled, pak se rychle podepsal a vstal.

„Prosím omluvte mě.“ kývl k ní Draco a otočil se k odchodu.

„Takže slečno Snapeová….“ Draco i jeho otec se zarazili a otočili se na postarší čarodějku.

„Jmenuji se Devonová, profesor Snape je můj učitel lektvarů.“ ušklíbla se Lory.

„Podle mých záznamů, ale…“ začala Spintrofová a vytáhla nějakou složku.

„Pan Snape se před několika dny stal vaším otčímem,“ namítla a vyndala nějaký papír. Lory si ho rychle prolétla a spadla jí sanice.

„Takže já jsem teď Snapeová?!“ zopakovala naprosto odrovnaně.

„Sakra, to abych se učila zase znova podpisovat.“ pomyslela si a naprosto odrovnaně jí vrátila formulář.

„Ano.“ přikývla Spintrofová. „Omluvte mě.“ vydechla a postavila se.

Draco i Lucius na ni vyloženě zírali.

„Dovolíte?“ zasyčela a otevřela dveře. Draco jí uhnul stranou a mladá čarodějka proklouzla na chodbu.

„Tak nevím, koho zabít dřív, jestli sebe nebo Snapea… Ale kdybych se zabila první, tak kdo by pak zabil Snapea?! No při troše štěstí Voldy. Na toho ale vůbec není spoleh, radši to udělám sama.“ pomyslela si a rázovala si to po chodbě.

Zalezla za první roh a vytáhla svůj přívěšek. Plně se soustředila na Bradavice a téměř neslyšně vyřkla Porta.

Rázem se octla uprostřed Velké síně. Schovala si přívěšek pod triko a zamířila do sklepení, kde předpokládala, že bude její opatrovník.

Rázným krokem došla před masivní dveře kabinetu lektvarů a zhluboka se nadechla. Zvedla ruku k zaklepání, když se za ní někdo postavil. Lory se prudce otočila a podívala se do očí řediteli.

„Lorean? Co tady u Merlinových vousů děláš?“ zeptal se překvapeně Brumbál.

„Přišla jsem za profesorem Snapem.“

„A mohu znát okolnosti tvé návštěvy?“ zeptal se ředitel Bradavic a posunul si brýle na nose.

„No právě jsem zjistila, že mě adoptoval.“ vydechla Lory.

„Ovšem, dnes jsi se přece rozvedla s Dracem….“

„Vy jste o tom věděl?“ vyhrkla Lory.

„Ano.“ přikývl Brumbál.

„Super, takže kromě mě to věděly snad celé Bradavice.“ pomyslela si Lory.

„A kde bych teď našla profesora Snapea?“ zeptala se odrovnaně Lory.

„Odjel na ministerstvo, vrátí se asi za hodinu.“ odvětil Brumbál.

„Aha.“ přikývla Lory a šáhla po svém přívěšku.

„Počkej Lorean, promluvíme si.“ zarazil ji Brumbál a pokynul jí k dveřím vedoucích ke schodišťové síni.

„Sakra, už zase budu vylézat ty šílené schody. Proč nemůže mít kancl v přízemí?!“ pomyslela si Lory a chtěla začít stoupat.

„Počkej, tohle bude pohodlnější.“ ušklíbl se Brumbál a otevřel jí tajný vchod. Lory se s ním vmáčkla do malé místnůstky. Když se dveře zavřely, zvolal Brumbál mocným hlasem: „Pracovna.“ V tu ránu se s nimi všechno zatočilo a během vteřiny se zase všechno zastavilo. Brumbál otevřel dveře a vyšel přímo před chrliči.

„Páni, tak proto je vždycky všude.“ pomyslela si Lory a vyšla za ním.

„Prskavé mušky.“ pronesl Brumbál a společně s Lory vyjel ke dveřím své pracovny.

„Posaď se.“ vybídl ji a sám si sedl na druhou stranu konferenčního stolku. Mladá čarodějka se posadil, netušíc, že jí z rohu místnosti pozoruje ještě jeden pár očí…

„Jak dlouho už o tom víte?“ zeptala se Lory.

„Oznámil mi to před 4 dny, potřeboval můj podpis jako ředitele Bradavic.“ konstatoval Brumbál.

„Proč mi to neřekl?“ zeptala se Lory a podívala se svému řediteli do očí.

„Asi pro to nenašel tu správnou příležitost.“

„Hmm to zní logicky od doby, co mě uzdravil jsem ho neviděla…“

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se po chvíli Brumbál.

„Nevím, co si mám myslet.“ odvětila mu Lory.

„Spíš by mě zajímalo, co tím sledoval profesor Snape.“ vydechla a zahleděla se kamsi do prázdna.

„Chtěl tě ochránit.“

„Ochránit?“ vydechla překvapeně Lory.

„Nechtěl ,aby se opakovalo to co loni.“

„Proč?“ Brumbál jí věnoval nechápavý pohled. „Proč se o mě stará? Vždyť snad nebyl den, co bychom se my dva nechytli.“ Brumbál se chtě nechtě musel usmát.

„To možná, ale zachránila si mu dvakrát život…“ konstatoval Brumbál.

„On mě čtyřikrát. Tak proč?!!!!“

„Na tuto otázku ti nedokážu odpovědět, budeš se muset zeptat profesora Snapea.“

„Už ho vidím, jak se MĚ s něčím svěřuje.“ pomyslela si Lory. „Možná to udělal kvůli mamce.“ přemýšlela nahlas.

„Desirré?“ překvapeně zvedl obočí Brumbál.

„To je hloupost…“ zavrtěla hlavou mladá dědička.

„Co ta s tím má společného?“ zeptal se Brumbál a vynutil si její pohled.

„Profesor Snape byl ženatý s mou matkou.“ vydechla Lory a začala hypnotizovat mísu na stole. Brumbál se s neskrývaným překvapením podíval do rohu.

„A kdyby počkal pět vteřin, mohla jsem mít toho nejlepšího tátu na světě.“ pomyslela si a promnula si spánky, netušíc, že mírnou bolest hlavy nezpůsobuje kvantum informací, ale někdo úplně jiný…

„Co chceš dělat?“ zeptal se Brumbál. Lory se ušklíbla.

„Slibuju, že mu tentokrát nic nezlomím.“ usmála se. Ředitel Bradavic se neubránil úsměvu.

„V to doufám.“ ozvalo se za ní.

„Jak dlouho tam stojíte?“ zeptala se překvapeně.

„Dost dlouho.“ konstatoval svým typickým tónem profesor lektvarů.

„Měl by být politik, na něco se jich zeptáte a oni odpoví tak, že vlastně nevíte vůbec nic.“ pomyslela si Lory.

„Omluvte mě prosím, musím si ještě něco zařídit.“ ozval se najednou Brumbál a zmizel za bočními dveřmi. Lory se dívala svému profesorovi přímo do očí.

„Proč?“ vyklopila ze sebe.

„Měl jsem pro to jisté důvody…“

„Kam se hrabe Gross..“ pomyslela si Lory.

„A mohl by jste mi je říct?“ zeptala se Lory stále zahleděná do jeho očí.

„Už jsi je sama řekla.“ konstatoval profesor lektvarů. Lory nehla ani brvou, jen se mu dívala do očí.

„Myslím, že tohle je tvoje.“ konstatoval a šáhl do hábitu. Lory naprosto odrovnaně zírala na černý sešit nebezpečně se podobající jejímu deníku.

Lory udělala pár kroků k němu a vzala si sešit v černých tvrdých deskách. Otevřela ho a její nejhorší obavy se staly skutečností. Byl to její deník.

„Mám pocit, že si to s tím lámáním rozmyslím.“ konstatovala a podívala se mu do očí. Snape se neubránil úsměvu.

„ON se usmál. Určitě musí být zhulený, ON se přece nesměje. Já se bojím!!!!!!“

„Ujišťuji tě, že Cannabis indica nepatří do mé sbírky.“ ušklíbl se profesor lektvarů.

„Vy po té zlomenině opravdu tak toužíte?“ zeptala se Lory a okamžitě se uzavřela. Profesor lektvarů se jen ušklíbnul. Lory se na něj usmála.

„Jak dlouho už ho máte?“ zeptala se a v očích se jí výhružně zablesklo.

Snape moc dobře věděl, že když řekne déle než dvě minuty, tak si bude muset namíchat další kostisrostný lektvar, ale risknul to: „Od té doby, co ti ho Lupin odnesl z domu.“

„Kterou ruku chce první, pravou, levou, nebo mám začít se žebry…“ pomyslela si Lory.

„Četl jste si v něm?“

„Ano.“ přiznal Snape.

„Takže už víte všechno.“

„Ano.“

„Fajn, takže víte, co teď udělám.“

„Ano.“ vydechl Snape a připravil se na tvrdý úder, popřípadě nějaké nechutné mučící kouzlo….