Kapitola třináctá - Malej bráška

Profesor Brumbál seděl ve své pracovně a probíral se nějakými papíry. Obrazy bývalých ředitelů a ředitelek spokojeně pochrupovaly a prapodivné přístroje se porůznu otáčela a pohupovaly. Posvátné ticho přerušovalo jen občasné zacinkání jednoho přístrojku s mnoha stříbrnými kuličkami jezdícími po různých drahách. Klid a harmonii přerušilo až zaťukání na okno.

Věčně usměvavý ředitel vzhlédnul a mávnutím ruky otevřel nádherně zdobené okno. Společně s chladným podzimním větrem vlétl dovnitř i majestátní výr se zapečetěným dopisem v zobáku. Profesor Brumbál odložil brk do kalamáře a vzal si vzkaz. Prolétl ho a na čistý pergamen se znakem Bradavic napsal odpověď.

Pak jej zapečetil a podal jej majestátnímu poslu. Ten jen zatřepotal křídly a vylétl ven. Ředitel Bradavic zavřel okno a opět si přečetl dopis. Byl od Loryina staršího bratra Jamese, chtěl ji přijet překvapit o víkendu. Profesor Brumbál se s ním setkal když přijímal Lory do Bradavic a podle všeho to byl velice schopný mladý kouzelník s dobrým smyslem pro humor. Chvíli nad ním ještě přemýšlel a pak se vrátil ke své práci.

Druhý den ráno…

„Tak co máme dneska?“ zeptala se Lory a ukousla si chleba s marmeládou.

„Je pátek, takže kouzelné formule, bylinkářství a přeměňování.“ odříkala automaticky Hermiona.

„To není tak hrozné, teda až na večer.“ konstatovala Lory.

„Měla sis dávat větší pozor.“ pokrčila rameny Hermiona. Lory se jen ušklíbla a pokračovala v konzumaci své ranní porce.

Najednou se ozvalo zacinkání sklenice od učitelského stolu. Všichni ztichli a podívali se na svého ředitele. Ten jim po krátkém proslovu oznámil, že v neděli se bude konat oslava na počest svátku všech svatých. Většina dívek začala propadat panice. Okamžitě začaly rozebírat šaty, účesy, doplňky a podobné pitomosti za což kluci proklínali zdejší vedení.

„Oslava?! Copak mu loni nestačil ten ples?“ vyhrkl Ron a tvářil se ještě depresivněji než obvykle. Najednou se k Lory přifařil John, jeden kluk z šestého ročníku.

„Lory, mohl bych s tebou na chvíli mluvit?“ zeptal se a nesměle se usmál.

„Jasně.“ přikývla Lory a oplatila mu úsměv. Mrkla na Hermionu a společně s Johnem odešla z Velké síně.

John ji odvedl bokem od dění a usmál se na ni. „Víš Lory, já bych se tě chtěl.. já pochopím, když nebudeš chtít, ale....“ koktal a Lory se málem rozesmála.

„Lory, hej Lory!“ ozvalo se jí za zády. Lory se otočila a usmála se na Ernie, blonďáčka z Mrzimoru.

„Ano Ernie?“ zeptala se bezelstně.

„Víš chtěl jsem se tě zeptat, jestli by jsi se mnou nechtěla jít na tu oslavu.“ usmál se na ni. Lory odstoupila a Ernie uviděl Johna.

„Promiň, ale Lory půjde se mnou.“ zavrčel John.

„Komu dá podle tebe přednost?“ zasyčel a probodl ho pohrdavým pohledem. John se vrhnul na Ernie a začali se mydlit. Lory hodila oči v sloup a zmizela.

Po celý den se oběma pečlivě vyhýbala a večer se rychle vypařila ke Snapeovi na trest.

Zaklepala na mohutné dveře a po chladném vyzvání vstoupila.

„Dobrý večer.“ pozdravila odměřeně a zavřela dveře. Pomalu došla k jeho stolu a posadila se na „její“ židli.

Snape si opět něco četl a příliš ji nebral na vědomí. To jsem teda zvědavá, s čím se na mě vytasí tentokrát…“ pomyslela si Lory a upřeně sledovala Snapeovu ruku. Profesor lektvarů se ani neobtěžoval vzhlédnout od knihy a vytáhnul z pod stolu košík s hustě popsaným pergamenem uvnitř. Lory si ho od něj vzala a vytáhla pergamen.

„Nasbírejte mi tyto byliny.“ přikázal a očima jezdil po řádcích. Lory si prolétla seznam. „A za dvě hodiny mi je přinesete před hlavní bránu.“ dodal a otočil stránku.

„Ano pane.“ řekla automaticky Lory a vyšla z jeho kobky, tedy pracovny.

On se zbláznil!! Jak mám za dvě hodiny najít padesát kytek!“ zavrčela Lory a vyběhla z Bradavického sklepení. U brány se zastavila a znovu vytáhla pergamen.

Minigrata uhýbavá. stálo na prvním řádku. „Tak jdem na věc.“ řekla si pro sebe a vydala se po louce směrem k jezeru.

O dvě hodiny později....

Lory utrhla poslední kytku z jejího seznamu a podívala se na hodinky. „Do háje, mám dvě minuty zpoždění, za to mi ještě přidá.“ pomyslela si a vyrazila k bráně. V rekordním čase se k ní dostala a zastavila se u netopýra, tedy Snapea.

„Jdete pozdě.“ zasyčel. „Promiňte, nemohla jsem najít prapodivku lemovanou.“ vyhrkla Lory a podívala se mu do očí.

Najednou pocítila nutkání se ohlédnout. Otočila se a oči se jí vesele zajiskřily. Hodila Snapeovi košík do náruče a rozběhla se po pěšince dolů. Profesor lektvarů se za ní překvapeně díval, pak hodil košík na zem a vyběhl za ní.

„Devonová! Okamžitě stůjte!“ zařval, ale Lory ho neslyšela, obrovskou rychlostí si to šinula po vyšlapané pěšince k Prasinkám.

„Jamesi!“ vykřikla a mladý kouzelník s kufrem v ruce vzhlédl. Lory se mu vrhla kolem krku a onen čaroděj to jen tak tak ustál. Tvářil se strašně vážně a přísně se jí díval do očí.

„Lorean Devonová, kde jsou tvoje vybrané způsoby?“ zeptal se naoko pohoršeně.

„Ale já nikdy vybrané způsoby neměla.“ namítla Lory a dala mu mlaskavou pusu na tvář.

James to už nevydržel a zářivě se usmál na svou sestru. Položil kufr a jemně ji od sebe odtáhl. Lory najednou zmrzl úsměv na tváři.

„Sakra, Snape.“ zašeptala a otočila se k cestičce, kde se každou chvíli měl objevit její profesor.

„Devonová! Co to mělo znamenat?!“ ozval se černý netopýr a sešel k sourozencům.

„Pane profesore, já..já..já“ koktala Lory a snažila se najít nějaké logický vysvětlení.

„Promiňte pane, to byla moje chyba. Lory se nějakým svým logickým pochodem dopídila, že přijedu a rozběhla se mi naproti.“ řekl a v očích se mu zablesklo.

Snape si ho sjel výtahovým pohledem. Byl to vysoký asi pětadvacetiletý kouzelník s tmavě hnědými vlasy a oříškovýma očima. Štíhlou postavu obepínal tmavě modrý hábit a plášť měl sepnutý stříbrnou sponou ve tvaru letícího orla.

„A vy jste kdo?“ zeptal se Snape.

„James Devon, starší bratr tady Lory.“ představil se mladý kouzelník.

„Severus Snape.“ přikývl profesor lektvarů a podíval se na Lory.

„Očekávám vás ve svém kabinetu.“ zavrčel a odvlál zpátky k hradu.

„To je takový pořád?“ zeptal se James své milované sestřičky.

„A to má dneska dobrou náladu.“ konstatovala Lory.

James popadl svůj kufr a začal vyzvídat.

Během deseti minut, co šli k Bradavicím, mu Lory vylíčila její příchod na slavnou školu čar a kouzel. James se z toho mohl potrhat smíchy.

„Ty jsi mu zlomila ruku?!“ vyprskl James. „Jo. Pak žebra a hodila jsem ho přes rameno.“dodala Lory.

„Teda sestřička, ty se neztratíš.“ konstatoval a otevřel jí bránu. Lory ho dovedla ke dveřím Velké síně, kde zrovna stáli její přátelé.

„Harry, Rone, Hermiono! Pojďte sem, přijel James!“ vykřikla Lory a popadla Harryho za rukáv.

„Tvůj malej bráška?“ zeptala se s úsměvem Hermiona.

James se ušklíbl a zůstal stát ve stínu.

Lory dotáhla své přátele ke svému bráškovi.

„Harry, Rone, Hermiono, tohle je James. Prosím, zaveďte ho za Brumbálem, já musím ke Snapeovi.“ vyhrkla Lory a zmizela v jedné boční chodbě.

James vystoupil ze stínu. Všichni tři se dívali někde do úrovně jeho pasu a když si uvědomili, že tam není jeho hlava, vyjeli očima k jeho obličeji.

„Ahoj.“ pozdravil malej bráška a usmál se na ně.

„Dobrý den.“ řekli unisono.

„Proč vám...“ začal Ron, ale James ho gestem zastavil.

„Nejsem ještě tak starý, říkej mi Jamesi.“ opravil ho a znovu se usmál.

„Dobrá, takže proč ti říká malej bráška?“ dokončil svou otázku Ron.

„No jo, tuhle přezdívku mi dala na jedněch závodech si jeden pořadatel s miliónem dioptrií myslel, že je mi třináct.“ ušklíbl se James.

„Tak pojď zavedeme tě k Brumbálovi.“ vybídla ho Hermiona a otevřela dveře do Velké síně. Když procházeli mezi stoly, všichni si najednou začali šuškat.

„Do pěti minut to bude vědět celá škola.“ zašeptala mu Hermiona a James se jen ušklíbl.

Profesor Brumbál se postavil a s úsměvem vyšel Jamesovi vstříc. Mladý čaroděj položil kufr a nasadil vážný výraz. Nabídl místnímu řediteli ruku a vážným tónem řekl: „Je mi ctí, že se s vámi opět setkávám, profesore Brumbále.“ Místní ředitel se na něj usmál a stiskl mu ruku.

„Také vás opět vidím pane Devone.“ odvětil formálně.

„Pojďte, určitě vám po cestě vyhládlo.“ usmál se na něj a nabídl mu volnou židli.

„Ne děkuji pane, nemám hlad.“ odmítl zdvořile James. „Tak mi alespoň dovolte, abych vás doprovodil.“ nedal se odbýt Brumbál a v očích mu hrály energické jiskřičky.

James se na něj usmál a společně s místním ředitelem odešel z Velké síně. Prošli několika chodbami a během chvíle se dostali k učitelskému křídlu. Brumbál mu ukázal jeho pokoj a pak společně zamířili zpátky do Velké síně.

Mezitím u Snapea...

Lory zaklepala na dubové dveře a po vyzvání vešla.

„Posaďte se.“ vybídl ji klidně Snape a probodával ji tvrdým pohledem. Lory si sedla naproti svého profesora a podívala se mu do očí. Profesor lektvarů se pokusil do ní dostat, ale nedokázal to, Lory se dokázala poprvé naprosto uzavřít.

„To nebylo špatné.“ pomyslel si, ale navenek se stále tvářil jako bůh pomsty. „Vaše chování bylo nepřípustné, strhávám Nebelvíru dvacet bodů a teď odtud zmizte.“ zasyčel a pokynul jí ke dveřím.

„Taky mi to mohl říct hned a ne mě tahat do té své kobky." pomyslela si Lory a proklouzla na chodbu.

Když vyšla ze sklepení, narazila na místního ředitele, jak něco rozebírá s jejím bráchou. Když ji uviděl, usmál se na ni a řekl: „Nechám vás o samotě, jistě si toho máte hodně co říct.“ a zmizel v jedné chodbě.

„Tak jak se ti líbí mí přátelé?“ zeptala se Lory.

„Jsou fajn, ale nemůžu si pomoct, toho černovlasého kluka se zelenýma očima odněkud znám.“ zamyslel se James.

„Možná to bude tím, že je to Harry Potter.“ ušklíbla se Lory a otevřela dveře vedoucí do další chodby.

„Jak ti vlastně dopadl ten turnaj?“ zeptal se najednou a podíval se do jejích blankytných očí.

„Vyhrála jsem techniku i souboje.“ řekla Lory jako by se nechumelilo.

„Takže jsi obhájila titul!“ zavýskl James, chytl Lory a zatočila s ní ve vzduchu.

„Jo, ale pokud chceš, abych měla hattrick, tak mě pusť.“ zasýpala a pokusila se nadechnout.

Malej bráška ji položil na zem a věnoval jí zářivý úsměv. „A to jsi tam jela sama?“ zeptal se a nedůvěřivě se na ni podíval.

„Ne, měla jsem doprovod.“ zavrtěla hlavou Lory a ušklíbla se při vzpomínce na Snapeův výraz, když vyšla z koupelny v ručníku.

„A koho?“ pokračoval ve výslechu její starší bráška.

„Tipni si.“ vybídla ho Lory a oči ji vesele zajiskřily. James chvíli uvažoval, ale pak se nechal poddat.

„Snapea.“

„A jak si ho k tomu donutila?“ zeptal se překvapený James.

„Já ne, to Brumbál.“ konstatovala Lory a otevřela mu dveře do místnosti se schodišti. James oněměl úžasem.

„Pojď, ukážu ti to tady.“ nabídla mu a popadla ho za ruku.

Asi hodinu ho vláčela po hradu a ukazovala mu všechno možné. Nakonec ho zavedla do Nebelvírské věže.

„Počkej tady.“ poručila a vyběhla k sobě do ložnice.

James se posadil do jednoho z mnoha křesel a pozoroval schody, kde před chvílí zmizela jeho sestra.

Najednou se dolů vyřítila Lory s notebookem a dvěma Cdéčky. Během chvíle spustila počítač a zapla Jamesovi záznam z turnaje. Oba dokonale zkritizovali její zápasy a rozebrali její chyby. Když skončili, bylo půl jedenácté.

Lory se rozloučila se svým bráškou u Buclaté dámy a sama zalezla do postele. Ještě chvíli si rozebírala události toho dne a pak se poddala spánku.

Druhý den….

„Dobré ráno.“ pozdravila Lory a posadila se vedle Harryho na gauč.

„Dobré.“ odvětil Harry a vzhlédl od nějaké knihy o famfrpálu.

„Lory, když je tady tvůj brácha, budeme mít trénink?“ zeptal se a zabořil své smaragdové oči do Loryiných.

„Jasně že bude a mám pro vás překvapení...“ ušklíbla se záhadně jeho trenérka.

Harry ji už chtěl začít vyslýchat, ale do společenky zrovna sešel Ron a začal s Deanem rozebírat zápas mezi Zmijozelem a Havraspárem a u toho ON nemohl chybět. Lory se podívala na hodinky a dostala nápad.

Bylo teprve třičtvrtě na osm a James vstával vždycky až o půl deváté. Rozhodla se ho tedy navštívit.

Vyrazila ze společenské místnosti a zamířila k učitelskému křídlu. Rychle vklouzla do Jamesova pokoje a tiše za sebou zavřela dveře. Podívala se na svého spícího bratra a div že nedostala záchvat smíchu. Ležel rozplácnutý na posteli, jedna ruka mu plandala přes okraj, druhou objímal polštář a pusu měl otevřenou jak kapr lapající po dechu.

Lory popadla konvici, kterou měl položenou na stole a zmizela v koupelně. Co jak nejtišeji ji napustila ledovou vodou a vrátila se ke svému milovanému sourozenci. Po špičkách se k němu doplížila a vylila na něj celý obsah konvice. James zařval jak poraněný lev a vymrštil se z postele.

„Lory, já tě..!“ vykřikla a vrhl se na svou sestru. Lory chtěla utéct, ale James byl rychlejší chytl ji zezadu a zvedl ji do vzduchu.

„Pusť mě! Studíš!“ vykřikla Lory a vysmekla se mu.

Zaujala bojový postoj a probodla svého milovanému brášku vyzývavým pohledem. Ten ji napodobil a ušklíbl se. Lory na něj zaútočila vysokým kopem. James jí chytnul kotník a vítězoslavně se usmál.

Najednou se rozletěly dveře a dovnitř vpadl místní ředitel, jeho zástupkyně a Snape. Všichni měli vytažené hůlky a tvářili se jako přepadové komando.

„Dobré ráno.“ vypadlo z Lory.

„Co to tady provádíte?“ zasyčel Snape a schoval hůlku.

„Takovou menší rozcvičku.“ zareagoval pohotově James a pustil Loryinu nohu. Snape jen něco zavrčel a odplachtil pryč. Profesorka McGonagallová nasadila přísný výraz a Brumbálovi cukaly koutky.

„Uvidíme se později.“ řekl klidně a zavřel dveře. Lory se podívala na svého bratra a oba se najednou začali smát.

„Viděla jsi Snapeův výraz?“ vyprskl James.

„Na McGonagallovou nemá.“ konstatovala Lory a začali se znovu smát. Oba se po chvíli uklidnili a James se začal osušovat.

„Proč je ten Snape na tebe tak vysazený, přece ti furt ještě nevyčítá tu ruku a žebra.“ řekl James a zkoumavě se podíval na Lory.

„Kdyby to bylo jenom tohle...“ ušklíbla se Lory.

„Ty jsi mu provedla ještě něco?“ vyhrkl James.

„Tak trochu... na naší první společné hodině se mi omylem spustil záznam Linkin parku, později tu hodinu jsem ho oprskla smradlavou tekutinou, když mi za to udělil školní trest, utekla jsem mu, protože mi zadal vykuchat pavouky. Pak jsem mu zlomila kotník, když si sbíral bylinky a třešničkou na dortu bylo, když jsem mu dávala dýchání z úst do úst, což celá škola včetně něho považovala za polibek. Shrnula svůj pobyt v Bradavicích Lory. James se jen ušklíbl.

„Ty mě stále překvapuješ.“ konstatoval a usmál se na ni.

„V lektvarech ti to ale jde, ne?“ Lory se smutně usmála.

„Jsem ráda, že prolezu.“ zašeptala.

„CO?! Vždyť v lektvarech bys kdekoho strčila do kapsy!“ vyhrkl James.

„Jo, ale to by mě nemohl učit tenhle slizoun. Můžu se přetrhnout, ale nejlepší tam mám přijatelné.“ řekla Lory a posmutněla.

„Já s ním promluvím.“ řekl odhodlaně James.

„Ne, to nepomůže, jen to zhoršíš, já to nějak zvládnu.“ zarazila ho Lory. James něco zavrčel. Lory na něj mrkla. „Mimochodem, mám pro tebe překvapení....“

Kapitola dvanáctá – Soví pošta - Kapitola čtrnáctá – Problémy