Ochrana I. - 2. kapitola
Můj pokoj se mi zamlouval na první pohled. Krásný výhled na školní pozemky, velká pohodlná postel, psací stůl s mnoha zásuvkami, na kterém ležel almanach školy, velký krb a vlastní koupelna. Co víc si mohu přát.
Po příjemné koupeli jsem vykouzlila plameny v krbu, připravila si hrnek čaje a uvelebila se v pohodlném křesle. Sáhla jsem zvědavě po almanachu, který ležel na stole. Almanach obsahoval informace o předchozím školním roce, vyznamenaných studentech a seznam učitelů s jejich krátkým životopisem. Výborně, alespoň budu mít náskok. Mnoho ze svých nastávajících kolegů jsem znala – McGonagallová, Kratiknot – ti tu byli už za mě. Naopak Hoochová, cože to učí? Jo, tělocvik a létání na košťatech. Při pohledu na její lehce zápasnická ramena mě to mohlo napadnout. Trelawneyová, od pohledu poněkud zmatená osůbka. Kdopak učí jeden z hlavních předmětů – lektvary? No to snad ne! On je tu ještě?! Severus Snape. Copak tady o něm píšou. Pochází z vážené rodiny kouzelníků, … vysokoškolský diplom, … dlouholetý učitel v Bradavicích, … dvě učebnice lektvarů, … řada odborných článků v kouzelnických časopisech. Ani jsem to nemusela číst. Vím tohoto o něm mnohem víc. Známe se totiž od dětství.
Snapeovi bydleli kousek od nás. I když kousek … bylo to sice pár mil, ale pro kouzelníky to tolik neznamená jako pro mudly. Byla to rozhodně nejbližší rodina kouzelníků, která v našem okolí žila. Navíc Severusova matka byla nejlepší kamarádkou mojí matky už od jejich školních let, takže nás Snapeovi navštěvovali docela často.
Paní Snapeová byla velmi milá a laskavá dáma. Vždy mě jemně pohladila po vlasech a většinou neopomněla dodat, že by tak ráda měla takovou holčičku doma. Částečně mi to lichotilo, ale částečně mě to i trochu štvalo. Považovala jsem totiž za mírnou nespravedlnost osudu, že jsem se narodila jako holka, protože jsem byla tehdy skálopevně přesvědčena, že to kluci mají lepší. Neustále by mě strojili do nějakých šatiček a já zatím radši lezla po stromech a vymýšlela různé rošťárny. Až na tuto drobnost jsem však paní Snapeovou měla velmi ráda a dost mě to vzalo, když jsem se dověděla o její smrti.
Starý Snape byl naproti tomu pěkný protiva a dost jsem se ho bála. Neustále nasupený pohled, takový ten „samonasírací“ typ, připravený se s někým kdykoli pohádat a dokazovat, že pravdu má on. Můj otec byl úplně jiný. Byl velmi klidný a dobrosrdečný. Vůbec si nepamatuji, že kdy někoho pomlouval nebo jakkoli jinak napadal. Přesto z něj vyzařovala síla a důstojnost. Přestože mě velmi miloval, byl na mě dost přísný. Jednou jsem nahlédla do salonku, ve kterém zrovna pan Santos Snape řval na mého otce. Už si nevzpomínám o co šlo, ale dost mě to tehdy naštvalo a představovala jsem si, jak pana Snapea škrtím. Můj otec však moji myšlenku zachytil a když Snapeovi odcházeli a paní Snapeová si postěžovala na jejich zanedbanou, zatrpaslíkovanou zahradu, můj otec jim nabídl, že jim na zahradě jistě ráda pomohu. Po jejich odchodu se můj otec na mě přísně podíval a řekl, že je to proto, abych příště k nikomu takové myšlenky nevysílala. Nedovolila jsem si odporovat, ale dlouho jsem to považovala za velkou křivdu.
Když jsem se za několik dní dostavila ke Snapeovým, paní Snapeová mě přívětivě přivítala a poslala mě se Severusem na zahradu s tím, že nám zatím udělá něco dobrého. Zatímco já jsem se statečně snažila bojovat s trpaslíky, ten darebák Severus jen tak lelkoval a jako by to nestačilo, ještě si ze mě tropil posměšky – „No jo, naše hvězda,“ narážel na mé jméno a povýšeně si mě prohlížel, když jsem se nosem zabořila do kyprého záhonu, poté co mně dva trpaslíci zrovna podrazili nohu. Byla jsem vzteky bez sebe, ale měla jsem natolik všech pět pohromadě, abych věděla, že jej nemohu přímo napadnout. Bylo mi teprve sedm a jemu šestnáct. Na Bradavické škole patřil k nejlepším studentům, kteří tam kdy studovali (podle slov jeho otce), a tak jsem samozřejmě k němu vzhlížela. O to více mě štvalo, že se mi posmíval.
„Přijďte za chvíli na svačinu,“ zavolala na nás paní Snapeová. Jak se Severus otočil, všimla jsem si, že pod lávkou, přes kterou se procházelo k jejich domu, je jakási zahnívající tůňka. Přestože jsem do kouzelnické školy ještě nechodila, už jsem nějaká kouzla uměla, zejména co se týkalo lumpáren. Nenápadně jsem kouzlem lávku nařízla a jakmile na ni Severus vkročil, už se válel v zapáchajícím bahně.
„To máte nějaký prohnilý,“ pokusila jsem se zmírnit následek svého kouzla. Severus však ihned pochopil odkud vítr fouká.
Vymrštil se z tůně jako střela a už mě držel pod krkem a dusil se vzteky: „Ty zmetku jeden! Co si to dovoluješ!“ Dál už jsem jeho monolog nevnímala, neboť se mi zatmělo před očima. Když jsem se probrala, zjistila jsem, že visím hlavou dolů přivázaná za jednu nohu k větvi stromu. Nevím, jak jsem tam dlouho visela, ale když se Severus ke mně vracel, měl už na sobě čisté šaty. Až dodatečně jsem si uvědomila, že jsem ho viděla poprvé a nadlouho naposled s čerstvě umytými vlasy.
„Tak kde jste?“ ozval se netrpělivě hlas paní Snapeové, která nám už šla naproti. Severus mě kouzlem rychle odvázal a když k nám paní Snapeová přišla, nenápadně mě zezadu podpíral, neboť se mi ještě stále dělaly kroužky před očima.
„Ach Stellinko, nesmíš se tak přepínat, jsi ještě malá,“ vyložila si paní Snapeová nesprávně můj stav jako přepracovanost. O skutečné příčině svého stavu jsem se nezmínila, neboť mi to nedovolovala moje hrdost a Severus to samozřejmě nerozebíral také, protože by musel připustit, že ho doběhla malá holka. U Snapeů doma mě Severusova maminka dala najíst a uložila mě do postele, abych se prý chvíli prospala a zotavila než půjdu domů.
Stále jsem se ještě nevzdala vůči Severusovi své pomsty a tak jsem zpod peřiny zaškemrala: „Paní Snapeová, mohl by mi Severus přečíst pohádku, já jinak nemohu usnout.“
„To je dobrý nápad Severusi,“ rozzářila se paní Snapeová, „třeba tu o dracích, co jsi měl rád, když jsi byl malý.“
Severusův pohled jasně vyjadřoval, že by mně nejraději narval smrtonošku do krku nebo mě zašlapal do země. Své matce si však nedovolil odporovat. Přesněji řečeno, pokud kdy vůbec nějakou ženu ctil a miloval, byla to jeho matka.
Podobných „slastných“ zážitků jsem s ním měla v dětství více. Čím byl Severus starší, tím více se uzavíral do sebe. To, že mě přehlížel, jsem už brala jako normál, ale začaly se kolem něho dít nějaké zvláštní věci. Trochu mě to lekalo, ale zároveň provokovalo. Přiznám se, že jsem ho občas špehovala, neboť mi to tehdy připadalo dobrodružné. Jednou jsem jej pozorovala, jak se baví se skupinkou svých vrstevníků a něco si ukazovali na svých předloktích. Bohužel pode mnou praskla větvička, takže mě načapali. Blekotala jsem něco v tom smyslu, že jsem šla náhodou kolem a byla jsem zděšením bez sebe, když jeho kamarádi mě chtěli okamžitě zabít. Severus mi tehdy zachránil život, neboť sebevědomě prohlásil, že má lepší nápad. Bude si prý na mě zkoušet paměťová kouzla, aby zjistil, jak rychle se jimi dá ze zdravého člověka udělat dement. Jeho kamarády to rozesmálo, zatímco já jsem byla málem šílená strachy. Severus mě odvlekl pryč a když jsme byli z dohledu, jen na mě zasyčel, ať rychle zmizím a už se tam neukazuji. Třásla jsem se po celém těle. Po chvíli jsem z dálky uslyšela další salvy smíchu. Když jsem se otočila, viděla jsem, že právě zabili potulného skřeta, a to tak hnusným způsobem, že se mi z toho udělalo úplně mdlo.
Atmosféra kolem Severuse houstla a pamatuji si, jak při jedné z návštěv manželů Snapeových u nás doma můj otec poznamenal: „Jednou Vám ten chlapec přinese do domu neštěstí.“ Starý Snape se tehdy velmi urazil a už k nám nechodil. Paní Snapeová k nám pak chodila pouze sama, jak jsem později pochopila - aby manžel nevěděl - a pamatuji si, že se dost u nás v kuchyni naplakala. O to více mě překvapilo, když nám v šestém ročníku Brumbál přestavil Snapea jako našeho nového učitele lektvarů.
Ihned od první hodiny mně Severus dával najevo, že u něj rozhodně žádné výhody mít nebudu. Důsledně mi vykal, oslovoval mě jenom příjmením a tvářil se, jako bychom se nikdy předtím neviděli. Po úvodním testu z lektvarů (který dopadl pro všechny dost katastrofálně) si vybral právě mě jako odstrašující případ. Před celou třídou se povýšeně podivoval, jak jsem se vůbec mohla dostat k pokročilým studiím lektvarů. Se vzdorovitostí sobě vlastní jsem mu odpověděla, že v testu byly většinou lektvary, které se máme teprve učit. Vysloužila jsem si za to ihned školní trest, což znamenalo strávit večer u něj ve sklepení nad přípravou nějakého lektvaru. O jaký lektvar šlo si už nepamatuji, ale zato si vzpomínám, že v tom jeho sklepení byla taková zima, že jsem si nahřívala ruce nad ohněm. Když mě Severus uviděl, pronesl s despektem: „Chcete uhořet zaživa, Solveradžová?“
„Ne, je mi pouze zima,“ odsekla jsem.
„Zkuste si pročistit ledviny a občas si zacvičte,“ procedil Severus mezi zuby, „jak se tak na Vás dívám, velmi Vám to prospěje.“
Po letech musím přiznat, že měl pravdu, ale tenkrát se mě to opravdu velmi dotklo. V pubertě jsem dost přibrala a komplexy, které jsem kvůli tomu měla, na mně visely jako závaží. Pevně jsem se však rozhodla, že se nenechám tím zmetkem deptat a lektvary budu umět tak, že mně nebude moci nic vytknout. Pokud si myslel, že si ze mě udělá hromosvod, tak to se tedy přepočítal. Už od dětství jsem byla zvyklá, že mě všichni kolem, snad kvůli mému poněkud naivně dětsky vyhlížejícímu obličejíku, vždy nejprve podceňovali. Dost mě to štvalo, ale později jsem pochopila, že je to vlastně dobré ochranné zbarvení. Všechno to podceňování mě také naučilo jedno – nedat se. Postupně jsem v lektvarech začala vynikat. Snapeovi uštěpačné poznámky sice ustaly, ale nikdy jsem se z jeho úst nějakého ocenění nedočkala. Dost mě to tehdy trápilo, ale naučilo mě to další životní lekci, která se mi později v životě moc hodila – pracovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nic neočekávat. Ušetřilo mně to mnoha zklamání.
Po všech těch vzpomínkách z dětství se mi v mysli usídlila podivná pachuť. Taky jsem mohla ten almanach otevřít až ráno. No, alespoň vím, co mě zítra čeká.
***
„Vítám Vás kolegové na naší první poradě v tomto školním roce,“ pronesl slavnostně Brumbál, když jsme se všichni sešli ve sborovně. „Omlouvám kolegu Snapea, který přijde o trochu později. Než začneme projednávat rozvrhy na tento školní rok, rád bych Vám představil naši novou kolegyni Stellu Solveradžovou. Možná si na ni někteří z Vás pamatují, když u nás ještě studovala. Přes svůj poměrně mladý věk má za sebou již řadu zkušeností. V posledních letech pracovala v Institutu pro výzkum kouzel v Caput Draconis.“
Při těch slovech se všichni na mě s překvapením podívali. Náš Institut, který byl v cizině znám spíše pod zkratkou WRI (Wizardry Research Institut), měl pověst dost záhadného místa. Řada projektů, na kterých jsme pracovali, podléhala přísnému utajení. Název Caput Draconis byl v podstatě krycím názvem. Přesné sídlo našeho Institutu znal jen velmi omezený počet kouzelníků, tak aby nikdo nepovolaný nás v naší práci nerušil. Díky tomuto utajení se však o nás šířila i řada pověr a dost nadnesených představ. I když ne všichni k nám chovali přátelský postoj, byli jsme většinou považováni za elitu, které není radno zkřížit cestu.
„Požádal jsem Stellu,“ pokračoval Brumbál, „aby u nás v 6. a 7. ročníku vyučovala základy kosmologie.“
Poté mi Brumbál postupně představil všechny učitele. Rozprava o rozvrzích proběhla celkem nerušeně, až na občasné výlevy profesorky Trelawneyové, která každou chvíli škole předpovídala tragické události. Brumbál nám potom nabídl občerstvení a vyzval nás k neformální diskusi. Stála jsem se sklenicí dýňového džusu osamoceně poblíž dveří, když se ke mně připojila profesorka McGonagallová.
„Mám velkou radost, že se Vám po absolvování naší školy tak daří, slečno Solveradžová. Četla jsem Vaše články v Magické revue o výzkumu účinků antigravitačních kouzel z hlediska plynutí času. Opravdu nesmírně zajímavé.“
Byla jsem jí celkem vděčná, neboť jsem se tam cítila jako nahá v trní a její zájem se zdál upřímný. Postupně se k nám začali připojovat další. Dost mě překvapilo, kolik z nich četlo mé odborné články.
„Doufám, že se od Vás něco přiučíme,“ spiklenecky na mě zamrkal profesor Kratiknot.
„Děkuji Vám za Vaše přijetí,“ řekla jsem, „doufám, že i já se od Vás dost naučím.“
„Skutečně?“ ozval se za mnou poněkud nepříjemný chladný hlas profesora Morta, který vyučoval obranu proti černé magii. „Vy z Institutu přece víte všechno, nebo ne?“
„Jen hlupák by si myslel, že ví všechno, kolego,“ odpověděla jsem mu stejně chladně.
„Z toho chlapa jsem nikdy neměla dobrý pocit,“ odtušila profesorka McGonagallová, když byl profesor Mort z doslechu.
V tom se prudce otevřely dveře a do sborovny vpadnul Severus Snape. Najednou jsme stáli proti sobě tváří v tvář. Trochu nejistě se na mě díval, jakoby v paměti pátral, kdo vlastně jsem. Pravda, od doby, kdy jsme se viděli naposled, jsem dost ubrala na váze, zato jsem přibrala na klidu a sebevědomí.
Brumbál mezi nás vstoupil a představil nás. „Myslím, že se dobře znáte,“ dodal s vševědoucím úsměvem.
„Jistě,“ odpověděli jsme se Severusem téměř současně. Bylo mi trochu trapně, neboť jsem nevěděla, zda mu mám tykat nebo vykat nebo jak ho vůbec oslovovat. Severus mě však nenechal dlouho na pochybách.
„Vítám Vás, kolegyně,“ řekl s výrazem povýšeného nezájmu.
„Naše nová kolegyně bude u nás v 6. a 7. ročníku vyučovat základy kosmologie, Severusi,“ dodal Brumbál.
„Ach tak,“ odvětil Severus s výrazem nepřejte-si-slyšet,-co-si-o-tom-myslím.