Jean Andersonová usedla na své místo u učitelského stolu a s úžasem se rozhlédla jídelnou. Nikdy předtím v Bradavicích nebyla a přestože se jí Gloria snažila říct o nich vše, co ji jen napadlo, některé věci se prostě slovy popsat nedaly. Třeba ten úžasný strop, který vypadal jako noční nebe.
Jean byla nadšená nejen z jídelny, ale i ze svého pokoje, který byl ve druhém patře a měl skvělý výhled na jezero. Pokoj byl prostorný a přitom útulný, s krásnou koupelnou a s vanou, která se svými rozměry blížila malému bazénu. Vypadalo to, že si ji Brumbál hýčká, navíc první den ji právě on osobně provedl celým bradavickým hradem. Byla mu za to neskonale vděčná, protože vyznat se ve spleti chodeb a pohyblivých schodišť vyžadovalo značné umění. Brumbál jí nicméně prozradil pár tajných fint, které jí pomohly nejen lépe se orientovat, ale také předem odhadnout, kam se které schodiště právě natočí.
I ostatní profesoři ji přijali velice mile, snad s výjimkou Snapea, který se choval trochu odměřeně, ale po těch zkazkách, co o něm slyšela, ji to moc nepřekvapovalo. Gloria ji důrazně varovala, že rýpavost a jedovatost patří k jeho standardnímu projevu a že dokáže okamžitě zneužít každé slabosti, kterou před ním někdo projeví. Jean se proto pro začátek rozhodla pro taktiku mírného ignorování a doufala, že tím aspoň trochu otupí Snapeovu ostražitost. Od Glorie také věděla, že její místo u učitelského stolu bude právě vedle něj - zasedací pořádek v Bradavicích byl už léta stejný. Nevěděla však, že se Snape pokusil právě počátkem letošního roku tenhle zvyk změnit a Brumbál jeho návrh s pobaveným úsměvem odmítl.
Severus Snape vkráčel do jídelny jen pár vteřin před McGonagallovou, která jako každoročně přivedla prvňáčky k zařazovacímu ceremoniálu. ´Další malí tupouni,´ pomyslel si znechuceně, když uviděl tu bandu. Každý rok měl neodbytný pocit, že tenhle ročník je zase o něco hloupější než byl ten minulý. ´Buď kouzelnické rody tak degenerují, nebo já hrozně stárnu,´ napadlo ho vzápětí. Usedl na své místo a po očku pohlédl na novou kolegyni. Měla decentní tmavomodrý plášť a jednoduché šaty stejné barvy. Vlasy si trochu sepnula dozadu a ačkoliv jí to neubralo nic na kráse, vypadala o poznání důstojněji a vážněji než na té ministerské slavnosti. Pozdravil ji lehkým kývnutím hlavy a ona se na něj mile usmála. ´Však on ji ten úsměv přejde, až tu bude učit pár týdnů,´ napadlo ho. ´Ti zabedněnci dokážou udělat trosku z každé slabší nátury.´
Všiml si, že Andersonová pozorně sleduje zařazování nových studentů, což on už dávno ignoroval - ten ceremoniál byl rok co rok stejný. Ona to však viděla poprvé, proto ji to ještě zajímalo. Až tu bude sedět třetí, čtvrtý, pátý rok, tak...ale hloupost, nevydrží tu ani dva roky, pomyslel si vzápětí.
Zařazování skončilo a Brumbál zahájil školní rok krátkou řečí. Když představoval studentům novou učitelku obrany proti černé magii, jen to mezi nimi zahučelo. Snape si s nelibostí všiml pošťuchování a významných pohledů mezi chlapci z nejvyšších ročníků. ´Pro tyhle puberťáky bude Andersonová něco jako magnet,´ napadlo ho. ´S těmi si opravdu užije. Asi netušila, do čeho jde, když tohle místo vzala.´ Vzápětí se okřikl - za to, že o ní už zase přemýšlí.
Brumbál zatleskal a na stolech se konečně objevilo jídlo. ´Musím ještě pro Pomfreyovou připravit ten nálev,´ napadlo Snapea. ´A pročíst tu novou knihu o lektvarech, co mi odpoledne konečně přišla soví poštou.´ Zabral se do jídla i do myšlenek. Jakmile dojedl, zvedl se a odešel do svého sklepení.
Ani Jean se v jídelně dlouho nezdržela. Nechtěla si to moc přiznat, ale měla trému. Následující den ji čekala její první vyučovací hodina a ona si stále donekonečna promýšlela, jak ji povede. Nikdy předtím nikoho neučila. Teoreticky byla připravená - před pár lety absolvovala krátký pedagogický kurz, navíc obranu proti černé magii měla zvládnutou opravdu dokonale, ale praktické vyučování…to se teprve ukáže, říkala si.
*****
První vyučovací den nového školního roku byl prozářen paprsky podzimního slunce. Jean vstala velmi časně, aby měla dost času na své pravidelné ranní rituály. Po ránu nesnášela spěch. Oblékla si šaty tak tmavomodré, že vypadaly skoro černé, a doplnila je svým oblíbeným tmavomodrým pláštěm. Ke snídani však nebyla schopna cokoliv sníst - jakkoliv se navenek tvářila sebejistě, její žaludek se choval jako bárka na rozbouřeném moři. Snape se po ní podíval zvláštním pohledem, když spěšně opustila učitelský stůl, sotva dopila kávu.
Od devíti ji čekala její první hodina, a to s šestým ročníkem Zmijozelu a Nebelvíru. Třída, před kterou jí důrazně varovala profesorka McGonagallová - a jejímu úsudku Jean věřila beze zbytku, byť se znaly jen pár dní. McGonagallová měla pověst přísné, avšak spravedlivé učitelky.
´Jestli zvládnu tohle, tak zvládnu i ty ostatní,´ napadlo Jean. Cestu do učebny už znala, šla se tam předchozí den pro jistotu podívat. Místnost byla v prvním patře, téměř pod jejím pokojem, a stejně jako z něho byl i odsud krásný výhled na jezero. Když vstoupila dovnitř, mezi studenty to zašumělo, ale vzápětí ztichli očekáváním.
"Dobré ráno," pozdravila je a usmála se na ně.
"Dobré ráno, profesorko Andersonová," odpověděli hlasitým sborem.
Jean se zarazila.
"A tohle bylo co? Takhle zdravíte všechny profesory?"
Mezi studenty to znovu zašumělo a vzápětí vylétla do vzduchu ruka hnědovlasé studentky sedící v jedné z předních lavic.
"Ano, slečno…?"
"Grangerová, paní profesorko. Hermiona Grangerová. Minulý školní rok nás učila Dolores Umbridgová a ta po nás takový pozdrav vyžadovala."
"Tak na to zase hodně rychle zapomeňte. Jakkoliv nestrpím ve své hodině žádné nepřístojnosti, nechci od vás papouškování ani slepou poslušnost. Stačí prostý pozdrav - dobré ráno."
Zaznamenala pár překvapených, ale spokojených pohledů a rozhodla se hned pokračovat.
"Abychom si tedy od začátku ujasnili své pozice. Očekávám od vás náležitou pozornost po celou dobu vyučování. Pokud snad bude mít někdo pocit, že ho probíraná látka nebaví, může se vzdálit a už se nemusí do hodiny vracet."
Třídou to jen zahučelo.
"Nicméně," pokračovala Jean, "o to přísněji ho budu sledovat a zkoušet, jak probíranou látku zvládl. Dále - při mých hodinách nebude žádné pošťuchování ani vzájemné slovní či jiné napadání. Každý takový přestupek bude mít za následek okamžité odečtení bodů příslušné koleji. Pamatujte si, že je mi upřímně jedno, kdo je váš otec nebo jestli máte tetičku na ministerstvu, tady platí pro všechny stejná pravidla. Rozuměli jste mi?"
Třídou se ozvalo souhlasné mručení.
"Teď bych byla ráda, kdybyste se mi mohli představit. Slečnu Grangerovou už znám, takže budeme pokračovat dál."
Pokynula hnědovlasému chlapci sedícímu vedle Hermiony. Dřív, než mohl promluvit, ozval se ze zadní lavice zmijozelské části třídy líně protahovaný hlas.
"To je největší nemehlo ve škole, paní profesorko."
Jean udiveně povytáhla obočí, popošla do zadní části místnosti a pohlédla na blonďatého chlapce, který se na ni usmíval prapodivným šklebem.
"A vy jste kdo?"
"Draco Malfoy, profesorko," odvětil sebevědomě.
"Vstaňte, pane Malfoyi, když s vámi mluvím."
Draco se líně vztyčil a Jean, ač nebyla nijak malá, s překvapením zjistila, že je skoro o hlavu vyšší než ona.
"Pane Malfoyi, právě jste nám názorně předvedl přesně to, co ve svých hodinách nestrpím. Strhávám Zmijozelu pět bodů. Posaďte se."
Malfoyovi zamrznul škleb na tváři.
V nebelvírské části třídy se potěšeně zasmál chlapec s rezavými vlasy.
"Narazil jsi, Malfoyi, co?"
Snažil se to říct tiše, ale Jean slyšela každé slovo. Prudce se otočila zpátky.
"To, co jsem řekla o vzájemném napadání, platí samozřejmě i pro vás, pane..."
"Weasley," zahučel chlapec. "Ronald Weasley."
"Výborně, pane Weasley. Takže Nebelvír díky vám přišel o deset bodů."
"Ale paní profesorko, proč o deset, když..." protestoval šokovaný Ron.
"...když jsem Zmijozelu strhla jen pět bodů?" dokončila za něj Jean. "Těch dalších pět bodů je za vaši hloupost, pane Weasley. Slyšel jste, co jsem řekla o vzájemném napadání, viděl jste, za co jsem strhla body panu Malfoyovi, a přesto jste si nedokázal tu poznámku odpustit. To není nic jiného než hloupost."
Všimla si, jak se celá zmijozelská část třídy škodolibě usmívá, ale naštěstí už zůstalo jen u těch úsměvů.
Jean se vrátila zpátky do přední části třídy.
"Takže, pane…?" obrátila se znovu na chlapce vedle Hermiony Grangerové.
"N-Neville Longbottom," vykoktal ze sebe.
"Děkuji vám. Další student, prosím…"
Postupně se jí představili všichni žáci. Když byla tato část hodiny u konce, chtěla Jean zahájit vyučování, ale její pozornost upoutala zdvižená ruka Hermiony Grangerové.
"Slečno Grangerová?"
"Paní profesorko, nezlobte se, ale nemohla byste se nám taky představit? My o vás skoro nic nevíme, tedy kromě toho, jak se jmenujete."
Jean to trochu překvapilo, ale vzápětí s úsměvem přikývla.
"Dobře, co byste chtěli vědět?"
"Kde jste studovala?" zeptala se okamžitě Grangerová. "V Bradavicích to asi nebylo?"
"Ne, slečno Grangerová, studovala jsem ve Švédsku, na Vyšší kouzelnické škole v Uppsale."
"Pocházíte odtamtud?" zajímal se Harry Potter.
"Ano, narodila jsem se tam a mnoho let jsem tam žila. Můj otec je Angličan a matka Švédka."
"Otec říkal, že jste měla dobře placenou práci na ministerstvu kouzel a že nechápe, proč jste se rozhodla jít učit," protáhl Draco Malfoy, když mu Jean pokynula.
Jean lehce přimhouřila oči a v duchu si řekla, že si na toho hocha bude muset dávat pozor. O jeho otci Luciusi Malfoyovi bylo známo, že je Smrtijed, jen se ho dosud nepodařilo odsoudit za žádný prokazatelný skutek. Ne že by se o to ministerstvo nesnažilo, ale vždycky se mu nějak povedlo vyklouznout.
"Pane Malfoyi, je mi velmi líto, že jsem vašemu otci tak zamotala hlavu," usmála se bezelstně. "Ale jistě znáte rčení, že změna je život. Myslete si třeba, že jsem chtěla zkusit, jestli to platí."
Malfoy jí věnoval něco mezi šklebem a úsměvem.
Jean zodpověděla ještě pár dalších dotazů a než se nadála, hodina byla u konce. Musela si připustit, že se jí docela ulevilo. Další její hodiny už naštěstí nebyly tak náročné a obešly se vesměs bez strhávání bodů. Všimla si nicméně, že se chlapci z vyšších ročníků před ní předvádějí, zatímco některé dívky po ní pokukují s mírnou závistí. ´Budu se muset snažit vypadat co nejvíc všedně,´ napadlo ji. Oběd už byla schopná sníst celý.