1. kapitola - Pohled Oprah

Prima. Stojíme tu na náměstí a díváme se, kam bychom zapadli. Vedro je k padnutí. Mezi Skotskem a Itálií je opravdu rozdíl, ale pokud jde o to se ulít z vyučování na nepovinném školním výletu jen blázen by se dobrovolně vzdal výletu a bral by školní lavice s nudnou výukou. No, ale je fakt, že historii zrovna nemusím a my tu chodíme jen po památkách. Kdyby o nich úča aspoň něco věděla, ale když pořád brejlí do toho svého průvodce tak je to o ničem.

Najednou se před námi objevila nápadně krásná žena, asi kolem 25ti let. Říkala, že je průvodkyně z hradu a nabídla nám jeho prohlídku. Měla zajímavou barvu očí, takovou fialkovou. Učitelka se na ní podívala a nabídku přijala, no proč ne jeden hrad navíc nás už nezabije.

Vešli jsme do hradu a já jsem šla ve skupině jako poslední. Prohlížela jsem si fresky a obrazy a nic moc z výkladu nevnímala, ale jen do chvíle než jsme vstoupili do sálu, který ta průvodkyně označila za trůnní a popravdě stačilo se jen rozhlédnout přehlédnout tři trůny opravdu nejde.

Byli tu v nepravidelných rozestupech rozestaveny figuríny. Některé vypadali velice dobře.

Průvodkyně začala vyprávět nějakou legendu o zdejších majitelích, říkala že se zde v minulosti konali plesy a já stejně jako ostatní jsem si představila jaké tu v minulosti museli být úžasné plesy. Tancuji ráda, rodiče mě sem tam vezmou na nějaký ples. Jedním uchem jsem poslouchala průvodkyni když najednou Jenny vykřikla. Nevím proč tu ječí, musí na sebe vždycky upozornit. Nesnášela jsem jí a ona mě. Byli jsme sokyně, obě jsme měli stejný vyhlídky vést školu, ale Jenny měla malinko navrch i když její hvězda začala lehce uvadat a moje stoupat. Jenny začala ukazovat na figurínu hodně přitažlivého mladíka. Začala k ní utíkat a mě přitom smetla na zem.

Sakra, káča jedna pitomá. Nadávala jsem v duchu a snažila se zvednout. Když tu náhle kde se vzal tu se vzal stál přede mnou ten krásný mladík. V rychlosti jsem si ho ze zdola prohlédla. Bylo mu kolem 20ti, delší blonďaté vlasy, nejspíš měl i vypracovanou postavu, což ale moc ze spodu vidět není. Nakláněl se nade mnou s rukou nataženou směrem ke mně. Bože, on mi chce pomoct. Natáhla jsem tedy ruku a on mě vytáhl do stoje jako bych byla pírko a nic nevážila.

Průvodkyně ho oslovila jménem, vypadala jako by se na něho zlobila. Jakže ho oslovila. Caie? Divné jméno, ale k němu se hodí.

„Jste v pořádku, slečno?“ optal se mě velmi melodickým hlasem a já se zmohla jen na přikývnutí. Pustil mou ruku, uklonil se, bože můj, on se vážně uklonil, a zmizel za jedněmi z dveří, které vedli ven ze sálu.

Heidi, jak se jmenovala průvodkyně, se nám za něj omlouvala, prý je to syn zdejšího majitele, a vsadím se o co chcete, že si každá holka představovala, že ho dostane, já si to myslela taky. Ještě dodala, že to takhle dělá často.

Holky mně začali nenávistně propalovat. Dívala jsem se z jedné tváře do druhé až jsem se střetla s tou Jenninou. Dívala se na mě jako by mě chtěla zabít. A to jenom proto, že pomohl mě, ještě teď cítím jeho dotek na své ruce a jeho pohled, kterým se do mě vpíjel a zanechával tam svou stopu. Škoda, že odešel ze sálu. Zničehonic jsem viděla, jak se jí na tváři udělal hnusný zhnisaný uher, který jsem si na její tváři v duchu představovala. Její kamarádka ji na něj upozornila a ona celá nešťastná začala hledat zrcátko. Udělala skandál a utekla ze sálu. Všichni byli překvapeni a mě nevyjímaje.

Heidi se na mě dívala tak zvláště, odcházela ze sálu pár vteřin před průvodkyní, která ji dvěma skoky doběhla a odváděla je do jiných prostor hradu.