Prolog

Nikdy jsem si nepřipadala výjimečná dokud jsem nepotkala jeho. Vypadal jako bůh a já si s ním připadala jako v ráji. Jenom s ním jsem byla šťastná a žila jsem. To co tomu všemu předcházelo bylo hrozné. Byla to jedna velká noční můra.

Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná. Potom co mi zemřeli rodiče a já se musela odstěhovat k tetě do města, které bylo tolik odlišné od mého milovaného Rochestru. Bylo to malé město jménem Forks. Nechtělo se mi sem tetu jsem poprvé viděla až týden před pohřbem. Byla to tátova sestra. Nevím, proč se pohádali a léta spolu nemluvili, ale nebylo na mě to vyřešit. Byla jsem jí vděčná, že si mě k sobě vzala a ušetřila mě tak dvou let v dětském domově kterým mi hrozili.

Doufala jsem, že to nikdy neskončí. Hluboce jsem se mýlila, každá pohádka má svůj konec, ale někdy i šťastný začátek, který si musíš tvrdě vybojovat a to já uměla, nebylo to poprvé, doufala jsem, že je to naposledy. On mne opustil a já byla nucena požádat o pomoc na místě, kterému bych se za jiných okolností vyhla.

Ještě jako člověk jsem o Volturiových moc dobrého neslýchala, ale na vlastní kůži jsem se přesvědčila o opaku. Mně pomohli když jsem to nejvíc potřebovala. On mně opustil a přesto zůstal se mnou, nechal mi to nejcennější co mohl. Čekala jsem jeho dítě. On a jeho rodina odjeli a já nevěděla co dělat. Nevěděla jsem co dělat a komu věřit. Lidé mi pomoc nemohli a mě napadlo jediné. Požádat o pomoc ty nejnepravděpodobnější – Volturiovi.

Narodila jsem se před 16ti lety v Rochestru. Prožila jsem tu poměrně šťastné dětství a dospívání. Naše rodina, díky zaměstnání rodičů, byla poměrně bohatá a já si tak nemusela moc odpírat. Byla jsem jedináček, který dostal skoro vše o co si řekl. Měla jsem vlastní televizi, dévédé přehrávač, hifi věž a nemluvě o vlastním autě. Žádné štěstí a úspěch však netrvá věčně a já za ně měla zaplatit tvrdou daň. Byl to život mích rodičů, nevím proč museli zaplatit oni, ale já na své otázky nenaleznu odpověď. Už nikdy neuslyším kouzelný hlas mé matky, která mě láká na nákupy, nutí mě stávat abych nezaspala do školy. Nikdy už neuslyším hlas svého otce, jak škádlí mamku nebo mě.

Jeden známý rodičů zavolal otcově sestře, o které jsem nikdy neslyšela. Otec se o ní nikdy nezmínil, když přijela představila se mi jako Kate Weberová, také mě poprosila abych se jí neptala proč spolu s otcem nemluvila. Prý mi to jednou sama řekne. Nebyla jsem ten typ, který by se v tom rýpal.

Vlastně teď si vzpomínám, že jsem se ještě nepředstavila, jmenuji se Loren Stevensová a toto je můj příběh.