Přemyslovská dynastie - osobnosti = Přemysl Otakar II.
* kolem roku 1233 – 26. srpna 1278, Suché Kruty
Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý, byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.
To, jaký skutečně byl muž, který si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, těžko vyčteme ve středověkých kronikách. Ty vlastně neudávají příliš nezaujatých faktů. Zápis v Kronice colmarské tvrdí, že postavy byl ušlechtilé, nepříliš vysoký, tváře snědé, srdnatý a moudrý i nadobyčej věku svého výmluvný. Ačkoliv se jeho ostatky dochovaly ve velmi špatném stavu, antropolog Emanuel Vlček víceméně potvrdil fyzický popis. Přemysl byl průměrně vysoký, snědý a prý pohledný muž s dvorským vychováním a na svou dobu dobrým vzděláním.
Ačkoliv z mnoha jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost, bylo by to příliš unáhlené hodnocení. Roku 1254 například jako král potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku. Zároveň to ale byl Přemysl, kdo do země pozval inkvizici. Ve skutečnosti jeho rozhodnutí vždy odpovídala Otakarovým aktuálním cílům. Jistě netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Rakouské kroniky se například věnují především těm činům Otakara II. (ale i Václava II.), které příliš sympatií nevzbuzují.
Přízvisko železný mu dali Kumáni po bitvě u Kressenbrunu, kde se proslavili Přemyslovi těžce odění rytíři. Místo zlatý by spíše odpovídalo jiné označení - Přemyslovo bohatství pocházelo ze stříbra. Skutečně neexistují záznamy o tom, že by se za doby své vlády dostal do finančních potíží.
Přemysl byl mocným středoevropským panovníkem (v době interregna v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři), za jehož vlády dosáhlo české království největšího rozmachu až do doby Karla IV. Díky svým diplomatickým schopnostem či sňatkové politice Přemysl získal kromě české koruny titul vévoda rakouský (od roku 1251), vévoda štýrský (od r. 1261) a vévoda korutanský a kraňský (od r. 1269). Tím dosáhl významu, který se projevil i v tom, že se Otakar několikrát ucházel o římskoněmeckou korunu - ovšem právě jeho moc mu tuto výsadu nakonec neumožnila získat. Přemyslův závratný vzestup následoval strmý pád.
Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).
V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvykli na takřka nulovou moc římských králů a císařů. Přemysl tedy pragmaticky podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.
Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Zdá se, že Otakar II. i Václav I. zcela ignorovali tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Přemysl své postavení opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské – Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). V jedné listině píše, že království našeho sláva, kteréž žádosti jsme, nejvíce z okrasy a ozdoby měst roste. Hned na počátku své vlády také zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.
Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do „knížecí vůle“. Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví, přestože různá panství patřila šlechtě a panovníkovi patřila vlastně jen královská města a vlastně malé území. Při zakládání měst musel Přemysl složitě získat statky zpět od šlechty.
Omezování svých dosavadních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel v roce 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. Jednohlasně jím byl zvolen do té doby takřka neznámý Rudolf Habsburský. Římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí.
Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové (hlavou Boreš z Rýzmburka) zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy (jelikož Přemyslův syn Václav se měl oženit s jednou z Rudolfových dcer) zajištěna jiná rozsáhlá území.
Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku. Římský král ztrácel sympatie říšských pánů i v Rakousku, osvobozeném od Přemyslovy „tyranie“, které sevřel v kleštích daní. Otakar se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Soupeřova smrt pro Habsburka cenu vítězství ještě znásobila, jelikož se tak stal jediným hegemonem střední Evropy.
Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Zde měly odpočívat jen dočasně. Václav II. se chystal vybudovat novou nekropoli svého rodu v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sám založil. Zemřel ovšem ještě předtím, než tento úmysl dokončil.
Přemyslovy ostatky byly přemístěny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373) pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty (koruna, jablko, žezlo). Na pohřební koruně Otakara II. se dochoval nápis "Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti." neboli "Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého." Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost ostatků je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v gotické katedrále:
HIC IACET PRZEMISL ALIAS OTAKARUS REX BOHEMIE ET AUSTRIE STIRIE CARINTHIE DUX MARCHIO MORAVIE ET DOMINUS PORTUS NAONIS FILIUS WENCESLAI REGIUS
Zde leží Přemysl, jinak Otakar, král český a rakouský; štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán naonského přístavu, syn krále Václava
Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, se Přemyslovy kosti, bohužel velmi špatně zachovalé, nacházejí dodnes.