Kapitola sedmnáctá - Záhadný bubák
23.01.2011 14:01
„Ahoj Čiperko a nezapomeň mi napsat!“ vykřikl James, který se nebezpečně vykláněl z okénka vlaku.
„Ahoj bráško a dávej na sebe pozor!“ zakřičela Lory a zamávala svému malému bráškovi mizícímu v zatáčce. Pak vyběhla na kopec a smutně pozorovala páru mizící nad Zapovězeným lesem. Otočila se a rychle zabrzdila, protože jen několik centimetrů od ní stál profesor lektvarů a probodával ji tvrdým pohledem. Odstoupila od něj, podívala se mu do očí a beze slova ho obešla. Snape ji chytl za rameno a pevně stiskl.
„Auu, to rameno se asi jen tak nezahojí…“ pomyslela si Lory a obrátila se na svého nejneoblíbenějšího profesora.
„Co tady děláte? Studenti nesmí opouštět školní pozemky.“ zasyčel a podíval se jí do očí. Lory okamžitě zapojila Nitrobranu.
„Šla jsem doprovodit Jamese, profesor Brumbál mi to dovolil.“ zasyčela a vysmekla se mu. Snape ji probodl ledovým pohledem a chtěl něco namítnout, ale Lory se otočila na podpatku a vyrazila k Bradavicím. Snape něco zavrčel a pokračoval k Zapovězenému lesu. Lory naštavaně pochodovala po pěšince a v uších jí stále hrál jeho hlas. Nestojím o nějaký ocásek. Měla sto chutí se otočit a vrazit tomu nafoukanému pitomci v černém pořádnou do nosu. Aniž by si to uvědomila, zrychlila do poloklusu a z očí jí sršela zlost. Vběhla do hradu a zamířila do Nebelvírské věže. Lory prolétla chodbami a téměř zařvala heslo na Buclatou dámu. Obraz se odklopil a Lory vletěla do Nebelvírské věže. Obrovskou rychlostí vyběhla do své ložnice a práskla za sebou dveřmi.
„Ocásek?! Já a ocásek?!“ zavrčela a měla chuť něco nebo někoho rozmlátit. Vztekle pochodovala po pokoji a nadávala na Snapea. „Klid jen klid, nádech, výdech, nádech, výdech..“ uklidňovala se Lory a sedla si na postel. Podívala se na hodinky a ušklíbla se. Snídaně začínala až za půl hodiny a všichni ještě spali, tedy skoro všichni, bradavický netopýr už byl vzhůru. V Lory to začalo zase vřít. Převlékla se do sportovního a popadla svou tyč. Prolétla společenkou a vyrazila po schodech dolů. Během několika minut se dostala do své tělocvičny a začala zuřivě cvičit. Když skončila, svalila se na zem a podívala se na hodinky. Rázem byla na nohou. První hodina začínala za necelých deset minut. Rychlostí blesku se vrátila do Nebelvírské věžea v novém Bradavickém rekordu se převlékla. „Tři minuty.“ pomyslela si a vyřítila se z Nebelvírské věže. Schody brala po třech a ve dveřích málem smetla Snapea.
„Dobrý den.“ zasýpala a vběhla do učebny. Profesor lektvarů za sebou zavřel dveře a tři vteřiny poté zazvonilo. Lory sebou sekla do lavice vedle Hermiony a rychle oddechovala. Bleskově si připravila věci a začala ťukat do počítače zápis.
„Znehybňovací lektvar se používá při zlomeninách a vnitřních zraněních, když je nutné zamezit pohybu zraněného. Tento lektvar byl vyvinut roku 1593..“ odříkával učivo Snape a pochodoval po třídě.
Lory vzhlédla a zkoumavě si ho prohlédla. Pak se sklonila nad svou prací a pokračovala ve psaní. Snape mluvil velice tiše, ale jeho ledový hlas pronikal do každého koutku učebny. Po deseti minutách dokončil teorii a na tabuli se ukázal postup. Všichni se chopili práce a neodvažovali se ani nahlas dýchat. Najednou se ozval tlumený výbuch a z Nevillova kotlíku začal stoupat černý dým. Nevillův obličej byl celý černý a vlasy měl zježený.
Snape po něm mrštil nasupeným pohledem a s úšklebkem mu oznámil verdikt: „Uděluji vám školní trest. Budete se u mě hlásit přesně v tři.“ řekl ledově klidně a otočil se k tabuli. Lory si ho zkoumavě prohlédla, byl na její vkus až příliš klidný a něco jí na něm nesedělo.
„To je hajzl!“ zašeptal Ron Harrymu ten jen souhlasně přikývl. Snape sice neslyšel, co mu Ron říkal, ale nehodlal tolerovat žádné narážky na svou osobu.
„A vy tři se k němu můžete přidat.“ zasyčel a posadil se za katedru.
„Ve tři? Ale to mám přece trest i já!“ zašeptala Lory Ronovi a ten se na ni překvapeně podíval.
„Asi pro nás má něco extra.“ zašeptal jí a radši se vrátil ke své práci.
Přesně ve tři zaklepali na dveře kabinetu lektvarů.„Dále.“ ozvalo se zpoza dveří a Harry otevřel dveře. Všech pět Nebelvírských studentů se nasoukalo dovnitř a s Lory v čele došli k mohutnému dubovému stolu, za kterým seděl Snape. Profeosr lektvarů si je sjel pohledem a při pohledu do loryiných očí na chvíli ustrnul. Měl pocit, jako by se mu dívala do hlavy, ale ihned tuhle myšlenku zavrhnul, protože si myslel, že by to nezvládla.
„Dnes pro vás mám speciální úkol.“ řekl ledovým hlasem a postavil se.
„Pojďte se mnou.“ zavrčel a vyvlál z kabinetu. Všichni ho okamžitě následovali a během několika minut došli do jedné omšelé učebny.
Snape došel k polorozpadlému stolu, který se každou chvíli otřásl.
„Dnes máte za úkol zlikvidovat bubáka.“ řekl ledově Snape a při pohledu na Nevillův výraz se ušklíbl. Obešel své žáky a kouzlem otevřel šuplík. Ze vnitřku zásuvky vyletěl bubák a jako první se proměnil v megachlupatou tarantuli.
„Riddiculus!“ vykřikl Ron a pavoukovi se svázaly nohy k sobě a místo očí měl jablka. Všech pět se začalo smát. Bubák se pak proměnil ve Snapea. Neville křečovitě sevřel hůlku.
„Riddiculus!“ zašeptal a Snape byl oblečený v růžové noční košili a natáčkami na hlavě. Ozval se dušený smích. Profesor lektvarů zbledl zlostí a pokusil se Nevilla zabít pohledem. Najednou se před nimi objevil obrovský mozkomor.
„Riddiculus!“ vykřikl Harry a azkabenský strážný se proměnil v Avon lady. Byl v růžovém kostýmku a na hlavě mu seděl malý klobouček s červenou kytičkou. V ruce svíral kufřík s různými přípravky a parfémy.
Všichni se hlasitě rozesmáli a dokonce i Snapeovi cukaly koutky. Bubák se rychle zatočil a proměnil se v pláň posetou mrtvými těly a Voldemortem, který se chechtá nad Harryho mrtvým tělem.
„Riddiculus!“ vykřikla Hermiona a Voldemortovi vypadly oči a začaly skákat. Voldemort se je snažil chytit a plácl sebou do bahna. Všichni se začali smát. Najednou se Bubák proměnil ve starý omšelý dům. Lory strnula a křečovitě sevřela hůlku.
„Riddiculus!“ zařvala a dům se rozložil na dětské puzzle a rozsypal se na zem. Bubák se začal po různu měnit a byl totálně zmatený.
„Riddiculus!“ vykřikli unisono a bubák zmizel. Všichni se podívali na Lory. Byla stále ztuhlá a zírala do prázdna.
„Můžete jít.“ zasyčel Snape. „Kromě vás, slečno Devonová.“ dodal a Lory se zastavila. Hermiona jí věnovala starostlivý pohled a zmizela ve dveřích.
„Co to bylo slečno Devonová?“ zasyčel Snape.
„Do toho vám nic není, je to mé soukromí.“ zavrčela Lory a podívala se mu do očí. Rychle mu pronikla do hlavy a začala se soustředit na jeho hlas. Co s ním ta holka má? Vůbec se mi nelíbí ten její pohled. Možná má něco společného s tím jeho spojením se staříkem… Lory rychle přerušila jejich spojení a uhnula pohledem.
„Můžete jít.“ zasyčel Snape a probodl ji tvrdým pohledem. „Nashledanou.“ řekla Lory a odešla z učebny. Profesor lektvarů se za ní se zájmem podíval a pak také odešel ze zaprášené učebny.
„Hele Lory, budeme dneska už cvičet s tyčema?“ zeptal se nedočkavě Dean, který se vynořil odněkud z neznáma.
„No..dobře, naučím vás základy, řekni to i ostatním. V tu samou dobu na stejném místě.“
„Super!“ zavýskl Dean a opět někde zmizel.
„Dneska je nějaký aktivní..“ konstatovala Hermiona a zahleděla se do chodby, kde před chvílí zmizel.
„Taky se mi zdá.“ přitakal Ron a ušklíbnul se.
„Tak pojďme, pokud teda dneska chcete na trénink.“ ušklíbla se Lory.
Na břehu jezera byli nastoupeni všichni žáci pátého ročníku Nebelvíru. Od úst jim vycházely obláčky kouře a netrpělivě přešlapovali. Byla totiž docela kosa, jen pár stupňů nad nulou.
Najedou se odněkud vynořila Lory a levitovala před sebou balík s tyčemi. „tak fajn, každý si jednu vem te a udělejte si rozestupy.“ zavelela Lory a bez váhání se tak stalo.
„Tohle je tyč Bo, v Kafudo se používá při sestavách a občas i soubojích. Vypadá docela obyčejně, ale když víte, co s ní udělat, můžete někomu pěkně znepříjemnit život. Tak fajn, nejdříve se naučíme postoj u každé pozice vám řeknu číslo…. Teď vás naučím několik postojů a budu vám u nich říkat čísla. Postoj jedna.... snižte se v nohách, tyč dejte před sebe a uchopte ji oběma rukama. Ruce mějte asi na šířku ramen.“ řekla Lory a sama to dělala. Všichni se ji pokusili napodobit.
„Dobře, postoj dva...“
„Teď vám budu říkat čísla a vy mi ukážete postoj.“ řekla Lory a přelétla si všechny očima.
„Tři..jedna....čtyři...osm..devět..šest..čtyři..deset..tři...“ diktovala a ostatní to více méně dělali dobře. „tak fajn, pro dnešek by to stačilo. Ty tyče si nechte a nějak si je podepište, ať se vám nepletou. Teď se půjdem ohřát a od příště už budeme trénovat uvnitř v jedné nepoužívané učebně ve druhém patře.“ oznámila a otočila se k hradu. Všichni začali hlasitě rozebírat dnešní trénink i zkoušeli si různé postoje.
„Teda dneska se mi to fakt líbilo a ta tyč je super.“ vzdechla Parvati a přejela prstem po nalakovaném dřevě.
„Jo to bylo, na pokoji si všechno vyzkoušíme.“ přikývla Levandule. Lory se jen ušklíbla.
„Chudák Hermiona.“ pomyslela si, najednou ucítila, jak se její oběd snaží dostat na světlo boží.
„Sakra, asi mi něco nesedlo.“ pomyslela si a polkla. Vše se uklidnilo a Lory se s ostatními vrátila na kolej. Netušila však, že tahle nevolnost je znamením něčeho jiného…
Kapitola šestnáctá - Oslavy - Kapitola osmnáctá - Těhotenství
O hodinu později....