Kapitola třicátá první - Areanea, Lupus, Falco a Squalus

Lory seděla na posteli a dívala se na vycházející měsíc. Všude panoval klid a ticho. Nic nenaznačovalo tomu, že by v tomto domě sídlil řád bojující proti nejhoršímu zlu tohoto světa. Lory příliš nevnímala okolí, byla zabrána do svých myšlenek a vzpomínek. Byla opět sama v temné místnosti s mohutnými dveřmi a mnoha zámky, které se začaly opět s hlasitým cvakáním odmykat. Lory se stáhlo hrdlo úzkostí a strachem. Viděla jeho šílené oči a odporný smích plný pohrdání a potěšení z její bezmocnosti. Nedokázala dál ten pocit snášet, rychle se postavila a vyklouzla z noční košile. Rychle na sebe navlékla kraťasy a tričko a vyrazila z pokoje. Rychle prolétla potemnělými chodbami a automaticky zamířila do té místnosti s prazvláštním stropem. Věděla, že tam určitě najde nějaké rozptýlení v podobě knihy o magii.
Zastavila se před dveřmi a chvíli váhala. „Co když tam zrovna mají poradu?“ pomyslela si a přitiskla ucho na tepané dveře. Zevnitř se však neozýval žádný hluk.

Lory se po chvíli vnitřního boje rozhodla vejít. Opatrně zatáhla za kliku a nahlédla dovnitř. Nikoho však neviděla. Po své minulé zkušenosti se ale rozhodla si to překontrolovat.

„Haló?! Je tady někdo?“ zeptala se jasným hlasem. Nikdo jí však neodpověděl.

„Fajn, aspoň budu mít klid.“ pomyslela si a zavřela dveře. Netušila však, že ten večer není jediná, která nemůže spát…

Mladá čarodějka došla ke knihovně a začala si prohlížet přebaly knih. Pomalu došla až do části s černou magií, zakázanými lektvary, kletbami s dost nechutnými účinky, spoustou obranné magie a historie všech možného od starodávných kouzelnických rodů, jako Blacků, Lenutů, Malfoyů a Crabbeů. Prostě elitky. Na ty neměla Lory ale nejmenší náladu. Zaujala ji jedna kniha v černém obalu se zeleným nápisem – ZAKÁZANÉ LEKTVARY. Lory neodolala a vytáhla ji. Nalistovala obsah a po prvních deseti řádcích se rozhodla knihu prostudovat. Zamířila k nejbližší sedačce, netušíc, že na ni bude mít společnost. Popadla jeden z mnoha obrovských polštářů a hodila ho k opěradlu. Pohodlně se o něj opřela, nohy položila na matraci a trochu se uvelebila. Pak otevřela knížku a nalistovala první stranu – byla o rozkládacím jedu. Tento smrtelný jed zapříčinil, že se vám v podstatě rozpustily plíce a vy se vlastně utopíte ve vlastním těle. Lory radši přelistovala dál až konečně našla nějaký užitečný lektvar - veritasérum. Už ho párkrát ho vyráběla, ale James jí nikdy neřekl jak dlouho ani na jakém principu funguje. Hltala řádky a příliš nevnímala, co se kolem ní děje. Najednou jí začalo bolet za krkem. Usoudila, že to bude z toho jak sedí, resp. pololeží a svezla se na měkkou matraci. Stále ale cítila tu tupou bolest.

„Co je sakra?“ pomyslela si už se chtěla narovnat když najednou ucítila, jak se její hlava společně s částí zad sama zvedá asi patnáct centimetrů do vzduchu. Celá strnula a čekala, co se bude dít.

Najednou se nad ní začaly rýsovat něčí obrysy a během deseti vteřin zaostřila ke svému zděšení na profesora lektvarů.

„Dobrý večer.“ pozdravila klidně a opět začala číst.

„To je teda super, já ležím na klíně člověka, se kterým pomalu nevydržím ani deset vteřin bez hádky. Tohle neskončí dobře.“ Snape se na ni beze slova díval a v jeho černočerných očích se odrážel ledový klid.

„Sakra toho snad nic nerozhodí.“ pomyslela si Lory a snažila se zaměřit na počátky výroby veritaséra z roku 1358. Ale nezabralo to. Stále na sobě cítila jeho pohled a cítila, jak se od ní ty jeho oči zavrtávají stále hlouběji a hlouběji do její duše. Najednou ten pocit pominul a všezmrazující oči se zabodly do knížky. Až teď si Lory uvědomila, že ta knížka není pro její oči.

„Tohle by jste neměla číst.“ ozval se nad ní klidný sametový hlas profesora lektvarů. Lory vzhlédla a po celém těle jí naskočila husí kůže. V jeho očích se odráželo něco, od čeho nedokázala odtrhnout oči.

„Proč ne?“ zeptala se co jak nejklidnějším hlasem, ale i tak v něm byla cítit nervozita.

„Tyto publikace jsou určeny jen pro dospělé.“

„Tím jako chce říct že jsem děcko?!!!!“ Lory zaklapla knížku a položila si ji na břicho.

„Stejnak už jsem si našla, co jsem potřebovala.“ pomyslela si a stále se mu dívala do očí.

„Jakto že jsem vás neviděla?“ zeptala se klidně.

„Tato informace je…“

„….přísně tajná a nejsem člen řádu, takže mi nemůžete sdělit její obsah. Já vím.“ ušklíbla se a v očích se jí zablesklo.

„Ale mě je jedno na co to potřebujete, jen chci vědět jestli jste použili ten lektvar který myslím.“

„Jak o tomhle víte?!“ zasyčel Snape a měl nutkání vzít svou žačku pod krkem. Lory si uvědomovala svoji zranitelnost, ale nedokázala se odtrhnout od jeho očí.

„Znáte snad nějaký jiný způsob jak zamaskovat dvacet lidí najednou a nepoužít u toho kouzlo?“ zeptala se klidně. Snape mlčel, jen se jí díval do očí.

„Proč to tady vlastně zkoušíte o půl druhé ráno?“ pokračovala ve výslechu s hlavou stále v jeho klíně.

„A co tady děláte vy?“ odpověděl jí otázkou.

„Nemohla jsem usnout, tak jsem si sem přišla něco přečíst.“ Tohle Snape nečekal, myslel si, že na něj vytasí nějakou prapodivnou výmluvu, ale tohle znělo věrohodně.

„Myslím, že kniha o zakázaných lektvarech není pro vás právě ta pravá.“

„On má o mě starost, nebo prostě ze sebe vyklopil první, co ho napadlo?“

„Sakra tohle znělo jako bych se o ni bál. Spíš se bojím o sebe, tahle holka je nevypočitatelná. A teď ještě ví o tom lektvaru, nesmí to nikomu říct.“ pomyslel si a lehkým pohybem ruky vytáhnul z malé kapsy jednu z jeho tří lahviček, kterou při sobě vždy nosil. Každá obsahovala něco jiného. První veritasérum, druhá karitin a poslední uspávací lektvar. Tentokrát vytáhnul tu třetí a nechal pár kapek spadnout na své prsty.

„Tak teď přijde to nejriskantnější.“ pomyslel si a jemně si rozetřel těch několik kapek po bříšcích prstů. Věděl, že stačí jen krátké vdechnutí výparů a okamžitě usne.

Lory se mu dívala do očí a cítila, jak se trochu hýbe, ale nevěnovala tomu nějakou zvláštní pozornost.

Najednou udělal její profesor lektvarů, co by od něj niky nečekala.

„Vypadáte unaveně. Jak dlouho už jste nespala?“ zeptal se sametově Snape a jemně ji pohladil po vlasech.

„Co to má znamenat?! On si do toho lektvaru dal nějakou drogu?!“ pomyslela si Lory ale nechala se pohladit po tváři. Najednou ucítila zvláštní vůni a víčka se jí začala zavírat.

„Co to..chrrr.“ Hlava nejzvláštnější studentky posledních let spadla bezvládně do klína profesora lektvarů. Snape šáhnul do hábitu pro hůlku a vymazal jí z paměti jejich setkání. Pak jí dal do ruky knihu, nalistoval několik stránek po tom, co skončila a potichu odešel. Věděl, že to co udělal nebylo správné, ale nechtěl riskovat, že by komukoli prozradila jejich tajemství a to i nechtěně.

Lory se probrala a zamžourala kolem sebe. Ležela na pohovce a v ruce držela knihu o zakázaných lektvarech. Byla celá ztuhlá, což díky pozici ve které spala nebylo nic divného.

„Měla bych radši jít do pokoje, než mě tady někdo najde.“ pomyslela si a posadila se. Rychle vrátila knížku na místo a vyrazila z místnosti. V celém domě byl klid a posvátné ticho. Lory rychle probíhala chodbami a snažila se přitom dělat co jak nejmenší hluk. Během několika minut se dostala k sobě a sekla sebou na postel. Podívala se na hodinky a ušklíbla se. Za pár minut měla vstávat, protože musela zajít s paní Weasleyovou na Příčnou ulici. A opravdu, za necelých pět minut se otevřely dveře a dovnitř vešla paní Weasleyová.

„Dobré ráno.“ pozdravila Lory, která se právě převlékala do hábitu, který jí půjčila Hermiona a mile se na ni usmála.

„Pospěš zlatíčko, za chvíli budeme muset vyrazit.“ oplatila jí úsměv paní Weasleyová a opět zavřela dveře.

Po rychlé snídani se vydala společně s paní Weasleyovou na Příčnou ulici. Vyzvedla si věci z Gringottovy banky, pak společně nakoupily pár nových brků, spoustu pergamenů, knížky a přísady na doplnění jejich zásob do lektvarů. Nakonec si šli koupit novou hůlku....

„Jen dál jen dál! Ó paní Weasleyová, okouzlující jako obvykle!“ vypískl pan Ollivander, který byl evidentně ve skvělé náladě.

„Ráda vás opět vidím pane Ollivandere.“ odvětila podle zažité fráze paní Weasleyová.

„Dobrý den.“ hlesla Lory a usmála se na stařičkého prodavače. Pan Ollivander k ní shlédl a stříbrnýma očima si ji sjel od podlahy až po půdu.

„Dobrý, dobrý...“ zamumlal a stále si ji prohlížel.

„Slečno...“

„Devonová, Lorean Devonová,“ představila se pobondovsku Lory a znovu se usmála. Pan Ollivander si ji ještě chvíli prohlížel a pak jí úsměv oplatil.

„Copak vás ke mě přivádí paní Weasleyová?“

„Tady Lorean potřebuje novou hůlku.“ oznámila mu účel jejich návštěvy.

„Co se stalo s vaší hůlkou?“ zeptal se Lory a znovu si ji prohlédl.

„Zlomila se mi.“ přiznala trochu sklesle Lory.

„A mohla by jste mi ji prosím popsat?“ otázal se pan Ollivander.

„Tisové dřevo, dvanáct a půl palce a jádrem byla blána z dračího srdce maďarského trnoocasého draka.“ vychrlila ze sebe Lory.

„Hmm, velice neobvyklá kombinace. “ konstatoval stařičký prodavač a promnul si bradu. Chvíli si s Lory zírali do očí, pak sebou pan Ollivander trhnul a zmizel někde vzadu v obchodu.

„Zkuste tuhle. Lipové dřevo, deset a čtvrt palce, žíně jednorožce.“ Lory vzala do ruky hůlku a mávla s ní.

Vyšlo z ní ale jen pár obláčků namodralé mlhy.

„To je zvláštní.... jako by byla pro váš slabá..“ zamumlal Ollivander a vrátil hůlku zpátky do pouzdra. Pak opět zmizel v regálech a za okamžik se vrátil s další hůlkou.

„Cesmínové dřevo, blána dračího srdce, devět palců.“ Lory jí opět mávla, ale z hrotu hůlky vyšlo jen pár slabých jisker. Prodavač se zamračil a něco si zamumlal pod vousy. Takhle Lory vyzkoušela deset hůlek, ale žádná jí „nepřijala“, nebo prostě nefungovala.

Pan Ollivander si už nevěděl rady a tak vzal hůlku, která ležela za výlohou. Byla neobvykle dlouhá a tmavá.

„Tohle je velice zvláštní hůlka slečno Devonová. Vyrobil ji můj prapradědeček před více než dvě stě lety a umístil do ní žíni ze samotného krále jednorožců. Tahle hůlka bude užitečná hlavně na obranu proti černé magii.“ řekl s posvátnou úctou a podal jí kouzelnický nástroj. Lory pocítila nervozitu, ale když se konečky jejich prstů dotkly ebenového dřeva, projela jí zvláštní vlna energie a po celém těle jí naskočila husí kůže.

Lehce s ní mávla ve vzduchu a ve vzduchu se objevila zlatá čára. „Wow.“ vydechla Lory. Pan Ollivander si Lory znovu prohlédl a trochu se zamračil.

„Jak jste říkala, že se to jmenujete?“

„Lorean Devonová.“ odpověděla klidně Lory a potěžkala svou hůlku. Stařičký prodavač si ji ještě jednou prohlédnul, jako by si ověřoval pravost jejích slov.

„Je velice zvláštní, že je tato hůlka určena právě vám, slečno Devonová. Podle legendy bude tato hůlka sloužit jen potomkovi králů.“ řekl zamyšleně pan Ollivander a jeho stříbrné oči provrtávaly mladou čarodějku, jako by hledaly, kde má schovanou korunku.

„Máte pravdu pane, je to jen legenda.“ řekla klidně Lory a podívala se mu do očí. Když platila, pan Ollivander jí věnoval další nedůvěřivý pohled a odměřeným hlasem se s nimi rozloučil.

Lory se s paní Weasleyovou vrátila na Grimmauldovo náměstí a protože do jejich odjezdu do Bradavic zbývalo už jen pár dní, začala si Lory logicky všechno vybalovat a zase organizovaně sbalovat a celkově to dávalo dojem absolutního chaosu. Když po dvou hodinách byla konečně hotová, vše ještě jednou zkontrolovala a narazila přitom na svou hůlku. Za ty dva měsíce si úplně odvykla nosit ji při sobě. Opatrně vytáhla svůj nástroj a podívala se do zrcadla. Trochu se přikrčila a namířila na svůj odraz hůlkou.

„Mě fakt hrabe..“ konstatovala a zastrčila hůlku do kapsy jeansů. Podívala se na hodinky a vydala se na oběd. Cestou si pobrukovala svou oblíbenou písničku a celkově měla skvělou náladu. U utnutých hlav domácích skřítků se k ní připojili Harry s Hermionou a Ronem a začali rozebírat jejich návrat do Bradavické školy čar a kouzel.

Lory s ostatními se posadila na svá místa a dál se bavili.

„Tak co Lory, už máš novou hůlku?“ zeptal se zvědavě Ron.

„Jo, dneska jsem si ji koupila.“ prohlásila hrdě Lory a vytáhla z jeansů svůj nástroj.

„Páni, ta je.. dlouhá.“ vydechl Ron.

„Jo, má patnáct a půl palce.“ konstatovala Lory a usmála se.

„A co je uvnitř?“ vyzvídal dál Ron.

„Žíně z jednorožce.“

„A ve vašich?“ Všichni tři vytáhli své hůlky a se zájmem si je prohlíželi.

„Péro z fénixe.“ odvětil Harry.

„Taky žíně z jednorožce, ale v té moji je z černého hřebce.“ prohlásila hrdě Hermiona.

„Blána z dračího srdce kanadského ostnohřbetého.“ vydechl Ron a pohrával si se zdánlivě obyčejným kusem dřeva.

Najednou se odněkud vynořila Vipera a obmotala Loryinu ruku.

„Ahoj, jakpak se máš?“ zasyčela na ni Lory.

„Dobře, právě jsem si dala jednu velkou krysu.“ odvětila jí hadice.

„Víš trochu je asi děsíme, zajdi ke mě a pod postelí najdeš pár dobrot, co jsem ti koupila.“ zasyčela Lory a položila svého mazlíčka na lavici. Vipera rychle sklouzla na podlahu a odplazila se z kuchyně.

„Co jsi jí koupila?“ vyhrkl Harry. Lory překvapeně zamrkala a pak se usmála.

„Promiň, úplně jsem zapomněla, že máš taky hadí jazyk.“ vypravila ze sebe a věnovala mu další milý úsměv.

„Má strašně ráda jeden druh myší, tak jsem jich pár koupila.“ řekla klidně Lory a pustila se do jídla.

Jejich poslední dny na Grimmauldově náměstí uběhly jak voda a přišel den každoročního shonu, hledání věcí a samozřejmě úprku na nádraží.

„Pospěšte, nebo nám to ujede!“ zvolala paní Weasleyová a začala skrz přepážku posílat jednotlivé členy Weasleyova klanu. Jako poslední dovnitř vjela Lory s Harrym a oba se okamžitě začali rozhlížet po svých přátelích.

„Lory, Harry! Tady jsme!“ ozvalo se z davu a po chvíli oba zaregistrovali záplavu zrzavých vlasů. Rychle vyrazili k nim a začalo jejich typické loučení. Paní Weasleyová je asi dvacetkrát objala, dala jim „dobré rady do života“ popřála jim sedmkrát hodně štěstí a dvanáctkrát je upozornila, aby na sebe dávali pozor.

Pak se všichni naskládali do vlaku a zapadli do volného kupé. Všichni se skvěle bavili. Po chvíli opět padlo slovo na jejich budoucí povolání.....

„A jak se budem jmenovat?“ zeptala se naprosto neočekávaně Hermiona.

„Jak to myslíš?“ vyhrkl Ron a díval se na ni, jako by spadla z višně.

„Všichni bystrozoři mají nějaké přezdívky, třeba Moody byl Nubes - latinsky mrak.“ odpověděla Lory a mrkla na svou spolužačku.

„Já budu Sqaulus, to je žralok. Byla to přezdívka od Jamese.“ prohlásila Lory a smutně se usmála.

„Sakra, jak se řekne latinsky neporazitelný?“ zeptal se Ron a nasadil přemýšlivý výraz. „Nebo ne, já budu boss!“ vyhrkl a tvářil se jako pán světa. Lory se začala smát.

„Co je tady k smíchu?“

„Víš, já vím, že to normálně znamená machr, nebo vůdce, ale v latině to je vůl!“ uchechtla se a všichni čtyři dostali záchvat smíchu.

Když se trochu uklidnili, pokračovala Lory ve výkladu: „Většinou si bystrozoři dávají přezdívky podle zvířat a jejich vlastností. Třeba Sqaulus, nebo-li žralok je útočný a jde z něho hrůza. James byl odjakživa dost impulzivní a myslím, že v tomhle jsem po něm.“ ušklíbla se Lory.

„Páni, ale jaká jsem já?!“ povzdechla si Hermiona a podívala se po ostatních.

„Chytrá.“ řekli Harry a Ron unisono.

„Takže budu liška?!“

„To mi na tebe nesedí, lišky jsou dost zákeřné a to ty nejsi.“ zavrtěla hlavou Lory.

„Co bys tak mohla být…“ přemýšlela nahlas Lory.

„Co takhle pavouk?“ ozval se Harry.

„Proč právě pavouk?“ podivila se Hermiona.

„Už párkrát jsi připravila složitou léčku a ani nevím jak, prostě jsem si vzpomněl na pavučinovou síť a na pavouka.“

„Latinsky je to Aranea.“ prohlásila Lory.

„To nezní špatně.“ usmála se Hermiona a v očích jí zajiskřilo.

„No a jaký jsem já?“ zeptal se Ron.

„Neodbytný.“ prohlásila Hermiona.

„Spíš bych řekla vytrvalý.“ opravila ji Lory.

„Jak se řekne moucha?“ ušklíbla se Hermiona a Lory by přísahala, že se na ni Ron vrhne.

„Teda Rone měl by ses vidět, vypadáš jak naježený pes.“ uchechtl se Harry.

Lory najednou vystřelila. „A co takhle kdybys byl vlk, tedy vlastně Lupus?!“ Ron se na chvíli zamyslel a pak přikývl.

„No a co Harrymu?“

„No? Tak jaký jsem?“

„Jsi trochu nerozvážný a do všeho jdeš po hlavě.“ zamyslela se Hermiona. Ron se podíval z okna a zahlédl nějakého dravce vznášejícího se na obloze.

„Hele támhle je orel!“ vykřikl a ukázal na oblohu.

„To není orel ale sokol Ronalde.“ opravila ho Hermiona a v očích se jí zablesklo.

„A co kdyby byl Harry sokol?“ navrhla.

„Sokol je latinsky Falco!“ prohlásila Lory.

„To zní skvěle.“ přikývl Harry a na všechny se zazubil.

„Takže jsme Sqaulus, Falco, Aranea a Lupus!“ vyhrkl Ron a tvářil se, jako by právě objevil Atlantidu.

„Teď už zbývá vymyslet jen název naší skupiny.“ konstatovala Lory a zamyslela se. Na několik minut bylo v kupé absolutní ticho.

„Co třeba neporazitelná čtyřka?“ navrhl Ron.

„To není špatné, ale mělo by to být něco neobvyklého...“ zavrhla to taktně Lory.

„A co Victory, vítězství?“ ozval se Harry.

„Tuhle už někdo měl.“ namítla Hermiona.

„A co Zodiac?“ navrhla Lory a nejistě se podívala po ostatních.

„To je super!“ vykřikli všichni najednou.

„Takže Zodiacu...“ řekl Ron a natáhl před sebe ruku.

„Voldemorte, nakopem ti prdel!“ vykřikli unisono a dali se do hlasitého smíchu. Chvíli ještě rozebírali jejich bystrozorskou kariéru a naplánovali si útok na Draca a jeho poskoky.

Zrovna když probírali jejich tréninky, otevřely se dveře a v nich, kdo jiný než nejlepší přítel Draca, všemi milovaný Elevat Landis. S mírným úšklebkem si prohlížel všechny přítomné a jeho pohled se zastavil na Lory.

„Co chceš Landisi?“ vyjel na něj Ron.

„Od tebe nic Weasley.“ odsekl mladý šlechtic.

„Devonová, musím s tebou mluvit.“ řekl klidně a podíval se Lory do očí.

„Tak mluv, co řekneš mě, mohou slyšet i mí přátelé.“ konstatovala klidně.

„Tohle je jen pro tebe.“ konstatoval s ledovým klidem mladý Zmijozel. Lory se podívala po ostatních a postavil se. Pak společně se Zmijozelským hezounem zmizela na chodbě.

„Tak co mi chceš?“ zeptala se zostra Lory.

„Pojď se mnou.“ přikázal jí Elevat a vyrazil směrem do přední části vlaku. Lory chvíli váhala, pak ale vyrazila za ním. Když prošli třemi vagóny, začalo jí to jít na nervy a popadla ho za paži.

„Kam mě to vláčíš?“ zeptala se ostře a podívala se mu do očí. Byla silně rozladěná a z očí jí vyloženě čišel vztek. Elevat se jí najednou vyškubnul a začal dělat zvláštní gesta, i když přitom mluvil klidně.

„Jen tě vedu ke svým kamarádům.“ řekl Elevat a pokynul jí ke kupé, před kterým stáli. Lory se podívala dovnitř a ztuhla. Dívali se na ni všichni Bradavičtí prefekti i primusi. Lory to docvaklo, vypadalo to, jako by ho napadla a hádala se s ním. V tu chvíli se otevřely dveře a vykouknul Zmijozelský prefekt – Marcus Flint.

„Co se to tady děje?“ zeptal se slizce.

„Jen si povídáme.“ odpověděla popravdě Lory.

„Tak povídáte? Hmm.. Neobtěžuje tě bratránku?“ zeptal se k Elevatovi. Ten se podíval na Loryiných ne příliš přívětivě vyhlížejících očí a zavrtěl hlavou.

„Dobrá běž, ty tady ale ještě chvíli počkej Devonová.“ řekl klidně a Elevat ihned zmizel. Dvoumetrový Flint se sklonil k Lory a podíval se jí do očí.

„Jestli mu zkřivíš jen jediný vlásek, tak uvidíš, zač je toho loket.“ zasyčel a v očích se mu zablesklo.

„Hoď zpátečku Flinte, já s tím tvým bratrancem nic nemám, je to jen další hnusný Zmijozelák, to už asi máte v rodině…“ odsekla Lory a v očích se jí zablesklo.

„Děvko!“ zavrčel a napřáhl se k facce. Ale dřív než jí stačil udeřit, sám jednu dostal.

„Jen počkej!“ zakřičel, když se začala Lory takticky stahovat, resp. zdrhat.

Proběhla několika vagóny, ale dupání za ní stále neustávalo. Najednou, zrovna když se ohlížela jí někdo vtáhnul do jednoho kupé a zakryl jí rukou ústa. Lory se šokla a pokusila se toho útočníka svalit na zem pomocí podkopnutí, což se jí skutečně podařilo, ale onen neznámý ji stále držel.

Z chodby se ozvalo dupání a rychlé oddychování, pak prásknutí dveří a vzdalující se kroky. Najednou jí ten útočník pustil a vyklouznul zpod ní. Lory se vyhoupla na nohy připravena k útoku. Když ale uviděla tvář útočníka, spustila ruku volně k tělu.

„Draco?“ vydechla a narovnala se.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ vyjela po něm. Zmijozelský blonďáček se jen usmál a sednul si.

„Zachraňuju ti kejhák, Flint by z tebe udělal kostičky.“ konstatoval a dal si pramen svým plavých vlasů za ucho. Lory si ho zkoumavě prohlédla a zarazila se. Seděl dost pokřiveně, v očích měl zvláštní lesk. A i když se dost snažil, jeho ruce se jemně třásly. Lory moc dobře věděla, čeho to jsou příznaky – použití kletby Crucatius.

„Že by tady taky někdo neměl idylické prázdniny?“ pomyslela si Lory a posadila se naproti němu. Chvíle se na něj zamyšleně dívala a hledala vhodnou otázku. Draco se díval z okna a očima těkal po ubíhající krajině. Pak se podíval na svou druhou nejneoblíbenější spolužačku a z jejího výrazu pochopil, že jí to došlo. Lory se už nadechovala k otázka, když jí Draco předběhl.

„Nikomu to prosím neříkej.“ řekl a prosebně se na ní podíval.

Lory si dala dvě a dvě dohromady a znechuceně si ho sjela pohledem.

„Takže už taky máš své tetování? Proč mě to vůbec nepřekvapuje?“ zasyčela zhnuseně a v jejích očích se zaleskl odpor a nenávist. Zvedla se a zamířila ke dveřím.

„Aklohomora!“ poručil Draco a zámek tiše cvaknul. Lory hmátla po hůlce, ale nic tam nebylo. Nechala ji v kupé. Otočila se na Draca a s ledovým klidem se mu podívala do očí. Mladý Zmijozel svůj nástroj položil na desku u okénka a stále se díval Lory do očí.

„Já nejsem Smrtijed.“ prohlásil a na okamžik se mu v očích zablesklo stejné zhnusení jako Lory.

„NE? Takže kdo to na tebe použil?“ zaprskala Lory.

„Můj otec.“ přiznal Draco a hlas se mu zlomil. Lory se na něj nedůvěřivě podívala.

„Proč by to dělal?“ zeptala se opovržlivě.

„Protože jsem odmítl stát jedním z nich! Představ si, že každý Malfoy nemusí hned být Smrtijed!!“ vystartoval Draco. Lory strnula, tohle nečekala. Najednou nevěděla, co říct.

„Já.. já.. promiň Draco.“ vyklopila ze sebe a posadila se vedle něj. Zmijozelský blonďáček se na ni ublíženě podíval.

„Moc dobře vím, jaké to je, když si tě lidi hned zaškatulkují..“ pokračovala v monologu. Draco si ji sjel zkoumavým pohledem.

„Vždyť se na mě podívej, dost silně pochybuju, že kdybys mě potkal na ulici, řekl by sis, „Bacha, ta ti rozbije hubu.“ ušklíbla se.

Draco se chtě nechtě musel usmát. Měla pravdu. Do NÍ by v životě neřekl, že něco takového umí, byla docela štíhlá a vysoká a spíš vypadala jako barbie s hnědými vlasy než jako nebezpečná mistryně Kafudo. Lory mu úsměv oplatila a mile se usmála.

„Omluva se přijímá. Teď už se můžem zase nenávidět.“ ušklíbl se Draco a schoval hůlku do hábitu. Lory se na něj vyzývavě podívala a opět se usmála.

„Máš pravdu, ale nedáme si aspoň do Prasinek pauzu?“ zeptala se a pohodlně se opřela. Draco si ji sjel výtahovým pohledem.

„No dobrá, pro tentokrát.“ přikývl a taktéž se opřel.

„Mimochodem, proč jsi tvrdila, že spolu půl roku chodíme?“ zeptal se a v očích mu zatančily laškovné jiskřičky. Lory se ušklíbla.

„Protože to byla první věc, co mě napadla.“ odvětila a uhnula pohledem.

„Aha.“ přikývl Draco a bylo na něm vidět, co si o tom myslí. „

A jak víš o tom znaménku?“ zeptal se s úšklebkem.

„Špehuju tě ve sprše.“ prohlásila s naprostým klidem Lory. Draco překvapeně zamrkal.

„A odkud znáš heslo k prefektské koupelně?“ zeptal se klidně.

„Od Hermiony, od koho asi.“ hodila oči v sloup Lory a zavrtěla hlavou. Zadívala se mu do očí a asi po třech vteřinách dostali oba záchvat smíchu.

V podobném duchu probíhala jejich debata až do Prasinek, kdy se o sobě dozvěděli pár věcí, které by to toho druhého v životě neřekli. Draco zbožňoval pěstování růží, Lory vyhodili z její bývalé školy kvůli tomu, že zlomila svému profesorovi tři žebra, čelist a kotník. Draco se nestačil divit, když mu Lory řekla, že je adoptovaná a Lory zase málem vypadly oči z důlku, když jí její nejneoblíbenější spolužák prozradil, že chce být bystrozorem.

Vlak se skřípěním zastavil v Prasinkách a jako každý rok se všichni snažili dostat ven jako první. Lory s Dracem vyšli jako jedni z posledních a oba si stále povídali. Nástupiště už bylo skoro prázdné a zbyl na ně poslední kočár. Draco jí galantně pomohl dovnitř a zabouchnul dveře. Cestou k hradu se jejich vůz neustále otřásal pod výbuchy smíchu a když společně vystoupili, s očima zalitými slzami smíchu, začali si všichni okamžitě špitat a ukazovat si na ně. To víte, není obvyklé, aby se dva studenti, kteří se nemohli ano cítit najednou začali bavit jako nejlepší přátelé. Nejvíc ale zírali Harry, Ron a Hermiona.

„Určitě jí nějak uřknul, to přece není možné!!“ vyjekl Ron a sledoval Lory jak se usmívá na Draca a čeká společně s ním, až je pustí do Velké síně.

„Spíš ji nadrogoval, vždyť se pořád směje.“ uvažoval nahlas Harry.

„Možná je pod kletbou Imperius.“ ozval se Neville.

„Hmm, taky možnost.“ zamyslela se Parvati a všichni přitom civěli na to nejneobvyklejší dvojku Bradavic.
Najednou se dveře otevřely a Lory se s krátkým rozloučením vydala ke svým Nebelvírským přátelům.

Všichni se na ni překvapeně dívali a naprosto nechápali, nikdo se však neodvážil zeptat.

Zanedlouho se octli ve Velké síni, která byla jako ostatně každý rok velkolepě vyzdobená.

„I když jsme tu pošesté, je to ohromující.“ konstatoval Ron.

„Já jsem tu teprve podruhé, ale myslím, že můj loňský příchod by se neměl počítat.“ ušklíbla se Lory a všichni čtyři se rozesmáli.

„Mohla bys mu i letos něco zlomit? Jen tak pro udržení tradice?“ poprosil Ron a zamrkal na ni.

„Myslím, že radši až po tom, co ohlásí přijaté do jeho hodin.“ odpálkovala to Lory a podívala se k učitelskému stolu a na vteřinu se její pohled střetnul se Snapeovým.

Lory se chtě nechtě musela ušklíbnout při pomyšlení na začátek loňského roku. Chvíli rozjímala o možnostech, které by teď na něj použila a z jejího rozjímání ji vyrušila až profesorka McGonagallové, která se závěsem budoucích studentů Bradavic, vstoupila dovnitř. Dovedla malé vystrašené kouzelníky před učitelský stůl, kde už na ně čekala trojnožka s moudrým kloboukem. Profesorka přeměňování se postavila vedle trojnožky a vzala do ruky objemný pergamen. Nerozvinula ho však, jen si všechny přeměřila přísným pohledem a šťouchla do moudrého klobouku. Vedle krempy se objevila trhlina podobná ústům a klobouk začal zpívat:

Od doby kdy mě ušili

uběhlo tisíc let,

tehdy čtyři mágové zde žili

a o těch vám budu vyprávět.

Každý z nich jiný byl

a přesto rozhodli se spolu,

že tam, kde jen pustý kámen byl,

založí kouzel školu.

Sjížděli se odevšud mladí kouzelníci,

kteří se magii učit chtěli.

Na sedm let upsali se Bradavicím

a zde se kouzlům učit směli.

Do čtyř kolejí se v této škole dělili,

podle toho, kterými vlastnostmi se chlubili.

Statečný Nebelvír si chrabrosti vždy ctil,

Zmijozel zas přijímal ty, jejichž původ čistý byl.

Krásná a chytrá Rowena si důvtipu zas vážila,

Helga pak si na světě, pilnosti nejvíc cenila.

Posaď si mě na hlavu

a já pak prozradím ti

které koleji přineseš slávu

a kam se máš usaditi.

Velkou síní se ozněl potlesk a profesorka McGonagallová začal předvolávat jednotlivé studenty.

„Páni.“ vydechla Lory a ohromeně zírala na stařičký klobouk, který posílat studenty do všech kolejí.

„Škoda, že jsem to loni nestihla.“

„Děláš si srandu?! To bys potom Snapea tak ukázkově nehodila přes rameno!“ vyhrkl Ron a začal nadšeně tleskat Suzan Redbootové, která byla právě zařazena do Nebelvíru. Lory se usmála a mrkla na něj. Za chvíli zařazování skončilo a po každoročním proslovu Brumbála začala hostina.

„Letos mi tu ale budou chybět Fred a George.“ konstatovala Lory a podívala se na místa, kde každý rok sedávali.

„Myslím, že brzy za ně najdeme náhradu, co se týče jejich šprýmařských kousků.“ zašeptal Harry a pokynul k dvojici kluků, kteří pod stolem vyměňovali bomby hnojůvky a třeskavé rachejtle a tvářili se strašně nevinně.

„Jo, myslím, že budou pro nás slušnou náhradou. To jsou Billy Langeld a Alex Mertims, tihle dva bydlí kousek od nás a řeknu vám, co oni toho navyváděli. Jednou odpálili bombu hnojůvku popeláři přímo do ksichtu a ještě to dokázali svést na zkažené hovězí.“ ozvala se Parvati.

„Rak to se máme na co těšit.“ povzdechla si Hermiona a začala spořádávat kuřecí stehýnko.

Po vydatném hodokvasu propustil všechny Brumbál s přáním dobré noci na koleje.

„Prváci sem!“ vykřikli unisono Ginny a Colin, noví Nebelvírští prefekti. Zodiac v čele s Hermionou pak vyrazil na kolej. Cestou ještě rozebírali dnešní hostinu a jako obvykle famfrpál.

„Jojo.“ ozvalo se zepředu a Buclatá dáma se vyklonila, aby mohli projít.

„Tak dobrou!“ zavolala Lory a pokynula klukům.

„Dobrou!“ ozvalo se od vchodu ke klučičím ložnicím. Lory se vyškrábala do své ložnice a práskla sebou na postel. Měla chuť skákat, ale u chuti taky zůstala. Její tělo bylo příliš vyčerpané na jakýkoli pohyb, přesto byla šťastná. Byla přece zpátky v Bradavicích, jejím druhém domovu. Byla obklopena přáteli a vše se vrátilo do starých kolejí. Tedy skoro všechno... Lory si zamyšleně šáhla na řetízek, který se jí houpal na krku.

„James.“ zašeptala a smutně se pousmála.

„Neboj se bráško, však já tě pomstím.“ zašeptala do ticha a posadila se na posteli. Rychle se svlékla a po rychlé sprše zalezla do postele. Chvíli ještě přemýšlela, pak se ale její víčka už dál nedokázaly vyrovnávat s přitažlivostí a Lory se poddala slastnému spánku.

Druhý den ráno se Lory probudila docela časně, mohla klidně ještě půl hodinky ležet, ale rozhodla se první den hodit do gala. Rychle ze sebe shodila pyžamo a zapadla do koupelny, kde před zrcadlem a kartáčem místo mikrofonu předvedla vlastní verzi zpívání v dešti. Pak se nasoukala do hábitu a po zkontrolování času zamířila do společenky. Když vešla do útulně zařízené místnosti, okamžitě ji zaujal hlouček žáků kolem nástěnky.

„Ahoj Lory!“ ozvalo se jí za zády a mladá čarodějka málem vyletěla z kůže. Prudce se otočila, připravena k útoku.

„Ahoj Hermi.“ vydechla a uvolnila svaly.

„Co se to tam děje?“ vyzvídal nebelvírský Einstein v sukni.

„Netuším, pojďme se na to podívat.“ navrhla Lory a spolu se svou kamarádkou zamířili k obrovské korkové nástěnce potažené červeným plátnem. Protlačili se hloučkem a jejich oči se zastavily na velkém oznámení.

Všichni studenti šestých ročníků, kteří mají zájem o studium jednoho z níže uvedených předmětů, nechť podají svou přihlášku příslušnému vyučujícímu do konce tohoto týdne.

Kouzelné formule

Prof. Kratiknot

Dějiny čar a kouzel

Prof. Binns

Péče a kouzelné tvory

Prof. Hagrid

Přeměňování

Prof. McGonagallová

Bylinkářství

Prof. Prýtová

Jasnovidectví

Prof. Trelawneyová

Astronomie

Prof. Sinistrová

Lektvary

Prof. Snape

Obrana proti černé magii

Prof. Brumbál

Věštění z čísel

Prof. Vekterová

Minerva McGonagallová

Profesorka McGonagallová

„Fajn, takže večer si nad to sednem a napíšem je, OK?“ navrhla Lory, když se k nim přifařili i kluci.

„Fajn.“ vydechli unisono. Pak je od nástěnky odstrčilo několik hyperaktivních spolužaček.

„Pojďme na snídani.“ vybídla je Hermiona a zamířila k východu.

Zbytek jejich „týmu.“ ji okamžitě následoval a všichni čtyři začali rozebírat jejich přihlášky.

„Pokud chceme být bystrozory, musíme určitě na obranu proti černé magii, lektvary, přeměňování a kouzelné formule.“ oznámila Hermiona a obratně se vyhla rajčeti, které po ní hodil Protiva.

„Všichni jsme získali dostatečná NKÚ, aby nás přijali, takže by neměl být problém.“ prohlásil Harry a spokojeně se usmíval.

„Myslím, že jeden problém by tu byl. Snape si vybírá nejen podle NKÚ, ale i podle výsledků v jeho hodině, takže u něj to nemáme jisté.“ řekla přidušeným hlasem Lory.

„No tak, buď optimista, určitě nás vezme. Ty s Hermionou jste přece nejlepší z ročníku, kdyby nevzal Harryho, šla by ho McGonagallové ukamenovat. Jediný koho asi nepřijme jsem já.“ posmutněl Ron.

„Teď jsi zase pesimista ty. Loni ti to šlo a dost ses zlepšil. Nevidím důvod, proč by tě nepřijal.“ chlácholil ho Harry.

„Asi máš pravdu.“ vydechl Ron a trochu nervózně se usmál. Harry jim otevřel dveře do Velké síně, kde bylo poněkud plno. Okamžitě zamířili na svá oblíbená místa a začali rozebírat rozvrh.

„Vsadím se o co chceš, že letos budeme mít v pondělí první dvě hodiny lektvary a po nich dějiny čar a kouzel.“ prohlásil Ron a popadl toast s marmeládou.

„Já se zásadně s nikým nesázím, ale pochybuju, že by nám tři roky po sobě daly stejné hodiny.“ ozvala se Lory a upila Dýňového džusu.

Najednou se kolem ní prohnala McGonagallová a položila před ně rozvrhy.

„No neříkala jsem to? První máme Kouzelné formule, po nich bylinkářství a večer astronomii.“ předčítala z rozvrhu a nasadila vítězoslavný úsměv.

„Tak se podívej na úterý!“ vyprskl Ron. Všichni čtyři pohledem sklouzli na úterý.

„To nemyslí vážně!“ vykřikla Hermiona. Harry a Ron se rozchechtali.

„Zase lektvary a dějiny po sobě?!“ vypískla Lory a práskla s rozvrhem do tašky. „Tahle škola je totálně šílená.“ konstatovala naštvaně a zabíjela pohledem párky.

„Ty se moc nesměj Falco, ty potom ještě máš jasnovidectví,“ uchichtla se Hermiona. Harrymu zmrzl úsměv na tváři.

„Ty teda umíš zkazit den Araneo,“ zasyčel nasupeně a snažil se zhypnotizovat políčko s jasnovidectvím, aby zmizelo. Lory se musel smát.

„Ty se taky moc nesměj Sgaulusi, na to jasnovidectví jdeš s námi.“ připomněl Ron.

„Tomu se nesměju Lupusi..“ zvážněla Lory.

„Jen, pokud jste si toho nevšimli, tak na nás všichni zírají, jako by nám přeskočilo.“ zašeptala a Ron, Harry i Hermiona se rozhlédli po Nebelvírském stolu. Všichni na ně vyloženě civěli.

„Asi bychom se měli oslovovat jmény.“ navrhla Lory a zakousla se do párku. Všichni tři přikývli a vrátili se k doplňování paliva. Po rekordně rychlé snídani se všichni vydali zpátky do věže, kde si vzali věci a opět vyrazili do útrob hradu.

Celý den proběhl v naprostém klidu a pohodě. Většina profesorů se vrátila k jejich NKÚ a upozornila je na důležitost jejich dalším výběru, který ovlivní celý jejich život a celkově vlastně jenom zopakovali to, co jim řekli před zkouškami. Večer se pak Zodiac sešel ve spolčence s formuláři do jednotlivých předmětů a začal je aktivně vyplňovat. Když byli hotoví, zbývalo do večeře ještě hodina, a tak rozhodli se to svým milovaným profesorům zanést ještě ten den. Jako první se rozhodli zajít za ředitelkou jejich koleje.

Harry trochu nervózně zaklepal na dveře kabinetu přeměňování.

„Dále.“ ozvalo se zevnitř a mladý čarodějnický učeň s hlubokým nadechnutím otevřel dveře.

„Dobrý den.“ pozdravili čtyř hlasně a vešli do velice vkusně zařízeného kabinetu.

„Dobrý.“ odvětila ředitelka jejich koleje.

„My přišli jsme podat přihlášku do vašeho kurzu.“ špitl Ron a jeho pihovatá tvář nabyla odstínu uzrálé jahody.

Profesorka přeměňování se na něj vlídně usmála a narovnala se ve svém křesle. „Tedy, abych řekla pravdu, tak jste mě mile překvapili. Jste první studenti, kteří za mnou přišli hned první den po vyvěšení oznámení.“ oznámila profesorka McGonagallová.

Všichni čtyři se na ni usmáli. „A čím by jste chtěli být?“ zeptala se stále s milým úsměvem a vzala si od nich formuláře.

„Bystrozoři,“ vydechli všichni najednou. Ředitelka nebelvírské koleje si je prohlédla a pousmála se.

„Vybrali jste si náročné povolání.“ konstatovala a prolétla jejich žádosti.

„Všechny mé podmínky splňujete, takže se uvidíme v mém kurzu.“ konstatovala a věnovala jim další úsměv.

Všichni členové Zodiacu jí úsměv oplatili a se zdvořilým rozloučením odešli. „Tak jedno bychom měli, tři zbývají.“ vydechla Lory a společně s ostatními zahnula

k ředitelně.

Jak Brumbál, tak Kratiknot je bez odkladu přijali a tak Zodiacu zbýval už jen jeden profesor....

Lory se zhluboka nadechla a zaklepala na kabinet lektvarů. Dveře se bez varování prudce otevřely a nad vyšokovanými studenty se tyčil dvoumetrový přízrak jménem Severus Snape. Probodával je tvrdým pohledem a evidentně neměl tak dobrou náladu jako jeho kolegové.

„Dobrý večer pane.“ vyklopila ze sebe Lory a sjela si ho výtahovým pohledem. Byl v cestovním plášti, hůlku měl pečlivě zastrčenou v hábitu a v ruce svíral jakousi lahvičku.

„Co chcete?“ zasyčel na ně ředitel Zmijozelu a netvářil se dvakrát přívětivě.

„Přišli jsme k vám podat přihlášku do vašeho kurzu.“ špitla Lory a podala mu formuláře, jak svoje, tak od svých přátel. Profesor lektvarů jí je vyloženě vyškubnul z ruky a práskl jí dveřmi před nosem.

„Tak takhle nasupeného jsem ho ještě nezažila.“ konstatovala ohromená Hermiona a otočila se k odchodu.

„Kam asi jel?“ vyslovila nahlas svoji myšlenku Lory.

„To je fuk, jen když to bude daleko od nás...“ konstatoval Ron a zamířil po schodech nahoru.

O dva dny později...

„Snape se už dva dny neukázal, to je divné...“ konstatovala Hermiona a vzala si od sovičky Denního věštce. Do malého váčku jí dala pět svrčků a rozložila výtisk. Přelétla očima po prvním řádku a zděšeně vyjekla.

„ZATKLI SNAPEA!“ vykřikla a všichni ve Velké síni se na ni překvapeně otočili.