1) 2. den v práci

Jednou se to stát muselo. Lord Voldemort konečně vyhrál, ale nebyl by to on, kdyby mu vše vycházelo podle plánu. Zde se náš Pán Zla musí postavit něčemu, s čím se ještě nikdy nesetkal. Abyste úplně pochopili obsah autorových povídek, budete si muset přečíst i povídky Na návštěvě u Pána Zla. Voldemortovi se konečně povedlo, aby Zlo vládlo světu. Vytvořil Říši Zla, které by spokojeně poroučel, nebýt jedné maličkosti.

Tato povídka volně navazuje na povídku Kdo se směje naposled.

Autor: Darao

Žánr: Parodie, Humor

Postavy: Severus Snape, Lord Voldemort

..........................

Lord Voldemort spokojeně seděl na svém trůně a přemýšlel, co by v následujících dnech mohl dělat. Na tváři se mu rýsoval velký úsměv. Příliš velký na jeho povahu, ale on důvod k radosti měl, a to obrovský. Už celé dva dny vládne své Říši Zla – celému světu.

„Dva dny,“ pomyslel si hrdě Lord Voldemort a vzpomněl si, co za tu dobu jako Vládce Zla vykonal.

Tak za prvé: povedlo se mu, aby mu kouzelnická i mudlovská společnost předala vládu.

„Jaký krásný triumf Zla nad dobrem,“ pochválil se a jeho úsměv dosáhl vrcholu tím, že ukázal nažloutlé zuby.

Druhou věcí bylo, že ustanovil hlavní město, kterému dal jméno Voldelon, a zde také nyní stál jeho palác. Zatím tu bydlel pouze on, smrtijedi, mozkomoři, poletující po zahradě a.... a ta stará Raddlejová, jeho žena. Při vzpomínce na tuto ženu, se široký úsměv Vládce Zla vrátil zpět dolů, jak byl zvyklý.

„Jak jsem si mohl vzít takovou ježibabu?“ bědoval pro sebe a promnul si oči. Snažil si vybavit chvíle, kdy se s ní seznámil, ale ve své mysli nenašel nic. Neměl se ten večer tak opíjet. Byl to zrovna den, kdy se jim podařilo chytit toho nenáviděného Potterovic kluka, Harryho. Nebylo těžké ho dopadnout, jelikož se on sám zpil do němoty a stačilo, aby ho smrtijedi spoutali a hodili do kobky ve vile svého Pána. Lord Voldemort a jeho věrní tento čin slavili dlouho do noci, pokračovali ráno a vlastně i dlouho do noci druhého dne.

Po takovém flámu bylo jasné, že Pán Zla nevěděl, kde je a čí je. Nebyl tedy problém, aby mu jeden ze smrtijedů dohodil nějakou ženskou, aby se jejich Pán taky pořádně pobavil. Voldemortovi bylo jedno, jak jeho společnice vypadá, protože mu okolní svět připadal nádherný (asi jako každému po dvou dnech v lihu). A jak Pána Zla známe, začal tu svoji oblíbenou písničku, o tom jak teď zabije Pottera a nic mu nebude bránit, aby ovládl svět. Žena mu na to skočila a zaslepena tím, že by se mohla stát Paní Zla, dohnala Lorda Voldemorta do kabinky lásky.

Svatební obřad proběhl rychle, a i když byli smrtijedi zaskočeni nečekaným rozhodnutím svého Pána, nijak mu nebránili. Ba co víc, podpořili ho tím, že ho při obřadu drželi, aby dokázal vedle své budoucí chotě alespoň chvíli vydržet na nohou.

Zazněla otázka: „Berete si tohoto muže za svého manžela?“ Z ženských úst vyšlo: „Ano.“

„A co vy, Lorde Voldemorte,“ otočil se oddávající na vybledlého muže, sotva stojícího na nohou. „Berete si zde přítomnou za svoji manželku?“

„Ano!“ ozvalo se radostně od Pána Zla, který roztáhl ruce, protože se mu zdálo, že stojí před davem, jenž ho opěvuje. Při tomto gestu se ale vysmekl smrtijedům a s hlasitým: „Cha Cha Cha!“ dopadl na tvrdou zem a usnul.

Jeho čerstvá manželka se k němu sehnula a navlékla mu prsten. Nyní zbývala pouze úřednická záležitost, a to už za něj zvládli udělat smrtijedi. Nastal však problém, a tím bylo jméno. Ten-jehož-stejně-nesmíme-jmenovat přeci nemá žádné příjmení. Chvilku nad tím bádali, jaké jméno ponese Voldemortova choť, až si jeden vzpomněl, že se temný Lord jmenoval Raddle. Tak se to stalo, že se žena Pána Zla jmenuje Raddlejová. Tímto byl obřad ukončen a novomanželé ponecháni svatební noci.

Spokojenou noc překazilo, až probuzení Pána z kocoviny. Jeho unavené oči zpozorovaly, že není na svém loži sám a o co hůře, že je to něco nevzhledného. Lord Voldemort vyskočil s jekotem z postele a snažil se najít hůlku. Jeho černý plášť na něm nebyl, dokonce ani pyžamo.

„Hůlku, kde mám hůlku?“ Pokoušel se rozpomenout, kam ji uložil, ale kromě několika útržků vzpomínek z posledních dnů nevěděl nic.

Pán Zla, stále hledající svůj kouzelný proutek, aby mohl to stvoření nějak vyhodit ze své postele, nic nenašel. Zoufalství v něm rostlo. Vyběhl z ložnice pouze tak, jak ho příroda a léta působení v silách Zla stvořily. Řítil se chodbou, hledaje někoho, kdo by mu vysvětlil, co to všechno znamená. Až si všiml, že mu něco tíží ruku – prsten. Na tvář Pána Zla vystoupil ještě zděšenější výraz, jak mu docházely souvislosti. Malá kontrola mu potvrdila jeho nejhorší obavu, prsten na ruce toho tvora. Tohle byla jeho žena.

„Strašlivé,“ řekl si Lord Voldemort při této vzpomínce a celým tělem mu projela husí kůže.

„Kdo mi ale teď zlepší náladu?“ ptal se sám sebe. Vstal ze svého trůnu a šel halou.

„Pottere, Pottere…“ vzpomínal Pán Zla. „Pročs tenkrát zemřel…“ Došel k zataženému oknu, kterým se snažilo dostat dovnitř sluneční světlo.

„Vždyť s tebou byla taková zábava…“ Otočil se na místo, kde se to stalo. Kde se Harry svíjel v ukrutných křečích.

„S kým si teď budu hrát…?“

„Hrát si.“ Tato dvě slova vyplnila celou jeho mysl. „Možná bych si mohl pořídit psa, jezevčíka nebo něco většího.“ S trochu lepší náladou se vrátil k trůnu, jenž byl centrem jeho Říše.

„Už vím, co mi zlepší náladu,“ řekl a na tváři mu vyskočil dětský úsměv.

„Nechám si vyprávět, jak zemřel Brumbál. To mě vždycky pobaví.“ Usadil se do svého trůnu a zařval do haly: „Severusi!“

Severus Snape ladným krokem, avšak s bolestí hlavy, mířil dlouhou chodbou na záchod. Nebyl vzhůru ani půl hodiny a jeho Pán už ho chce vidět. Stejně jako ostatní smrtijedi, i on slavil založení Říše Zla, a tudíž mu takhle po ránu nebylo nejlíp. Přesto volání svého Pána neodmítl a zamířil do trůnní haly.

Pomalu věšel dovnitř a mířil k trůnu, kde seděl Vládce všeho Zla.

„Severusi,“ pokynul mu Voldemort a vstal. „Pověz mi, jaks zabil Brumbála?“

„Proč to chce zase slyšet?“ pomyslel si Severus a sledoval, jak jeho Pán míří k soše, znázorňující Toho-o-němž-nemluvíme, jak drží v rukou svět. Temný Lord k ní přistoupil a otevřel tajná dvířka, kde měl schovaný svůj minibar.

„Dáš si něco, Severusi, skotskou nebo whisky?“

„Vodu byste tam neměl, Pane?“ zeptal se Snape, protože na alkohol už vážně neměl chuť.

„Podívám se,“ odpověděl Voldemort a začal se přehrabovat ve flaškách alkoholu.

Mezi řinčením skla uslyšel Severus slaboučký hlásek: „Co se děje, my chceme taky něco vidět.“

Nejdříve si myslel, že se mu to pouze zdá, ale hlásek se opakoval: „Co se děje, my chceme taky něco vidět! Rozepni si poklopec!“

V tom to Severusovi došlo – jeho tanga. Zvědavá červená tanga. Naklonil hlavu k nohám a šeptem okřiknul svůj oděv: „Buďte zticha nebo“

„Nebo co?“ zakřičela jeho tanga, „Praštíš nás?“ zeptala se drze.

Severus zaťal ruku v pěst a pohrozil.

„Na to nemáš odvahu,“ řekla výsměšně.

Do Snapea se nalil vztek a vší silou udeřil tanga pěstí.

„AUUU!“ řvala Snaepova červená tanga.

„AUUU!“ řval Snape, když zjistil, že udeřil více než jen tanga. V hrozivé bolesti se stočil na zem do embryonální polohy a rukama svíral nejbolestivější místo na světe.

Když to Pán Zla uviděl, uvědomil si, že to zřejmě jeho oblíbený smrtijed včera přehnal s pitím a ještě mu není nejlíp. „Víš co, povíš mi tu historku jindy,“ řekl mu a odešel z trůnní haly.

Co teď? Potřeboval se nějak zabavit. Když neumučil alespoň jednoho člověka za den, tak to prostě nebyl úspěch. Potřeboval oběť. V tom to uslyšel. Kroky na chodbě. I když jemu zněly, jako kdyby jel buldozer. Poznal, že to je ona. Stará Raddlejová, jeho oběť. Vběhl do oné chodby a postavil se naproti ní.

Proti němu se řítila žena v růžových šatech, vystihujících její tělesné vnady. Tato žena rostla spíše do šířky než do výšky. Před sebou nesla koš se svým bílým prádlem. Jako Pán Zla si mohl vybrat, jakou chtěl. Proč mu osud přivalil zrovna tuhle? Možná že by malé kouzlo Avada Kedavra tuto záležitost vyřešilo, ale nejdřív trochu mučení. Jeho žena se před ním zastavila a podívala se mu do červených očí.

„Drahá,“ začal mile temný Lord. „Kampak to neseš?“

„Kam bych to nesla asi…?! Do pračky, vyprat to!“ odpověděla svým nepříjemným hlasem paní Raddlejová. „Taky bys mohl být více užitečný a pomoct mi.“

Lord Voldemort, zaskočen, že na něj takhle vyjela, se začal bránit. „Ale já dělám užitečné věci… třeba… a taky… přece.“

„Sedíš si na tom svém trůně a do práce posíláš smrtijedy. Ty se jenom flákáš!“

„To není pravda.“ Na chvíli se zamyslel, co jí řekne. „Včera jsem schvaloval zákony pro svoji Říši…“

„Jo, třeba jako nerozsvěcovat po desáté hodině lampy na ulici,“ řekla výsměšně. „A ještě lepší si vymyslel: Zákaz tahat mozkomorům za pláště.“

„Děti jsou tak zlé,“ obhajoval svůj zákon Temný Pán.

„Ale tenhle mě fakt dostal. Zákaz nošení růžových papuček, kromě tebe. Takový nesmysl!“

To už Lord Voldemort neunesl. Zvedl na ni prst: „Ty lůzo. Jak si dovoluješ mně, Pánu Zla-“ ukázal prstem na sebe, „-tomu, kdo vládne Říši Zla, Tomu-jehož-se-všichni-bojí, říkat, že má nesmyslné zákony?! Já…“ ždímal ze sebe Voldemort. „Já se s tebou rozvedu.“

„Nerozvedeš!“ odpověděla úsečně hromovým hlasem.

„A proč ne?“ Pán Zla si může přeci dělat všechno, co chce.

„Máme manželskou smlouvu, copak jsi zapomněl?“

„Zapomněl,“ přiznal se Voldemort.

„Jestli se semnou rozvedeš, budu mít právo na půlku tvého majetku. To je půlka Říše Zla a ještě si k tomu přidám Malfoye,“ usmála se na svého manžela.

„Malfoye ne!“ křikl zděšeně Vládce Zla. „Ten mi vaří.“

„Buď Malfoye, nebo tvoji vilu!“ Dala svému manželovi na výběr.

Pán Zla horečně přemýšlel. Bolelo to hodně, ale rozhodl se: „Tak si vezmi vilu!“

„Tak jo,“ odpověděl ženský hlas s přízvukem cirkulárky.

V tom okamžiku projelo Lordu Voldemortovi hlavou, co měl vlastně v plánu. Mučení selhalo, ale pořád mohl použít kletbu smrti. Vytáhl svoji hůlku z pláště a připravil si v ústech slova Avada Kedavra.

Jeho žena však byla pohotovější. Všimla si, jak její muž uchopil hůlku. Začala jednat. Pustila koš s prádlem. Otočila se proti němu a z kapsy vytáhla svůj růžový kouzelný proutek. Namířila jeho špičku proti němu a vykřikla: „CRUCIO!“

Pán Zla si příliš pozdě uvědomil, co toto slovo znamená. Slovo, které tak často a rád používal, bylo nyní zneužito proti němu. Voldemortovým křehkým tělem projela vlna nesnesitelné bolesti.

„Au! Auuu! Přestaň! Slyšíš!“ žadonil Pán Zla. Narazil do zdi a spadl na zem. Jeho tělo se klepalo jako po zásahu elektrickým proudem.

Stará Raddlejová se smála tomu, jaký krátký taneček její manžel zvládl. Naklonila se k němu a sebrala mu hůlku.

„Vrať mi ji,“ vyloudil ze svých úst Pán Zla. „Nebo tě nechám vsadit do Azkabanu.“

„To nemůžeš, protože jsi ho včera zrušil.“

„To je pravda,“ vzpomněl si Voldemort. Byl včera moc aktivní.

„A hlavně, můj drahý manželi,“ pokračovala stojící žena nad Vládcem všeho Zla. „Neudělala jsem nic nezákonného, vždyť tyto kletby jsi nechal zlegalizovat. A proto bys mohl jít teď něco udělat. Například bys mohl vyprat prádlo.“ Usmála se na něj a její tvář připomněla žraloka před útokem. Poté odkráčela zpět odkud přišla.

Pán Zla, zmatený tím, co se přihodilo, uchopil prádlo do svých rukou a poslušně odešel do prádelny.

„Já jí ještě ukážu. Ona pozná, co je Vládce Zla zač,“ pronášel si svoje sliby, když vkládal špinavé prádlo do pračky, aniž by si všiml, že mezi bílým prádlem byl i jeho černý plášť. „Ta ještě bude ječet za to, co jí provedu,“ usmál se pro sebe a zapnul pračku.

Ani si nedokázal představit, jak mu za vyprání jejího prádla poděkuje.