1. kapitola
03.02.2011 11:52
Dneska je to týden, co mi při autonehodě zemřeli rodiče. Byla jsem nešťastná a nevěděla, co se mnou bude. Nechtělo se mi do dětského domova, ztratila bych tak všechno na co jsem byla zvyklá. Žila jsem v určitém standardu a nehodlala se ho vzdát. Můj otec byl celkem úspěšný právník a tak jsem se nemusela moc koukat na peníze a koupit si v rozumné míře co jsem chtěla. Mamka byla lékařka, velice úspěšná, jedna z nejlepších na klinice, nabízeli ji místo v L.A., ale ona se odtud nechtěla stěhovat. Nemocnice jí nabídla místo primářky na dětské chirurgii a ona ji přijala. Tuto funkci si užívala jen měsíc. Nemůžu uvěřit, že je to měsíc co jsme společně slavili její povýšení a plánovali dovolenou v Egyptě.
Celé to pokazila nehoda. Rodiče jeli nakupovat a na zledovatělé silnici dostali smyk. Otočili hodiny, dostali se do protisměru a tam je smetl kamion. Řidiči kamionu se nic vážného nestalo, utrpěl šok a měl zlomenou nohu. Rodiče na tom byli hůř, vážně zraněné je převezli do nemocnice, kde během operace zemřel otec. Matka byla po operaci stále ohrožena na životě, říkali, že pokud přežije noc, má vyhráno. Nepřežila, zemřela tři hodiny poté.
Není to fér, nestihla jsem se s nimi ani rozloučit. Proč mi je vzali? Proč? Na tuto otázku jsem nenašla odpověď, a nemůžu ji najít celý týden. Najdu ji někdy? Po tváři mi začali stékat slzy, celý týden jsem proplakala. Nechodila do školy a odmítala většinu jídla, které mi teta připravila.
Byla tu se mnou teta Kate, která je sestrou mého otce. Nikdy o ní nemluvil, nevěděla jsem, že nějakou mám, ale je tu se mnou a pomáhá mi. Zařídila pohřeb a na sociálce vyřídila papíry tak, abych mohla odjet s ní do města kde žije, ihned po pohřbu. Nechtěla jsem tam, ale nebyla jiná možnost. Chtěla jsem tu zůstat, ale všechno se na mě valilo. Viděla jsem je všude.
„Loren je čas,“ řekla teta, která přišla do mého, teď už bývalého, pokoje.
„Já vím,“ odpověděla jsem jí. Zhluboka se nadechla a zvedla jsem se a my jsme zamířili k jejímu autu, které nás mělo odvézt na pohřeb a odtamtud jsme se měli vydat do mého nového domova. Do městečka jménem Forks, které mělo jen něco přes tři tisíce obyvatel. Celý dosavadní život jsem prožila v mém milovaném Rochestru, zde jsem měla všechno a kde jsem to všechno také ztratila. Teta zařídila prodej našeho domu a vše co mělo nějakou hodnotu, kromě několika obrazů a cenných kusů nábytku, prodala. Říkala, že peníze se mi budou hodit více. Až dokončím vysokou školu budu si díky nim moc zařídit nový domov. Měla jsem slíbeno nové auto, které jsem si mohla na naší zastávce v Seatlu koupit. Majetek mi rodiče nenahradí, ale je to jediné co mi po nich zbylo, to a vzpomínky, které jsem si odvážela a které mě měli doprovázet po celou věčnost. Staré pravidlo, že člověk si začne vážit věcí a lidí až když je ztratí je pravdivé a ani mně se nevyhnulo a já se o něm tvrdě přesvědčila.
Nastoupili jsme do auta a vyrazili směr místní hřbitov, kde měli rodiče odpočívat navždy v míru a klidu.
Obřad proběhl rychle, beze slov jen hudba, kterou rodiče milovali. Ke konci obřadu přišlo osm mužů, rodinných přátel, zvedli rakve a nesli je ten kousek na hřbitov na místo, kde rodiče měli bok po boku odpočívat. Poté, co poslední kousek hlíny dopadl na hrob, mi lidé začali přát upřímnou soustrast a odcházet. Ještě chvíli jsem se dívala na jejich hrob s vědomím, že se sem delší čas nedostanu. V duchu jsem se jim omlouvala a doufala, že mi odpustí.
Na rameni jsem ucítila jemný dotek. Teta. Dívala jsem se na ní přes závoj slz a nechala se odvádět, neustále jsem se otáčela, jako bych si to místo chtěla nesmazatelně vrýt do paměti. Teta mě odvedla k autu, posadila mě vedle sebe dopředu. Posadila se a kývla na mě hlavou, jako kdyby chtěla souhlas s tím abychom mohli odjet. Pohlédla jsem na ní, kývla hlavou a pustila rádio. Neměla jsem náladu si povídat a blíže se seznamovat, času na to budeme mít habaděj.
Vyjeli jsme z města a já se ohlédla jako kdyby to mělo být naposledy co jsem tady, nevěděla jsem, že mám pravdu a já své rodné město již nikdy neuvidím. Pohlédla jsem dopředu a nechala se unášet hudbou a myšlenkami.