O princezně s věšteckou hvězdou na čele

„V lese, jó v lesééé, pod cedrama, tam tá, tý dý dá, pampa dáda…“

Emmett si vesele zpíval, zatímco balancoval na hromádce knih, které si vypůjčil v Carlislově pracovně, aby dosáhl na strop. Zapojoval nový lustr a čekal, až se ostatní vrátí z lovu, aby mohl převyprávět další pohádku.

Jak tam tak poskakoval na Ilustrované encyklopedii numismatiky, otevřeným oknem dovnitř proskočil Edward. Ladně přistál na podlaze, s vítězoslavným úšklebkem se otočil a vykoukl z okna.

„První!“ zavolal vesele. Pak se ale rychle sklonil, jak začali dovnitř skákat i ostatní. Jasper do toho dal tolik síly, že se ještě tři metry sklouzl po koberci, než konečně zastavil. Alice doskočila s uměleckým saltem rovnou na pohovku. Po ní dorazily Rose s Bellou, která nesla Renesmé, a po nich ruku v ruce následovali Carlisle s Esmé.

„Ups,“ pípnul Emmett, který nečekal, že se vrátí tak brzy.

„Co… co?!“ Na víc se Carlisle nezmohl. Nevěřícně zíral na svůj drahocenný poklad pod Emmettovýma nohama. Ten radši rychle seskočil a v marném pokusu napravit situaci popadl numismatiku a jal se ji otírat rukávem.

V Carlislovi to viditelně vřelo. Odebral z vrchu hromádky Neuropsychologii v praxi a ochranitelsky si ji přivinul k hrudi. Pak se zhluboka nadechl a otevřel pusu.

„Carlisle,“ promluvil na něj tiše Edward. „Byl bych vážně nerad, kdyby musela být Renesmé svědkem toho, co se právě chystáš říct. Nemohl bys to prosím nechat na později?“

Carlisle se podíval na vykulenou holčičku v Bellině náruči a trochu vychladl.

„Dobře,“ vydechl nakonec. „Promluvíme si o tom spolu později,“ zamračil se ještě na Emmetta. Posadil se na pohovku vedle Alice a svoje knížky si přitáhl k sobě.

„No, ehm, tak začneme?“ Emmett byl chudák celý nesvůj. Viděl dobře? Carlisle se na něj zamračil?! Tak to je v pěknym průšvihu.

Posadil se na postel, co nejdál od pohovky a počkal, až se uvelebí i ostatní. Když byl konečně klid a všichni dávali pozor, začal.

„Žili, byli, v jednom královstvíčku,“

„Král Carlisle a královna Esmé,“ dokončila za něj radostně Nessie.

„Ne, tentokrát ne,“ opravil ji Emmett. „Ale je to vážně škoda, že? Protože krále Carlisla máme všichni tolik rádi. Je tak laskavý a šlechetný a chápavý. A víš, co mu jde nejlíp? Odpouštění.“

S nepatrnou nadějí se podíval na svého adoptivního otce, s tím to však ani nehnulo. Povzdychl si a pokračoval.

„Dneska se nepodíváme do Forks, ale do dalekého království, vzdáleného a neznámého, o kterém, abych pravdu řekl, sám nic moc nevím. Ale vím to nejdůležitější, totiž že tam žila mladá krásná princezna, která se jmenovala Alice.“

„Jo! Konečně!“ zaradovala se Alice. Kdyby ji Jasper neobjímal, dost možná by radostí vyskočila a rozbila i ten nový lustr.

„Takhle princezna ale nebyla jen tak ledajaká,“ pokračoval. „Když se narodila, měla na čelíčku maličkou zlatou hvězdičku. Rodiče se o ni strachovali, jestli je to normální, ale Alici to vůbec nevadilo. Byl to totiž skvělý módní doplněk a navíc jí šla hvězda perfektně k vlasům.

Až později zjistila, že pomocí tohohle svého daru může občas nahlédnout do budoucnosti. Nevěděla přesně, jak to funguje a neuměla to ovládat, ale čas od času k ní přišel nějaký záblesk věcí budoucích a ona zjistila, že je to celkem užitečné.

A tak si spokojeně žila a ke štěstí jí nic nechybělo. Jednoho dne ale do království zavítala zvláštní návštěva. Nějaký urozený pán, nejspíš šlechtic, přijel i s celou svou vojenskou družinou a žádal krále o audienci. Když bylo jeho přání vyslyšeno, předstoupil před krále a řekl: ,Jsem král James, nejstarší a jediný syn ctihodného a vznešeného lorda Jonase, budiž mu hladomorna lehká. Přišel jsem se ucházet o ruku vaší dcery.´

Král se zachmuřil.“

„Který?“ ptala ne Nessie.

„Co který?“ Její otázka Emmetta naprosto vyvedla z míry.

„No který král se zachmuřil. Je to tam samý král a já už se v tom nevyznám.“

„Zachmuřil se samozřejmě otec princezny Alice. Ach jo, když já nevím, jak se jmenoval. Ale jestli chceš, můžeme mu říkat Joe,“ navrhl. Renesmé přikývla, a tak pokračoval.

„Král Joe se zachmuřil. ,Co je to za chlápka?´ říkal si. ,Vtrhne sem, ohání se všelijakými tituly, div s nimi někoho nepřetáhne po hlavě a myslí si, že mu dám svou dceru, která je tak blízká mému srdci?´ ,Nedám svou dceru kdejakému cizímu chlápkovi, o kterém nic nevím,´ odpověděl.

Král James tuhle odpověď očekával. ,Laurente?´ pokynul muži stojícímu po jeho boku. Ten před krále Joea donesl velikou truhlu a otevřel ji.

Král Joe byl ohromen. Truhla přetékala zlatem a kameny, které házely duhové odlesky po celém sále. ,No,´ pomyslel si. ,Rozhodně by měl na údržbu jejího šatníku.´

,Dobrá,´ řekl nakonec. ,Vidím, že ti na štěstí mé dcery opravdu záleží a proto souhlasím. Věřím, že si tě vezme moc ráda.´“

„Pche! No to ani náhodou!“ ušklíbla se Alice. „Takovýho ničemu bych si nikdy nevzala.“

„,Pche! No to ani náhodou!´ řekla princezna Alice. ,Takovýho ničemu si nikdy nevezmu.´

„,Ale dcerunko,´ snažil se král nějak napravit situaci. ,Budeš ho mít ráda, uvidíš.´

,No dovol, tatínku,´ urazila se princezna. ,Kdo tady vidí do budoucna, ty, nebo já?´

,Ale přece pána jen tak neodmítneš,´ zkoušel to zoufalý král, který už si za Jamesovy peníze plánoval důchod na Floridě.

,No dobrá,´ řekla nakonec. ,Dám vám úkol a když ho splníte, stanu se vaší ženou. Musíte mi do týdne přinést troje krásné šaty. První musí být jako rozkvetlá louka, plné jemných malých kvítků a kapek rosy. Ty druhé by měly být jako hustý les za svítání. Spousta zelených lístečků a mezi větvemi lesklé pavučinky. A ty třetí, ty ať jsou jako letní bouřka. Hustý liják, klidně i s krupobitím a občas nějaký ten blesk.´

Dobře si to princezna vymyslela. Tenkrát se totiž ještě všechny vzory musely vyšívat ručně a tak spoléhala na to, že to královy švadlenky nemůžou za týden stihnout. Jenže co se nestalo, ten týden zrovna někdo vynalezl stroj na potištění látek, a tak stačilo jen zadat do stroje požadovaný vzor a už to jelo. O týden později naklusal král James před princeznu a měl pro ni všechny šaty hotové. Dokonce pro ni uspořádal něco jako módní přehlídku.

Princezna znechuceně sledovala zrzku natřásající se v jejích šatech podivnými pohyby, které pravděpodobně měly být tanec, a přemýšlela, jak z tohohle ven. Nepomohla jí ani její matka, královna… královna…“

„Můžeme jí říkat Jane,“ ušklíbla se Bella.

„Dobře, takže tedy královna Jane,“ usmál se Emmett.

„Takže, její matka, královna Jane, jí také nepomohla. A v tu chvíli měla další vizi. V hlavě viděla sousední království, kde vládl mladý král Jasper, a samu  sebe, jak u něj slouží. Představa kuchtičky se jí sice moc nezamlouvala, ale všechno bude lepší než tenhle samolibej frajírek v nažehlený uniformičce – která měla sice moc pěknou fazónu, ale ty barvy! Definitivně se rozhodla. S někým, kdo si na sebe vezme růžovooranžové kalhoty, by žít nemohla.

Se svým plánem se svěřila jen svému starému učiteli, který se jí jako jediný rozhodl pomoci.

,Obleč si tohle,´ řekl jí a podával jí něco chlupatého. ,To je vlčí kožíšek. Nikdo tě v něm nepozná a budeš moci jít, kamkoliv se ti zachce.´

,Ale vždyť tak strašně páchne,´ stěžovala si princezna.

,No právě, nenapadá mě nikdo se zdravým rozumem, kdo by do něčeho takového chtěl strkat nos. A právě díky tomu budeš v bezpečí.´ Přehodil jí kožíšek přes ramena a vyprovodil ji z hradu.

Princezna nasedla na starého osla a vydala se do sousedního království. Uprostřed cesty dostala žízeň, a tak sesedla, vysála osla a dál pokračovala pěšky.

Druhý den ráno dorazila do země krále Jaspera. Vešla do jeho zámku a tak jak jí napovědělo její vidění, zamířila do kuchyně žádat o zaměstnání.

,Dobrý den,´ pozdravila starého kuchaře, který něco zuřivě hledal a nevšiml si, že přišla. Nebohý stařík se lekl a otočil se k ní, na hlavě mu přitom zůstal hrnec, do kterého nakoukl v rámci svého pátrání. Z hrnce se ozval kovový zvuk, který zněl asi takhle: ,?´

Princezna sundala chudákovi kuchaři nádobu z hlavy a usmála se na něj. ,Mohu vám nějak pomoct?´ zeptala se.

,Ale jistě, děvenko. Hledám tady jeden takový hrnec, je modrý a má jen jedno ucho.´ odpověděl muž a začal se znovu rozhlížet.

Princezna si rozpačitě odkašlala a natáhla k němu ruku s hrncem.

,No vida!´ zvolal stařík nadšeně. ,Kde jsi ho našla, děvče? Hledal jsem ho všude.´

Popadl zbožňovaný kus nádobí, položil ho na sporák, hodil do něj vlastní čepici a zuřivě ji míchal vařečkou.

Princezna Alice tam stála s otevřenou pusou a nezmohla se na slovo. Teprve když se z nádoby začalo kouřit, vzpamatovala se a vychrstla na spálenou hroudu špinavou vodu z nádobí.

,Výborný nápad,´ usmál se kuchař. ,Uděláme z toho vývar. Že mě to nenapadlo dřív!´

Po půl hodině zběsilého míchání vykydal stařík obsah hrnce na talíř a zavolal služku, aby to odnesla králi.

Princezna se odhodlala a zeptala se: ,Dobrý muži, nenašlo by se u vás místo pro jednu kuchtičku? Mohla bych vám se vším pomoci a měl byste méně práce.´

,To by bylo skvělé,´ zatleskal nadšeně kuchař. ,Ale budeme muset něco udělat s tvým oblečením, hrozně totiž smrdí. A co to vůbec máš na sobě?´

,To je vlčí kožíšek. Krásný, že?´ usmála se Alice a otočila se, aby si ji mohl prohlédnout.

,A je čistý?´ ujišťoval se kuchař.

,Ale jistě, naprosto. Jen je trochu smradlavý.´

,No dobrá,´ souhlasil stařeček. ,Tak tu tedy se mnou zůstaň.´“

Do dveří nakoukl zvědavý Jacob. „No skvělý,“ ušklíbl se. „Nejdřív si mě rozpáral a teď mě ještě svlíkneš z kůže?“

Přešel k Renesmé, která mu ukázala, o co přišel a pohodlně se vedle ní usadil.

Emmett zatím pokračoval. „Takže princezna Alice pracovala v kuchyni, kvalita královských večeří se závratně zvýšila a všechno pěkně klapalo. A pak, jednoho dne přišel posel do kuchyně vyřídit, že se bude na zámku konat velký ples, kde si chce král vybrat nevěstu. Mají prý uvařit jídlo o dvanácti chodech.

Celý zámek žil přípravami na tu velkou událost. Služebné zametaly a uklízely, připravovaly stoly a sály, všude byly květiny, no prostě krása. A v kuchyni se skoro nezastavili.

Když bylo konečně hotovo, přišla princezna ke kuchaři a řekla mu: ,Dneska si beru volno, dědo. Už jsem toho namakala až dost, navíc je sobota večer, takže si chci taky jednou trochu povyrazit, co ty na to?´

Stařeček souhlasil, byl příliš zaměstnán hledáním vlastního nosu v lednici a tak neodporoval.

Princezna měla v úmyslu jít na ples, samozřejmě. Uvědomila si ale, že nemá co na sebe. Vzala tedy svou kuchařskou zástěru, pytel od brambor a síťku od česneku, zavřela se s tím ve své komůrce, kde bydlela a o hodinu později už měla na sobě nádherné šaty, které by jí mohly všechny ostatní princezny závidět.

Na plese to žilo. Uprostřed velkého sálu vířilo na tanečním parketu několik párů, zbytek hostů se cpal nejrůznějšími pokrmy a uznale přikyvoval. Princezna Alice se rozhlížela a hledala krále Jaspera. Zrovna tančil s nějakou neznámou kráskou, ale nezdálo se, že by ho to kdovíjak těšilo. A jak se tak otáčel v rytmu hudby, střetl se s jejím pohledem.

Opustil svou tanečnici a došel až k ní.

,Nechal jste mě dlouho čekat,´ řekla princezna.

Král sklonil hlavu jako slušně vychovaný jižanský gentleman. ,Promiňte, slečno,´ omluvil se.

Natáhla ruku a on ji za ni vzal. Poprvé za celý večer pocítil naději, zatímco princezně se prostě ulevilo.

Sálem se rozezněla skladba Twilight od Vanessy Carlton. ,Smím prosit?´ zeptal se král Jasper.

Princezna Alice přijala jeho nabídku. Kolébali se spolu do rytmu krásného ploužáku a navzájem se lépe poznávali. Král z ní po zbytek večera už ani jednou nespustil oči.

Když byl ples u konce, král, který byl celý paf z toho, jak byla princezna krásná, chytrá a navíc přitažlivě voněla, si řekl: ,Nač čekat?´ a požádal princeznu o ruku. Ta to ale nějak nemohla rozdýchat. Ne proto, že by ho snad nechtěla. Spíš z toho důvodu, že nechtěla, aby sdílel její neštěstí. Konec konců, stále o ni usiloval i král James.

,Nemohu si vás vzít,´ odpověděla.

,Proč?´ Král byl zmatený.

,No… To máte jednoduché. Já si vás nemůžu vzít, protože… Protože jsem na hol-“

„Emmette!" Okřikli ho dohromady všichni, kromě Renesmé, která se tvářila nechápavě a Jacoba, který se ohromě bavil.

„Protože jsem na hol…“ Emmett usilovně přemýšlel, jak by zachránil situaci. „…čičích toaletách ztratila svoji, ehmm… kontaktní čočku… pro štěstí, bez které se nemůžu vdávat.´“

„Proč zrovna kontaktní čočku?“ divila se Alice.

„Nevím, bylo to to první, co mě napadlo. Takže. Princezna se otočila a utíkala ze sálu rovnou na dámy. Král běžel za ní, ale dovnitř pochopitelně nemohl. Jeho vyvolená se zatím protáhla okýnkem u jedné kabinky a zdrhla mu zadem.

Ráno našla nebohého krále poloslepá uklízečka, která přišla záchodky vytřít. ,Vstávat!´ zakrákala skřípavým hlasem. Nevěděla, kdo to je a myslela si, že je to nějaký opilec a tak ho něžně probudila mopem. Král zmateně otevřel oči a s mlasknutím odlepil tvář od podlahy. Zůstal mu na ní obtisknutý vzor dlaždiček.

Posadil se a vzpomínal, co se vlastně stalo. Pamatoval si, jak ho princezna odmítla, jak utekla na toaletu a jak asi tak hodinu čekal přede dveřmi, jestli nevyjde ven. Musel asi usnout a ona mu zatím proklouzla. Uvědomil si, že teď už může být kdekoliv a upadl do těžké deprese.

Tou dobou už Princezna připravovala v kuchyni královskou snídani. Nešťastně přitom vzlykala a slzela do čaje. Přichystala jídlo na tác, vytáhla z kapsy kapesník a hlasitě se vysmrkala. Poté kapesník zase složila a chystala se ho vrátit na jeho místo, když vtom se k ní přitočil starý bláznivý kuchař, popadl onu nosoplenu a zvolal: ,Výborný nápad, servírovat pokrm i s ubrouskem. Že mě to nenapadlo!´ Zasunul kapesník pod talíř a vyrazil s celým tácem ke králi.

O pár minut později zasedl smutný král ke stolu. Přinutil se nacpat do sebe snídani, aniž by si všiml, co to vlastně jí a chystal se otřít si pusu. Uchopil kapesník a třepl s ním, aby se rozložil.

Ani si nevšiml, jak je látka podezřele oslizlá. Vzduchem totiž zavanula krásná jemná vůně, kterou moc dobře znal. Ihned si nechal zavolat kuchaře.

Když se starému kuchaři doneslo, že ho král shání, začal pobíhat po kuchyni a hulákal: ,Kalhoty! Rychle moje kalhoty!´ Princezna se probrala ze smutnění. Tohle totiž bylo něco nového. Za tu dobu, co v kuchyni pracovala, si už zvykla, že stařík pod bílou zástěrou kromě puntíkovaných trenýrek nic nenosí a tak ji překvapilo, že se tento zvyk chystá porušit.

,Honem ty kalhoty!´ volal zase stařeček. Princezna se natáhla pro ty, které vysely na věšáku nejblíž k ní. Stařík si je natáhl, ale byly mu krátké.

,Ty ne, ty větší!´ hulákal. Podala mu tedy ty druhé kalhoty.

Kuchař si je navlékl a nohavice si ohrnul, až byly nakonec stejně krátké, jako ty předchozí. ,Akorát,´ usmál se spokojeně.

Přiklusal s namáhavým funěním do královských komnat a král se ho hned ptal: ,Kuchaři, pracuje s tebou v kuchyni nějaká dívka?´

,Ne,´ odpověděl kuchař.

,Ale ano,´ vložila se do toho jedna ze služebných. ,Pracuje tam jedna taková cácorka. Hezká tedy zrovna není, ale v kuchyni se umí ohánět.´

,Jo vy myslíte tu dívku? No proč se nezeptáte hned?´

Královi došlo, že tudy cesta nevede a radši se obrátil na služku. ,Jděte do kuchyně a přiveďte mi tu dívku,´ řekl.

Služebná odcupitala pryč a za chvíli se vrátila se zmatenou princeznou po boku.

Král k ní přistoupil a prohlédl si ji. ,Jakpak ti říkají?´ zeptal se.

,Vlčí kožíšek,´ pípla dívka.

,To podle té hrůzy, co má na sobě,´ vložil se do toho kuchař. ,Ale já ji mám stejně rád,´ usmál se. ,Za práci vzít umí a hodná je. Jen je trochu smradlavá.´

,Mýlíš se,´ řekl král. ,Vůbec není smradlavá.´ Natáhl ruku a odhrnul princezně kožíšek z hlavy. Všichni zírali, když se pod ním ukázala krásná princeznina tvář.

Už už se ti dva chystali políbit, když v tom měla princezna další vizi.

,Ach ne!´ vydechla. ,Jede sem král James s celou armádou. Já to věděla. Nemohu si vás vzít, králi, přinesla bych vám neštěstí.´

Král Jasper o tom ale nechtěl ani slyšet. Prohlásil, že ji před Jamesem ochrání, natáhl jí kožíšek opět na hlavu, ochranitelsky si před ni stoupl a nahrbil se.

Král James před ně předstoupil, uklonil se a udělal jakési složité gesto, nejspíš na pozdrav, při kterém si málem vypíchl oko. ,Přišel jsem si pro princeznu Alici,´ řekl. ,Vím, že ji tu někde schováváte a pokud mi ji nevydáte dobrovolně, vyhlásím vám válku.´

Král Jasper poodstoupil a popostrčil princeznu před sebe. ,Tady ji máte,´ řekl.

,Tuhle smrdutou ošklivku?´ ušklíbl se Král James a zacpal si s odporem nos. ,Tu si nikdy nevezmu.´

,Tedy se mě vzdáváte?´ zeptala se princezna a odhrnula si kožíšek. Přitančila ke králi Jasperovi a vtiskla mu na tvář velkou mlaskavou pusu.

Takovou potupu James samozřejmě nemohl rozchodit. Rozzuřil se a na krále Jaspera zaútočil. Co ale nevěděl, král Jasper měl mnohaletou válečnou praxi. Snadno ho přemohl a vykázal z království. Už se nikdy neukázal.

A tak všechno dobře dopadlo, princezna si vzala krále Jaspera, kuchař dál vařil a za své umění si dokonce vysloužil řád zlatých trenýrek. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.“

Emmett s úlevou vydechl, že to zvládl i tentokrát. Zdálo se, že jsou všichni spokojení. Přejížděl pohledem po jednotlivých tvářích – Jacob se vesele křenil, Nessie spokojeně zívala, Edward, Bella, Rose a Esmé se usmívali, Jasper s Alicí na klíně se vzájemně lépe poznávali, jen ten poslední obličej ho stále znepokojoval.

Povzdechl si a vstal. Se shrbenými rameny zamířil ke dveřím. V půli cesty se k němu připojil Carlisle, vzal ho za ucho a vedl ho do své pracovny.

,No co,´ pomyslel si Emmett, když se naposledy ohlédl do ložnice. Alice se na něj děkovně usmívala. Dneska se konečně i ona dočkala svého šťastně až navěky. Ať ho teď čeká cokoliv, je se sebou spokojený.