1. kapitola 2. část
Dopadli na zem a Snape vyprostil svou ruku z Juliina sevření. Zavazadla přistála hned vedle nich.
“Můžete se pustit,” pousmál se v duchu nad její naivitou. Stále se totiž pevně držela knihy.
“To... bylo fakt... děsný,” vypravila ze sebe však jen dívka a vzápětí se skácela v bezvědomí na záda do sněhu.
“Zatraceně,” zadrmolil a poklekl vedle ní. Trochu ji popleskal po tváři a přitom si všiml, jak má roztomile červený nos od mrazu. Jinak ale byla dost nezdravě bledá, což působilo v kontrastu s rudými vlasy poněkud nepřirozeně.
Snape pochopil, že propleskávání nedochází patřičného účinku a ponořil ruku do hloubi svého pláště. Vytáhl kovovou placatku potaženou hadí kůží a trochu tekutiny nalil mezi Juliiny pootevřené rty. Dívka se ihned probrala a podepřená o jeden loket se náležitě rozkašlala. Potom se na něho otočila přes rameno s omluvným pohledem.
“To bylo trapné,” zhodnotila deprimovaně.
Chvilku se jí zdálo, jako by se mu v očích mihl náznak pobavení, zatímco vstával setřásajíc si z pláště stopy sněhu. V příštím okamžiku však opět ztuhla jeho tvář v chladnou masku.
“Já to nikomu neřeknu,” prohodil trochu posměšně a energickým pohybem jí pomohl na nohy.
“Kde jsme?” zeptala se, když se trochu upravila a konečně se rozhlédla.
“V Prasinkách. Pár kilometrů od Bradavic,” odvětil stručně a opět zmobilizoval její kufry.
Mezitím se odkudsi vynořil kočár tažený dvěma tvory.
“Nastupte,” pokynul jí, když kočár zastavil přímo u nich.
“Proboha, a co je zas tohle?” otřásla se odporem Julie a couvla o krok zpět. To, co bylo zapřaženo v povozu, totiž vzdáleně vypadalo jako koně. Ale koně, kteří se nejspíš utopili a potom drahnou dobu tleli a potom je někdo donutil tahat kočár. A ještě jim přičaroval odporná kožnatá křídla.
Snape na ni rychle pohlédl, pak ale věcně odvětil:
“To jsou testrálové. Nasedněte.” A hodil její věci do vozu.
Julie jen zavrtěla hlavou a rezignovaně vlezla do kočáru. Muž usedl proti ní a vůz se okamžitě rozjel.
“Prosím,” podal Snape dívce placatku a celkem bez úspěchu se pokusil zatvářit povzbudivě. Nechtěl ji přivést k Brumbálovi na pokraji nervového zhroucení, proto usoudil, že ještě trocha zahřívacího lektvaru z jeho soukromé zásoby jí neuškodí.
“Děkuji.” Napila se kupodivu s chutí. “Zahřívací lektvar nikdy neodmítnu.” A lišácky se usmála. Hned ji to ale zamrzelo, protože muž svraštil čelo a zas do ní zaryl zpytující pohled.
“Kolik je vám let?” přísně se otázal.
“Dvacet dva.” Nechápala, kam tím míří.
“V jakém že jste ročníku?”
“V šestém. Proč?”
“Je pro mne záhadou, jak je možné, že jste tak zaostalá ve věcech cestování... a na druhou stranu bezpečně rozeznáte podle chuti zahřívací lektvar, který se učí až v sedmém ročníku a jehož chuť je téměř neutrální,” zabodl do ní mrazivý pohled.
“Pokud si do něj ovšem někdo nepřidá zrnka masály, aby chutnal lépe,” pousmála se.
“Také je tam dávám,” dodala rychle, když na ni nevěřícně vytřeštil oči.
“Dokonce si jej sama vaříte?”
“Samozřejmě, že je to v Kruvalu zakázané, ale občas se to tam nedalo vydržet...” Trpce se pousmála a zadívala se na okamžik z okna.
Snape chvíli mlčel. Ale potom znovu promluvil tichým melodickým hlasem:
“Jsou všichni kruvalští žáci na takové úrovni, jako vy?”
“To nemohu posoudit, nejsem profesor lektvarů,” pokrčila rameny.
“Profesorem lektvarů jsem já a předloni se mi nezdálo, že byste tam měli nějaké super mozky, když se konal Pohár,” řekl pomalu a opovržlivě.
“To nebyl zrovna výkvět naší školy, ta reprezentace. Byli to zkrátka nejoblíbenější studenti našeho ředitele,” zamračila se Julie.
“Nejste trochu stará na šestý ročník?” ignoroval však její poznámku Snape a dál s ledovým klidem pokračoval ve výslechu.
“U nás se nastupuje do školy v šestnácti letech. Předtím chodíme do přípravných kurzů a do mudlovských škol samozřejmě.”
Profesor ztichl. ‘Nevypadá na dvaadvacet,’ přemítal. ‘Myslel jsem, že je mladší. Něco si už ale zřejmě prožila, vzhledem k tomu, že vidí testrály...’
Zdálo by se, že se ti dva cizí lidé navzájem odhadují coby budoucí protivníci, když tam tak seděli naproti sobě a jeden druhého zamyšleně pozorovali. I dívka totiž beze studu hleděla na muže a v duchu jej hodnotila.
“Tak tedy lektvary!” zdvihla po chvíli obdivně obočí. “Můj oblíbený předmět.”
Odpovědí jí však byl jen zachmuřený a značně nedůvěřivý pohled.
Mezitím dojeli až k bradavickému hradu a kočár zastavil. Snape seskočil do sněhu a chtěl sáhnout pro kufry, když se však otočil ke dveřím povozu, zjistil, že stojí tváří v tvář Julii. Jeho napřaženou paži považovala za galantní gesto a s milým úsměvem se chytila jeho ruky.
“Děkuji,” blýskla po něm zelenýma očima a vyskočila z kočáru. Profesor trochu ztuhnul tou nenadálou blízkostí a také mu přišlo, že ucítil nějakou dobře známou a velmi příjemnou vůni. Nevěnoval tomu však pozornost a konečně vytáhl její kufry. Julie se zatím překvapeně rozhlížela kolem sebe. Musela hodně zaklonit hlavu, aby dohlédla, kam až sahají věže Bradavic a mírně řečeno, byla celým tímhle místem fascinovaná.
Prošli vysokou bránou do vstupní haly hradu a po mnoha rozličných (a k Juliinu údivu stále se pohybujících) schodištích vystoupali do tiché chodby, na jejímž konci vyřkl Snape nějaké heslo. Kamenný chrlič před nimi se odsunul a objevily se další pohyblivé schody vzhůru. Cestou sem potkali jen několik duchů a starého zamračeného muže s kočkou, který se na ni nenávistně podíval a hned na to s respektem pozdravil profesora. Jinak bylo všude pusto a prázdno, stejně jako každý rok o Vánocích v Kruvalu.
Snape zaklepal na dveře nad schody a vyčkal, až se zevnitř ozvalo milé “Vstupte.” Nechali zavazadla ležet za dveřmi a vešli do útulné pracovny ředitele školy.
“Dobrý den,” pozdravili oba sedícího muže s dlouhatánským bílým plnovousem a legrační čapkou na hlavě.
“Dobrý den, Severusi,” usmál se Brumbál a vstal od stolu, za kterým právě něco psal.
“Vítejte, slečno Readová!” Vykročil k Julii a stiskl jí srdečně ruku. “Jaká byla cesta?” podíval se na oba.
Julie se v rozpacích otočila na Snapea.
“V pořádku,” zamumlal profesor s kamenným výrazem.
“To jsem rád. Ale jistě jste oba unavení a máte hlad… Doprovoďte slečnu do zmijozelské koleje a ukažte jí, kde máme jídelnu, Severusi. Jinak jsme se tedy dohodli, že Julie bude chodit k vám do šestého ročníku, ale na konci si složí OVCE, na které se v průběhu roku sama připraví. Tímto způsobem se nám podařilo překlenout rozdíl v učebních osnovách Bradavic a Kruvalu, který má sice také sedm ročníků, ale OVCE se skládají už v šestém,” řekl ředitel. “Večeře je za hodinu, takže se uvidíme tam.” A pokynul mile Julii k odchodu.
“Ale vy se u mne ještě, prosím, stavte, profesore,” zadíval se Brumbál potom na Snapea skrze půlměsícové brýle. Ten jen chmurně kývl na znamení, že rozumí a první vyšel ze dveří. Opět šli po několika měnících se schodištích zpět do vstupní síně hradu. Odtud se vydali po schodech do sklepení a nakonec důmyslně skrytými kamennými dveřmi do zmijozelské společenské místnosti.
Muž nechal klesnout Juliiny kufry na zelený koberec a netrpělivě ukázal před sebe.
“Schody nahoru vedou do dívčích ložnic,” zavrčel, načež se ihned obrátil k odchodu.
“Děkuji, pane.” Julie vytáhla hůlku a nacvičeným pohybem zmobilizovala svá zavazadla směrem k točitým dřevěným schodům.
“Kolem jídelny jsme šli před chvílí, což jste, předpokládám, zaregistrovala,” dodal ještě u dveří zamračeně.
“Jistě,” pousmála se a s klidem strpěla jeho poslední rentgenový pohled.
Než odkráčel, zahlédl, jak se za ním Julie vážně dívá.
Sympaťák,” řekla si pro sebe, když osaměla a se zaujetím se rozhlédla po místnosti. Bylo tu trochu šero, ale na rozdíl od Kruvalu zde bylo příjemně teploučko a také mnohem útulněji. Ovšem to vlastně nebylo nic překvapivého. Všude, kde zatím byla, bylo vždy tepleji a pěkněji, než v té studené bulharské zřícenině zvané Kruval. Julie vyšla po schodech do patra, kde byly dívčí pokoje. Otevřela dveře s římskou šestkou a ocitla se v kruhové místnosti, po jejímž obvodu stály postele se smaragdově zelenými nebesy. Na první pohled poznala, které lůžko je její. Bylo hned u dveří a noční stolek u něho byl prázdný, až na malou měděnou cedulku s nápisem “Vítejte v Bradavicích!”. Ostatní postele vypadaly o mnoho zabydleněji, na stolcích ležely knihy a různé jiné předměty.
Julie si hodila kufr na postel a jala se vybalovat. Za okamžik i její skříňka dostala přívětivější ráz, když do ní vtěsnala některé své knihy a pod lampičku postavila rámeček s fotografií. Šatstvo převážně nechala v kufru, který položila do nohou lůžka. Vytáhla si jen své oblíbené červeno-černé šaty a převlékla se do nich, neboť v teplém svetru jí bylo horko. Nakonec si vzduchem z hůlky vysušila vlhkem zvlněné vlasy a vydala se do jídelny.