Kapitola sedmdesátá první – Osud

„OUA!“ zívl Draco a protáhl se. Bylo skoro půl dvanácté a v hlavním sálu už zůstal jenom on se Zodiakem.

„A co třeba maskovací kouzlo, to by nás mohlo krýt i několik hodin.“ navrhla Hermiona a podívala se po ostatních.

„Proti tomu mají určitě zabezpečení.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Jak se tam ale máme nenápadně dostat? Když Harryho kdekoli zmerčí, udělají hned autogramiádu.“ vydechl Ron. Vtom Lory něco napadlo.

„Řád už skoro půl roku zkoumá zneviditelňující lektvar, určitě bude hotový aspoň jeho prototyp.“

„Lory, ty sama bys přece měla vědět, že takový lektvar nejde vyrobit, je příliš…“ začala jí přednášet Hermiona.

„…náročný?“ ušklíbla se Lory.

„Tak to mého taťuldu hodně podceňujete.“

Při slově taťulda všichni zbledli.

„Ty Snapeovi říkáš taťuldo?“ zeptal se mírně řečeno vyděšeně Draco. Lory málem dostala záchvat smíchu.

„Snape by mi napařil minimálně doživotní školní tresty, kdybych mu tak řekla.“ ušklíbla se.

„Hmm, to sedí.“ pomyslel si profesor lektvarů a otevřel dveře. Všichni v tu ránu zmlkli a narovnali se.

„Zítra začíná schůze v sedm.“ řekl klidně a opět odešel.

„Hehe já jsem tak úžasnej automechanik, teda autodopravce, kur** autorita.“ pomyslel si a zalezl do svého pokoje.

„Sakra, já z něho budu mít husí kůži ještě tři dny.“ zavrčel Ron a mírně se otřásl.

„Myslíte, že nás slyšel?“ zeptala se s obavou v hlase Hermiona.

„Já myslím, že jo.“ přikývl Draco, ještě víc bledý než obvykle.

„Myslím, že bychom radši měli jít spát.“ navrhl Harry a postavil se. Všichni ho následovali.

„Skřítci vás dovedou do vašich pokojů.“ usmála se Lory a rázem u ní byli tři domácí skřítkové. Hermiona jí věnovala kritický pohled.

„Dobrou noc.“ usmála se na něj Lory a pokynula Dracovi ke zdi.

„Dobrou.“ odvětili jí sborem zbylí členové Zodiaku a zamířili za domácími skřítky.

Lory otevřela tajnou chodbu a pokynula Dracovi. „Drž se mě.“ vydechla a zamířila do spleti chodeb.

Po několika minutách proplétání se labyrintem chodeb došli ke schodům. Lory chytla Draca za ruku a stiskla.

„Teď opatrně.“ vydechla a začala pomalu stoupat.

Draco ji následoval a připravoval se minimálně na atomový výbuch při rychlém pohybu.
Lory ho opatrně dovedla až ke zlatě kovaným dveřím a

zatlačil do nich.

„Pojď.“ usmála se na něj a vklouzla dovnitř. Draco ji rychle následoval a zabouchl za nimi dveře.

„Proč jsme šli tak pomalu?“ zeptal se trochu vyděšeně. Lory se ušklíbla.

„Víš jak ti to sekne, když se bojíš?“ ušklíbla se.

„Cože?! Takže ty jsi to na mě jen hrála?!“ zeptal se nasupeně Draco.

„Tak trochu.“ ušklíbla se mladá čarodějka. Draco jí věnoval zabijácký pohled.

„Já ti dám střílet si ze mě.“ zavrčel a rozběhl se na ni.

Lory hbitě uskočila, ale Draco ji zahákl kolem pasu a srazil ji na postel. Rychle se na ni vyhoupnul a chytl jí ruce. Nejdřív je chtěl přitlačit za hlavu, ale při minulé zkušenosti s touhle pozicí jí je radši přitisknul podél těla.

„A mám tě.“ prohlásil vítězoslavně.

„Pusť mě.“ poprosila Lory a podívala se mu do očí.

„A co mi dáš, když tě pustím?“ ušklíbl se Draco.

„A co bys chtěl?“ odpověděla mu otázkou Lory. Draco se k ní sklonil na milimetr.

„Záleží na tom, co mi budeš ochotná dát.“ zašeptal. „

Co takhle toast?“ ušklíbla se Lory. Draco se od ní kousek zvednul.

„Toast?“ zopakoval nechápavě a trochu povili svůj stisk, čehož Lory ihned využila prohozením pozic.

„Teď tě mám já.“ usmála se a zaklínila mu nohy. Draco se jí pokusil shodit, ale nemělo to žádný účinek.

„Co takhle pusu?“ přeskočil jejich rozhovor Draco a usmál se. Lory se k němu sklonila a zastavila se asi centimetr od jeho rtů.

„Já bych radši ten toast.“ ušklíbla se a svalila se vedle něj.

„Moje holka je divná.“ pomyslel si Draco a podíval se na ni.

„Nepůjdem si lehnout?“ zeptal se nezištně.

„A co podle tebe děláme?“ usmála se mladá dědička. Draco hodil oči v sloup.

„Ne, vážně Lory. Měli bychom si zajít pro věci, teda pokud nechceš spát nahá, proti čemuž já nemám námitky.“ ušklíbl se. Lory mu věnovala kritický pohled.

„Myslíš tyhle věci?“ zeptala se mladá dědička a mávla rukou. V tu ránu se otevřela skříň, ve které byly úhledně naskládány jejich věci.

„A koupelna?“ „Ježíš ten je nechutně čistotnej.“ pomyslela si.

„Vidíš ty dveře přímo naproti tobě?“ zeptala se Lory a pokynula mu k nádherně zdobeným dveřím. Draco jen přikývnul.

„Tak zmáčkni drakovi oko a otevřou se.“ vydechla a posadila se. „Já pudu vedle.“ oznámila a popadla svoje věci.

O půl hodiny později…

Lory ležela už dobrých deset minut v posteli a čekala.

„Co to tam proboha dělá? Jak to může někomu trvat PŮL HODINY?!!!“ prolétlo jí hlavou a podívala se na dveře. O dalších několik minut později se ozvalo tiché klapnutí a z koupelny společně s oblakem páry vyplul Draco. Položil své věci na židli a sedl si vedle Lory.

„Co jsi to tam prosím tě vyváděl?“ zeptala se s úšklebkem Lory a podívala se na něj.

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se Draco a v šedých očích mu zajiskřilo.

„Když to říkáš takhle, tak vlastně ani ne.“ zavrtěla hlavou mladá dědička. Draco za ní vklouzl pod peřinu a chytl Lory kolem pasu. Lory se k němu přitulila a usmála se.

„Něco ti ukážu.“ zašeptala.

„To zní nadějně.“ pomyslel si Draco a podíval se jí do očí. Lory se usmála a luskla. Draco ale neviděl žádný rozdíl a nechápavě se na ni podíval. Lory mu pokynula ke stropu. Mladý Zmijozel následoval její pohled a úžasem ztuhnul. Nad jejich hlavami se stejně jako v Bradavické Velké síni zračila obloha.

„Wow.“ vydechl Draco.

„Že je to nádherné.“ usmála se Lory a přitiskla se ke svému klukovi.

„To jo….“ přikývl Draco a objal ji.

„To jo?!! Co je to za odpověď?!“ pomyslela si Lory a dál pozorovala krásnou oblohu.

„…ale tvé oči jsou tisíckrát krásnější.“ usmál se Draco.

„To už je lepší.“ pomyslela si Lory podívala se mu do očí.

Trochu se k němu povytáhla a jemně ho políbila, přitom ho ale kousla do rtu. Draco tiše zasykl a podíval se jí do očí. Lory se jen ušklíbla. Draco si ji přitáhl a políbil ji. Rukou jí zajel pod košili a jemně ji pohladil. Lory se nechala položit na záda a objala Draca. Srdce se jí bušilo jak o závod a pod jeho dotyky se rozechvěla.

„Ona má strach!!!“ prolétlo mu hlavou. „A ty se jí divíš? Potom, co se jí stalo?!“ zeptala se jeho logická část. „To mám u toho aj myslet?!! Tohle je náročnější, než jsem čekal.“
Draco se od Lory odtáhl a podíval se jí do očí. Nebyl v nich ale strach, jen něha.

„Já..jestli nechceš, tak…“ zašeptal a podíval se jí do očí.

„Co to zase mele?! Kdybych nechtěla, tak ho už dávno sejmu.“ pomyslela si Lory a místo odpovědi si ho znovu přitáhla a políbila.

„Hmm, tak to asi můžu brát jako ano.“ pomyslel si a pohladil Lory po břiše.

„Tak jo, tohle jsem dělala šestnáctkrát.“ prolétlo jí hlavou.

„To sice jo, ale šestkrát tě znásilnili a potom skoro pokaždé přinutili. Teda kromě mamky.“ namítla jí její logická část.

„Ale vidět Snapea a svou matku podruhé nemusím.“ zamítla a jemně políbila Draca na krk.

„Tak se budeš hold muset spolehnout na sebe.“ rozhodla se a přitiskla ho k sobě ještě těsněji.

„Sakra ještě trochu víc a udusím se.“ pomyslel si Draco a jemně sjížděl rty k jejímu dekoltu.

„Ale to by nebyla zas tak špatná smrt, furt lepší než aby mě Voldy umučil.“ pomyslel si Draco.

„Co když udělám něco špatně? Jak mám sakra vědět, co dělat a co ne??!!!“ prolétlo Lory hlavou.

„Jen klid, přestaň myslet a nech tomu volný průběh.“ napověděl jí její instinkt. „Co jsou to za kecy?! Jak mám přestat myslet? To mám jako meditovat? Zrovna teď?!!“

„Jen klid, četl jsi o tom minimálně sedm knížek včetně Kámasútry, tohle bys měl zvládnout…Správně MĚL BYS, nikde není řečeno, že jenom proto, že jsi Malfoy, musíš být i úžasný v posteli.“

Draco pokračoval v líbání Loryina dekoltu a vyhrnul jí košilku. Podíval se Lory do očí a sjel o trochu níž. Chvějícími se rty se přisál k jejímu podbřišku a mučivě pomalu stoupal výš. Když „dojel“ k lemu Loryiny košilky, podíval se jí hluboko do očí. Pak jemně zajel prsty pod saténový okraj tmavě modré košilky a opatrně ji začal zvedat. Lory se trochu nadzvedla a nechala ze sebe sklouznout svůj oblíbený noční úbor. Draco odhodil Loryinu košili na zem a prohlédl si ji. Nepatřila k dívkám, které kvůli své přírodní výbavě musely chodit v předklonu, ale úplně plochá taky nebyla. Draco se k ní opět přitisknul. Při doteku jejich nahých těl jakoby jimi projel elektrický impuls.

Lory se rozhodla trochu převzít iniciativu a překulila Draca na záda. Mladého Zmijozela to evidentně zaskočilo, ale nijak se nebránil. Přitáhl si ji k sobě a opět políbil ji. Něžně se spolu mazlili a nejistými pohyby prozkoumávali svá těla. Svými dotyky se rozpalovali do běla a šeptali si slova plné něhy a lásky.

Draco překulil Lory zase pod sebe a podíval se jí do očí.

Něžně ji políbil a rty opsal křivky jejího krku. Jemně sjel níž a prsty zajel pod okraj jejích kalhotek. Lory zavřela oči a čekala, co bude dál. Draco jí jemně sundal i ten poslední kousek prádla, co na sobě měla a prohlédl si její nahé tělo. V tu chvíli pro něj byla ta nejkrásnější na celé zemi.

„Miluju tě.“ zašeptal a políbil ji. Lory zavřela oči a oplatila mu polibek.

„Já tebe taky.“ zašeptala mu do ucha. Draco si také svlékl vlastně jedinou věc, co na sobě v tu chvíli měl a rozechvěle se přitiskl k nejzvláštnější dívce, co kdy potkal. Lory se při dotyku jejich nahých těl jemně zachvěla a pocítila strach. Ještě nikdy nikomu nedovolila, aby jí byl tak blízko, nikdy nebyla tak zranitelná a bezmocná. Mladý Zmijozel na tom nebyl o moc líp, ale při pohledu do Loryiných očí z něj všechna nervozita spadla.

Opatrně si ji vzal a na okamžik se zastavil, aby si mohl vychutnat i zvyknout na ten neobvyklý a nový pocit.

Lory tiše zasténala a zavřela oči. Srdce jí divoce bušilo a každou buňku jejího těla spalovala touha a vášeň. Draco jí jemně políbil a když se k ní přitisknul, Lory ucítila divoký tlukot jeho srdce. Objala ho a poddala se mu. Jejich těla i duše splynuly v jedno a poprvé ve svém životě okusili slast spojení muže a ženy.

…

Lory a Draco si leželi v náručí a tiše oddechovali. Nad hlavou jim zářilo tisíce hvězd a ani jeden z nich si nevšimnul, že dveře do jejich ložnice se nepatrně otevřely a dvě černé oči nahlédly dovnitř.

Druhý den ráno…

„Dobré ráno.“ zašeptal Draco a připravil se na další pád, Lory se ale evidentně neprobrala.

„Jak to bylo s tou Sněhurkou?“ pomyslel si Draco a ušklíbl se.

„Snědla jablko a upadla do kómatu.“ odpověděla mu jeho dětská část.

„A co s Růženkou?“ navrhl. „Tu píchla přeslice s uspávacím lektvarem.“

„To už zní líp.“ pomyslel si a usmál. Sklonil se k Lory a jemně ji políbil. Lory otevřela oči a při pohledu se usmála.

„Dobré ráno.“ zavrněla a protáhla se jako kočka.

„Dobré.“ přikývnul Draco a znovu ji políbil.
Lory se od něj odtáhla a podívala se mu do očí.

„Kolik je hodin?“ zeptala se a spokojeně se usmála. Draco se ohlédl na bohatě zdobené nástěnné hodiny.

„Za deset sedm.“ vydechnul a položil se vedle ní.

„Cože?!“ vyjekla a posadila se. Rychle začala sbírat svoje věci oblékat se.

„Co blbneš?“ zeptal se Draco a zálibně si prohlížel, jak se obléká.

„Za deset minut nám začíná schůze.“ vydechla Lory a zapnula si podprsenku.

„Sakra.“ vydechl Draco a popadl trenýrky. Během několika minut se oblékl a vyrazil za Lory do složité spleti chodeb.

Když Lory otevřela tajnou chodbu hodiny právě začaly odbíjet sedmou. Oba se rychle posadili na nejbližší křesla a rychle oddechovali. Lory okamžitě zaregistrovala několik zkoumavých pohledů včetně ledového pohledu jejího otčíma.

„Tak jo, oblečená jsem, pozdě jsem nepřišla a nic jsem nepodpálila. O co jim jde?“ pomyslela si a podívala se Tonksové do očí. Ta se jenom potutelně usmála a věnovala pozornost právě příchozímu Brumbálovi.

Ten jako obvykle začal svou přednášku o tom kdo s kým kde apod. a hned při prvních slovech věnoval Lory významný pohled.

„Tohle už je divné, proč na mě všichni tak divně koukají?!“

O dvě hodiny později…

Když Brumbál všechno asi dvacetkrát rozebral, schůze skončila. Lory společně se zbytkem Zodiaku a Dracem zmizeli za skrytými dveřmi a po několika chodbách došli do zvláštní místnosti plné nejrůznějších čarodějnických her.

„Máme ještě dvě hodiny.“ konstatovala Hermiona a posadila se do pohodlné sedačky.

„Musíme to zvládnout, jinak je všechno v háji.“ vydechl Ron a zamyslel se.

„Voldemort ovládne svět a všichni mudlové budou ztraceni.“ dodal Harry.

„Hele přestaňte s těma osudovýma kecama a pojďte si zahrát,“ usmál se Draco a pokynul jim k nějaké složité věci na stole. Všichni se na něj otočili, jako jediného ho absolutně neštvalo, že sotva za pár hodin se rozhodne osud světa.

„Jak můžeš být tak klidný?“ vyjel na něj Ron. Draco se ušklíbl.

„Hele já se nemíním nervovat, buď to klapne nebo ne.“ pokrčila rameny.

„Jak se to hraje?“ zeptala se Lory a prohlédla si zvláštní zařízení.

„Ty to neznáš?“ zeptal se překvapeně Draco.

„Měla bych?“ odpověděla mu otázkou mladá dědička. Draco se k ní naklonil.

„Neříkalas, že máš paměť všech tvých předchůdců?“ zašeptal.

„To sice jo, ale nemusím vědět hned všechno, znám jenom to, co chci.“ odvětila mu.

„Hele co si to tam špitáte?“ ušklíbla se Hermiona.

„Ale nic, toho si nevšímej, jenom tě pomlouváme.“ ušklíbla se Lory.

„Tak už nám konečně řekneš, jak se to hraje?“ zeptala se a věnovala Dracovi šibalský pohled.

„No každý má kuličku jedné barvy a vhodí ji do jednoho z těhle otvorů…“ začal Draco a ukázal na sedm otvorů v té prapodivné věci. „Kuličky pak putují uvnitř a když se trefíte, udělá to kouzlo skrývající slovo, když ne, tak kulička vypadne. A vyhrává ten, který dokáže složit větu.“ dovysvětloval Draco.

„Tak jdem na věc.“ přikývla Hermiona, evidentně natěšená a popadla zelenou kuličku. Ostatní ji následovali a postavili se k tomu podivnému zařízení.

O hodinu a půl později…

„Slon řádil s koštětem na Sibiři.“ vydechl vítězně Harry a společně s ostatními dostal záchvat smíchu.

„Tak to je drsný.“ vydechl Ron a utřel si slzy smíchu. Po chvíli se všichni uklidnili a opět zasedli na gauč.

„Už bychom se měli jít připravit.“ vydechla Hermiona a opět pocítila motýli v břiše. Všichni hned zvážněli.

„Máš pravdu, půjdem.“ přikývla Lory a postavila se. Po celou cestu zpátky nikdo neřekl ani slovo. Všem se v hlavě honily nejrůznější myšlenky a neměli chuť se o ničem bavit.

Lory je zavedla zpátky do jednacího sálu, kde v tu chvíli byla jen hrstka členů řádu. Pokynula ostatním a společně s Dracem zmizela v jiné tajné chodbě. Došla do jejich ložnice a posadila se na postel. Draco si sedl vedle ní a podíval se jí do očí.

„Musím ti něco říct.“ vydechla a v očí se jí zvláštně zalesklo.

„Co se děje?“ zeptal se trochu vyděšeně Draco.

„Ježíš ta se tváří minimálně na apokalypsu.“ prolétlo mu hlavou.

„Víš když jsme se dneska spolu milovali přešla na tebe…“

„Kapavka?!“

„…moc diamantu.“ vydechla Lory.

„To ho jako mám teď v krvi já?“ začal panikařit mladý Zmijozel.

„Řekla jsem moc, ne samotný diamant.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Wow.“ vydechl Draco a zahleděl se někam za ní.

„Musíš si teď dávat moc velký pozor. Když se naštveš, mohl bys někoho zabít.“ řekla tiše a vynutila si jeho pohled. Dracovi docvaklo pár kousků skládanky do sebe.

„Takže ona se se mnou vyspala aby zabránila Voldemortovi ovládnout diamant?“ pomyslel si a pocítil úzkost. Záleželo mu na ni víc než na komkoli na světě a tohle ho bodlo přímo do srdce. Lory si ho najednou přitáhla a políbila ho. Draco ji okamžitě odstrčil a podíval se jí do očí.

„Tohle už nikdy nedělej.“ zavrčel a postavil se.

„Co zas blbne?“ polétlo jí hlavou a také vstala. V jejím případě to nemělo až takových efekt, Draco byl přece jen o pár čísel větší.

„Co je?“ zeptala se nechápavě. Draco nasadil svůj oblíbený opovrhovačný výraz a veškerý cit z jeho očí zmizel.

„Jsi hnusná vypočítavá mrcha.“ zaprskal a chtěl odejít.

„Tak takhle mi říkat nebudeš.“ pomyslela si a zachytla ho za paži. Prudce trhla a srazila ho na postel. Hned se na něj vyhoupla a přitlačila mu ruce na matraci.

„Co to zase sakra zase vyvádíš?!“ vyjela po něm.

„Možná jsem blonďatej ale nejsem blbej“ štěkl po ní.

„O čem to mluvíš?“ zeptala se neméně nabroušeně.

„Moc dobře vím, proč ses se mnou vyspala.“ zavrčel. Lory se zarazila, vůbec nechápala o co mu jde.

„Jak proč? Protože jsem chtěla.“ odvětila a trochu povolila svůj stisk. Draco si pohrdlivě odfrkl.

„Chtělas zabránit Voldemortovi aby získal moc diamantu a já jsem ti přišel vhod.“ zasyčel. Lory ztuhla, tohle se jí dotklo.

„To si o mě vážně myslíš?“ zeptala se a podívala se mu do očí. Draco se na ni díval jenom jako na tu nejposlednější děvku.

„Myslela jsem, že mě za tu dobu už znáš.“ řekla ledově.

„Já taky.“ odsekl Draco.

„Podívej se mi do očí a řekni mi, že si opravdu myslíš, že jsem s tebou strávila minulou noc jenom kvůli tomu abych ti zachránila život.“ řekla a až pozdě jí došel význam jejich slov.

„Sakra, to zní až moc přesvědčivě.“ prolétlo jí hlavou.
Dracovi opět docvaklo několik koleček do sebe.

„Už se zase chováš jako kretén.“ našeptávala mu jeho vždy upřímná část.

„Já…“

„Haha zase mám pravdu, jsem prostě geniální.“ pomyslela si Lory.

„Tak jak z toho ven…“ přemýšlel Draco, ale na nic kloudného nemohl přijít. Pak mu hlavou bleskl spásný nápad. Nějakým pro lidi nepochopitelným způsobem přehodil Lory pod sebe a usmál se.

„Mám tě.“ ušklíbl se a políbil ji. Lory prolétlo hlavou snad milión věcí, než jí docvaklo, co řekl.

„Ty potvoro!“ zavrněla a pohladila ho.

„To máš za to.“ ušklíbl se Mladý Zmijozel a znovu ji políbil.
„Musíme jít.“ namítla Lory. Draco se trochu odtáhl.

„Musíš akorát zemřít.“

„Ne fakt, už máme jen dvacet minut, musíme si pospíšit.“ namítla Lory a pokusila se posadit, Draco jí to ale nedovolil.

„Přestaň dělat blbosti, fakt si musíme hejbnout.“ vydechla Lory.

„S tebou je též sranda…“ vydechl a pustil ji. Lory se posadila a vytáhla hůlku. Několikrát s ní mávla a rázem bylo všechno připraveno.

„Hejbnout?“ ušklíbl se Draco.

„Jo, ještě tě budu muset něco naučit.“ dodala a pokynula mu, aby šel blíž. Draco jí poslechl a trochu nedůvěřivě si ji prohlížel.

„Nemám čas tě učit sebekontrole, kterou jsem já zvládala několik let, musím to trochu zkrátit.“ vydechla a přitáhla si ho. Draco zavřel oči a nechal se políbit.

„Hmm tyhle výukové metody bych si nechal líbit.“ pomyslel si. Najednou mu prolétlo hlavou snad milión věcí. Lory se od něj odtáhla a usmála se.

„Tak to vyzkoušíme.“ vydechla a odstoupila od něj o několik kroků.

„Flamero priori!“ poručila a natáhla před sebe ruku. Na Draco vylétl mohutný plamen.

„Protega alivardi!“ poručil automaticky Draco a vytvořil před sebou štít. Lory se jen usmála.

„Fungovalo to.“ konstatovala a popadla svou tašku a chtěla odejít, Draco se ale ještě nevzpamatoval ze šoku.

„Mohla jsi mě usmažit!!!!“ vyjekl.

„Zastavila bych to, dřív než by tě to zasáhlo.“ pokrčila rameny Lory. Draco si ji trochu vyděšeně prohlížel.

„Hele klídek, hlavně, že už to umíš, teď si pospěš máme tři minuty.“ pokynula mu Lory a otevřela dveře. Draco popadl svůj batoh a následoval paní zdejšího sídla šílenou změtí chodeb až dorazili k tajným dveřím. Draco se už chystal projít, když ho Lory zastavila. Podívala se mu do očí a snad poprvé v nich Draco zahlédl strach.

„Dávej na sebe pozor.“ řekla a objala ho.

„Neboj se, jsem blonďatej, ale ne blbej.“ ušklíbl se a políbil ji na vlasy.

Lory se jen usmála a otevřela dveře. Při pohledu na výrazy všech přítomných jí začali v břiše tančit motýli.

Až teď jí došla vážnost všeho, co se má v příštích hodinách stát, osud světa ležel jen a jen na nich…..