Kapitola třicátá - Voldemorte, nakopem ti prdel!

„Sakra, jak jim tohle vysvětlím?! Nemůžu jim přece říct, že jsem se Harrymu hrabala v hlavě!“ Loryiny mozkové závity pracovaly na 200%, když se najednou se rozletěly dveře a dovnitř a dovnitř vběhl nějaký blonďatý muž s lejstry a na pohublé tváři měl několik šrámů.

„Mám to.“ vydechl příchozí a zhroutil se na stůl. Všichni přítomní byli okamžitě na nohou.

„Běžte do svých pokojů!“ zavelela paní Weasleyová a vystrkala všechny přítomné nezletilé kouzelníky z kuchyně. Všichni čtyři se neochotně vypravili do svých pokojů a vrhali toužebné pohledy na kuchyňské dveře. „Kdo byl ten muž, co vešel?“ zeptala se Lory a zamyšleně se podívala ke dveřím.

„To byl Remus Lupin, učil nás v Bradavicích ve třeťáku.“ oznámil Harry a blaženě se usmál při vzpomínce a jejich hodiny.

„Nevypadal ale dvakrát dobře, že?“ podotkla Lory.

„Možná se vrátil z nějakého úkolu.“ navrhla Hermiona.

„Kdy byl vlastně úplněk?“ vyhrkl Harry a až pozdě si uvědomil, že je s nimi i Lory.

„Před dvěma dny.“ odpověděla automaticky Lory a pokračovala ve stoupání. Evidentně si ničeho nevšimla.

Všichni čtyři v zamyšlení došli k Lory do pokoje a posedali si na postel. Najednou se odněkud vynořila Vipera a vyplazila se na Lory. Hermiona tentokrát nevyjekla, ale i přesto se na Loryiného miláčka dívala s jistou nedůvěrou.

„Nemusíte se jí bát, je vycvičená a ani není jedovatá.“uklidňovala je Lory.

„A co je to za druh?“ zeptal se Ron a byl bledší než obvykle.

„Užovka kanadská.“ odvětila Lory a pohladila Viperu po hlavě.

„Je nádherná, sice trochu děsivá, ale jinak nádherná.“ konstatovala Hermiona a posadila se vedle své kamarádky. Vipera něco zasyčela a Lory jí položila na postel.

„Má hlad.“ oznámila ostatním, kteří se trochu překvapeně dívali, jak se Loryin mazlíček plazí pryč.

„Myslíte, že bych se mohla ještě dneska dostat na Příčnou ulici?“ zeptala se trochu váhavě Lory.

„Proč tam potřebuješ?“ vyzvídal Ron.

„Nemám hůlku a veškeré moje věci jsou v Gringottově bance.“ vysvětlila Lory a zamyšleně se podívala z okna.

„Mamka nám jde v pondělí kupovat učebnice, tak můžeš jít s ní.“ navrhl Ron a věnoval své kamarádce zářivý úsměv.

„To je super!“ vypískla Lory a oplatila mu úsměv.

„Do Bradavic už se strašně těším, ale mám trochu strach. Víte, vybrala jsem si jako povolání bystrozora a jestli mě Snape nevezme na lektvary, tak se můžu jít klouzat.“

„Když jsi udělala lektvary na výbornou, tak tě určitě přijme.“ uklidňovala ji Hermiona a dívala se na ocas Vipery mizící za rohem.

„To doufám.“ povzdechla si Lory a usmála se na svou kamarádku.

„A čím chcete být vy?“

„Bystrozoři.“ řekli unisono Harry a Ron.

„A ty?“ zeptala se Lory k Hermioně.

„Uvažovala jsem stejně jako vy o bystrozorech, ale nevím, jestli na to mám. Berou přece jen ty nejlepší.“ zauvažovala Hermiona.

„Když nevezmou tebe, tak my ostatní můžeme rovnu jít na pracák.“ uzemnil ji Harry a nasadil vážný výraz.

Všichni čtyři dostali jako na povel záchvat smíchu a Ron málem spadnul z postele.

„Voldemorte třes se, čtyři nejlepší bystrozoři všech dob ti jdou po krku!“ vyprskl Ron a všichni se na něj překvapeně podívali. Bylo to poprvé, co vyslovil jméno Pána zla nahlas.

„Ruku na to.“ řekla Lory a natáhla před sebe levou paži.

Harry se ušklíbl a položil svou dlaň na hřbet její ruky. Hermiona a Ron ji následovali a najednou se všichni čtyři tvářili strašně vážně.

„A naše heslo zní?!“ vyhrkla Hermiona.

„Voldemorte, nakopem ti prdel!“ vyhrkl Ron a tvářil se jako by vyslovil novou teorii relativity. Všichni tři se ušklíbli a pohledem sjeli na své ruce.

„Takže Voldemorte...“ začla Lory.

„NAKOPEM TI PRDEL!“ vykřikli unisono a zvedli ruce.

Uběhlo několik dní a všechno probíhalo dobře. Budoucí nejobávanější bystrozorové se každý den scházeli a probírali všechno možné i nemožné. Harry Ron a Hermiona se naučili nevšímat si jejich ran a nebrali na ní žádné extra ohledy, jednoho dne ráno ale už nemuseli nic předstírat.

Lory seděla na posteli a rozčesávala si vlasy. Bylo něco málo před půl osmé. Snídaně začínala za pár minut a mladá čarodějka měla skvělou náladu. Stáhla si vlasy do copu a chtěla se postavit, ucítila ostrou bolest na zátylku. Automaticky se chytla za krk a sklonila se.

Bolest ustala a jejím tělem se začala šířit tepelná vlna. Lory zvedla hlavu a podívala se na sebe do zrcadla.

Najednou se její monokl kolem pravého oka začal zmenšovat a roztržený ret se sám zaceloval. Veškeré rány, modřiny a odřeniny začaly mizet a vracely se jí svaly a narostla jí prsa.

Během několika minut její strnulost polevila a mladá čarodějka se dívala do stejné tváře jako na konci školního roku.

„Páni, jak jsem na to mohla zapomenout?!“ usmála se a vyskočila na nohy. Cítila se dobře a teď tak i vypadala.

Podívala se na hodiny a vyrazila ze dveří. Bylo totiž pět minut po půl osmé. Lory měla chuť všechno a všechny obejmout. Její ztracená síla i rychlost se jí konečně vrátily a už se nemusela vyhýbat pohledům ostatních –bylo jí prostě úžasně. Přiřítila se ke kuchyni a těsně před vpadnutím nasadila křeč, tedy americký úsměv.

Dveře do kuchyně se prudce otevřely, dovnitř vešla Lory a se širokým úsměvem všem popřála dobré ráno.

V kuchyni bylo ten den poněkud plno. Mimo Harryho, Rona Hermionu sedělo u stolu dalších sedm členů řádu. - Moody, Tonksová, Mundungus Fletcher, Elfias Dóže, Hestie Jonesová, Dedalus Kopál a Severus Snape.

Všichni se na ni otočili a sjeli výtahovým pohledem. Lory si rychle sedla ke svým přátelům a s úsměvem si vzala toast.

„Jak jste to udělala?“ zasyčel Snape z opačného konce stolu.

„Zachovávací lektvar.“ odvětila Lory.

„Ten patří mezi zakázané.“ vyjel na ni Moody a jeho kouzelné oko se na ní zastavilo. Lory se na něj překvapeně podívala.

„Cože?“ „Slyšela jste dobře, tenhle lektvar nesmějí připravovat nezletilí kouzelníci.“ zasyčel Moody.

„Ale já ho nepřipravila.“ protestovala Lory.

„A kdo tedy?“

„James.“ odsekla a zatla ruce v pěst.

„Pokud vím, tak je váš bratr mrtvý.“ zavrčel Moody. Lory se na něj ublíženě podívala.

„To ano, ale to ještě neznamená, že všechny lektvary, co udělal, zmizí.“ řekla přiškrceným hlasem.

„A on vám k nim nechal volný přístup?!“ zavrčel Moody.

„Ano, protože jsem mu docela často při výrobě pomáhala.“ zasyčela Lory.

„Proč?“ ozvalo se z druhého konce stolu. Všichni zmlkli a podívali se na původce onoho slova.

„Prosím?“ hlesla Lory.

„Proč jste si ten lektvar vzala?“ ozval se ledový hlas profesora lektvarů.

„Já si ho nevzala teď, aplikovala jsem si pod kůži ampulku s oním lektvarem a načasovala jsem ji na dnešek už na začátku prázdnin.“ ohradila se Lory.

„Proč?“ opakoval Snapeovu otázku Mundungus.

„Věděla jsem, že v sirotčinci to nebude procházka růžovým sadem, a tak jsem se chtěla pojistit, že se odtamtud dostanu a stihnu si všechno zařídit.“ odvětila Lory. Profesor lektvarů si ji nedůvěřivě prohlédl.

„No dobrá.“ přikývl Moody a jeho kouzelné oko se znovu roztočilo.

„Ty mě stále nepřestáváš překvapovat.“ konstatovala Hermiona.

„Já sebe taky ne.“ pomyslela si Lory a pokračovala v konzumaci své porce.

„Ty Lory a to jako teď máš stejnou sílu jako předtím?“ zašeptal Ron asi po pěti minutách usilovného přežvykování.

„Jo. Jsem ve stejném fyzickém stavu jako před dvěma měsíci, když jsem do lektvaru dala krev.“ odpověděla mu šeptem.

„Krev?!!“ vyjekl Ron až se na něj všichni otočili.

„Jo, to je ta červená věc, co ti koluje v žilách.“ konstatovala Lory a střelila po něm vražedným pohledem. Ron zrudnul jak rajče a vrátil se k jídlu.

„Jak jsi..“

„Povíme si to pak.“ přerušila ho Lory.

Všichni čtyři do sebe rychle naházeli zbytek oběda a potichu se vytratili do Harryho a Ronova pokoje. Hermiona a Lory se posadily na Ronovu, Harry a Ron zase na jeho postel. Všichni čtyři v ruce drželi hůlky a tvářili se smrtelně vážně.

„Ty jsi dala do toho lektvaru svou krev a pak sis to dala pod kůži? To je odporný..“ zašklebil se Ron a bezděky si vzpomněl na mnoholičný lektvar.

„Neměla jsem moc na výběr, byla to jediná jistota, kterou jsem měla.“ řekla trochu posmutněle Lory a zamyslela se.

„Huston volá Lory, na základnu na základnu!“ zakřičel Ron a zamávl své kamarádce rukou před očima. Lory se probrala ze svých úvah a usmála se na zrzavého příslušníka Weasleyovic klanu.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se opatrně Hermiona.

„Nad nesmrtelností brouka...“

„Jen….co takhle si trochu protáhnout kosti?“ zeptala se s nadějí v hlase Lory.

„Tak jo.“ souhlasil Ron a stejně jako ostatní se postavil.

„Ale kam půjdem? Tady není dost místa.“ namítla Hermiona a kritickým pohledem přejela po pokoji.

„O jednom místu bych věděla.“ konstatovala Lory a ušklíbla se.

„Mimochodem, máte tady svoje tyče?“ Všichni tři přikývli. „Tak si pro ně skočte, počkám vás u té uřvaně baby.“ rozkázala Lory a vyrazila s ostatními ze dveří.

O pět minut později...

Lory se opírala o zeď vedle obrazu a snažila se být co nejtišší. Z horního patra k ní doléhaly rychlé kroky a vzrušené špitání. O chvíli později k ní dorazili i původci oněch zvuků a vesele se usmívali. Všichni tři byli oblečeni v kraťasech a tričku a v ruce svírali tyč.

„Jdeme.“ zašeptala Lory a zamířila po schodech dolů směrem ke kuchyni.

„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se trochu vyplašená Hermiona.

„Nech se překvapit.“ ušklíbla se Lory a zastavila se u masivních dveří. „tady to je.“ konstatovala a otevřela dveře. Všichni čtyři vešli do majestátní místnosti se spoustou knih a sedaček a nádhernou klenbou.

Posvátné ticho narušovalo jen praskání ohně v obrovském krbu. Všude panoval klid a kromě praskajících plamenů se nic v místnosti nehýbalo. Resp. ani jeden z těch čtyř neviděl nikoho v oné místnosti. Ve skutečnosti je pozorovalo třicet párů očí..

„Páni, ani jsem nevěděla, že tady něco takového je.“ vydechla Hermiona a toužebně se podívala na regály knih.

„Číst si můžeš potom, teď se budem bavit!“ vykřikla Lory a ušklíbla se.

„Hermiono, dej prosim tě ty sedačky pryč, ať se o ně nepřerazíme.“ požádala Lory a usmála se na svou kamarádku. Hermiona vytáhla hůlku a s tichým zamumláním poslala sedačky ke stěnám. Lory se spokojeně usmála a mrkla na ně.

„Tak se podíváme, co jste všechno zapomněli.“ vyzvala je Lory a rozběhla se napříč obrovskou místností.

Po pár metrech začala dělat přemety a na konci se zastavila ve stojce a s rychlým odrazem začala dělat přemety zpátky. Zastavila se asi metr od svých přátel a otočila se na ně.

„Na co čekáte?“ zeptala se provokativně Lory a gestem je vybídla, aby ji následovali. Harry, Ron a Hermiona se na sebe ušklíbli a pak vedle sebe vyrazili naproti obrovskému dubovému stolu. Sice to oproti Lory dělali trochu neohrabaně, ale přesto to byl úctyhodný výkon.

Když dorazili k Lory, jejich kamarádka vyrazila na druhou stranu, ale tentokrát různými kopy a hmaty.

Harrymu a spol. chvíli trvalo, než si uvědomili, kterou sestavu dělá a pak ji začli sinchronizovaně následovat. Lory je na druhé straně počkala a v ruce třímala tyče.

„Co takhle dát si souboj?“ navrhla a v očích jí zatančily laškovné jiskřičky.

„Ale máme jen tři tyče.“ namítla Hermiona.

„Tak nejdříve budeme my dvě dělat čisté souboje a pak si to s klukama prohodíme.“ rozhodla Lory a rozběhl se s Hermionou na druhou stranu místnosti.

„Připravena?“

„Ano!“ křikla rozhodně Hermiona a zaútočila na svou kamarádku vysokým kopem.

„To nebylo špatné.“ pochválila ji Lory a pokračovala ve vykrývání jejich útoků...

O deset minut později...

Lory a Hermiona se svalily na zem a rychle oddechovaly. Po chvíli se k nim přidali i kluci a všichni čtyři s hlavami u sebe odpočívali.

„Tak tohle mi chybělo...“ prohlásila Lory a spokojeně zavřela oči.

„Naposledy jsme se takhle vyřádili na akademii.“ konstatoval Harry a nasadil blažený úsměv.

„Stejně na tom celém byl nejlepší Malfoyův ksicht, když uviděl Nevilla, jak tě sráží k zemi.“ ušklíbl se Ron a všichni čtyři dostali záchvat smíchu.

„Ne Rone, ještě lepší byl Snapeův ksicht, když Lory odříkávala jeho proslov k prvňákům. Měl jsem pocit, že se na ni vrhne!“ vyprskl Harry a všichni se zase začali smát.

„Teda řeknu vám, že to byla docela makačka. Nechtěla bych být v jeho kůži...“ řekla Lory a mírně se otřásla.

„Kdo by taky chtěl být ten umaštěnej slizoun?“ odsekl Ron.

„Náhodou, jeho vlasy nejsou vůbec mastné, to dělá jenom ten odlesk. Jsou naopak jemné a hebké.“ namítla Lory a posadila se. Ostatní studenti Nebelvíru ji následovali a zkoumavě se na ni podívali.

„Jak to víš? Tys mu na ně šahala?“ vypravil se sebe po chvíli Ron.

„No jo, když jsem mu dávala umělé dýchání, tak jsem se ho holt dotknout musela.“ konstatovala Lory a pousmála se.

„Jo a pak si celá škola myslela, že jsi ho líbala.“ podotkla Hermiona a ušklíbla se.

„Měla jsi ho vidět, když jsem mu to oznámila. Měla jsem pocit, že mě uškrtí.“ uchechtla se Lory a při vzpomínce na Snapea s obmotanou hlavou se chtě nechtě začala smát.

„To by zkusil jen jednou. Ani by nemrknul a ležel by na zemi.“ zalichotila jí Hermiona.

„Na to bych moc nesázela, nesměl by totiž mít hůlku.

Pokud jste si toho nevšimli, tak je to třicetiletý kouzelník, který patřil k těm nejobávanějším Smrtijedům. Udělal by ze mě kostičky, ještě dřív, než bych se stačila dotknout hůlky.“ pochybovala Lory.

„Ale kdyby ji neměl, tak z něj uděláš sekanou.“ ohradil se Ron.

„To taky není jisté, on se sice nezdá, ale tělo má hodně dobře vypracované.“ podotkla Lory a ušklíbla se.

„Jak zase víš tohle?“ vyhrkla Hermiona a zírala na ni s otevřenou pusou.

„Jednou jsem tak trochu zabloudila a omylem jsem vlezla do jeho ložnice, no a on zrovna vyšel z koupelny jen v kalhotách. Teda řeknu vám, že jsem to vůbec nečekala, mohl by se klidně rovnat pár klukům z Kafuda, co znám.“ konstatovala Lory a postavila se.
Otočila se na své přátele a nasadila kamenný výraz.

„Sláva zřejmě není vše, že pane Pottere?“ zasyčela naprosto stejným tónem, jako kdysi Snape na jejich první společné hodině. Všichni čtyři se začali chechtat a Ron se musel opřít o sloup, aby nespadnul na zem.

„Občas to vypadá, že tě nesnáší ještě víc než mě.“ ušklíbnul se Harry.

„Taky k tomu má důvod…“ podotkla Lory.

„Ani bych neřek. Párkrát jste se chytli, ale kvůli tomu tě hned nemusí nesnášet…“

„Děláš si srandu?“ vyjela na něj Hermiona. „Ti dva mají každý aspoň milión důvodů proč se nenávidět.“

„No dobře, uzemnila ho před celou školou, ale to on ji přece honil po hradě ne?“ zakabonil se Ron.

„Pak jsem mu pustila hodině Linkin park, oprskla ho smradlavým lektvarem, zdrhla mu z trestu, odtáhla na turnaj, zlomila mu kotník, vloupala se do jeho kabinetu, dala mu umělé dýchání, což 99% školy považoval za polibek, zdrhla přivítat Jamese uprostřed trestu, pak když mě vyslýchal jsem mu narazila žebra, udělala z něj úchyla, který znásilňuje své studentky, vtrhla jsem mu do ložnice a donutila ho aby mi řekl jak vypadá můj bubák, zdrhla mu z hodiny a když se mě snažil zadržet, spoutala jsem ho a shodila ze schodů, když mě našel v té učebně, málem jsem ho přizabila, na akademii jsem z něj udělala blbce a mezi tím vším mi ještě stihnul třikrát zachránit život a nechal mě podmínečně vyloučit… Myslím, že z důvodů, proč mě nesnášet si může fakt vybírat.“ uzavřela svůj výčet a ušklíbla se.

„Vy dva na sebe rozhodně máte pálku.“ konstatoval Harry a líně se protáhl.

„Jo to teda máme.“ ušklíbla se Lory. Ron se stále mračil a tvářil se strašně naštvaně.

„No tak Roni, usměj se. Nemůžeme se přece hádat. budeme nejobávanější bystrozorská čtyřka v dějinách, ne?“ usmála se Hermiona a šťouchla do svého kamaráda. Zrzovlasý čaroděj se jí nasupeně podíval do očí, ale nevydržel se tvářit vážně a usmál se na ni.

„My jsme naprosto totální cvoci.“ konstatovala Lory a stále se usmívala

„Plánujeme tady, jak porazíme Voldemorta, když teď proti němu máme asi tak velkou šanci jako Lerpikón v pěstním souboji proti obrovi.“

„To máš asi pravdu, ale až z nás budou bystrozoři, tak se má vy-víte-kdo na co těšit!“ vyhrkl Ron.

„Pokud z nás vůbec budou bystrozoři.“ ozvala se Hermiona.

„To by v tom musel být čert, aby se jím alespoň jeden z nás nestal.“

„Čert v tom být nemusí. Bude bohatě stačit Snape.“ podotkla Lory a ušklíbla se.

„Když nás nevezme na lektvary tak se můžem jít klouzat.“

„Myslíš že by...“

„Už ho vidím.“ ozvala se Lory a opět nasadila kamenný výraz.

„Slečno Devonová, jste naprosto..“

Lory na sobě najednou ucítila něčí dotek a prudce sebou trhla. Harry, Ron a Hermiona se vyděšeně dívali někam za ní a nedokázali ze sebe dostat jediné slovo.

Lory ucítila, jak její rameno svírá čísi ruka, a tak udělala první, co jí radil její instinkt - zneškodnit kohokoli, kdo se jí dotýká.

Popadla onu ruku, zakročila se a rychlým trhnutím podkopla útočníkovi nohy. Pak se rychle vymrštila a posadila se na něj obkročmo. Jednu ruku mu položila na krk a druhou sevřela v pěst. Vše se událo strašně rychle, takže když Lory uviděla tvář onoho útočníka, málem dostala infarkt. Pustila jeho krk a zaťatá ruka jí klesla.

„To jste vy?“ vypravila ze sebe a nevěřícně na zírala na profesora lektvarů. „Co tady děláte?“ vyprskla a založila si ruce na hrudi.

„Okamžitě ze mě slezte.“ zasyčel Snape a probodl ji ledovým pohledem.

„Neslezu, dokud mi neodpovíte.“ odsekla Lory a nebojácně se mu podívala do očí. Snape se opřel o lokty a netvářil se dvakrát přívětivě.

„Nemám na vás čas ani náladu, tak buďte tak laskavá a vstaňte.“ zavrčel profesor lektvarů a z očí mu čišel vztek.

„Mohl by jste mi vysvětlit, jak jste se za mě dostal, aniž by vás někdo z nás viděl?“ pokračovala klidně ve výslechu a absolutně ignorovala navztekaný obličej profesora lektvarů.

„Ehm, Lory?“ ozvalo se za ní a mladá čarodějka s pomněnkovýma očima se podívala na Hermionu.

„Co je?“zavrčela. Hermiona jí pokynula směrem ke stěně a Lory se tam automaticky otočila.

Mladá studentce Nebelvíru se zastavilo srdce. Asi pět metrů od ní sedělo v křeslech dvacet kouzelníků a evidentně se při pohledu na ni a Snapea skvěle bavilo.

Lory nasucho polkla a radši se odlepila od jejího milovaného profesora lektvarů. Snape byl okamžitě na nohou a probodával svou žačku tvrdým pohledem.

„Co si to dovolujete!“ vyjel na ni.

„Co JÁ si dovoluju? To vy jste se ke mě připlížil.“ ohradila se Lory.

„Proto jste mě snad nemusela srážet!“ zavrčel profesor lektvarů a přistoupil k ní na několik centimetrů.

„A co jste čekal?! Že vám skočím do náručí?“ zasyčela a bez bázně se mu dívala do očí.

„Zahráváte si s ohněm, slečno Devonová.“ řekl tak tiše, aby ho mohla slyšet jen ona. Lory se ušklíbla a v očích se jí zablesklo.

„To vy si zahráváte.“ zasyčela a v blankytně modrých očích se jí rozhořel vztek. Chvíli si beze slova zírali do očí, když jejich souboj zabiječských pohledů přerušil hluboký ženský hlas.

„Odkud tohle umíte?“ ozvalo se od křesel. Lory i Snape se tam sinchronizovaně otočili.

„Co umím?“ zeptala se trochu překvapeně Lory.

„Ty chvaty.“ konkretizovala Tonksová.

„Dělám závodně Kafudo.“ odvětila klidným hlasem Lory.

„Cože děláte?“ vyhrkla paní Weasleyová.

„Kafudo, bojový sport.“

„A co ty přemety a salta? To je také součást boje?“ ušklíbl se Dóže.

„No v reálu se to moc použít nedá, to máte pravdu, děláme to spíš pro obratnost a hlavně pro diváky. Nikdo by na nás nechodil bez těhle vychytávek.“ pokrčila rameny Lory.

„A odkud to umí oni?“ zeptala se trochu nejistě paní Weasleyová a pokynula ke svému synovi a jeho přátelům.

„No, ve škole to trénuju ostatní z mého ročníku.“ přiznala Lory a mrkla na své přátele. Mladá bystrozorka překvapeně zvedla obočí.

„Není to nebezpečné?“ vyhrkla paní Weasleyová a ve tváři měla opět svůj typický ustaraný výraz.

„No... je, ale když víte, co děláte, tak se vám nic moc nemůže stát. Při nejhorším budou mít pár modřin, nebo si vyrazí dech. Žádné opravdové nebezpečí jim nehrozí.“ uklidňovala ji Lory. Paní Weasleyová si ji ale stále nedůvěřivě prohlížela.

„Jen klid mami, Lory se fakt vyzná. Je to mistryně Velké Británie.“ přidal se Ron. Lory hodila oči v sloup a vyčítavě se podívala na Rona.

„Tohle si říkat nemusel.“ zasyčela a Ron pokrčil rameny. Všichni přítmí kouzelníci si ji teď měřili pohledem.

„Fajn, tak si mě prohlédnete. Moc dobře vím, že nevypadám jako rambo, ale to ještě neznamená, že vám nemůžu nakopat prdel.“ pomyslela si Lory a založila si ruce. Několik kouzelníků se podmračilo a Brumbálovi začaly cukat koutky.

„Sakra.“ hlesla Lory a rychle se uzavřela. „Proč většina lidí, co znám, má ve zvyku hrabat se mi v hlavě?!“

Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vběhl nějaký vysoký muž a v ruce svíral malou krabičku. Nejistým krokem se vpotácel dovnitř a vypadal tak trochu jako opilý. Všichni kouzelníci byli okamžitě na nohou.

„Běžte do svých pokojů!“ zavelela paní Weasleyová a vystrkala všechny přítomné nezletilé kouzelníky z místnosti.

„Sakra! Proč vždycky, když se něco děje, tak nás vyženou ven!“ zavrčel Ron a naštvaně kopnul do stěny.

„To chce klid.“ krotila ho Lory a podívala se na zavřené dveře. Zevnitř se ozývaly vzrušené hlasy, ale pak najednou, jako by utlo. Bylo absolutní ticho.

„Asi spustili zvukotěsnou bariéru.“ konstatovala Hermiona a povzdechla si.

„Mohli už by nám taky konečně říct, co se děje. Nejdřív přijde uhnaný Lupin a teď tenhle chlapík.“ zavrčel rozladěný Harry.

„Tohle je vážně divné.“ poznamenala Lory a zamyšleně se zahleděla na dveře.

„Vždyť jsme na ústředí, tady je divné všechno.“ ukončila jejich úvahy Hermiona a otevřela dveře do její ložnice.